21 Cdo 1752/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou
se sídlem v Chebu, Mánesova č. 265/13, proti žalované Obci Hazlov se sídlem
obecního úřadu v Hazlově č. 31, IČO 00253952, zastoupené JUDr. Karlem Herrem,
advokátem se sídlem v Chebu, 26. dubna č. 583/14, o určení neplatnosti
platového výměru a o 24.800,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v
Chebu pod sp. zn. 9 C 16/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2013 č. j. 14 Co 616/2012-47, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „rozhodnutí Obecního úřadu Hazlov ze
dne 30. 9. 2011 o odnětí osobního ohodnocení od 1. 10. 2011 - platový výměr“ je
neplatné, a aby jí žalovaná zaplatila 24.800,- Kč se 7,75 % úroky z prodlení
ročně z částek a za dobu, jež rozvedla. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že
žalovaná, u které vykonávala na základě pracovní smlouvy ze dne 8. 4. 2009
práci matrikářky, jí k platu poskytovanému nejprve ve výši 15.960,- Kč a od 1.
9. 2010 ve výši 18.330,- Kč přiznala s účinností od 1. 1. 2010 osobní příplatek
ve výši 6.200,- Kč měsíčně, že dne 30. 9. 2011 žalobkyni místostarosta žalované
předložil platební výměr „bez osobního ohodnocení“ a sdělil jí, že „je to z
důvodu, že obec nemá peníze“, a že až následně jí bylo zástupcem žalované
písemně sděleno, že „dlouhodobě nedosahuje dobrých pracovních výsledků, popř.
že neplní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci“. Žalobkyně má
za to, že osobní příplatek jí byl odebrán neoprávněně, neboť si není vědoma
„žádných skutečností ani okolností, které by svědčily pro to, že v rozsahu a
intenzitě její pracovní činnosti došlo ke změně k horšímu ve srovnání s
obdobím, kdy jí byl osobní příplatek přiznán“, a které by „ospravedlňovaly“
jeho odebrání; žalovaná žalobkyni nevytýkala a „ani nemohla vytýkat“, že by se
její pracovní výsledky nebo výkonnost změnily.
Okresní soud v Chebu – poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 17. 9. 2012
nepřipustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná
zaplatila 80.600,- Kč s úroky z prodlení – rozsudkem ze dne 17. 9. 2012 č. j. 9
C 16/2012-30 zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že
„rozhodnutí Obecního úřadu Hazlov ze dne 30. 9. 2011 o odnětí osobního
ohodnocení od 1. 10. 2011 - platový výměr“ je neplatné, uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni 24.800,- Kč se 7,75 % úroky z prodlení ročně z
částek a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Shledal, že na požadovaném určení neplatnosti platového
výměru ze dne 30. 9. 2011 nemá žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., neboť své právo na osobní příplatek může
uplatnit (a také uplatnila) žalobou na plnění. Na základě zjištění, že žalovaná
přiznala žalobkyni platovým výměrem ze dne 1. 1. 2010 k platu osobní příplatek
ve výši 6.200,- Kč měsíčně, který jí platovým výměrem ze dne 30. 9. 2011
neobsahujícím odůvodnění s účinností od 1. 10. 2011 odebrala, dospěl k závěru,
že osobní příplatek byl žalobkyni odňat nezákonně, neboť žalovaný jí nesdělil
písemně nejpozději v den, kdy změna měla nabýt účinnosti, důvod odebrání
osobního příplatku. Soud prvního stupně zdůraznil, že ke snížení nebo odnětí
osobního příplatku přiznaného zaměstnanci může zaměstnavatel přistoupit jen
tehdy, došlo-li v okolnostech, za nichž byl osobní příplatek přiznán, k takové
změně, která odůvodňuje jeho další poskytování v menším rozsahu nebo která
vyžaduje jeho odnětí.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 1. 2013 č. j. 14
Co 616/2012-47 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o peněžitém
plnění tak, že žalobu o 24.800,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně 27.128,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.665,- Kč,
oboje k rukám advokáta JUDr. Karla Herra. Dovodil, že osobní příplatek je „dle
současné právní úpravy“ nenárokovou složkou platu, která „je zaručena pouze po
dobu, dokud je ze strany zaměstnavatele přiznána“, a že zaměstnavatel je
oprávněn poskytování osobního příplatku „upravit“ v závislosti na „pracovní
výkonnosti konkrétního zaměstnance, ale též i na dostatku finančních prostředků
na tento příplatek či nutnost přerozdělení výše příplatku pro jednotlivce v
závislosti na změnách v pracovním kolektivu“. Dospěl k závěru, že okolnost, že
žalovaná nesdělila žalobkyni písemně ve smyslu ustanovení § 136 odst. 2
zákoníku práce důvod odnětí osobního příplatku nejpozději v den, kdy tato změna
nabyla účinnosti (učinila tak až dopise ze dne 9. 11. 2011), nezpůsobuje
neplatnost tohoto právního úkonu, a že proto žalobkyni od 1. 10. 2011 příslušel
pouze „základní plat“ ve výši 18.330,- Kč uvedený v platovém výměru ze dne 30.
9. 2011.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
odvolací soud se při řešení otázky, za jakých podmínek může zaměstnavatel
odejmout nebo snížit osobní příplatek přiznaný zaměstnanci, odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle názoru žalobkyně by osobní
příplatek neměl být zaměstnanci odebrán, jestliže nedojde k takové změně jeho
pracovních výsledků, která by odůvodňovala jeho odnětí. Žalobkyně dále
poukazuje na skutečnost, že v rozporu s ustanovením § 136 odst. 2 zákoníku
práce neobdržela od žalované písemné odůvodnění, proč došlo k odnětí jejího
osobního příplatku. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolací řízení bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jsou obsaženy
v ustanoveních § 237, 238 a 238a o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání není přípustné a) ve věcech
upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení
rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření)
rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení, b) ve věcech mezinárodních únosů dětí
podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo
použitelného předpisu Evropských společenství, c) ve věcech upravených zákonem
o registrovaném partnerství, d) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním
napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50. 000,-
Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo
o věci uvedené v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky
se přitom nepřihlíží, e) ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo
exekuce, f) proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost
podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř., a g) proti usnesením, kterými bylo
rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném
(§ 238 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239
o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně vykonávala v pracovním
poměru u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 8. 4. 2009 nejprve „dílčí
práce v matriční agendě“. Po uzavření dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 9.
2010 byla zařazena jako referentka komplexního výkonu matriční služby s platem
ve výši 18.330,- Kč měsíčně (8. platová třída, 10. stupeň) a osobním příplatkem
ve výši 6.200,- Kč, který jí byl v této výši přiznán již platovým výměrem ze
dne 1. 1. 2010. Platovým výměrem ze dne 30. 9. 2011 byl žalobkyni s účinností
od 1. 10. 2011 stanoven plat ve výši 18.330,- Kč bez osobního příplatku.
Dopisem ze dne 9. 11. 2011 žalovaná sdělila žalobkyni, že u ní nebyly splněny
podmínky pro přiznání osobního příplatku ani pro jeho další trvání a že
přiznání této složky platu závisí zcela na rozhodnutí zaměstnavatele.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné
na vyřešení hmotněprávní otázky, za jakých podmínek může zaměstnavatel
přistoupit k odnětí nebo snížení osobního příplatku přiznaného zaměstnanci.
Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je
opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v období od 1. 10. 2011 do 31. 1. 2012, za
které se domáhá poskytnutí osobního příplatku, zaměstnankyní územního
samosprávného celku, náležel jí za vykonanou práci plat určený jí žalovanou
podle zákoníku práce, nařízení vlády vydaného k jeho provedení podle § 111
odst. 2, § 112 odst. 2, § 123 odst. 6, § 128 odst. 2 a § 129 odst. 2 zákoníku
práce a v jejich mezích podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu
[srov. § 109 odst. 3 písm. b) a § 122 odst. 1 větu první zákoníku práce]. Plat
není možné určit jiným způsobem, v jiném složení a jiné výši, než stanoví
zákoník práce a právní předpisy vydané k jeho provedení, nestanoví-li zvláštní
zákon jinak (§ 122 odst. 1 věta druhá zákoníku práce). Plat se poskytuje podle
složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních
podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (§ 109
odst. 4 zákoníku práce).
Podle ustanovení § 131 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci, který dlouhodobě
dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo plní větší rozsah pracovních
úkolů než ostatní zaměstnanci, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek
až do výše 50 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě,
do které je zaměstnanec zařazen.
Podle ustanovení § 131 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, který je
vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a vykonává práce zařazené do desáté
až šestnácté platové třídy, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až
do výše 100 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do
které je zaměstnanec zařazen.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že jednou ze složek platu je osobní příplatek,
který může zaměstnavatel poskytovat zaměstnanci, jenž dlouhodobě dosahuje velmi
dobrých pracovních výsledků nebo jenž plní větší rozsah pracovních úkolů než
ostatní zaměstnanci anebo jenž je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a
vykonává práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy. Osobní příplatek
představuje tzv. nenárokovou složku platu, kterou je třeba odlišovat od
„nárokových“ složek platu. Zatímco tzv. nároková složka platu představuje
platový nárok, který je zaměstnavatel povinen v určené výši uspokojit, jestliže
se u zaměstnance splní stanovené předpoklady a podmínky, poskytuje tzv.
nenároková složka platu zaměstnanci nárok na stanovené plnění, jen jestliže -
bez ohledu na splnění předpokladů a podmínek stanovených pro její poskytování
nebo pro její výši - zaměstnavatel o jejím přiznání zaměstnanci a o její výši
také rozhodne. Pro tzv. nenárokovou složku platu je tedy charakteristické, že
bez rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání má povahu pouze fakultativního
plnění; jestliže však zaměstnavatel vydá v souladu se zákoníkem práce
rozhodnutí o jejím přiznání a o její výši, je povinen tuto složku platu
zaměstnanci v určené výši poskytovat. Osobní příplatek jako nenároková
(fakultativní) složka platu se tedy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jeho
přiznání a výši stává složkou platu nárokovou (obligatorní).
Okolnost, že zaměstnavatel rozhodl o přiznání osobního příplatku
zaměstnanci a o jeho výši, neznamená, že nemůže dojít ke zvýšení, snížení nebo
odejmutí přiznaného osobního příplatku. Změní-li se podmínky stanovené pro
poskytování osobního příplatku, může být změněna i jeho výše, popřípadě může
být osobní příplatek zaměstnanci odebrán; zaměstnavatel je oprávněn posuzovat,
zda důvody pro jeho poskytování trvají, popřípadě zda trvají důvody pro jeho
poskytování v nezměněné výši. Ke snížení nebo odnětí přiznaného osobního
příplatku může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li v okolnostech
(předpokladech a podmínkách) uvedených v ustanovení § 131 odst. 1 a odst. 2
zákoníku práce, za nichž byl osobní příplatek zaměstnanci přiznán, k takové
změně, která odůvodňuje jeho další poskytování v menším rozsahu nebo která
vyžaduje jeho odnětí. Zaměstnanci uvedenému v ustanovení § 131 odst. 1 zákoníku
práce proto zaměstnavatel může snížit osobní příplatek jen v případě zhoršení
výsledků jeho pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality (srov. §
110 odst. 5 zákoníku práce) nebo v případě zmenšení rozsahu jeho pracovních
úkolů a odejmout osobní příplatek mu může jen tehdy, přestane-li zaměstnanec
dlouhodobě dosahovat velmi dobrých pracovních výsledků posuzovaných podle
množství a kvality nebo plnit větší rozsah pracovních úkolů než ostatní
zaměstnanci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 21 Cdo
832/2012).
Protože osobní příplatek jako pravidelně měsíčně poskytovaná složka
platu patří mezi skutečnosti, které je zaměstnavatel povinen uvést v platovém
výměru vydaném zaměstnanci (§ 136 odst. 2 věta první zákoníku práce), a protože
snížením nebo odnětím osobního příplatku přiznaného zaměstnanci dochází ke
změně těchto skutečností, je zaměstnavatel povinen své rozhodnutí o snížení
nebo odnětí osobního příplatku zaměstnanci písemně oznámit včetně uvedení
důvodů, a to nejpozději v den, kdy tato změna nabývá účinnosti (§ 136 odst. 2
věta třetí zákoníku práce). Nesplnění této povinnosti zaměstnavatele však samo
o sobě nemá za následek zachování nároku zaměstnance na osobní příplatek v
původně přiznané výši, neboť rozhodující je, zda pro snížení nebo odnětí
osobního příplatku byly splněny předpoklady vyplývající ze zákona.
V posuzovaném případě žalovaná přiznala žalobkyni od 1. 1. 2010 osobní
příplatek podle ustanovení § 131 odst. 1 zákoníku práce ve výši 6.200,- Kč. K
odnětí tohoto osobního příplatku žalobkyni by mohla – jak vyplývá z výše
uvedeného – přistoupit jen tehdy, jestliže by došlo v předpokladech pro
přiznání osobního příplatku uvedených v ustanovení § 131 odst. 1 zákoníku práce
ke změně, která by toto opatření vyžadovala. Tím, zda ke dni 1. 10. 2011, kdy
nabylo účinnosti rozhodnutí žalované o odnětí osobního příplatku žalobkyni,
taková změna nastala (zda žalobkyně přestala dlouhodobě dosahovat velmi dobrých
pracovních výsledků posuzovaných podle množství a kvality nebo plnit větší
rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci), se však odvolací soud – veden
nesprávným právním názorem, že osobní příplatek je nenárokovou složkou platu,
která „je zaručena pouze po dobu, dokud je ze strany zaměstnavatele přiznána“,
a kterou je zaměstnavatel oprávněn „upravit“ též v závislosti na dostatku
finančních prostředků a na „změnách v pracovním kolektivu“ - nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst.
1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Plzni) k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu