21 Cdo 3331/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v
právní věci žalobce Mgr. S. Z., zastoupeného Mgr. Petrem Krátkým, advokátem se
sídlem v Pardubicích, Sukova třída č. 1556, proti žalovaným 1) Ing. P. K., a 2)
Ing. H. K., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Orlická č. 163/18, o neúčinnost kupních smluv, vedené u
Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 236/2008, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2012 č.j. 32 Co
123/2011-425, takto:
Rozsudek krajského soudu se (s výjimkou výroku, kterým byl rozsudek okresního
soudu změněn) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Chrudimi dne 26.4.2007 domáhal
určení, že jsou vůči němu právně neúčinné jednak kupní smlouva ze dne
16.4.2004, kterou F. Ž. prodal žalovaným "rodinný dům v části obce L. na
stavební parcele číslo 57/2 a dále pozemky - stavební parcelu č. 57/2 o výměře
281 m2 zastavěná plocha a nádvoří, pozemkovou parcelu č. 666/2 o výměře 676 m2
zahrada, pozemkovou parcelu č. 666/3 o výměře 1.285 m2 zahrada a pozemkovou
parcelu č. 682 o výměře 1.475 m2 trvalý travní porost, vše v katastrálním území
O. u N. a zapsané na LV 265 pro obec N., kat. území O. u N.", jednak kupní
smlouva ze dne 16.4.2004, kterou F. Ž. prodal žalovaným "objekt bydlení
(rodinný dům) v části obce M. na stavební parcele č. 53 a dále pozemky -
stavební parcelu č. 53 o výměře 351 m2 zastavěná plocha a nádvoří, pozemkovou
parcelu č. 69/1 o výměře 355 m2 zahrada, pozemkovou parcelu č. 69/2 o výměře
105 m2 zahrada, vše v katastrálním území M. u P. a zapsané na LV č. 10041 pro
obec M., kat. území M. u P.". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že "smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 27.2.2003 odkoupil od F. F. a M. N. pohledávku,
kterou tito předtím odkoupili smlouvou postupní od České spořitelny a.s.", a to
"pohledávku z titulu smlouvy o úvěru č. 568-083-01 mezi Českou spořitelnou a.s.
a Combi Transport Logistic s.r.o. jako dlužníkem, kde za závazky dlužníka ručí
(kromě jiných) celým svým majetkem ručitel F. Ž.", dlužník však ani přes
opakované výzvy k úhradě dluh neuhradil, proto "ve smyslu svých ručitelských
závazků na jeho místo nastoupili ručitelé". Tím, že F. Ž. prodal žalovaným
předmětné nemovitosti, snížil podstatným způsobem hodnotu svého majetku a
znemožnil uspokojení pohledávky žalobce. Protože kupní smlouvy uzavřel ručitel
F. Ž. v posledních třech letech s osobami blízkými, "je tedy naprosto zřejmé,
že je uzavřel s úmyslem zkrátit uspokojení závazku, za kterým má ručitelský
závazek, a současně nepřichází v úvahu, že by žalovaní jako osoby blízké
nemohli nepoznat jeho úmysl zkrátit věřitele". Žalobce má tedy za to, že jsou
splněny podmínky odporovatelnosti těchto právních úkonů podle ustanovení § 42a
občanského zákoníku.
Okresní soud Praha - východ, kterému byla věc na základě usnesení Okresního
soudu v Chrudimi ze dne 4.7.2007 č.j. 6 C 126/2007-16, potvrzeného usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30.11.2007 č.j.
18 Co 406/2007-26, postoupena jako soudu místně příslušnému, rozsudkem ze dne
15.12.2010 č.j. 5 C 236/2008-153 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou
povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 35.520,- Kč k rukám advokáta
Mgr. Petra Krátkého. Poté, co dovodil, že žaloba byla podána včas, neboť účinky
vkladu vlastnického práva pro žalované do katastru nemovitostí nastaly až dnem
24.5.2004 a žaloba byla podána dne 26.4.2007, že žalobce má za "dlužníkem" F.
Ž. vymahatelnou pohledávku, ve výši 4.250.000,- Kč podle pravomocného rozsudku
Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17.4.2009 č.j. 10 C 263/2006-408, a že je
nerozhodné, že "účastníkem kupních smluv byl jen žalovaný 1), když kupní
smlouvy byly uzavírány za trvání manželství žalovaných a nemovitosti tudíž
přecházely do společného jmění manželů automaticky", dospěl k závěru, že
žalovaný 1) je osobou blízkou manželce F. Ž. (je jeho sestrou) a že žalovaným
se nepodařilo prokázat, že by vynaložili náležitou pečlivost k rozpoznání
úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, který zákon v případě právních úkonů
učiněných ve prospěch osob blízkých dlužníkovi předpokládá, když jen "uvěřili
tvrzení F. Ž.", tedy se "svým neaktivním přístupem nepřesvědčili, zda právní
úkony učiněné mezi nimi a sestrou žalovaného 1) jako manželkou F. Ž. nezkracují
věřitele dlužníka F. Ž.", tudíž nevyvinuli náležitou pečlivost k rozpoznání
úmyslu dlužníka F. Ž. zkrátit věřitele a kupní smlouvy jsou tedy vůči žalobci
neúčinné.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.11.2012 č.j 32
Co 123/2011-425 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o určení neúčinnosti
kupní smlouvy ze dne 16.4.2004, kterou F. Ž. prodal "rodinný dům v části obce
L. stojící na st. parc. č. 57/2 a dále pozemky - st. parc. č. 57/2 o výměře 281
m2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemk. parc. č. 666/2 o výměře 676 m2 -
zahrada, pozemk. parc. č. 666/3 o výměře 1.285 m2 - zahrada a pozemk. parc. č. 682 o výměře 1.475 m2 - trvalý travní porost, vše v kat. území O. u N. a
zapsáno na LV 265 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj - Katastrální
pracoviště Ch., změnil jej tak, že zamítl žalobu o určení neúčinnosti kupní
smlouvy ze 16.4.2004, kterou F. Ž. prodal "objekt bydlení (rodinný dům) v části
obce M. na stavební parcele č. 53 a dále pozemky stavební parcelu č. 53 o
výměře 351 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemkovou parcelu č. 69/1 o výměře
355 m2 - zahrada, pozemkovou parcelu č. 69/2 o výměře 105 m2 - zahrada, vše v
katastrálním území M. u P. a zapsané na listu vlastnictví č. 10041 u
Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice", a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalobce
je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů odvolacího řízení
1.799,- Kč "na účet Okresního soudu Praha - východ", že žalovaní jsou povinni
společně a nerozdílně zaplatit České republice na náhradě nákladů odvolacího
řízení 7.799,- Kč "na účet Okresního soudu Praha - východ" a že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění
dokazování dospěl k závěru, že se mezi "dlužníkem" F. Ž. a žalovaným 1) nejedná
o vztah osob blízkých, i když je žalovaný 1) bratrem manželky dlužníka a "mezi
žalovaným 1) a dlužníkem se tedy jedná o příbuzenský vztah švagrů, tzn. vztah
sice rodinný, avšak za osoby blízké ve smyslu ustanovení § 116 občanského
zákoníku by je bylo možno považovat, jen kdyby bylo prokázáno, že by újmu,
kterou by utrpěl některý z nich, druhý důvodně pociťoval jako újmu vlastní",
což však v posuzovaném případě prokázáno nebylo, neboť žalovaný "negoval i jen
bližší či přátelský vztah k dlužníkovi". Chování žalovaného 1) vůči dlužníku
však "lze hodnotit jako nestandardně vstřícné", z čehož lze podle názoru
odvolacího soudu dovodit, že žalovanému 1) byl znám úmysl dlužníka zkrátit
odporovanými kupními smlouvami věřitele. U kupní smlouvy, jejímž předmětem byly
nemovitosti v katastrálním území M. u P., však nebyly splněny všechny
předpoklady pro vyslovení neúčinnosti, neboť se dlužníku dostalo za tyto
nemovitosti "ekvivalentního plnění, když byly prodány za cenu obvyklou". Uvedené však neplatí u nemovitostí v katastrálním území O.
u N., neboť výše
kupní ceny těchto nemovitostí byla ovlivněna "právními vadami na nich
váznoucími" [spočívajícími v tom, že dlužník prodal přístupové cesty k těmto
nemovitostem třetí osobě a že hospodářský objekt užívaný jako garáž, bazén a
tenisový kurt, které byly rovněž předmětem převodu mezi dlužníkem a žalovaným
1), jsou postaveny částečně na cizích pozemcích] a právní úkony dlužníka,
kterými nemovitosti "znehodnocoval", lze hodnotit jako "úmyslné s cílem
znehodnotit majetek ve svém vlastnictví" a nelze k nim tedy při určení obvyklé
ceny přihlížet; obvyklá cena těchto nemovitostí tudíž podle znaleckého posudku
činila 2.700.000,- Kč a nikoliv pouze 2.400.000,- Kč, jak byla sjednána ve
smlouvě ze dne 16.4.2004. Kupní smlouva je proto vůči žalobci ve smyslu
ustanovení § 42a občanského zákoníku právně neúčinná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, podali žalovaní dovolání. Namítají, že, "prodá-li dlužník
svůj majetek nebo jeho část za kupní cenu odpovídající obvyklé tržní ceně a z
takto získaných prostředků uhradí jiné své splatné dluhy, nedopouští se tím
odporovatelného právního úkonu". F. Ž. prodal žalovaným nemovitosti, které byly
zatíženy zástavním právem ve prospěch třetí osoby, "dlužník tedy jen realizoval
se souhlasem zástavního věřitele zástavu prodejem žalovaným a strženou kupní
cenu za zastavené věci vydal zástavnímu věřiteli oproti úkonu zástavního
věřitele, kterým přivodil zánik zástavních práv na převáděných nemovitostech",
z čehož vyplývá, že předmětné nemovitosti "nemohly nikdy sloužit pro uspokojení
práv žalobce proto, že v době vzniku zástavních práv na převáděných
nemovitostech žalobce věřitelem dlužníka nebyl". Žalovaní též nesouhlasí se
závěrem, že by "skutečná cena převáděných nemovitostí odporovatelným právním
úkonem činila o 300.000,-Kč vyšší částku, než za kterou byly převedeny, ovšem
proto, že k takové úvaze soud dospěl nikoliv pro předmět převodu a jeho
skutečnou hodnotu, nýbrž pro tvrzené úkony převodce v době předcházející o
jiných nemovitostech, které nebyly ani předmětem převodu". Žalovaní navrhli,
aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů ve vztahu ke kupní smlouvě,
jejímž předmětem byly nemovitosti "rodinný dům v části obce L. stojící na st.
parc. č. 57/2 a dále pozemky - st. parc. č. 57/2 o výměře 281 m2 - zastavěná
plocha a nádvoří, pozemk. parc. č. 666/2 o výměře 676 m2 - zahrada, pozemk.
parc. č. 666/3 o výměře 1.285 m2 - zahrada a pozemk. parc. č. 682 o výměře
1.475 m2 - trvalý travní porost, vše v kat. území O. u N. a zapsáno na LV č.
265 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj - Katastrální pracoviště Chrudim".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
žalovaných proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci
samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu tedy může
být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 3
a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že dne 16.4.2004 uzavřel "dlužník" F. Ž. se žalovaným
1) kupní smlouvy, kterými prodal jednak "rodinný dům v části obce L. na
stavební parcele číslo 57/2 a dále pozemky - stavební parcelu č. 57/2 o výměře
281 m2 zastavěná plocha a nádvoří, pozemkovou parcelu č. 666/2 o výměře 676 m2
zahrada, pozemkovou parcelu č. 666/3 o výměře 1.285 m2 zahrada a pozemkovou
parcelu č. 682 o výměře 1.475 m2 trvalý travní porost, vše v katastrálním území
O. u N. a zapsané na LV č. 265 pro obec N., kat. území O. u N." za kupní cenu
2.400.000,- Kč, jednak "objekt bydlení (rodinný dům) v části obce M. na
stavební parcele č. 53 a dále pozemky - stavební parcelu č. 53 o výměře 351 m2
zastavěná plocha a nádvoří, pozemkovou parcelu č. 69/1 o výměře 355 m2 zahrada,
pozemkovou parcelu č. 69/2 o výměře 105 m2 zahrada vše v katastrálním území M.
u P. a zapsané na LV č. 10041 pro obec M., kat. území M. u P." za kupní cenu
1.800.000,- Kč, že vlastnické právo ve prospěch žalovaného 1) bylo vloženo do
katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 24.5.2004 a že žalovaní
dne 19.8.2004 prohlásili, že žalované 2) vzniklo vlastnické právo k předmětným
nemovitostem na základě smluv uzavřených 16.4.2004 žalovaným 1), kterými tyto
nemovitosti žalovaní nabyli do společného jmění manželů. Znaleckým posudkem
vypracovaným Ing. Miroslavem Kopáčkem ze dne 15.5.2012 byla určena obvyklá cena
nemovitostí, nacházejících se v katastrálním území O. u N., ve výši 2.200.000,-
Kč se "zohledněním právních vad" a v případě, že by nemovitosti "nebyly
znehodnoceny v důsledku právních vad", činila by jejich cena ke dni 24.5.2004
částku 2.600.000,- až 2.700.000,- Kč, a obvyklá cena nemovitostí, nacházejících
se v katastrálním území M. u P., byla znaleckým posudkem určena ve výši
1.750.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17.4.2009 č.j. 10 C
263/2006-408 bylo F. Ž., D. Ž., I. Š., V. Š., K. S. a J. S. uloženo zaplatit
žalobci 4.250.000,-Kč s tím, že splněním povinnosti jedním ze žalovaných zaniká
v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních žalovaných; rozsudek nabyl ve
vztahu mezi žalobcem a F. Ž. a D. Ž. právní moci dnem 7.5.2009. Za tohoto stavu
věci soudy řešily právní otázku, zda měla být při určování výše obvyklé ceny
nemovitostí převáděných odporovaným právním úkonem - z pohledu ekvivalentnosti
prodeje - zohledněna skutečnost, že nemovitosti byly před prodejem žalovaným
znehodnoceny právními vadami. Protože tato právní otázka dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a protože
posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska
rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 42a odst.1 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.") se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník
učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá
strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla
poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze
uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí
soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se
věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního
titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto
majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník
odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří),
může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu
ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal
takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v
exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které
odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením
peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného
právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. § 42a odst. 1 obč. zák.)
věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou se rozumí
taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí
(exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným
rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí
(exekuci) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo
1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000].
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst.3
obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný,
může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn; ten, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník
neučinil právní úkon, není k odpůrčí žalobě věcně legitimován, i kdyby šlo o
manžela této osoby a i kdyby nabyl na základě odporovaného právního úkonu
převáděné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do společného jmění manželů.
Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z
ustanovení § 42a odst.4 obč. zák. - pouze tehdy, není-li dobře možné uspokojení
věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku,
musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu
dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí
ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon
dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi
není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby
dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě
zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj.
že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).
O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním
úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může
zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn.
Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka
(a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro
takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou
rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou
svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit
své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006 sp.
zn. 30 Cdo 653/2006).
Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže
vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení
majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své
pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku
dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení
vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek
dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a
dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z
něho věřitel uspokojil. O zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a
občanského zákoníku nejde také tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci,
práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich
obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná)
náhrada (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008 sp. zn. 21
Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2009). Naopak, za zkracující je považován právní úkon, kdy dlužník,
který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako
prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které
došlo k započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, čímž se v době
účinnosti kupní smlouvy dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného
skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé
uspokojit své pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp.
zn. 29 Cdo 4886/2007, který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2011).
V posuzovaném případě byl pro posouzení ekvivalentnosti plnění poskytnutého
"dlužníku" F. Ž. za prodej nemovitostí nacházejících se v katastrálním území O.
u N. rozhodným okamžikem - jak vyplývá z výše uvedeného - den, k němuž nabyla
kupní smlouva svých účinků, tedy den 24.5.2004, jímž nastaly účinky vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pro závěr, že se dlužníkův majetek
následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil,
není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O
ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci,
práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich
obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.
V projednávané věci odvolací soud vyšel při určování výše obvyklé ceny
nemovitostí nacházejících se v katastrálním území O. u N. z názoru, že nelze
přihlédnout k právním úkonům, kterými dlužník ještě před prodejem žalovaným
úmyslně znehodnotil tento svůj majetek (jako "právními vadami" prodávaných
nemovitostí), a že proto je třeba stanovit obvyklou cenu nemovitostí
nacházejících se v katastrálním území O. u N. stejně, jako kdyby na nich
nevázly "žádné právní vady". S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí. Odvolací
soud totiž v první řadě nevzal náležitě v úvahu, že - jak uvedeno již výše -
smyslem odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. je dosáhnout rozhodnutí
soudu o určení právní neúčinnosti právního úkonu učiněného dlužníkem, které by
bylo pokladem k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k
výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku, domáhat proti
tomu, s nímž nebo v jehož prospěch byl právní úkon učiněn, nařízení výkonu
rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním
úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Určí-li soud ve smyslu ustanovení § 42a obč.
zák. pravomocným rozhodnutím právní neúčinnost odporovaného právního úkonu vůči
věřiteli, je výkonem rozhodnutí (exekucí) postihována věc, právo nebo jiná
majetková hodnota, která právně neúčinným právním úkonem ušla z dlužníkova
majetku, v takovém stavu, v jakém byla od dlužníka nabyta a v jakém se v době
výkonu rozhodnutí (exekuce) nachází. Ten, kdo nabyl od dlužníka odporovatelným
(právně neúčinným) právním úkonem jen poškozenou nebo jinak znehodnocenou věc,
získal majetkový prospěch pouze v tomu odpovídajícím rozsahu a jen v této
podobě může věc, právo nebo jiná majetková hodnota - bylo-li pravomocně
vyhověno odpůrčí žalobě - sloužit k uspokojení věřitele.
Uvedené platí rovněž v případě, že věc, kterou dlužník převedl odporovatelným
(právně neúčinným) právním úkonem na jiného, má právní vady, které snižují - ve
srovnání s věcí bezvadnou - její obvyklou cenu. Kdyby k takové vadě nebylo
přihlédnuto a kdyby byla uvažována - jak to učinil odvolací soud - obvyklá cena
převáděné věci jako bezvadné, bylo by k tíži nabyvatele uvažováno poškození
věci, ačkoliv je nezpůsobil a ačkoliv by se (nutně) muselo - kdyby bylo
vyhověno odpůrčí žalobě - projevit při uspokojování věřitele z tohoto majetku;
takový závěr je třeba považovat za absurdní.
Z uvedeného vyplývá, že nemůže v projednávané věci obstát závěr, že by
"dlužník" F. Ž. při prodeji nemovitostí nacházejících se v katastrálním území
O. u N. neobdržel za ně ekvivalentní protihodnotu jen proto, že ještě před
prodejem žalovanému 1) na nemovitostech vázly právní vady, které obvyklou cenu
nemovitostí - oproti stavu, kdyby byly bez takových vad - snížily.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej v dovoláním napadeném výroku a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů
řízení zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu