21 Cdo 1460/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany (Vojenského úřadu
pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému R. Č.,
zastoupenému advokátkou, o 23.209,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 15 C 6/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30.června 2004 č.j. 28 Co 216/2004-69, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
21.11.2003 č.j. 15 C 6/2003-50 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 4 k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 9.7.2002, aby jí žalovaný
zaplatil 23.209,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21.11.1999 do zaplacení.
Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný, který na základě dohod ze dne
28.9.1993 uznal za svůj dluh částky 5. 400,- Kč a 17.809,- Kč co do důvodu a
výše, na tento dluh dosud ničeho neuhradil, ačkoliv byl k řádnému plnění celého
dluhu písemně vyzván.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21.11.2003 č.j. 15 C
6/2003-50 žalobě vyhověl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice soudní
poplatek ve výši 930,- Kč „do pokladny Obvodního soudu Praha 4“. Ve věci samé
vycházel ze zjištění, že žalovaný dne 23.8.1993 zavinil dopravní nehodu,
kterou byla způsobena škoda v celkové výši 23.209,- Kč. Vycházeje ze
skutečnosti, že „žalovanému na použití vojenské techniky (vozidla T-815) nebyl
vydán jízdní rozkaz“, soud prvního stupně dovodil, že „tudíž techniku použil
neoprávněně“, a uzavřel, že žalovaný „nezpůsobil tedy škodu při plnění
služebních povinností nebo v přímé souvislosti s plněním služebních
povinností“, a „odpovídá za škodu podle občanského zákoníku“. Z tohoto důvodu
se „na daný případ nevztahuje ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona č.
480/1992 Sb.“, a protože žalovaný uznal písemně svůj dluh co do důvodu a výše,
má se za to, že dluh v době uznání trval.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.6.2004 č.j. 28
Co 216/2004-69 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé
zdůraznil, že uznání dluhu podle ustanovení § 558 obč. zák. představuje
zajišťovací institut zakládající vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu
v době jeho uznání, a že „žalovaný neprokázal, že dluh, který uznal, v době
uznání neexistoval resp., že výše dluhu byla jiná než v jaké ji uznal“.
Vzhledem k tomu, že dohoda o uznání dluhu podle ustanovení § 558 obč. zák.
uzavřená dne 28.9.1993 je platná, je podle názoru odvolacího soudu rovněž
„nepřípadná odvolací námitka o promlčení zažalovaného nároku, neboť žaloba byla
podána dne 9.7.2002, tedy včas“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, „neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá už v návaznosti na nesprávná skutková
zjištění na nesprávném právním posouzení věci, když soud aplikoval na tento
případ ust. § 558 obč. zák.“. Namítal, že dohody o uznání dluhu „byly uzavřeny
v rozporu se zákonem, a to proto, že ke škodě došlo při plnění tzv. quasi
pracovních úkolů a žalobce tak neměl právo žádat na škůdci plnou náhradu
škody, když tehdejší pracovněprávní předpisy náhradu limitovaly“. Namítal dále
nesprávnost závěru, že ke škodě nedošlo při plnění pracovních úkonů, neboť bylo
zjištěno, že k ní došlo při výkonu vojenské základní služby v objektu kasáren,
a žalovaný nebyl za užití vozidla ani trestně postižen, neboť trestní řízení
bylo proti němu zastaveno. Navrhoval, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný použil vojenské vozidlo neoprávněně, neboť k
jeho použití mu nadřízený velitel nevydal jízdní rozkaz, a „proto je
nepochybné, že použil vozidlo nikoliv pro plnění služebních úkolů, nebo v přímé
souvislosti s nimi“. Z tohoto důvodu se na věc nevztahují ve smyslu ustanovení
§ 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb. příslušná ustanovení zákoníku práce, ale
ustanovení § 420 obč. zák. Protože žalovaný neunesl důkazní břemeno, jež na něm
u dluhu uznaného podle ustanovení § 558 obč. zák. spočívá, žalobkyně
navrhovala, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda
odpovědnost vojáka vojenské základní služby za škodu vzniklou v souvislosti s
poškozením vojenského vozidla ztrácí služebně právní povahu a stává se
občanskoprávním vztahem pouze na základě skutečnosti, že voják použil vojenskou
techniku bez jízdního rozkazu. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky
bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a že tato právní
otázka dovolacím soudem dosud nebyla řešena, představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce
zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 480/1992
Sb., o hmotném zabezpečení vojáků a žáků škol ozbrojených sil a jejich
odpovědnosti za škodu, i přesto, že dne 1.12.1999 nabyl účinnosti zákon č.
220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o
některých právních poměrech vojáků v záloze, neboť uplatněný nárok na náhradu
škody, který měl vzniknout v roce 1993 v průběhu vojenské základní služby
žalovaného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je třeba posoudit podle
dosavadních předpisů (§ 101 odst. 2 zákona č. 220/1999 Sb.).
Podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb. vojáci a žáci škol, kteří
při plnění služebních nebo studijních povinností nebo v přímé souvislosti s ním
způsobí škodu na majetku Československé armády nebo federálního ministerstva
vnitra, odpovídají za ni podle ustanovení § 172 až 186 zákoníku práce; v
ostatních případech za způsobenou škodu odpovídají podle občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 480/1992 Sb. byla-li škoda způsobena z
nedbalosti při plnění služebních nebo studijních povinností nebo v přímé
souvislosti s ním, s výjimkou škody způsobené v opilosti nebo po zneužití
jiných omamných prostředků,
a) nesmí horní hranice náhrady škody u vojáků, kteří nejsou vojáky z povolání,
a u žáků škol přesáhnout jednotlivě částku 5000 Kčs, a vznikne-li škoda
schodkem na hodnotách svěřených k vyúčtování nebo ztrátou svěřených předmětů,
jednotlivě částku 10 000 Kčs;
b) lze určit náhradu škody nižší částkou, než je skutečná škoda, popřípadě než
je horní hranice náhrady škody; výše náhrady škody však musí činit nejméně
jednu desetinu skutečné škody, a přesahuje-li škoda horní hranici náhrady
škody, nejméně jednu desetinu těchto částek. Byla-li škoda způsobena za velmi
ztížených podmínek výcviku, a to nikoli hrubou nedbalostí, anebo utrpěl-li
voják při způsobení škody vážnou újmu na zdraví, může být náhrada škody snížena
i pod tuto hranici, popřípadě může být od náhrady škody upuštěno.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění
přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3
o.s.ř.), že žalovaný, jako voják základní služby, v prostoru vojenského útvaru
VÚ 6177 P. při řízení vozidla T-815 VPZ 366-86-47 způsobil dne 23.8.1993
dopravní nehodu; „příkaz k použití techniky“ - jak to ukládal čl. 89 a čl. 90
předpisu Tank-1-1/č - nebyl vystaven. Za dopravní přestupek porušením
ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a ustanovení § 16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989
Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního
provozu), - tj. porušením povinnosti věnovat se plně řízení vozidla a
přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a
nákladu, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat -
velitel útvaru uložil žalovanému dne 14.10.1993 pokutu 5.000,- Kč. Ohledně
škody vzniklé na vozidle nárazem do vrat tankových garáží ve výši 17.809,- Kč a
škody vzniklé na vratech samotných ve výši 5.400,- Kč žalovaný uzavřel se
žalobkyní „dvě dohody o náhradě škody a jejich úhradě dne 28.9.1993“, ve
kterých uvedené částky uznal za svůj dluh co do základu a výše.
Zajištění pohledávky na základě uznání závazku a dohody o náhradě škody má - a
v tom je třeba účastníkům přisvědčit - nestejné právní účinky podle toho, zda
se jedná o zajištění dluhu jeho uznáním ve smyslu ustanovení § 558 obč. zák.,
nebo o uznání závazku nahradit škodu v určené výši a dohodu o způsobu její
úhrady podle ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce. Výklad otázky charakteru a
právního významu uznání závazku zaměstnancem nahradit škodu v určené výši se v
judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Byl přijat názor (srov. například
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.3.1968 sp. zn. 6 Cz 7/68, uveřejněné pod
č. 97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968), který především
zdůrazňuje, že uznání závazku zaměstnancem nahradit škodu v určené
(zaměstnavatelem požadované) výši je předpokladem pro uzavření dohody podle
ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce, jejíž význam pro zaměstnavatele spočívá v
tom, že v případě soudního sporu usnadňuje postavení zaměstnavatele z hlediska
dokazování a že prodlužuje, bylo-li učiněno písemně, trvání promlčecí doby na
10 let (§ 263 odst. 2 zák. práce). Uznání závazku k náhradě škody podle
ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce není samostatným zavazovacím důvodem a ani
se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době uznání, jako je tomu v
občanskoprávních vztazích podle ustanovení § 558 obč. zák., kdy v případě, uzná-
li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu a výše, má se za to,
že dluh v době uznání trval.
Vedle rozdílů v právních účincích uvedených zajišťovacích institutů má
posouzení charakteru právních vztahů, z nichž oba právní úkony v posuzované
věci vychází, kupříkladu také - kromě jiného - důsledky pro případnou limitaci
náhrady škody ve smyslu ustanovení
§ 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 480/1992 Sb., dále pak z hlediska rozdílné
úpravy povinnosti prokázat zavinění podle ustanovení § 172 odst. 3 zák. práce a
podle ustanovení § 420 odst. 3 obč. zák., apod. Odvolací soud se proto důvodně
zabýval vymezením hledisek pro úvahu, zda v posuzovaném případě došlo ke škodě
při plnění služebních nebo studijních povinností nebo v přímé souvislosti s
ním. S jeho názorem, že odpovědnost vojáka vojenské základní služby za škodu
vzniklou v souvislosti s poškozením vojenského vozidla ztrácí služebně právní
povahu a stává se občanskoprávním vztahem pouze na základě skutečnosti, že
voják použil vojenskou techniku bez jízdního rozkazu (správně - bez příkazu k
použití techniky), však dovolací soud nesouhlasí.
Při posouzení, zda konkrétní jednání subjektů v právních vztazích spadá do
rámce občanskoprávních vztahů, anebo na druhé straně, zda k tomuto jednání
dochází při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, soudní
praxe vychází z objektivizujících hledisek. Bylo zdůrazněno, že - uvedené lze
vztáhnout mutatis mutandis rovněž na posuzovanou problematiku plnění služebních
povinností nebo přímé souvislosti s ním - východiskem pro závěr, zda
zaměstnanec plnil pracovní úkoly, nejsou samy o sobě významné motiv či
pohnutka zaměstnance (vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající
vychází), ale především to, zda z hlediska věcného, místního i časového jde
objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 14.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 454/2002, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura roč. 2003 pod č. 79). Rovněž dobová judikatura, z níž ustálená
soudní praxe vychází, zdůrazňuje, že z mezí plnění pracovních úkolů a přímé
souvislosti s ním nevybočuje taková činnost pracovníka, která nepostrádá
místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů.
Uvedená kriteria nemají ovšem stejný význam; rozhodující je věcný (vnitřní
účelový) vztah, tj. vztah k činnosti, jíž byla způsobena škoda, k pracovním
úkolům. V podstatě jde o to, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda,
sledoval pracovník z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních
úkolů (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ze dne 18.11.1970 Cpj 87/70,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1971, pod č. 55,
str. 153).
Právní názor, na němž založily své rozhodnutí soudy obou stupňů v posuzované
věci, že v důsledku toho, že „žalovaný použil vozidlo neoprávněně, nezpůsobil
tedy škodu při plnění služebních povinností nebo v přímé souvislosti s ním“,
opomíjí, že nedovolené protiprávní jednání je součástí skutkových podstat jak
odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák., tak i odpovědnosti
zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce; kdyby
předpokladem pro právní kvalifikaci, že posuzovaný právní vztah z odpovědnosti
za škodu vznikl při plnění služebních povinností nebo v přímé souvislosti s
ním, měl být - dovedeno do důsledků - požadavek, aby žalovaný použil vozidlo
oprávněně, nebylo by mu možné vytknout nedovolené protiprávní jednání, tj.
porušení právní povinnosti při plnění pracovních (služebních) úkolů nebo v
přímé souvislosti s ním, a předpoklady odpovědnosti vojáka základní služby za
škodu ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb. a § 172 zák.
práce by nemohly být nikdy splněny.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.), a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. dubna 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu