21 Cdo 1568/2024-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobce K. G., zastoupeného Mgr. Tomaszem Pustówkou, advokátem se
sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská č. 2014/40a, proti žalované PKP CARGO
INTERNATIONAL a. s. se sídlem v Ostravě, Betonářská č. 580/14, IČO 47675977,
zastoupené Mgr. Barbarou Štenclovou, advokátkou se sídlem v Orlové, Masarykova
třída č. 1325, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 210/2020, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2023, č. j. 16 Co
102/2023-313, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomasze
Pustówky, advokáta se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská č. 2014/40a.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.
9. 2023, č. j. 16 Co 102/2023-313, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2023, č. j. 85 C 210/2020-241,
ve výroku pod bodem I, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Přípustnost dovolání nemohou založit dovolatelkou předložené otázky
a) zda v případě, že zaměstnavatel dá zaměstnanci výpověď pro
nadbytečnost a v průběhu výpovědní doby okamžitě zruší pracovní poměr pro
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k vykonávané
práci zvlášť hrubým způsobem, se jedná o zneužití práva zaměstnavatelem a není
možné okamžitě zrušit pracovní poměr pro porušení povinností zvlášť hrubým
způsobem,
b) zda je zneužitím práva „rozhodnutí zaměstnavatele o realizaci
kontroly zaměstnance s cílem najít porušení povinnosti, když existuje důvodné
podezření o zneužívání prostředků zaměstnavatele v návaznosti na stížnost
zástupce personálního ředitele“,
z nichž první podle mínění dovolatelky nebyla dosud řešena dovolacím soudem a
druhá (stejně jako ostatní níže uvedené) podle dovolatelky částečně nebyla
řešena dovolacím soudem a částečně je její řešení odvolacím soudem v rozporu s
rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, sp. zn. 21 Cdo
2664/2020 a sp. zn. 21 Cdo 991/2019, neboť obě tyto otázky se míjejí s právním
posouzením odvolacího soudu.
3. Při formulaci první z těchto otázek dovolatelka zjevně přehlédla, že
odvolací soud závěr o zneužití práva neopírá o existenci dřívější výpovědi pro
nadbytečnost (tu zvažuje pouze jako jeden z faktorů při posouzení intenzity
porušení pracovních povinností žalobce v rámci podpůrné argumentace pod bodem
27 odůvodnění napadeného rozsudku), nýbrž o skutkové zjištění učiněné především
ze svědecké výpovědi D. P., podle níž tehdejší předseda představenstva žalované
dal svědkovi jako zástupci vedoucího personálního oddělení pokyn, „podívat se
na výpis GPS vozidla žalobce, něco najít a žalobce prostě vyhodit“, resp. najít
na žalobce „palivo“ (viz body 7 a 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a
bod 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
4. Druhá ze shora uvedených otázek pak vychází z premisy, že kontrola
zaměstnance „s cílem najít porušení povinnosti“ (sic!) byla provedena na
základě „důvodného podezření o zneužívání prostředků zaměstnavatele v
návaznosti na stížnost zástupce personálního ředitele“. Taková situace však
podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů ve zde souzené věci nenastala,
resp. nebyla prokázána. Soudy vycházely z toho, že D. P., který v rozhodné době
zastával pozici zástupce personálního ředitele, jako svědek naopak vypověděl,
že pokyn předsedy představenstva, že má žalobce „vyhodit“, byl pro něho „šok“ a
že popud k provedení kontrol vzešel od tehdejšího předsedy představenstva. Nic
o tom, že by před tím on sám provedení kontroly inicioval nebo že by si u
vedení žalované na jednání žalobce stěžoval, se z jeho svědecké výpovědi
nepodávalo a ani na to nebyl žalovanou tázán. Skutkovou verzi dovolatele
nepotvrzovala ani výpověď tehdejšího předsedy představenstva žalované M. L. W.,
který uvedl: „Předně byla ukončena pracovní smlouva z důvodu optimalizace, když
já jako předseda představenstva jsem rozhodl, kdo bude ve firmě pracovat dál a
kdo nikoliv. To byla první etapa. Potom, protože ve společnosti žalovaného
každý odpovídá za určitou skupinu, byla provedena kontrola služebních a
soukromých cest vozidel žalovaného a po té kontrole byly zjištěny
nesrovnalosti. Proto s žalobcem byl okamžitě zrušen pracovní poměr.“
Předestřenou otázku tedy dovolatelka zakládá na vlastní verzi skutkového stavu,
odlišného od toho, který byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů.
Pomíjí, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v
mezích právní otázky vytyčené dovolatelkou – správné, Nejvyšší soud vychází
(musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní,
odlišné skutkové verze dovolatele (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb.
rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo
3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
5. I když se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřil i k
jednáním žalobce, jimiž žalovaná posuzované okamžité zrušení pracovního poměru
zdůvodnila, tj. k vytýkaným porušením pracovních povinností žalobce, je
napadené rozhodnutí zcela zřetelně založeno primárně na závěru, že posuzovaným
okamžitým zrušením pracovního poměru žalobce došlo ze strany žalované ke
zneužití výkonu práva, které nemůže požívat ochrany, a že uplatněné důvody byly
toliko zástupné, resp. účelové (viz body 25 a 28 rozsudku odvolacího soudu).
Vzhledem k zásadnímu významu tohoto závěru mají ostatní dovolatelkou
zpochybňované úvahy odvolacího soudu povahu pouze podpůrných argumentů, na
nichž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 267/2015).
6. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že
jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující),
je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
(srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013). Za stavu, kdy se dovolatelce nezdařilo otevřít dovolacímu přezkumu
závěr o zneužití práva ze strany žalované, nemohou proto založit přípustnost
dovolání ani zbývající dovolatelkou zformulované otázky
a) zda lze okamžitě zrušit pracovní poměr pro porušení povinností zvlášť
hrubým způsobem v případě, že se zaměstnanec může domnívat, že mu je porušování
povinností mlčky tolerováno, jelikož není dostatečně kontrolován a
zaměstnavatel měl k němu důvěru,
b) zda vyřizování soukromých záležitostí v pracovní době a využívání k
tomu jiných zaměstnanců v případě, že se jedná o zaměstnance, který není
občanem České republiky, je důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru pro
porušení povinností zvlášť hrubým způsobem,
c) zda u vrcholového manažera, který čerpá řadu benefitů, není možné
ukončit pracovní poměr okamžitým zrušením pro porušení povinností zvlášť hrubým
způsobem v případě, kdy zaměstnanec v pracovní době řeší soukromé záležitosti,
pověřuje řešením soukromých záležitostí jiné zaměstnance a nechce
zaměstnavateli uhradit finanční částku za uhrazení soukromého pojištění své
rodiny, jelikož se jedná o marginální záležitost,
d) zda byly dostatečně posouzeny obě strany sporu ve smyslu rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012, když soudy
nezohlednily a nerozdělily cesty žalobce na cesty, kterých se účastnil předseda
představenstva a čistě teoreticky je mohl schválit, dále na cesty, o kterých
čistě v teoretické rovině mohl předseda představenstva vědět a považovat je za
pracovní, např. krátké cesty na hotel, kdy večer probírali pracovní
záležitosti, a na cesty, o kterých (předseda představenstva) neměl tušení a
jednalo se o vzdálené cesty do letního sídla žalobce, kde žalobce neměl žádný
důvod realizovat obchodní jednání, a se kterými by předseda představenstva
nikdy ani nemohl souhlasit,
e) zda byly dostatečně posouzeny obě strany sporu ve smyslu rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012, když se soudy
nezabývaly tím, zda cesty vytknuté zaměstnavatelem byly opravdu cestami
pracovními, jak tvrdil žalobce,
f) zda aplikace závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
2664/2020, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 a sp. zn. 21 Cdo 991/2019, je v posuzované
věci nepřípadná, protože se jedná o skutkově odlišné případy, které nelze
srovnávat z hlediska typové i speciální charakteristiky porušení právních
povinností s projednávanou věcí.
7. V části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části
výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III,
není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle
kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení.
8. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu