USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně Ĺ. Š., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr.
Matejem Kozou, advokátem se sídlem v Praze 6, Milady Horákové č. 116/109, proti
žalované Metropolitní univerzitě Praha, o. p. s. se sídlem v Praze 10 –
Strašnicích, Dubečská č. 900/10, IČO 26482789, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova č. 1107/40, o 620 489 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 133/2015,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2020
č. j. 23 Co 212/2020-714, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla
Nováka, advokáta se sídlem v Praze 4, Bartákova č. 1107/40.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020 č. j. 23 Co 212/2020-714 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu označenou žalobkyní. Odkazuje-li žalobkyně na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46, roč. 2013, pak přehlíží, že
v tomto rozhodnutí je řešena otázka rozvržení břemene tvrzení a břemene
důkazního ohledně konání práce v určité době ve sporu o zaplacení mzdy, avšak
napadené rozhodnutí není postaveno na neunesení důkazního břemene žalobkyní,
nýbrž na skutkovém závěru, že „je vyloučené, že žalobkyně skutečně napracovala
množství přesčasů v rozsahu, který uvedla v žalobě, a je vyloučené, že by
žalobkyně napracovala jakékoliv přesčasy“. Na rozdíl od dovolatelky považuje
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu za souladné se závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4166/2015, které řeší
situaci, kdy zaměstnanec prokazuje své tvrzení, že pro zaměstnavatele vykonal
práci přesčas, evidencí odpracované doby, a zaměstnavatel musí prokázat, že
příslušná evidence pracovní doby neodpovídá skutečnosti. Tak i v posuzované
věci vyšel odvolací soud ze skutkového závěru, že evidence předložená žalobkyní
(sestavená v elektronickém systému na základě tzv. čipování) neodpovídá
skutečnosti a navíc ani není skutečnou evidencí žalobkyní odpracované doby. Argumentuje-li žalobkyně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018
sp. zn. IV. ÚS 14/17, že se jako zaměstnankyně dostává do nevýhodné pozice a
důkazní nouze, pak tento odkaz není přiléhavý, neboť, jak uzavřely soudy
nižších stupňů, pracovní dobu žalobkyně evidovala její nadřízená (D. M.), tato
evidence byla prokázána výplatními páskami, v nichž je evidovaná výše přesčasů
žalobkyně v rozhodném období „nulová“, a žalobkyně si za celou dobu trvání
pracovního poměru na tuto skutečnost nestěžovala. Soudy tak neměly důvod k
„obrácení“ důkazního břemene a jejich závěry proto nejsou v rozporu s výše
uvedeným nálezem Ústavního soudu. Tvrdí-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je vadné z důvodu
existence vad řízení spočívajících v porušení poučovací povinnosti (§ 118a o. s. ř.) a v porušení zákonného postupu po změně obsazení senátu soudu prvního
stupně (§ 119 odst. 3 o. s. ř.), pak namítá tzv. jiné vady řízení, k nimž však
dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost
dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva,
nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen též ve výroku o nákladech řízení, není
dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle
kterého dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.