21 Cdo 4166/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobkyně I. F., zastoupené JUDr. Jaroslavem Bártou,
advokátem se sídlem v Rokycanech, Čechova č. 951, proti žalované AROMATICA CZ
s.r.o. se sídlem ve Šlapanicích, Masarykovo náměstí č. 101/3, IČO 26963523,
zastoupené Mgr. Zdeňkem Bičanem, advokátem se sídlem v Brně, Jezuitská č.
13/11, o 319.137,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov
pod sp. zn. 14 C 37/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 27. února 2015 č.j. 49 Co 389/2013-361, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23.
května 2013 č.j. 14 C 37/2010-330 (s výjimkou výroku, kterým bylo žalované
uloženo, aby zaplatila žalobkyni 5.752,- Kč) se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu Brno - venkov k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Brno - venkov dne 12.2.2010
domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 325.137,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména
tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 1.6.2005 jako
"obchodní reprezentant", že její pracovní doba byla rozvržena rovnoměrně v
rozsahu 37,5 hodin týdně a že pracovní poměr účastnic skončil na základě
výpovědi dané žalovanou z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku
práce dnem 31.1.2010. Mzdovým výměrem byla žalobkyni určena základní měsíční
mzda nejprve ve výši 21.500.- Kč, s účinností od 3.9.2008 byla zvýšena na
23.000,- Kč a náležely k ní prémie vyplácené podle pravidel pro výplatu osobní
prémie v Pokynu jednatele žalované. Na "pozici obchodního reprezentanta" byla u
žalované pracovní doba evidována prostřednictvím měsíčních výkazů, které si
zaměstnanci "psali sami a každý měsíc je zasílali žalované". V bodě 9. pracovní
smlouvy účastnic bylo sjednáno, že "zaměstnanec souhlasí s případným výkonem
práce nad rámec pracovní doby" a že "zaměstnanec souhlasí s tím, že základní
mzda je stanovena již s přihlédnutím k této případné práci navíc"; žalobkyně
považuje toto ujednání za neplatné a tvrdí, že v průběhu let 2007 až 2009
odpracovala u žalované přesčas celkem 1306,5 hodin, aniž by jí byla vyplacena
mzda v celkové výši 289.864,- Kč, že jí náleží rovněž náhrada mzdy za měsíce
listopad, prosinec roku 2009 a leden roku 2010 ve výši 11.752,- Kč, neboť od
9.11.2009 nemohla konat práci z důvodu překážek na straně zaměstnavatele a
zaměstnavatel jí nevyplatil plnou náhradu ve výši průměrného výdělku, a že jí
žalovaná dluží na odstupném 23.521,- Kč, neboť jí poskytla v důsledku nesprávně
určené mzdy za měsíce listopad a prosinec 2009 nižší odstupné.
Žalovaná namítala, že v evidenci pracovní doby nejsou u žalobkyně "zaznamenány
přesčasové hodiny" a že při kontrole provedené podle zákona č. 251/2005 Sb.
Oblastním inspektorátem práce pro Jihomoravský a Zlínský Kraj nebyly shledány
závady, které by "krátily práva zaměstnanců z pracovního poměru".
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 10.3.2011 č.j. 14 C 37/2010-244
uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 6.000,- Kč, žalobu o zaplacení dalších
319.137,- Kč zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení 43.785,- Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Bičana, že
žalobkyně je povinna zaplatit "českému státu na účet Okresního soudu Brno -
venkov" na náhradě nákladů řízení 1.263,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit
"českému státu na účet Okresního soudu Brno - venkov" na náhradě nákladů řízení
52,50 Kč. I když přisvědčil názoru žalobkyně, že ujednání obsažené v bodě 9.
pracovní smlouvy je neplatné, neboť v něm nebyl stanoven nejvyšší rozsah práce
přesčas, kterou může zaměstnavatel nařídit, soud prvního stupně nepokládal
žalobkyní vykonanou "práci navíc" za "práci přesčas". Práce přesčas nebyla
žalovanou nařízena a ani schválena a záleželo na schopnostech žalobkyně, která
si již při uzavření pracovní smlouvy musela být vědoma specifik práce
obchodního zástupce, jak si práci rozvrhla. Soud prvního stupně přiznal
žalobkyni pouze náhradu mzdy za měsíce listopad a prosinec 2009 a za leden 2010
ve výši průměrného výdělku, neboť žalobkyně nemohla vykonávat práci pro
překážku na straně zaměstnavatele.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31.5.2012 č.j. 49 Co 106/2011-277 zrušil
rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, kterým bylo žalované uloženo,
aby žalobkyni zaplatila 6.000,- Kč) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení. Dovodil, že z odůvodnění napadeného rozsudku není dostatečně zřejmé,
jaká konkrétní skutková zjištění soud prvního stupně učinil, o které důkazy
tato zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při právním posouzení věci. Závěr
o tom, že "nebylo zjištěno, že by práce přesčas byla žalobkyni zaměstnavatelem
nařízena nebo že by s ní souhlasil", považoval odvolací soud za
nepřezkoumatelný, když v odůvodnění nebylo uvedeno, z jakých důvodů soud
prvního stupně k tomuto závěru došel. Odvolací soud rovněž soudu prvního stupně
vytknul, že se dostatečně nezabýval posouzením, zda mezi účastníky nedošlo ke
"konkludentní dohodě o práci přesčas". Žalobkyně měla za řízení tvrdit a
prokázat skutečnost, že vykonala práci nad stanovenou týdenní pracovní dobu
vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a že o této práci
zaměstnavatel věděl a souhlasil s ní. Naproti tomu žalovaná měla podle názoru
odvolacího soudu tvrdit a prokázat, že se jednalo o práci, která vzhledem k
požadované kvalitě a kvantitě mohla být objektivně vzato provedena v rámci
stanovené pracovní doby žalobkyně.
Okresní soud Brno - venkov poté rozsudkem ze dne 23.5.2013 č.j. 14 C
37/2010-330 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 5.752,- Kč, žalobu o
zaplacení dalších 313.385,- Kč zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 63.811,- Kč k rukám advokáta Mgr.
Zdeňka Bičana, že žalobkyně je povinna zaplatit "českému státu na účet
Okresního soudu Brno - venkov" na náhradě nákladů řízení 1.210,- Kč a že
žalovaná je povinna zaplatit "českému státu na účet Okresního soudu Brno -
venkov" na náhradě nákladů řízení 105,50 Kč. Soud prvního stupně opětovně
dovodil, že ustanovení bodu 9. pracovní smlouvy účastnic je neplatné, neboť
byla uzavřena ještě za účinnosti zákona č. 65/1965 Sb., podle nějž mohla být
mzda v kolektivní nebo pracovní smlouvě sjednána s přihlédnutím k práci přesčas
nejen u vedoucího, ale u všech zaměstnanců, ujednání však postrádalo uvedení
nejvyššího rozsahu práce přesčas, kterou může zaměstnavatel nařídit. Soud
prvního stupně dále vzal za své skutkové zjištění shodné tvrzení účastníků, že
žalovaná nikdy žalobkyni výslovně ústně ani písemně práci přesčas nenařídila.
Při řešení otázky, zda žalobkyně nevykonávala tvrzenou práci přesčas s
mlčenlivým souhlasem zaměstnavatele (s konkludentním souhlasem), došel k
závěru, že, i když byl zaměstnavatel srozuměn, že žalobkyně někdy pracuje více
než osm hodin denně, tak tuto "práci navíc" nemohl mlčky odsouhlasit jako práci
přesčas, když žalovaná měla již při uzavření pracovní smlouvy za to, že
"objektivně je práci možné stihnout v osmihodinové pracovní době"; případný
souhlas jednatele žalované s výkonem práce přesčas považoval za právní úkon
"sui generis". Vědomost o tom, že žalobkyně vykonávala práci v rozsahu
přesahujícím sedm a půl hodiny denně, nezakládá podle soudu prvního stupně
souhlas s prací přesčas a o konkludentním souhlasu by bylo možno uvažovat pouze
v případě, kdyby jednatel společnosti byl přesvědčen o tom, že práci nelze
zvládnout v řádné pracovní době, a kdyby tyto hodiny byly vykazovány jako
přesčasové, které chce žalobkyně proplatit a zaměstnavatel by s tím souhlasil.
Ze znění pracovní smlouvy, ze skutečnosti, že přesčasy nebyly propláceny ani
ostatním zaměstnancům žalované, a z celkového postoje žalobkyně v průběhu
pracovního poměru pro soud prvního stupně vyplynulo, že "podmínky pro závěr o
konkludentním souhlasu s výkonem práce přesčas nebyly naplněny". Z týdenních
výkazů práce předložených žalobkyní soud prvního stupně zjistil, že největší
podíl na tvrzených "přesčasech" měla administrativní práce; protože objem
administrativní práce byl "nepřezkoumatelný", soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobkyně neprokázala alespoň konkludentní souhlas žalované s
tvrzenou "prací přesčas". Žaloba byla důvodná pouze v části, v níž žalobkyně
požadovala doplacení mzdy za měsíce listopad a za prosinec roku 2009 a leden
roku 2010; žalovaná byla povinna poskytnout žalobkyni náhradu mzdy ve výši
průměrného výdělku, neboť žalobkyně nemohla vykonávat práci pro překážku na
straně zaměstnavatele.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27.2.2015 č.j. 49 Co
389/2013-361 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou nenapadeného
výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni 5.752,- Kč) a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
odvolacího řízení 23.909,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Bičana. K tomu, aby
bylo možno učinit závěr o tom, že žalobkyně v době mimo rozvrh pracovních směn
skutečně konala práci přidělenou zaměstnavatelem podle pracovní smlouvy, bylo
podle odvolacího soudu nezbytné, aby žalobkyně svá skutková tvrzení dostatečně
konkretizovala tak, aby z nich vyplývalo, jakou konkrétní činnost, v jakém
rozsahu a v jakém časovém rozmezí pro žalovanou vykonala v každé jednotlivé
pracovní směně, neboť pracovní úkoly žalobkyně jako "obchodního reprezentanta"
nebyly zaměstnavatelem konkrétně určovány, a aby žalobkyně současně prokázala,
že šlo o práci, která jí byla žalovanou přidělena, a která nemohla být vykonána
ve stanovené týdenní pracovní době. Žalobkyně však i přes výzvu a poučení
odvolacího soudu podle ustanovení § 118a odst. 1 občanského soudního řádu
popsala svou pracovní činnost pouze "v obecné rovině" (odkázala na připojený
přehled), ze kterého však nelze dovodit "konkrétní práci". Odvolací soud
uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost tvrzení. Ze stejného důvodu
nemohlo být vyhověno požadavku na zaplacení doplatku odstupného, protože tento
nárok žalobkyně se zakládá na průměrném výdělku, při jehož určení je třeba
přihlédnout též k případným hodinám práce přesčas.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu o tom, že by neunesla břemeno tvrzení o skutečnostech
významných pro posouzení, zda a v jakém rozsahu vykonala pro žalovanou práci
přesčas. V žalobě a v průběhu celého řízení "naprosto přesným, objektivním a
nezpochybnitelným způsobem" doložila každý jednotlivý pracovní den, v němž
vykonala práci nad stanovenou pracovní dobu. Zdůraznila, že pracovní činnost si
organizovala "v rámci a rozsahu určeném žalovanou" sama a že zaměstnavatelem
určený rozsah práce nebylo "objektivně možno stihnout v řádné pracovní době".
Práce žalobkyně byla každý den ze strany žalované kontrolována a žádná "další
tvrzení o práci nad rámec stanovené pracovní doby nejsou možná". Žalobkyně
současně připomněla výpověď statutárního zástupce žalované o tom, že věděl, že
žalobkyně pracuje přesčas, a výpověď svědkyně Z., která vypověděla, že určenou
práci nešlo stihnout ve stanovené pracovní době; žalobkyně příkladem uvádí den
2.10.2007, kdy absolvovala povinnou pracovní poradu v Brně, na kterou odjížděla
ve 4:35 hodin a vrátila se v 19:35 hodin. Žalovaná nepředložila žádný důkaz,
který by tvrzení žalobkyně zpochybnil, a proto rozhodnutí odvolacího soudu,
neobsahující žádné důvody pro zpochybnění tvrzení žalobkyně, považuje za
nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Má za to, že
veškeré argumenty, které žalobkyně ve svém podání uvádí, již byly soudy
vyhodnoceny a že stanoviska soudů byla obsažena v jejich rozhodnutích, se
kterými žalovaná souhlasí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení
právní otázky, kdo a o čem má ve sporu o zaplacení mzdy za práci přesčas
povinnost tvrzení a důkazní povinnost. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při
řešení této otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je proti
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů nepodléhá přezkumu dovolacího soudu), že
žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1.6.2005 jako
"obchodní reprezentant", její pracovní náplň spočívala převážně v návštěvě
lékáren v Západních Čechách, na Ústecku, v Severních Čechách a v části
Středních a Jižních Čech, a že žalobkyně měla za úkol navštívit denně alespoň 9
lékáren, ve kterých prezentovala zboží svého zaměstnavatele. Ze svého bydliště
v R. vyjížděla běžně okolo 6. hodiny ráno, v pořadí poslední lékárně končívala
mezi 14. až 15. hodinou; poté ještě musela vykonat cestu domů a provést
administrativní práce, spočívající v zapsání údajů do denního výkazu ohledně
zboží, které prodala, ve vypsání objednávky, v čekání na potvrzení objednávky,
v přípravě na další den, v komunikaci s firmou apod., což jí denně trvalo 2,5
až 3 hodiny. Evidenci pracovní doby si žalobkyně vedla sama a "příslušnou
tabulku" posílala žalované; jednatel žalované nikdy nekontroloval údaje zapsané
v evidenci pracovní doby a "zaměstnanci si tam mohli napsat, co chtěli".
"Obchodní reprezentanti" si práci organizovali sami podle svých možností a
schopností a jednatel žalované jim práci přesčas nenařizoval ani nepodepisoval.
Podle výpovědi svědkyně P. Z. "obchodní reprezentanti" pracovali u žalované nad
rámec pracovní doby, ale byli srozuměni s tím, že jim žádné přesčasy nebudou
propláceny. Pracovní poměr žalobkyně byl ukončen výpovědí danou zaměstnavatelem
podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce ke dni 31.1.2010.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení mzdy za vykonanou práci přesčas v letech
2007 až 2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2009
(dále jen "zák. práce").
Prací přesčas se rozumí - jak vyplývá z ustanovení § 78 odst.1 písm.i) zák.
práce - "práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho
souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného
rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn". Práci
přesčas je možné konat jen výjimečně (srov. § 93 odst.1 zák. práce). Práci
přesčas může zaměstnavatel nařídit jen z vážných důvodů, a to i na dobu
nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami, popřípadě za podmínek uvedených v
ustanovení § 93 odst.2 zák. práce i na dny pracovního klidu; nařízená práce
přesčas nesmí u zaměstnance činit více než 8 hodin v jednotlivých týdnech a 150
hodin v kalendářním roce.
Za dobu práce přesčas přísluší zaměstnanci mzda, na kterou mu vzniklo za tuto
dobu právo (dosažená mzda), a příplatek nejméně ve výši 25% průměrného výdělku,
pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli na poskytnutí náhradního volna
v rozsahu práce konané přesčas místo příplatku (srov. § 114 odst.1 zák. práce).
U vedoucích zaměstnanců může být mzda sjednána již s přihlédnutím k případné
práci přesčas, je-li současně v rámci limitu práce přesčas v kalendářním roce
stanoveného v ustanovení § 93 odst.2 zák. práce sjednán rozsah práce, k níž
bylo přihlédnuto; v takovém případě dosažená mzda ani příplatek podle
ustanovení § 114 odst.1 zák. práce nepřísluší (srov. § 114 odst.3 zák. práce).
Zaměstnavatel je povinen vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci odpracované
1. pracovní doby [§ 78 odst. 1 písm. a) zák. práce], 2. práce přesčas [§ 78
odst. 1 písm. i) a § 93 zák. práce], 3. další dohodnuté práce přesčas (§ 93a
zák. práce), 4. noční práce (§ 94 zák. práce), a 5. doby v době pracovní
pohotovosti (§ 95 odst. 2 zák. práce) [srov. § 96 odst.1 písm.a) zák. práce].
K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a)
tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna
potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní,
uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost a další procesní
povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu (srov. § 101
odst.1 o.s.ř.). Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých
tvrzení; soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. § 120
odst.1 o.s.ř.).
Mzda za práci přesčas je plněním, které se poskytuje zaměstnanci za výkon práce
přesčas; vznik práva (nárok) na tuto mzdu je tedy podmíněn výkonem práce
přesčas a nikoliv jen pouhým pracovním poměrem mezi ním a zaměstnavatelem.
Okolnost, že zaměstnanec vykonal pro zaměstnavatele práci, je proto jednou ze
skutečností významných pro rozhodnutí sporu o mzdu za práci přesčas, které jsou
účastníci povinni tvrdit k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a k jejichž
prokázání jsou povinni označit důkazy. K prokázání toho, že zaměstnanec vskutku
vykonal pro zaměstnavatele práci přesčas, slouží zejména evidence odpracované
práce přesčas podle ustanovení § 96 odst.1 písm.a) bodu 2. zák. práce a která
je jedním ze základních podkladů pro výpočet mzdy zaměstnance za práci přesčas.
Protože ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a
takovým bylo i řízení v této věci), stojí strany proti sobě a mají opačný zájem
na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze
sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti
na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě
kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní
břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení,
nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které
bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených
důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o
pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v
závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon
zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) jako procesní
odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem
provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v
takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost
tvrzení a povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat
rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla
(ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy
výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti
této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Rovněž v těchto
případech (v tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho
účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.2.2002 sp.
zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002).
Z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanoveních § 114 a § 96 odst. 1 písm. a)
zák. práce, která vymezuje obsah povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti
zaměstnance a zaměstnavatele, vyplývá, že ve sporu o zaplacení mzdy za práci
přesčas má žalobce jako zaměstnanec břemeno tvrzení o tom, že mezi ním a
žalovaným zaměstnavatelem byl uzavřen (vznikl) pracovní poměr a že pro
zaměstnavatele vykonal práci přesčas. Z tohoto břemene tvrzení pak pro
zaměstnance (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, jde-li o prokázání tvrzení toho,
že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas a po jakou dobu. Prokazuje-li
zaměstnanec své tvrzení o tom, že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas
evidencí odpracované práce přesčas, a brání-li se žalovaný zaměstnavatel oproti
požadavku zaměstnance na zaplacení mzdy za práci přesčas námitkou, že žalující
zaměstnanec pro něj práci přesčas nevykonal, nemá (nemůže mít) ohledně tvrzení
o tom, že byla práce přesčas vykonána, důkazní povinnost, ale nese břemeno
tvrzení o tom, že příslušná evidence odpracované práce přesčas neodpovídá
skutečnosti (a že tedy zaměstnanec nepracoval přesčas vůbec nebo alespoň v jím
tvrzeném rozsahu), a má povinnost označit k tomuto tvrzení důkazy (srov. též v
obdobné věci vyslovený právní názor v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
20.12.2012 sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, který byl uveřejněn pod č. 46 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
V projednávané věci žalobkyně prokazovala své tvrzení o tom, že pro žalovanou
vykonala označenou práci přesčas, evidencí práce přesčas. Uvedeným důkazem -
jak vyplývá z výše uvedeného - lze mít uvedené tvrzení za prokázané, ledaže by
žalovaná prokázala, že příslušná evidence odpracované práce přesčas neodpovídá
skutečnosti a že tedy žalobkyně ve skutečnosti pro žalovanou nevykonala (žádnou
nebo veškerou) tvrzenou práci přesčas. Není proto správný názor odvolacího
soudu, podle kterého je k prokázání tvrzení žalobkyně o výkonu přesčasové práce
nezbytné, aby žalobkyně svá skutková tvrzení dostatečně konkretizovala tak, aby
z nich vyplývalo, jakou konkrétní činnost, v jakém rozsahu a v jakém časovém
rozmezí pro žalovanou vykonala v každé jednotlivé pracovní směně.
Uvedený závěr nelze důvodně zpochybňovat tím, že žalobkyně evidenci své
odpracované práce přesčas vyhotovovala sama a že jednatel žalované nikdy
nekontroloval údaje zapsané v evidenci pracovní doby, takže "zaměstnanci si tam
mohli napsat, co chtěli". Zaměstnavatel je "ex lege" povinen vést u (všech)
svých jednotlivých zaměstnanců (mimo jiné) evidenci odpracované práce přesčas a
žalovaná si byla (musela si být) vědoma toho, že její zaměstnanci, kteří
vykonali přesčasovou práci, mají ve smyslu ustanovení § 114 odst.1 zák. práce
právo na dosaženou mzdu a příplatek, popřípadě na náhradní volno, neboť
ujednání, podle něhož lze mzdu stanovit s přihlédnutím k případné práci
přesčas, umožňovalo - i kdyby bylo bezvadné - žalované, aby neplatila svým
zaměstnancům za vykonanou práci přesčas dosaženou mzdu a příplatek jen v době
po 1.1.2008 a pouze u vedoucích zaměstnanců (§ 11 odst.4 zák. práce). Žalovaná
může prokázat, že příslušná evidence odpracované práce přesčas u žalobkyně
nemůže být podkladem pro právo žalobkyně na dosaženou mzdu a příplatek, jen
tehdy, jestliže bude tvrdit a důkazy prokáže, že neodpovídá skutečnosti.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že souhlas zaměstnavatele s výkonem
práce přesčas může být udělen nejen výslovně (písemně nebo ústně), ale i mlčky
(konkludentně). Za souhlas zaměstnavatele s výkonem přesčasové práce lze -
podle okolností případu - pokládat i to, že mzdu stanovil svým zaměstnancům "s
přihlédnutím k případné práci přesčas" (ve stanoveném rozsahu) nebo že má
vědomost o tom, že zaměstnanec práci přesčas vykonává, aniž by mu dal příkaz k
zastavení práce přesčas, a výkon této práce vezme na vědomí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; veden chybným
právním názorem odvolací soud nesprávně poučoval žalobkyni o tom, že je povinna
konkretizovat svou činnost v každé jednotlivé pracovní směně, a zároveň, že
musí prokázat, že šlo o práci, která jí byla žalovanou přidělena a která
nemohla být vykonána ve stanovené týdenní pracovní době, a nepřistoupil k
poučení žalované v tom směru, že má břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že
příslušná evidence odpracované práce přesčas u žalobkyně neodpovídá
skutečnosti, a ani se nezabýval otázkou, zda žalobkyně nebyla u žalované
zaměstnankyní, která nepracovala na jejím pracovišti, ale podle dohodnutých
podmínek pro ni vykonávala sjednanou práci v pracovní době, kterou si sama
rozvrhovala, a zda jí tedy ve smyslu ustanovení § 317 písm.c) zák. práce
nepřísluší mzda nebo náhradní volno za práci přesčas. Nejvyšší soud proto
napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí (s výjimkou výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila
žalobkyni 5.752,- Kč, jenž nebyl napaden odvoláním a samostatně nabyl právní
moci) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Brno -
venkov) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu