21 Cdo 1659/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Karolínou Steinerovou, advokátkou
se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Korunní č. 810/104, proti žalovanému
FUTURA, a. s. se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 9, IČO 16192893,
zastoupenému Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem v Brunšově č. 473, o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 263/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2013 č. j. 23 Co 373/2013-130, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 1. 11. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje
pracovní poměr, neboť žalobce zvlášť hrubým způsobem porušil povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že
se „od 11. října 2011 do dnešního dne bez omluvy nedostavoval na své
pracoviště“, ačkoliv byl „na možné důsledky absence“ upozorněn dopisem ze dne
18. 10. 2011.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní
smlouvy ze dne 1. 4. 2011 nastoupil do pracovního poměru u žalovaného jako
„sekretář redakce“, že však místo této práce ve skutečnosti vykonával pro
žalovaného práci „krizového manažera“ a že s účinností ode dne 1. 5. 2011 byl
jmenován do funkce zástupce šéfredaktora redakce deníku Haló noviny vydávaného
žalovaným. Dne 4. 10. 2011 byl žalobci doručen přípis žalovaného ze dne 16. 9.
2011, kterým byl žalobce odvolán z funkce šéfredaktora deníku Haló noviny ke
dni 15. 9. 2011 a kterým mu zároveň bylo sděleno, že se zařazuje na „pracovní
pozici sekretář redakce“. Poté, co žalobce dopisem ze dne 10. 10. 2011 sdělil
žalovanému, že s tímto pracovním zařazení nesouhlasí, a co bylo žalobci (dne 4.
11. 2011) doručeno písemné upozornění žalovaného, že „jeho nepřítomnost na
pracovišti bude nadále posuzovat jako neomluvenou absenci“, bylo žalobci dne
11. 11. 2011 doručeno okamžité zrušení pracovního poměru. Žalobce má za to, že
jeho nepřítomnost na pracovišti po odvolání z funkce zástupce šéfredaktora
nelze pokládat za neomluvenou, neboť mezi účastníky nedošlo po odvolání žalobce
z funkce k dohodě o jeho pracovním zařazení na jinou, pro něho vhodnou práci, a
že se proto nedopustil porušení pracovní kázně, které by mohlo vést k
okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 3. 2013 č. j. 17 C 263/2011-96
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 14.342,- Kč k rukám advokátky Mgr. Karolíny Steinerové. Vycházel
ze zjištění, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy zaměstnán u žalovaného
od 1. 4. 2011 jako „sekretář redakce“, že s účinností od 1. 5. 2011 byl
jmenován zástupcem šéfredaktora deníku Haló noviny vydávaného žalovaným, že „z
počátku byla spolupráce mezi žalovaným a žalobcem zcela bezproblémová, avšak
následně se postupně řešily problémy a určitá nedorozumění“, které vyústily v
odvolání žalobce z funkce zástupce šéfredaktora ke dni 15. 9. 2011, které bylo
žalobci doručeno dne 4. 10. 2011 a v němž mu bylo sděleno, že se zařazuje na
pozici „sekretáře redakce“, že žalobce, který v době od 15. 9. 2011 do 10. 10.
2011 čerpal náhradní volno, ve svém dopise žalovanému ze dne 10. 10. 2011 s
tímto zařazením nesouhlasil a požádal jej o „nabídnutí takové pracovní pozice,
která by odpovídala jeho zdravotnímu stavu a především kvalifikaci“, a že
žalovaný dopisem ze dne 18. 10. 2011 žalobci sdělil, že „očekává jeho návrat do
zaměstnání“ a že jinak bude jeho nepřítomnost v práci pokládat za neomluvenou.
Dospěl k závěru, že žalobce nebyl povinen dostavovat se po svém odvolání z
funkce zástupce šéfredaktora do zaměstnání, neboť žalovaný se s ním nedohodl na
jeho pracovním zařazení na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci, a proto šlo ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 zákoníku práce o
překážku v práci na straně zaměstnavatele a „fikci nadbytečnosti“ žalobce
zakládající důvod pro výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce.
Uzavřel, že za těchto okolností nebyl žalovaný oprávněn rozvázat pracovní poměr
se žalobcem okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku
práce.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2013 č. j.
23 Co 373/2013-130 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl,
a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů 30.400,- Kč k rukám advokátky Mgr. Heleny Peterkové. Na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že tím, že se od 11. 10. 2011
nedostavoval do zaměstnání, přestože byl dopisem žalovaného ze dne 18. 10. 2011
upozorněn na to, že jeho nepřítomnost v práci bude posuzována jako neomluvená
absence, žalobce „hrubým způsobem porušil povinnosti vyplývající z
pracovněprávního vztahu“, a že proto byl dán důvod k tomu, aby s ním žalovaný
okamžitě zrušil pracovní poměr. Skutečnost, že žalobce nepřijal místo
sekretáře, které mu bylo nabídnuto v souvislosti s jeho odvoláním z funkce
zástupce šéfredaktora, neshledal důvodem pro „zpochybnění úkonu žalovaného“.
Uzavřel, že „zde nebyly podmínky pro to, aby ve vztahu k žalobci bylo
postupováno podle ustanovení § 73 odst. 6 zákoníku práce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
zaměstnanec odvolaný z funkce se nevrací na své původní místo, které zastával
před jmenováním do funkce, a že proto odvolací soud nesprávně dovodil, že
žalobce byl povinen po svém odvolání z funkce zástupce šéfredaktora přijmout
místo sekretáře redakce, které mu bylo nabídnuto žalovaným. Protože mezi
účastníky nedošlo k dohodě o dalším pracovním zařazení žalobce ve smyslu
ustanovení § 73 odst. 6 zákoníku práce, nemůže být jeho nepřítomnost na
pracovišti v době od 11. 10. 2011 do 1. 11. 2011 považována za porušení
povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci, které by mohlo vést k okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany
žalovaného. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu
tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a „vydané v souladu s § 132 a
násl. o. s. ř. na základě pečlivého projednání věci a zvážení argumentů obou
stran“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že
žalobce uzavřel se žalovaným dne 1. 4. 2011 pracovní smlouvu, ve které se
zavázal vykonávat pro žalovaného od 1. 4. 2011 práci „sekretáře redakce“, a že
s účinností od 1. 5. 2011 byl jmenován zástupcem šéfredaktora deníku Haló
noviny vydávaného žalovaným s tím, že „jmenováním dochází ke změně právního
základu a obsahu stávajícího pracovního poměru“ a že „případným odvoláním z
funkce nebo vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí“. Dne 4. 10. 2011 byl
žalobci doručen dopis žalovaného ze dne 15. 9. 2011, v němž mu žalovaný sdělil,
že jej odvolává z funkce zástupce šéfredaktora deníku Haló noviny ke dni 15. 9.
2011 a že se žalobce zařazuje na pozici „sekretáře redakce“. Žalobce dopisem ze
dne 10. 10. 2011 žalovanému sdělil, že nabízenou „pozici sekretáře redakce“
neakceptuje, a požádal jej o nabídku jiné práce, která by odpovídala jeho
zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Žalovaný dopisem ze dne 18. 10. 2011 upozornil
žalobce na skutečnost, že jeho nepřítomnost v práci od 11. 10. 2011 hodnotí
jako neomluvenou absenci a že s ním může být rozvázán pracovní poměr okamžitým
zrušením. Dne 11. 11. 2011 byl žalobci doručen dopis žalovaného ze dne 1. 11.
2011, ve kterém sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné
na vyřešení otázky hmotného práva, zda v tom, že zaměstnanec, který byl odvolán
z pracovního místa a se kterým se zaměstnavatel nedohodl na jeho dalším
pracovním zařazení, není přítomen na pracovišti, lze spatřovat porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobce
domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 1. 11.
2011 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů
č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č.
362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb.,
č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č.
427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb. a č. 185/2011 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 33 odst. 1 zák. práce pracovní poměr se zakládá pracovní
smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále
stanoveno jinak.
Podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce jmenováním na vedoucí pracovní místo
se zakládá pracovní poměr v případech stanovených zvláštním právním předpisem;
nestanoví-li to zvláštní právní předpis, zakládá se pracovní poměr jmenováním
pouze u vedoucího
a) organizační složky státu,
b) organizačního útvaru organizační složky státu,
c) organizačního útvaru státního podniku,
d) organizačního útvaru státního fondu,
e) příspěvkové organizace,
f) organizačního útvaru příspěvkové organizace,
g) organizačního útvaru v Policii České republiky.
Podle ustanovení § 73 odst. 1 zák. práce v případech uvedených v § 33 odst. 3
zák. práce může ten, kdo je příslušný ke jmenování (§ 33 odst. 4 zák. práce),
vedoucího zaměstnance z pracovního místa odvolat; vedoucí zaměstnanec se může
tohoto místa rovněž vzdát.
Podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce jestliže je zaměstnavatelem jiná
právnická osoba než uvedená v § 33 odst. 3 zák. práce nebo fyzická osoba, může
být s vedoucím zaměstnancem dohodnuta možnost odvolání z pracovního místa,
je-li zároveň dohodnuto, že se vedoucí zaměstnanec může tohoto místa vzdát.
Podle ustanovení § 73 odst. 3 zák. práce vedoucími místy podle odstavce 2 jsou
místa
a) v přímé řídící působnosti
1. statutárního orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,
2. zaměstnavatele, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba,
b) v přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného
1. statutárnímu orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,
2. zaměstnavateli, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba,
za podmínky, že tomuto vedoucímu zaměstnanci je podřízen další vedoucí
zaměstnanec.
Podle ustanovení § 73 odst. 5 zák. práce odvolání nebo vzdání se pracovního
místa vedoucího zaměstnance musí být písemné a doručeno druhému účastníku,
jinak je neplatné. Výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance končí
dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se tohoto místa, nebyl-li v
odvolání nebo vzdání se místa uveden den pozdější.
Podle ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního
místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; to neplatí, jestliže byl
pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou. Zaměstnavatel je povinen
podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u
zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji
zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně
je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zák. práce; odstupné poskytované
zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního
poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti s jeho zrušením
v důsledku organizační změny.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že zaměstnanec, u něhož se pracovní poměr
zakládá podle zvláštního právního předpisu nebo podle ustanovení § 33 odst. 3
zák. práce jmenováním, jakož i zaměstnanec, kterému vznikl pracovní poměr na
základě pracovní smlouvy, který se zaměstnavatelem uzavřel dohodu o možnosti
odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa a který skutečně zastává u
zaměstnavatele vedoucí pracovní místo uvedené v ustanovení § 73 odst. 3 zák.
práce, může být ze svého místa odvolán nebo se ho může vzdát. Zaměstnanec,
který byl z vedoucího pracovního místa odvolán nebo který se svého místa vzdal,
končí výkon práce na vedoucím pracovním místě dnem, který byl uveden v
příslušném pracovněprávním úkonu. V případě, že v odvolání nebo vzdání se místa
nebyl den ukončení výkonu práce označen nebo že v něm byl uveden den dřívější,
zaměstnanec ukončí výkon práce dnem následujícím po doručení odvolání
zaměstnanci nebo po doručení vzdání se místa zaměstnavateli (popřípadě též
tomu, kdo zaměstnance na vedoucí pracovní místo jmenoval, jde-li o případ tzv.
vnějšího jmenování). Tím, že byl zaměstnanec ze svého vedoucího pracovního
místa odvolán nebo že se ho vzdal, jeho pracovní poměr nekončí. Zákoník práce
předpokládá, že pracovní poměr může skončit jen na základě (jiné) zákonem
stanovené právní skutečnosti, která nastala po odvolání nebo vzdání se
pracovního místa. V případě, že pracovní poměr byl jmenováním nebo pracovní
smlouvou založen na dobu určitou, je takovou právní skutečností též uplynutí
(původně sjednané nebo stanovené) doby.
Pracovní poměr zaměstnance, který byl ze svého místa odvolán nebo který se
vedoucího pracovního místa vzdal, sice nadále trvá, zaměstnanec však nemá
stanoven druh práce, který by byl povinen pro zaměstnavatele vykonávat;
pracoval-li u zaměstnavatele již před svým jmenováním na vedoucí pracovní místo
a považuje-li se tedy jeho jmenování za změnu pracovního poměru (srov. § 40
odst. 1 větu třetí zák. práce) nebo pracoval-li u zaměstnavatele ještě před
zařazením na vedoucí pracovní místo a došlo-li tedy v souvislosti s tímto
zařazením k změně pracovní smlouvy nebo ke změně pracovního poměru, jeho
předchozí pracovní zařazení se po odvolání z vedoucího pracovního místa nebo po
vzdání se tohoto místa neobnovuje (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v
předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp. zn.
21 Cdo 581/2003). Zaměstnavateli se proto ukládá, aby navrhl zaměstnanci nové
pracovní zařazení na jinou práci, na níž ho může dále zaměstnávat a která
odpovídá zdravotnímu stavu zaměstnance a jeho kvalifikaci. V případě, že
zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a
kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení
nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu
ustanovení § 208 zák. práce, jednak fikce výpovědního důvodu podle ustanovení §
52 písm. c) zák. práce.
Jestliže zaměstnanec byl ze svého místa odvolán (popřípadě se vedoucího
pracovního místa vzdal), pak do doby, než se zaměstnanec se zaměstnavatelem
dohodne na svém dalším pracovním zařazení, popřípadě do doby skončení
pracovního poměru [např. na základě výpovědi, dané zaměstnanci podle ustanovení
§ 73 odst. 6 věty třetí ve spojení s ustanovením § 52 písm. c) zák. práce, nebo
dohody o rozvázání pracovního poměru, uzavřené z tohoto důvodu], se vztahy mezi
účastníky vyznačují tím, že zaměstnanec nekoná pro zaměstnavatele práci, neboť
na dosud zastávaném místě již není oprávněn (povinen) práci vykonávat, a jeho
nové pracovní zařazení u zaměstnavatele není (zatím) určeno. I když odvoláním z
vedoucího pracovního místa (popřípadě vzdáním se tohoto místa) pracovní poměr
nekončí, nastal takový stav, že tu chybí jeden z jeho základních prvků - druh
práce. Jedním z následků odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa
(popřípadě vzdání se tohoto místa) tedy je, že zaměstnavatel nemá povinnost
přidělovat zaměstnanci práci a že zaměstnanec není povinen podle pokynů
zaměstnavatele konat osobně práci, a to až do té doby, než se dohodnou na
dalším pracovním zařazení zaměstnance, popřípadě až do skončení pracovního
poměru. Tento stav zákoník práce považuje za překážku v práci na straně
zaměstnavatele.
Protože zaměstnanec není v rozhodném období povinen konat pro zaměstnavatele
práci pro překážku na jeho straně, nemůže být povinen ani dodržovat pracovní
dobu [povinnost dodržovat pracovní dobu podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b)
zák. práce je spojena s povinností zaměstnance konat práci], a není tedy
povinen ani docházet na (bývalé) pracoviště. Jednostranné opatření
zaměstnavatele, kterým by zaměstnanci (bez jeho souhlasu) přikázal konat práci
(ať související s místem, z něhož byl odvolán nebo kterého se vzdal, nebo
vyplývající z jiného, zaměstnavatelem jednostranně provedeného pracovního
zařazení zaměstnance), je - jak plyne z výše uvedeného - neplatné. Za této
situace nelze důvodně dovozovat, že by zaměstnanec mohl porušit povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že
nedocházel do zaměstnání, popřípadě že nedodržel stanovenou pracovní dobu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1535/97,
uveřejněný pod č. 69 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V projednávané věci nemohl být pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným založen
ani změněn (srov. § 40 odst. 1 větu třetí zák. práce) jmenováním žalobce na
pracovní místo zástupce šéfredaktora deníku Haló noviny, neboť nejde o případ
založení pracovního poměru jmenováním na vedoucí pracovní místo stanovený
zvláštním právním předpisem a žalovaný ani není žádnou z právnických osob
uvedených v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce. Žalobce by proto mohl být z
uvedeného pracovního místa, na které byl zařazen na základě dohody se žalovaným
o změně obsahu pracovního poměru (srov. § 40 odst. 1 větu první zák. práce)
založeného pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2011, v níž se zavázal vykonávat pro
žalovaného práci sekretáře redakce, odvolán, jen jestliže se žalovaným uzavřel
dohodu o možnosti odvolání a vzdání se tohoto pracovního místa a jestliže šlo o
vedoucí pracovní místo uvedené v ustanovení § 73 odst. 3 zák. práce. Vzhledem k
tomu, že v takovém případě by se po odvolání žalobce z pracovního místa
zástupce šéfredaktora deníku Haló noviny neobnovilo – jak vyplývá z výše
uvedeného - jeho předchozí pracovní zařazení na práci sekretáře redakce
sjednané mezi účastníky pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2011, byl by žalovaný ve
smyslu ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce povinen navrhnout žalobci nové
pracovní zařazení na jinou práci, na níž by ho mohl dále zaměstnávat a která by
odpovídala zdravotnímu stavu žalobce a jeho kvalifikaci. V případě, že by
žalovaný takovou práci neměl nebo že by žalobce návrh na nové pracovní zařazení
nepřijal, by nastala překážka v práci na straně zaměstnavatele, po dobu jejíhož
trvání by žalobce nebyl povinen docházet do zaměstnání u žalovaného, a proto by
tím nemohl porušit povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
jím vykonávané práci. Jestliže by mezi účastníky nebyla dohodnuta možnost
odvolání a vzdání se pracovního místa zástupce šéfredaktora deníku Haló noviny
nebo jestliže by nešlo o vedoucí pracovní místo uvedené v ustanovení § 73 odst.
3 zák. práce, bylo by odvolání žalobce z tohoto pracovního místa pro rozpor se
zákonem neplatné (srov. § 18 zák. práce a § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013) a
v případě, že by se žalobce této neplatnosti právního úkonu dovolal (srov. § 20
zák. práce), by byl žalovaný i nadále povinen přidělovat žalobci práci zástupce
šéfredaktora deníku Haló noviny podle dohodnuté změny obsahu pracovního poměru
[srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce].
Odvolací soud se však tím, zda žalobce a žalovaný uzavřeli dohodu o možnosti
odvolání a vzdání se pracovního místa zástupce šéfredaktora deníku Haló noviny
a zda šlo o vedoucí pracovní místo uvedené v ustanovení § 73 odst. 3 zák.
práce, nezabýval. Jeho závěr, že v posuzovaném případě nebyly podmínky pro to,
aby ve vztahu k žalobci bylo postupováno podle ustanovení § 73 odst. 6 zák.
práce, a že žalobce svou nepřítomností v práci poté, co byl odvolán z uvedeného
pracovního místa, porušil zvlášť hrubým způsobem povinnost vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, proto nemůže být
správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu
(Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu