21 Cdo 1609/2023-163
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce V. s. r. o., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem
se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 204/21, proti žalovanému J. V., zastoupenému
JUDr. Dušanem Hebortem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mostě, Marie Pujmanové č.
2447/9, o 487 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp.
zn. 60 C 220/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze d2020, oíjna 2022, č. j. 12 Co 36/2022-123, opravenému usnesením ze
dne 6. února 2023, č. j. 12 Co 36/2022-134, takto:
Rozsudek krajského soudu, usnesení krajského soudu ze dne 6. února 2023, č. j.
12 Co 36/2022-134, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 12. listopadu
2021, č. j. 60 C 220/2020-69, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mostě
k dalšímu řízení.
1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání platebního rozkazu) podanou u
Okresního soudu v Mostě dne 9. 12. 2020 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 487
000 Kč se „zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % od 21. 11.
2020 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovaným, který byl na
základě pracovní smlouvy ze dne 4. 8. 2004 zaměstnán jako „ředitel
společnosti“, ukončil pracovní poměr dohodou ke dni 14. 4. 2020 a že při
kontrole účetnictví bylo zjištěno, že žalovaný, který měl „z titulu své funkce
právo“ k platební kartě č. 51689301 18869259 vztahující se k účtu žalobce č.
35-1916650227/0100 vedenému u Komerční banky, a. s., vybíral z bankomatu
hotovost ve dnech a v částkách, jež dále rozvedl, a výběry těchto částek „dosud
neproúčtoval“. Žalobci tím vznikla škoda ve výši 487 000 Kč, kterou požaduje po
žalovaném uhradit.
2. Žalovaný zejména namítal, že pokud „učinil výběr z bankomatu při
výkonu pracovní činnosti, pak se tak dělo z pokynu nebo po konzultaci s
jednatelkou žalobce“, která byla o výběrech prostředků „bezodkladně informována
vždy sms zprávou na mobilní telefon“, že výběry z bankomatu, o kterých by
jednatelka společnosti předem nevěděla, neprováděl, že neměl jako zaměstnanec
uzavřenou dohodu o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách a nejsou ani
splněny podmínky obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu, když svoji povinnost
zaviněně neporušil, naopak vybrané prostředky buď doložil daňovým dokladem,
nebo je vrátil „v nepoužité části do pokladny“, že „samotné zanesení do
účetních knih“ bylo povinností jednatelky žalobce a že „škodu společnosti
(pokud vznikla) tedy způsobila jednatelka nedodržením péče řádného hospodáře,
nikoli zaměstnanec, který práci vykonával k pokynům zaměstnavatele“.
3. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 12. 11. 2021, č. j. 60 C
220/2020-69, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení 73 920 Kč k rukám advokáta JUDr. Dušana Heborta, Ph.D.
Vycházel ze zjištění, že žalovaný, který byl podle „oficiálních dokumentů
vydaných Komerční bankou, a. s.“ oprávněn nakládat s bankovní kartou spojenou s
bankovním účtem žalobce, vydanou na žádost žalobce („jménem jednatelky“) na
jméno žalovaného, prováděl výběry z bankomatů pravidelně „k všeobecné známosti
zaměstnanců žalobce a samotné jednatelky“, že mezi žalobcem a žalovaným
neexistovala žádná „rámcová smlouva jakkoliv omezující žalovaného v nakládání s
bankovní kartou“ a že žádný z předmětných dvaceti čtyř výběrů z bankomatů nebyl
žalobcem hlášen jako „pochybný“ nebo jako neoprávněný, a dospěl k závěru, že
nárok žalobce není oprávněný, protože žalobce neprokázal zaviněné jednání
žalovaného podle ustanovení § 250 odst. 3 zákoníku práce, neboť „neprokázal, že
žalovaný jednal s úmyslem žalobce výběry z bankomatu poškodit“.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 12 Co 36/2022-123, opraveným usnesením ze dne 6. 2. 2023, č. j. 12 Co 36/2022-134, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé, ve výroku o nákladech řízení jej změnil „potud, že výše náhrady nákladů
řízení činí částku 52 800 Kč“, jinak jej „v tomto výroku“ potvrdil a uložil
žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 22
268 Kč k rukám advokáta JUDr. Dušana Heborta, Ph.D. Vycházel ze zjištění, že
žalovaný byl v rozhodné době, kdy docházelo k výběru finančních částek z
bankovního účtu žalobce, současně jeho společníkem, jednatelem úzce
spolupracující obchodní společnosti K.Z., s. r. o., a také manželem jednatelky
žalobce M. V., že s žalovaným nebyla sjednána žádná konkrétní dohoda o způsobu
užívání bankovní karty od bankovního účtu žalobce, že mezi žalobcem jako
zaměstnavatelem a žalovaným jako zaměstnancem nebyla „zavedena (sjednána)
konkrétní pravidla o způsobu vyúčtování finančních výběrů, popř. že by taková
praxe byla realizována, žalobcem kontrolována a případné její porušení
konkrétním způsobem sankcionováno“, že žalobce po celou dobu, kdy mělo docházet
k výběrům peněz žalovaným (a jedná se o dobu přesahující dva roky), neoznámil
bance žádný neoprávněný výběr a neučinil ani žádné „nabízející se“ opatření,
které by dalším výběrům mělo zabránit, a že otázku neoprávněných výběrů a s tím
související škody žalobce se žalovaným nijak neřešil ani při skončení jeho
pracovního poměru, k němuž došlo dohodou, ani při převodu jeho obchodního
podílu. Odvolací soud dospěl k závěru, že uplatnil-li žalobce nárok na náhradu
škody z důvodu porušení povinností žalovaného při vyúčtování finančních výběrů,
pak neprokázal, že by žalovaný zaviněně porušil svoji konkrétní zákonnou či
smluvní povinnost vztahující se právě k vyúčtování provedených výběrů. „Nad
rámec tohoto závěru“ uvedl, že žalobce neprokázal ani vznik škody v konkrétní
výši, když samotná okolnost, že žalovaný provedl výběr peněz, bez dalšího vznik
škody nezakládá. Dodal, že na těchto závěrech nic nemění ani závěr vyslovený v
řízení vedeném odvolacím soudem pod sp. zn. 12 Co 197/2021 mezi stejnými
účastníky ve sporu o plnění z titulu náhrady škody při pracovním úrazu
žalovaného o absolutní neplatnosti pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne
4. 8. 2004 a změněné dodatkem ze dne 30. 12. 2011, podle níž měl žalovaný
vykonávat v pracovním poměru funkci ředitele společnosti, neboť pracovní poměr
mezi účastníky byl založen v podobě tzv. faktického pracovního poměru v
důsledku žalovaným skutečně vykonávané práce, přičemž součástí takto vzniklého
pracovního poměru zůstává i povinnost k náhradě škody, pokud by ji žalovaný
způsobil zaměstnavateli zaviněným porušením povinností při plnění pracovních
úkolů nebo v přímé souvislosti s ním; „nelze proto přisvědčit námitce“ žalobce,
že by vztah mezi účastníky měl být posuzován mimo rámec předpisů pracovního
práva, a to podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení.
Uzavřel, že soud prvního stupně „při nenaplnění všech předpokladů pro vznik
odpovědnostního vztahu k náhradě škody žalobu domáhající se náhrady škody jako
nedůvodnou správně zamítl“.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá „v nesprávném hodnocení otázky
doposud neřešené v judikatuře dovolacího soudu, zda se vypořádání předmětných
vztahů mezi účastníky má řídit občanskoprávní úpravou (jak podával v řízení
žalobce) či pracovněprávními předpisy“, neboť „pro právní vztahy nelze
aplikovat oprávnění, která by žalovanému náležela podle judikatury jako
,zaměstnanci´ při tzv. faktickém pracovním poměru“ z důvodu, že „se žalovaný
přímo podílel na řízení žalobce jako obchodní společnosti, že byl společníkem
žalobce, že s jednatelkou žalobce byli osoby vzájemně blízké – manželé“ a že
„je patrné“, že se při nakládání s finančními prostředky z účtu žalobce ani
„nechoval“ jako zaměstnanec a příslušné peněžní prostředky byly často využity
pro účely, které se žalobcem nijak nesouvisely. Dále namítá, že soudy mu „zcela
nesprávně“ ukládají povinnost doložit, jak žalovaný nakládal s finančními
prostředky, které vybral prostřednictvím platební karty z účtu žalobce, když je
„zcela jednoznačné a navíc přirozené“, že již výběrem příslušných finančních
prostředků z účtu (aniž by k dispozici s nimi byl relevantní důvod vztahující
se k žalobci) je přesunuta odpovědnost spojená s těmito prostředky a následnými
dispozicemi na žalovaného a že je výlučně na něm, aby náležitě doložil, jak s
těmito prostředky disponoval, resp. pro jaké účely spojené s žalobcem s nimi
naložil (a to jak v rámci právních vztahů žalobce a žalovaného podle občanského
práva, tak i v eventuálním vztahu v režimu tzv. faktického pracovního poměru).
Dovolatel má za to, že v průběhu řízení řádně uvedl veškerá tvrzení týkající se
nakládání s finančními prostředky z účtu žalobce v celkové výši 487 000 Kč, a
to provedením celkem 23 výběrů žalovaným z účtu žalobce v období od 15. 1. 2018
do 28. 3. 2020 prostřednictvím platební karty, a že tato tvrzení náležitě
doložil; proto splnil břemeno tvrzení i břemeno důkazní a vznikl mu tak nárok
na to, aby mu byly předmětné finanční prostředky žalovaným vráceny jako
bezdůvodné obohacení zpět, případně, aby mu žalovaný nahradil příslušnou škodu.
Podle dovolatele tím, že určitá osoba disponuje, byť oprávněně, platební kartou
jiné osoby, jí nevzniká bez dalšího oprávnění, aby zcela podle své libovůle
prostřednictvím platební karty prováděla výběry z účtu či jinak nakládala s
peněžními prostředky na účtu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
6. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť
dovolání „do meritorního výroku“ není dostatečně specifikované a „není splněno
ani zřetelné vymezení právních otázek, které mají být předmětem dovolání“.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek lze nárok na
náhradu škody uplatněný zaměstnavatelem vůči zaměstnanci posoudit podle
ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, a v této souvislosti
otázky, jaký je vztah bezdůvodného obohacení a povinnosti k náhradě škody.
Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech
souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
11. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
12. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že k výběrům z bankomatu žalovaným docházelo v období d 15. 1. 2018 do
28. 3. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších
předpisů účinném do 31. 5. 2020 (dále též „zák. práce“) a subsidiárně (§ 4 zák.
práce) též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů účinném do 30. 6. 2020 (dále též „o. z.“).
13. Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu
způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v
přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zák. práce). Byla-li škoda způsobena
také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance
nahradit škodu se poměrně omezí (§ 250 odst. 2 zák. práce). Při tzv. obecné
povinnosti nahradit škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je
zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance (srov. § 250 odst. 3 zák.
práce).
14. Předpokladem pro vznik povinnosti zaměstnance nahradit
zaměstnavateli škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení
pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi
porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně
zaměstnance. Škodou se tu rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové
sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích.
Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly
splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže
nastat. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce má
žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst.
1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120
odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik povinnosti
zaměstnance k náhradě škody. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou
zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v
přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za
tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany
zaměstnavatele (§ 250 odst. 2, § 257 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním
jiného zaměstnance (§ 257 odst. 5 zák. práce) nebo třetích osob vně
zaměstnavatele (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3555/2013, uveřejněného pod č. 28/2015 Sb. rozh. obč.,
nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo
346/2018).
15. Právní institut bezdůvodného obohacení není – s výjimkou částečné
úpravy vrácení částek neprávem vyplacených zaměstnanci v § 331 zák. práce – v
zákoníku práce upraven. S ohledem na subsidiární povahu občanského zákoníku se
proto i bezdůvodné obohacení v pracovněprávních vztazích řídí ustanoveními §
2991 až 3005 o. z.
16. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí
ochuzenému vydat, oč se obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). Bezdůvodně se obohatí
zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním
z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že
za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 2 o. z.).
17. Úprava institutu bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku vychází
z obecného právního principu, že se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor
jiného. Je-li toto pravidlo porušeno a vzniklý prospěch nelze odčerpat v rámci
původního právního vztahu, případně cestou náhrady škody, je stanovena
povinnost vydat takto neoprávněně získané obohacení tomu, na jehož úkor bylo
získáno. Z uvedené charakteristiky bezdůvodného obohacení je zřejmé, že se
jedná o institut pouze subsidiární (podpůrný, dodatečný, náhradní), který se
uplatní jen tehdy, jestliže povinnost k vydání získaného prospěchu nevyplývá z
jiného zákonného ustanovení.
18. Majetková újma, kterou lze vyjádřit v penězích, je předpokladem jak
pro vznik nároku zaměstnavatele z bezdůvodného obohacení, tak i jeho nároku z
odpovědnosti za škodu. Byla-li majetková újma způsobena zaviněným porušením
povinnosti zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním, je třeba nárok posoudit podle ustanovení o povinnosti zaměstnance nahradit
škodu. Nejsou-li však splněny předpoklady pro vznik povinnosti zaměstnance k
náhradě škody podle ustanovení § 250 zák. práce, je možné – vzhledem k
subsidiaritě bezdůvodného obohacení ve vztahu k náhradě škody – majetkovou újmu
zaměstnavatele posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (tj. podle
ustanovení § 2991 a násl. o. z., popřípadě též § 331 zák. práce a – jde-li o
bezdůvodné obohacení získané zaměstnancem z neplatného právního jednání – podle
ustanovení § 19 odst. 3 zák. práce).
19. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že vztah mezi
účastníky by neměl být posuzován podle ustanovení občanského zákoníku o
bezdůvodném obohacení, k němuž dospěl poté, co shledal „nenaplnění všech
předpokladů pro vznik odpovědnostního vztahu k náhradě škody“ žalovaným, není
správný. Nebyly-li v projednávané věci splněny předpoklady ke vzniku povinnosti
žalovaného nahradit žalobci škodu, měly se soudy zabývat tím, zda jsou splněny
podmínky pro vydání bezdůvodného obohacení. Tomuto právnímu posouzení by
nebránila okolnost, že náhrady majetkové újmy vzniklé výběry hotovostí z
bankovního účtu žalobce žalovaným prostřednictvím platební karty v celkové výši
487 000 Kč se žalobce domáhal z důvodu náhrady škody, neboť soud je při
rozhodování vázán nikoliv tím, jak žalobce právně posuzuje vylíčený skutkový
stav, nýbrž pouze tzv. skutkem, jak byl žalobcem vymezen v žalobě (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1074/2011).
20. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše
uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s.
ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž
toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Mostě) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
21. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu