21 Cdo 1539/2023-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobce A. P., zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v
Českých Budějovicích, Na Sadech č. 2033/21, proti žalované Jihočeské univerzitě
v Českých Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích 2, Branišovská č.
1645/31a, IČO 60076658, zastoupené JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 224/37, o zaplacení částky 60 177
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn. 16 C 271/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 8. prosince 2022, č. j. 19 Co 1222/2022-190, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
8. 12. 2022, č. j. 19 Co 1222/2022-190, neobsahuje způsobilé vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky
než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby
dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má
být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody
přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také
správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237
o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři
rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014
Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného
nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem,
argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že
„dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury
dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn.
29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena
jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení
(nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a
alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka
dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. Dovolatelka má za
to, že v napadeném rozhodnutí odvolací soud „nastolil právní otázku, zda
oprávnění zaměstnavatele k nepřiznání či odejmutí osobního příplatku dle
pracovní smlouvy, kolektivní smlouvy nebo dle vnitřního předpisu musí být
výslovné, či nikoliv (zda bude postačovat možnost takového postupu
zaměstnavatele vyplývající z obsahu normy, dle které je osobní příplatek
přiznáván), pak pokud soud dospěl k závěru, že toto oprávnění musí být
výslovné, dospěl k vyřešení otázky hmotného práva způsobem, při kterém se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato otázka má být
posouzena jinak“. Nastoluje-li takto otázku výkladu vnitřního předpisu (jiná
právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, není v dovolání
Nejvyššímu soudu k řešení předkládána), postrádá dovolání jakékoliv údaje o
tom, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje. Uvádí-li dovolatelka, že „tato otázka má být
posouzena jinak“, pak přehlíží, že předpoklad přípustnosti dovolání, podle
kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, naplňují
důvody opodstatňující odchýlení se od stávajícího řešení předestřené otázky v
dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, nikoliv jen od jejího řešení
přijatého odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí. Podstatou dovolání jsou potom jen námitky žalované (že „je toho názoru, že její
oprávnění k přiznání osobního příplatku ve výši 0-100 %, resp. až 130 %
mzdového tarifu, vyplývající z čl. 13 výše citovaného Mzdového předpisu,
zahrnuje i možnost osobní příplatek nepřiznat, resp. přiznat jej v nulové výši
a tím jej de facto zaměstnanci odejmout“ a že byl-li „uvedeným mzdovým výměrem
osobní příplatek žalobce stanoven v nulové výši, stalo se tak zcela v souladu s
pravomocí děkana fakulty tak, jak nastavuje čl. 13 Mzdového předpisu“, neboť z
dikce čl. 13 odst. 2 citovaného vnitřního předpisu žalované „vyplývá, že osobní
příplatek může být poskytnut, tedy být poskytnut i nemusí.
Logicky je tak dáno,
že pokud lze příplatek poskytnout, lze jej též neposkytnout“), jimiž vyjadřuje
toliko svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem [že „v případě
žalobce u obou z výše uvedených mzdových výměrů došlo k přiznání této složky
mzdy bez časového omezení (přiznání její konkrétní výše s konkrétním datem
počátku přiznání), není možné tuto situaci vyložit jinak, než že přiznáním této
fakultativní složky mzdy žalobci bez časového omezení se tato nenároková složka
mzdy (označená ve mzdovém předpise jako osobní příplatek) stala složkou
nárokovou (obligatorní)“ (bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku), a že
„počínaje dnem 19.5.2011 se obligatorní složkou mzdy žalobce stal osobní
příplatek ve výši 9 258 Kč a ani pracovní smlouva, ani kolektivní smlouva, ani
žádný vnitřní předpis žalované, neumožňoval následně žalované odejmout tuto
obligatorní složku mzdy“ (bod 12 odůvodnění napadeného rozsudku)]. Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k
založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Z obsahu dovolání vyplývá, že je proti rozsudku odvolacího soudu podáváno „v
plném jeho rozsahu“ (tedy i proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího
řízení, jakož i proti části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení
rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení); dovolání
proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.