21 Cdo 1456/2015

21 Cdo 1456/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v

právní věci žalobce Mgr. S. Z., zastoupeného Mgr. Petrem Krátkým, advokátem se

sídlem v Pardubicích, Sukova třída č. 1556, proti žalovaným 1) Ing. P. K. a 2)

Ing. H. K., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v

Hradci Králové, Orlická č. 163/18, o neúčinnost kupních smluv, vedené u

Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 236/2008, o dovolání žalobce

proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2014 č.j. 32 Co

123/2011-488, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k

dalšímu řízení.

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Chrudimi dne 26.4.2007 domáhal

určení, že jsou vůči němu právně neúčinné jednak kupní smlouva ze dne

16.4.2004, kterou F. Ž. prodal žalovaným "rodinný dům v části obce L. na

stavební parcele číslo 57/2 a dále pozemky - stavební parcelu č. 57/2 o výměře

281 m2 zastavěná plocha a nádvoří, pozemkovou parcelu č. 666/2 o výměře 676 m2

zahrada, pozemkovou parcelu č. 666/3 o výměře 1.285 m2 zahrada a pozemkovou

parcelu č. 682 o výměře 1.475 m2 trvalý travní porost, vše v katastrálním území

O. u N. a zapsané na LV 265 pro obec N., kat. území O. u N.", jednak kupní

smlouva ze dne 16.4.2004, kterou F. Ž. prodal žalovaným "objekt bydlení

(rodinný dům) v části obce M. na stavební parcele č. 53 a dále pozemky -

stavební parcelu č. 53 o výměře 351 m2 zastavěná plocha a nádvoří, pozemkovou

parcelu č. 69/1 o výměře 355 m2 zahrada, pozemkovou parcelu č. 69/2 o výměře

105 m2 zahrada, vše v katastrálním území M. u P. a zapsané na LV č. 10041 pro

obec M., kat. území M. u P.". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že "smlouvou o

postoupení pohledávky ze dne 27.2.2003 odkoupil od F. F. a M. N. pohledávku,

kterou tito předtím odkoupili smlouvou postupní od České spořitelny a.s.", a to

"pohledávku z titulu smlouvy o úvěru č. 568-083-01 mezi Českou spořitelnou a.s. a Combi Transport Logistic s.r.o. jako dlužníkem, kde za závazky dlužníka ručí

(kromě jiných) celým svým majetkem ručitel F. Ž.", dlužník však ani přes

opakované výzvy k úhradě dluh neuhradil, a proto "ve smyslu svých ručitelských

závazků na jeho místo nastoupili ručitelé". Tím, že F. Ž. prodal žalovaným

předmětné nemovitosti, snížil podstatným způsobem hodnotu svého majetku a

znemožnil uspokojení pohledávky žalobce. Protože kupní smlouvy uzavřel ručitel

F. Ž. v posledních třech letech s osobami blízkými, "je tedy naprosto zřejmé,

že je uzavřel s úmyslem zkrátit uspokojení závazku, za kterým má ručitelský

závazek, a současně nepřichází v úvahu, že by žalovaní jako osoby blízké

nemohli nepoznat jeho úmysl zkrátit věřitele". Žalobce má za to, že jsou

splněny podmínky odporovatelnosti těchto právních úkonů podle ustanovení § 42a

občanského zákoníku. Okresní soud Praha - východ, kterému byla věc na základě usnesení Okresního

soudu v Chrudimi ze dne 4.7.2007 č.j. 6 C 126/2007-16, potvrzeného usnesením

Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30.11.2007 č.j. 18 Co 406/2007-26, postoupena jako soudu místně příslušnému, rozsudkem ze dne

15.12.2010 č.j. 5 C 236/2008-153 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou

povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 35.520,- Kč k rukám advokáta

Mgr. Petra Krátkého. Poté, co dovodil, že žaloba byla podána včas, neboť účinky

vkladu vlastnického práva pro žalované do katastru nemovitostí nastaly až dnem

24.5.2004 a žaloba byla podána dne 26.4.2007, že žalobce má za "dlužníkem" F. Ž. vymahatelnou pohledávku ve výši 4.250.000,- Kč podle pravomocného rozsudku

Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17.4.2009 č.j.

10 C 263/2006-408 a že je

nerozhodné, že "účastníkem kupních smluv byl jen žalovaný 1), když kupní

smlouvy byly uzavírány za trvání manželství žalovaných a nemovitosti tudíž

přecházely do společného jmění manželů automaticky", dospěl k závěru, že

žalovaný 1) je osobou blízkou manželce F. Ž. (je jeho sestrou) a že žalovaným

se nepodařilo prokázat, že by vynaložili náležitou pečlivost k rozpoznání

úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, který zákon v případě právních úkonů

učiněných ve prospěch osob blízkých dlužníkovi předpokládá, když jen "uvěřili

tvrzení F. Ž.", tedy se "svým neaktivním přístupem nepřesvědčili, zda právní

úkony učiněné mezi nimi a sestrou žalovaného 1) jako manželkou F. Ž. nezkracují

věřitele dlužníka F. Ž.", tudíž nevyvinuli náležitou pečlivost k rozpoznání

úmyslu dlužníka F. Ž. zkrátit věřitele a kupní smlouvy jsou tedy vůči žalobci

neúčinné. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.11.2012 č.j. 32

Co 123/2011-425 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o určení neúčinnosti

kupní smlouvy ze dne 16.4.2004, kterou F. Ž. prodal "rodinný dům v části obce

L. stojící na st. parc. č. 57/2 a dále pozemky - st. parc. č. 57/2 o výměře 281

m2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemk. parc. č. 666/2 o výměře 676 m2 -

zahrada, pozemk. parc. č. 666/3 o výměře 1.285 m2 - zahrada a pozemk. parc. č. 682 o výměře 1.475 m2 - trvalý travní porost, vše v kat. území O. u N. a

zapsáno na LV 265 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj - Katastrální

pracoviště Chrudim", změnil jej tak, že zamítl žalobu o určení neúčinnosti

kupní smlouvy ze 16.4.2004, kterou F. Ž. prodal "objekt bydlení (rodinný dům) v

části obce M. na stavební parcele č. 53 a dále pozemky stavební parcelu č. 53 o

výměře 351 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemkovou parcelu č. 69/1 o výměře

355 m2 - zahrada, pozemkovou parcelu č. 69/2 o výměře 105 m2 - zahrada, vše v

katastrálním území M. u P. a zapsané na listu vlastnictví č. 10041 u

Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice", a

rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalobce

je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů odvolacího řízení

1.799,- Kč "na účet Okresního soudu Praha - východ", že žalovaní jsou povinni

společně a nerozdílně zaplatit České republice na náhradě nákladů odvolacího

řízení 7.799,- Kč "na účet Okresního soudu Praha - východ" a že žádný z

účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění

dokazování dospěl k závěru, že se mezi dlužníkem F. Ž. a žalovaným 1) nejedná o

vztah osob blízkých, i když je žalovaný 1) bratrem manželky dlužníka a "mezi

žalovaným 1) a dlužníkem se tedy jedná o příbuzenský vztah švagrů, tzn. vztah

sice rodinný, avšak za osoby blízké ve smyslu ustanovení § 116 občanského

zákoníku by je bylo možno považovat, jen kdyby bylo prokázáno, že by újmu,

kterou by utrpěl některý z nich, druhý důvodně pociťoval jako újmu vlastní",

což však v posuzovaném případě prokázáno nebylo, neboť žalovaný "negoval i jen

bližší či přátelský vztah k dlužníkovi".

Chování žalovaného 1) vůči dlužníku

však "lze hodnotit jako nestandardně vstřícné", z čehož lze podle názoru

odvolacího soudu dovodit, že žalovanému 1) byl znám úmysl dlužníka zkrátit

odporovanými kupními smlouvami věřitele. U kupní smlouvy, jejímž předmětem byly

nemovitosti v katastrálním území M. u P., však nebyly splněny všechny

předpoklady pro vyslovení neúčinnosti, neboť se dlužníku dostalo za tyto

nemovitosti "ekvivalentního plnění, když byly prodány za cenu obvyklou". Uvedené však neplatí u nemovitostí v katastrálním území O. u N., neboť výše

kupní ceny těchto nemovitostí byla ovlivněna "právními vadami na nich

váznoucími" [spočívajícími v tom, že dlužník prodal přístupové cesty k těmto

nemovitostem třetí osobě a že hospodářský objekt užívaný jako garáž, bazén a

tenisový kurt, které byly rovněž předmětem převodu mezi dlužníkem a žalovaným

1), jsou postaveny částečně na cizích pozemcích] a právní úkony dlužníka,

kterými nemovitosti "znehodnocoval", lze hodnotit jako "úmyslné s cílem

znehodnotit majetek ve svém vlastnictví" a nelze k nim tedy při určení obvyklé

ceny přihlížet; obvyklá cena těchto nemovitostí tudíž podle znaleckého posudku

činila 2.700.000,- Kč a nikoliv pouze 2.400.000,- Kč, jak byla sjednána ve

smlouvě ze dne 16.4.2004. Kupní smlouva je proto vůči žalobci ve smyslu

ustanovení § 42a občanského zákoníku právně neúčinná. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30.9.2014

č.j. 21 Cdo 3331/2013-475 zrušil rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku,

kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn) a věc mu v tomto rozsahu

vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že při určení obvyklé

ceny nemovitostí, prodaných kupní smlouvou ze dne 16.4.2004 a nacházejících se

v katastrálním území O. u N., je třeba vycházet (i z hlediska případných vad

předmětu kupní smlouvy) ze stavu, v jakém je kupující (žalovaní) nabyli, i

kdyby byly jednáním dlužníka učiněným ještě před převodem poškozeny nebo jinak

znehodnoceny, a že uvedené platí též tehdy, jestliže věc, kterou dlužník

převedl odporovatelným právním úkonem na jiného, má právní vady, které snižují

její obvyklou cenu. Nemůže proto obstát závěr, že by dlužník F. Ž. neobdržel za

prodané nemovitosti ekvivalentní protihodnotu jen proto, že ještě před prodejem

na nemovitostech vázly právní vady, které obvyklou cenu nemovitostí (proti

stavu, kdyby byly bez takových vad) snížily. Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 10.11.2014 č.j. 32 Co 123/2011-488

změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení neúčinnosti

kupní smlouvy ze 16.4.2004, kterou F. Ž. prodal "rodinný dům v části obce L. stojící na st. parc. č. 57/2 a dále pozemky - st. parc. č. 57/2 o výměře 281 m2

- zastavěná plocha a nádvoří, pozemk. parc. č. 666/2 o výměře 676 m2 - zahrada,

pozemk. parc. č. 666/3 o výměře 1.285 m2 - zahrada a pozemk. parc. č. 682 o

výměře 1.475 m2 - trvalý travní porost, vše v kat. území O. u N.

a zapsáno na

LV 265 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj - Katastrální pracoviště

Chrudim", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným (oprávněným

společně a nerozdílně) na náhradě nákladů řízení 255.986,- Kč k rukám advokáta

JUDr. Jiřího Všetečky, České republice na náhradě nákladů odvolacího řízení

9.598,- Kč "na účet Okresního soudu Praha - východ", a žalovaným (oprávněným

společně a nerozdílně) na náhradě nákladů odvolacího řízení 475.902,- Kč k

rukám advokáta JUDr. Jiřího Všetečky. S přihlédnutím k názoru vyslovenému v

rozhodnutí dovolacího soudu odvolací soud uzavřel, že dlužník F. Ž. "při

prodeji nemovitostí nacházejících se v katastrálním území O. u N., které

převedl na žalovaného 1) a které nabyli žalovaní do společného jmění manželů za

cenu nižší než obvyklou", získal v penězích ekvivalent hodnoty nemovitostí,

ačkoliv ještě před prodejem nemovitostí žalovanému 1) na nemovitostech vázly

"právní vady", které obvyklou cenu nemovitostí snížily. K námitce žalobce,

podle níž "není jisté", zda se kupní cena 2.400.000,- Kč "reálně dostala do

dispozice dlužníka F. Ž.", neboť byla připsána na účet společnosti VENTOSPED,

s.r.o., jejímž jednatelem a společníkem byl F. Ž., odvolací soud uvedl, že

"právní nárok na kupní cenu svědčil F. Ž. jako prodávajícímu, a tudíž bylo

zcela v jeho dispozici, jakým způsobem a v jaké době s ní naloží". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že kupní

cena za prodané nemovitostí ve výši 2.400.000,- Kč byla kupujícím [žalovaným

1)] zaplacena - jak vyplývá z výsledků dokazování - na účet společnosti

VENTOSPED s.r.o., jejímž společníkem byl F. Ž., tedy "subjektu odlišnému od F. Ž.", čímž "zcela zanikla možnost uspokojení pohledávky žalobce za dlužníkem,

protože dlužník F. Ž. jiným majetkem kromě nemovitostí v katastrálním území O. u N., ze kterého by uspokojení pohledávky žalobce přicházelo v úvahu,

nedisponuje a nedisponoval". Z kupní smlouvy ze dne 16.4.2004 a smlouvy o

hypotečním úvěru reg.č. H0209/04/01 ze dne 12.5.2004 tedy nevyplývá, že by

prodávajícímu F. Ž. byla kupní cena "reálně plněna"; dovolatel v této

souvislosti poukazuje na "rozhodnutí" Nejvyššího soudu ze dne 23.7.2014 č.j. 21

Cdo 1231/2013-288, ve kterém byl vysloven závěr, že "samotná existence úvěrové

smlouvy č. 114676199 ze dne 28.11.2002 ani samotná kupní smlouva ze dne

15.11.2002 včetně jejího dodatku z téhož dne není důkazem, že prodávající I. a

V. Š. reálně obdrželi ekvivalentní plnění za prodej bytu". Za nesprávné právní

posouzení považuje žalobce rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že "v případě

kupní smlouvy ze dne 16.4.2004, uzavřené mezi F. Ž. jako prodávajícím a Ing. P. K. jako kupujícím, se nejednalo o úkon mezi osobami blízkými"; jelikož F. Ž. a

Ing. P. K. jsou švagři, lze je považovat "za osoby blízké ve smyslu ustanovení

§ 116 část věty za středníkem občanského zákoníku, když žalovaný 1) na základě

kupní smlouvy ze dne 16.4.2004 koupil nemovitosti od F. Ž.", které byly

"zatíženy hned několika právními vadami" a tyto "právní vady" nebyly v kupní

smlouvě popsány a když žalovaní opakovaně poskytli společnosti VENTOSPED s.r.o. "půjčky s jen formálním zajištěním". V neposlední řadě žalobce rozporuje právní

posouzení věci v otázce náhrady nákladů řízení žalovaných, u níž má za to, že

při určení výše nákladů řízení nemělo být vycházeno z částky 4.250.000,- Kč,

která odpovídá výši pohledávky žalobce, ale měl být vyměřen soudní poplatek za

návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem není peněžité

plnění. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a

aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu

bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení

§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -

vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před

1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do

31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti

dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci soudy při rozhodování věci posuzovaly otázku, zda je

právním úkonem zkracujícím ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku

uspokojení pohledávky věřitele kupní smlouva, jestliže kupní cenu za dlužníkem

prodávanou věc (vyjadřující ekvivalentní protiplnění) obdrží někdo jiný (osoba,

která nebyla prodávajícím dlužníkem). Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při

řešení této otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle

ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst.

1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR

dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 42a odst.1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve

znění účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.") se věřitel může domáhat, aby

soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho

vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i

tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný

anebo byl-li již uspokojen. Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,

které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,

musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli

věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi

dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník

učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, kdy druhá

strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla

poznat. Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze

uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl

z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s

úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat

uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova

majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z

tohoto úkonu prospěch. Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je podle

ustálené judikatury soudů - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout

rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem

učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno,

představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k

výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat

nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně

neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti

dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě,

že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že

osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté

majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního

úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka

vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním

prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o

výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných

majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,

popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z

odporovatelného právního úkonu. Dlužníkovy právní úkony zkracují (ve smyslu ustanovení § 42a odst.1 obč.

zák.)

uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku

dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za

následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku

dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň

zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele

tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník

navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který

sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. O zkracující

právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku nejde také tehdy,

obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od

nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak

poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. například rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 12.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009). Naopak, za zkracující je

považován právní úkon, kdy dlužník, který nemá jiný majetek postačující k

uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako

kupujícím kupní smlouvu, ve které došlo k započtení kupní ceny proti pohledávce

kupujícího, čímž se v době účinnosti kupní smlouvy dlužníku za prodaný majetek

nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi

věřitelé uspokojit své pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

29.4.2010 sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise

Soudní judikatura, roč. 2011). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno, že kupní

cena sjednaná v kupní smlouvě ze dne 16.4.2004 o prodeji nemovitostí dlužníka v

katastrálním území O. u N. ve výši 2.400.000,- Kč byla zaplacena z hypotečního

úvěru poskytnutého žalovaným e-Bankou, a.s. za účelem koupě těchto nemovitostí

(se souhlasem dlužníka) společnosti VENTOSPED, s.r.o. Chrudim, u níž byl

dlužník F. Ž. "jediným společníkem a jednatelem". Byla-li tedy kupní cena za prodané nemovitosti zaplacena nikoliv prodávajícímu

(dlužníku F. Ž.), ale společnosti VENTOSPED, s.r.o. Chrudim (a věděl-li

kupující o tom nebo o tom musel vědět), je nepochybné, že dlužníku, i když byl

"jediným společníkem a jednatelem" této obchodní společnosti a i když bylo

"zcela v jeho dispozici, jakým způsobem a v jaké době s kupní cenou naloží", se

za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, které

by mohlo být (na místě prodaných nemovitostí) zdrojem pro uspokojení jeho

věřitelů. Protože se odvolací soud z tohoto pohledu věcí nezabýval, je zatím

jeho závěr o tom, že "v řízení bylo dostatečně prokázáno, že na uvedenou kupní

cenu bylo reálně plněno", předčasný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný (v souladu se

zákonem); protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro

odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího

soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě

nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu

(Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty

první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o

náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech

původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem

a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. ledna 2016

JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu