USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Lucií Mališovou, advokátkou se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Jana Trčky č. 966, proti žalované Beskydská vodárenská s. r. o. se sídlem v Ostravě, 28. října č. 1872/114, IČO 05670179, zastoupené Mgr. Jaromírem Jarošem, advokátem se sídlem v Ostravě, V Zátiší č. 810/1, o 93 213 Kč s příslušenstvím a o vydání potvrzení o zaměstnání, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 224/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 2024, č. j. 16 Co 186/2023-189, opravenému usnesením ze dne 30. ledna 2025, č. j. 16 Co 186/2023-195, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2024, č. j. 16 Co 186/2023-189, opravenému usnesením ze dne 30. 1. 2025, č. j. 16 Co 186/2023-195, v části směřující proti výroku II, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Odvolací soud se při řešení nastolené otázky „práva zaměstnavatele dále přidělovat zaměstnanci práci i v případě výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce“ od závěrů přijatých v dovolatelkou označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 862/2018 (jde o rozsudek ze dne 16. 1. 2019, který dovolatelka chybně označuje také jako „nález“ – pozn. Nejvyššího soudu) neodchýlil, jestliže pod bodem 10 odůvodnění napadeného rozsudku dovodil, že byť je v tomto rozsudku Nejvyššího soudu, jímž dovolatelka argumentovala již v předchozí fázi soudního řízení, řešeno období po uplynutí výpovědní doby a náhrada mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, není důvod, proč by se jeho závěry nemohly vztáhnout na období výpovědní doby a náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce (tj. na situaci posuzovanou ve zde souzené věci). Dospěl-li také k závěru, že žalobce byl však oprávněn odmítnout výkon práce podle pracovní smlouvy dle § 106 odst. 2 zákoníku práce s ohledem na předcházející pracovnělékařská vyšetření (viz bod 11 odůvodnění napadeného rozsudku), nelze v tom spatřovat rozpor se shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu. Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán.
3. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 862/2018, dovozuje, že zaměstnavatel má „právo »změnit« své rozhodnutí o zrušení pracovní pozice, resp. má právo přidělovat práci dle pracovní smlouvy i přesto, že pracovní pozice zaměstnance byla zrušena“, a odchylku odvolacího soudu od jeho závěrů spatřuje v tom, že odvolací soud se dle jejího mínění „snažil najít zástupné důvody pro to, aby vyslovil nesouhlas s právním názorem v tomto rozhodnutí uvedeným“, resp. že „fakticky popřel právní názor vyslovený v nálezu Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 862/2018, kdy nepodstatnou a právně nevýznamnou argumentací vyslovil nesouhlas s právním názorem tam uvedeným“. Pokud tím brojí proti závěru o oprávnění žalobce odmítnout výkon práce s ohledem na jeho zdravotní stav, je nutno konstatovat, že ve vztahu k tomuto závěru žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nevymezila, v této části proto dovolání nelze shledat přípustným a uvedený závěr tak není otevřen dovolacímu přezkumu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1600/2024).
4. Pro úplnost lze uvést, že text dovolání spíše nasvědčuje tomu, že dovolatelka polemizuje s obsahem bodu 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdy argumentaci tam uvedenou chybně připisuje odvolacímu soudu, protože zjevně přehlédla, že pod bodem 5 odůvodnění rozsudku odvolací soud toliko konstatoval argumentaci žalobce obsaženou v jeho vyjádření k odvolání, a dovolací argumentace se tak míjí s právním posouzením odvolacího soudu, které je obsaženo až v dalších částech odůvodnění napadeného rozsudku.
5. Ve zbývající části není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [písm. h)] a proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek [písm. i)].
6. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2026
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu