21 Cdo 1788/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobkyně PhDr. M. R., zastoupené JUDr. Vlastimilem
Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Daliborova č. 648/10, proti žalované
České republice – Ministerstvu zahraničních věcí ČR se sídlem v Praze 1,
Loretánské nám. č. 101/5, IČ 45769851, zastoupené JUDr. Markem Nespalou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 21, o uložení povinnosti
přidělovat práci a o 925.530,96 Kč s úrokem z prodlení a 110.062,35 EUR s
úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C
3/2006, o dovolání účastnic proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.
září 2008, č. j. 20 Co 279/2008–164, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-125,
potvrzen v zamítavém výroku „ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl. a ohledně
částky 110.062,35 EUR s přísl.“, se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, kterým
byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C
3/2006-125, potvrzen v zamítavém výroku „ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl.“
se odmítá
III. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, kterým
byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C
3/2006-125, potvrzen v zamítavém výroku „ohledně částky 110.062,35 EUR s
přísl.“, se zamítá.
IV. Rozsudek městského soudu se ve výroku, kterým byl rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-125 v
zamítavém výroku změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
379.288,50 Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního
stupně), aby bylo žalované uloženo přidělovat jí práci „dle platné pracovní
smlouvy ze dne 13. 12. 2001” a aby jí žalovaná zaplatila 925.530,96 Kč a
110.062,35 EUR, oboje s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež
podrobně specifikovala. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že byla u žalované
zaměstnána (naposledy jako „diplomat zastupitelského úřadu – 2. tajemník“) s
místem výkonu práce „ZÚ Madrid”. Dopisem ze dne 25. 4. 2003 žalovaná sdělila
žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Žalobkyně dne 7. 5. 2003
sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Uvedená výpověď z pracovního
poměru byla soudem pravomocně shledána neplatnou a žalobkyně se proto domáhá,
aby jí žalovaná zaplatila jednak náhradu mzdy ode dne, kdy měl pracovní poměr
podle neplatné výpovědi skončit (od 1. 7. 2003), do dne 31. 12. 2006, kdy měl
její pracovní poměr skončit výpovědí ze dne 10. 10. 2006, jednak náhradu
zvýšených životních výdajů podle § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., která by jí
příslušela, kdyby jí žalovaná řádně přidělovala práci na zastupitelském úřadu v
Madridu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 3. 2008, č. j. 27 C
3/2006-125, uložil žalované zaplatit žalobkyni 458.613,- Kč s úrokem z prodlení
ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, co do částky 466.917,96 Kč a
110.062,35 EUR s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež
specifikoval, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Protože žalovaná nepřidělovala žalobkyni práci podle
pracovní smlouvy v době od 7. 5. 2003 do 7. 9. 2006 („od 8. 9. 2006 bylo již
žalobkyni ze strany žalované umožněno, aby ve své práci dle sjednané pracovní
smlouvy pokračovala“), nikoli po celé žalobou uplatněné období (od 7. 5. 2003
do 31. 12. 2006), přiznal žalobkyni z důvodu překážky v práci na straně
zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce za dobu od 7. 5.
2003 do 30. 6. 2003 částku 34.495,50 Kč a jako náhradu mzdy ve smyslu
ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce za dobu od 1. 7. 2003 do 7. 9. 2003 (správně
7. 9. 2006) celkem 424.117,50 Kč. Při posuzování žádosti žalované podle
ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, aby soud žalobkyni náhradu mzdy za dobu
přesahující 6 měsíců nepřiznal, přihlédl k tomu, že žalobkyně se mohla od 1. 1.
2004 „v zásadě za rovnocenných podmínek“ zapojit do práce u Ministerstva
kultury ČR na volném pracovním místě v zahraničním odboru zaměřeném na
evropskou agendu, a to i včetně podmínek platových (později též i u
ministerstva zdravotnictví na pozici ředitelky odboru mezinárodních vztahů a
evropské integrace či u ministerstva práce a sociálních věcí na pracovním místě
zaměstnance oddělení mezinárodní spolupráce), a přiznal žalobkyni za období
přesahující šest měsíců náhradu mzdy již jen v poloviční výši. Požadavek na
zaplacení částky 110.062,35 EUR, která dle žalobkyně má představovat žalobkyni
nevyplacenou náhradu zvýšených životních nákladů za období od 7. 5. 2003 do
31. 12. 2006, posoudil podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce a odmítl jej
s tím, že náhrada zvýšených životních výdajů ve smyslu nařízení vlády č.
62/1994 Sb. „má charakter jakési cestovní náhrady a že jejím účelem je
kompenzovat zaměstnanci náhradu zvýšených životních nákladů spojených s pobytem
v zahraničí“. Jestliže však zaměstnanec práci v zahraničí nevykonává a není tam
fyzicky přítomen, což byl i případ žalobkyně v žalovaném období, tak k žádnému
zvýšení životních výdajů tohoto zaměstnance nedochází a nemůže mu tak ani
vznikat škoda.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2008,
č. j. 20 Co 279/2008–164, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o
věci samé „ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl. a ohledně částky 110.062,35 EUR
s přísl.“ potvrdil, dále jej „v tomto výroku změnil tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni 379.288,50 Kč“ s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za
dobu, jež specifikoval, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se soudem prvního stupně v
tom, že období, za něž žalobkyně požaduje náhradu mzdy, je třeba rozlišit podle
právního důvodu, jenž nárok žalobkyně odůvodňuje, i v tom, jak stanovil
„průměrný resp. pravděpodobný“ výdělek žalobkyně, z něhož při výpočtu nároku
žalobkyně vycházel. Odmítl v tomto směru závěry znaleckého posudku Doc. Ing.
Františka Nahodila, CSc., který žalobkyně předložila, neboť pro „závažná
pochybení nemůže být výpočet průměrného výdělku, z něhož vycházela žalobkyně,
správný“. Na rozdíl od soudu prvního stupně při posuzování žádosti žalované
podle § 61 odst. 2 zák. práce považoval za rozhodující především to, že
žalobkyně měla „sjednáno v pracovní smlouvě místo výkonu práce Madrid a rovněž
druh její práce, vymezený pracovní náplní diplomata ZÚ, druhého tajemníka, byl
úzce vázán na Španělsko“. Žalobkyně, která vykonávala tento druh práce, navíc v
uvedeném místě, nemohla být uspokojena prací, byť v místě svého bydliště či u
jiného ústředního orgánu státní správy. Její pracovní podmínky dle sjednané
pracovní smlouvy byly do značné míry specifické a nelze jim z hlediska daného
účelu klást na roveň či dokonce považovat za výhodnější, volná pracovní místa v
tuzemsku. Podle jeho názoru nabídka žalované na opětovné zařazení žalobkyně do
práce u žalované dopisem ze dne 1. 9. 2006 (který žalobkyně převzala dne 7. 9.
2006) nebyla dostatečná, neboť v dopise nebylo jednoznačně vyjádřeno, že se
jedná skutečně o pracovní místo, které dle pracovní smlouvy žalobkyně u
žalovaného zastávala, a navíc samotný nástup do zaměstnání byl podmíněn
předložením osvědčení o bezpečnostní způsobilosti; proto žalobkyni náleží
náhrada za ztrátu na výdělku i po 8. 9. 2006. Shodně se soudem prvního stupně
posoudil nárok žalobkyně na částku 110.062,35 EUR. Rovněž dospěl k závěru, že
„nepřipadá v úvahu, aby tato částka byla posuzována z hlediska § 61 odst. 1
zák. práce“, ale pouze „z titulu obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu ve
smyslu § 187 odst. 2 zák. práce“. Náhrada zvýšených životních nákladů,
poskytovaná ve smyslu § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. není „požitek,
vyplácený zaměstnavatelem, který by byl určen na rozšíření majetkové sféry
zaměstnance“, ale „toliko náhradou výdajů, jež jsou spojeny s pravidelným
pracovištěm v zahraničí“, která má povahu cestovní náhrady. Jako náhrada výdajů
„je pak logicky s těmito výdaji spojena a jestliže žalobkyně fakticky v
zahraničí v uvedeném období pracovní místo nevykonávala, nemohly jí ani tyto
výdaje vzniknout“.
Proti tomuto rozsudku podaly dovolání obě účastnice.
Žalobkyně, která své dovolání směřuje proti „výroku I.“ rozsudku
odvolacího soudu (proti výroku, jímž byl „rozsudek soudu I. stupně v zamítavém
výroku o věci samé ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl. a ohledně částky
110.062,35 EUR s přísl.“ potvrzen), v prvé řadě namítá, že soudy nesprávně
posoudily povahu plnění poskytovaného zaměstnavatelem podle nařízení vlády č.
62/1994 Sb. Podle jejího názoru náhrada zvýšených životních nákladů je část
příjmu zaměstnance v zahraničí určená pravidelně měsíčně k výplatě, která
nepodléhá zdanění ani vyúčtování zaměstnavateli a záleží na konkrétním
zaměstnanci, jak s touto „valorizací svého platu“ naloží. Vytýká odvolacímu
soudu, že směšuje dva různé právní tituly plnění, a to náhradu zvýšených
životních nákladů podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb. a cestovní náhrady podle
zákona č. 119/1992 Sb., přičemž cestovní náhrady jsou vypláceny při pracovní
cestě, jestliže je zaměstnanec vyslán na dobu časově omezenou do jiného místa
výkonu práce; u žalobkyně však nešlo o vyslání na pracovní cestu podle § 38
zák. práce na dobu určitou, ale o změnu místa výkonu práce podle § 36 zák.
práce na dobu časově neomezenou. Nepřiznání plnění žalobkyni porušilo zákaz
diskriminace v platové sféře v tom ohledu, že se její majetek zmenšil, neboť jí
nebyla přiznána stejná plnění jako ostatním zaměstnancům v zahraničí a současně
jí nebyla ani přiznána v rámci korunové náhrady platu plnění, která náležejí
zaměstnancům v ústředí žalované, kupříkladu příspěvek na stravování a příspěvek
z fondu kulturních a sociálních potřeb; žalobkyně byla tak diskriminována vůči
všem ostatním zaměstnancům žalované bez ohledu na to, zda pracují v ústředí či
v zahraničí. Protože poškozenému zaměstnanci musí být uhrazeno vše, co mu v
důsledku porušení povinností zaměstnavatelem uniklo proto, že nemohl vykonávat
práci v souladu s pracovní smlouvou, a protože toto plnění by bylo žalobkyni
vypláceno, kdyby s ní žalovaný neplatně nerozvázal pracovní poměr a přiděloval
jí práci s místem výkonu v Madridu, nevyplacením náhrady zvýšených životních
nákladů jí (oproti názoru soudů) škoda vznikla. Znovu také, s poukazem na
znalecký posudek znalce Doc. Ing. Františka Nahodila, CSc., namítá nesprávně
stanovenou „náhradu korunového platu“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu „ve výroku I.“ zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolání, jímž napadá rozsudek odvolacího soudu ve
„výroku I. a II.“ (v potvrzujícím výroku o zamítnutí žaloby co do „částky
87.629,46,- Kč s přísl. a ohledně částky 110.062,35 EUR s přísl.“ a ve výroku,
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změněn tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 379.288,50 Kč s úrokem z prodlení),
namítá, že z důkazů provedených před soudem vyplynulo, že žalobkyně žádnou
snahu najít odpovídající zaměstnání nevyvíjela, že doložila, že v rozhodné době
bylo ve státní správě volných několik pracovních míst, ve kterých by žalobkyně
uplatnila své vzdělání, jazykové znalosti a zkušenosti, že se svým zaměřením
jednalo o místa, kde byl předpoklad spolupráce se zahraničními subjekty, že
některá tato místa byla dokonce zařazena v 11. platové třídě, takže finanční
ohodnocení žalobkyně by bylo vyšší, že se jednalo o práci rovnocennou anebo
dokonce o práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní
smlouvě sjednaný druh práce, a že všechna uvedená pracovní místa se navíc
nacházela v místě bydliště žalobkyně a její rodiny, takže i z tohoto pohledu se
jednalo o práci rovnocennou. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že
nabídka žalované dopisem ze dne 1. 9. 2006 (který žalobkyně převzala dne 7. 9.
2006) nebyla dostatečná. Požadavek předložení osvědčení byl zcela logický,
neboť případným dalším zaměstnáváním žalobkyně na uvedeném pracovním místě bez
doložení osvědčení by žalovaná porušila povinnost uloženou zákonem č. 412/2005
Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Navrhla,
aby dovolací soud „výroky I. a II.“ rozsudku odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, neboť ve
vztahu k nárokům, o nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto, je
rozsudek odvolacího soudu správný.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo jako zjevně bezdůvodné
odmítnuto, případně, s ohledem na správnost dovoláním napadeného rozsudku,
zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění
do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony]. Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami
(účastnicemi řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je
výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze
posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu „výroku I. a II.“, tedy i ve výroku,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
„ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl. a ohledně částky 110.062,35 EUR s přísl.“
potvrzen. Rozsudkem odvolacího soudu v této části však nemohla být žalované
způsobena újma na jejích právech, neboť jejím požadavkům bylo v tomto směru
(rozsahu) vyhověno (žaloba byla v souladu s jejím návrhem zamítnuta). Z tohoto
pohledu tedy žalovaná nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby
rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedené části
rozsudku odvolacího soudu tedy není žalovaná oprávněna (subjektivně
legitimována), a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalované v tomto rozsahu podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Přípustné není ani dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
„ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl.“ potvrzen. Přípustnost dovolání proti
tomuto výroku není dána podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve
věci nebylo vydáno rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno) a nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237
odst. 3 o. s. ř., neboť otázku výpočtu průměrného a pravděpodobného výdělku
posoudil odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou (srov. např.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo
2107/2005, uveřejněného pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2007, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo
58/2005, uveřejněného pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Nejvyšší soud ČR proto v uvedeném rozsahu odmítl podle ustanovení § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. i dovolání žalobkyně.
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl „rozsudek
soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 110.062,35 EUR s
přísl.“ potvrzen, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
(otázka povahy plnění poskytovaného zaměstnavatelem podle nařízení vlády č.
62/1994 Sb. nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena) a dovolání
žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni 379.288,50 Kč s úrokem z prodlení, je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. ,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné a že dovolání
žalované je důvodné jen zčásti.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění
v tomto směru dovolatelky nenapadají), že žalobkyně byla u žalované zaměstnána
(naposledy jako „diplomat zastupitelského úřadu – 2. tajemník“) s místem výkonu
práce „ZÚ Madrid”. Dopisem ze dne 25. 4. 2003 žalovaná sdělila žalobkyni, že s
ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Žalobkyně dne 7. 5. 2003 sdělila
žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 19. 7. 2007, č. j. 27 C 75/2007-31, bylo určeno, že uvedená výpověď z
pracovního poměru je neplatná (podle záznamu ve spise rozsudek nabyl právní
moci dne 5. 9. 2007). Žalobkyně se proto domáhá, mimo jiné, aby jí žalovaná
zaplatila náhradu zvýšených životních nákladů podle § 3 nařízení vlády č.
62/1994 Sb.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za
pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a
orgánech (dále jen „zákon o platu), zaměstnanci přísluší za vykonanou práci
plat. Platem se rozumí peněžitá plnění poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci
za práci. Za plat se nepovažují plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v
souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady a
odměna za pracovní pohotovost (§ 3 odst. 2 zákona o platu).
Základním pojmovým znakem platu tedy je, že přísluší za vykonanou práci. Vedle
platového tarifu stanoveného pro platovou třídu, do které je zaměstnanec
zařazen, je třeba za plat považovat i jeho ostatní složky (např. příplatky,
odměny, apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci za práci. Jestliže ovšem
poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na
odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.) a zhodnocuje jiné faktory (např.
pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o plat. Z tohoto důvodu
zaměstnanci v zásadě nepřísluší plat za dobu, kdy práci nevykonává (např. po
dobu překážek v práci, kdy mu náleží náhrada mzdy nebo dávky nemocenského
pojištění). Plnění z pracovněprávních vztahů může zároveň zaměstnavatel
poskytnout zaměstnanci jen tehdy, stanoví-li to právní předpisy, a jen za
podmínek a v rozsahu těmito právními předpisy stanovenými.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 věty první nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o
poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových
organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, jež bylo vydáno na základě
zmocnění uvedeného v § 24 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách (dále
též jen „nařízení vlády“), zaměstnanci přísluší náhrada zvýšených životních
nákladů od prvního do posledního dne přidělení k výkonu práce v zahraničí.
Z povahy platu, jak byla výše vyložena, v porovnání s tím, jaký účel má náhrada
zvýšených životních nákladů podle nařízení vlády, vyplývá, že se nemůže jednat
o plat nebo jeho složku (nejde o odměnu za vykonanou práci), ale že jde o
„náhradu“ poskytovanou zaměstnanci s pravidelným pracovištěm v zahraničí. Tento
závěr soudů ostatně dovolatelka ani nezpochybňuje, když v dovolání dovozuje, že
nevyplacením náhrady zvýšených životních nákladů jí vznikla škoda.
Souhlasit lze se soudy (i dovolatelkou - žalobkyní) i v tom, že, nemůže-li být
zohledněna skutečnost, že žalobkyni nebyla vyplácena náhrada zvýšených
životních nákladů při poskytování náhrady mzdy (platu) podle ustanovení § 61
zák. práce (nejde o součást platu), je třeba též posoudit, zda postupem
žalované (jejích zaměstnanců) nevznikla žalobkyni škoda ve smyslu ustanovení §
187 odst. 2 zák. práce.
Podle ustanovení § 187 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (srov. §
364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce), zaměstnavatel odpovídá
zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v
rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 9 a 10).
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle
naposled citovaného ustanovení jsou porušení právních povinností v rámci plnění
úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem, vznik škody a
příčinná souvislost mezi uvedeným porušením pracovních povinností a vznikem
škody. Škodou, jako jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnavatele, se
rozumí majetková újma, která se projevuje (nastala) v majetkové sféře
poškozeného (zaměstnance) a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) v
penězích. Nedochází-li k naturální restituci (uvedení v předešlý stav), je
napravitelná poskytnutím majetkového plnění (peněz).
Pro plnění, která poskytuje svým zaměstnancům zaměstnavatel podle nařízení
vlády č. 62/1994 Sb. (mezi ně patří i náhrada zvýšených životních nákladů) je
charakteristické, že mají zaměstnanci nahradit (kompenzovat) vyšší životní
náklady při pobytu v zahraničí, jež vyplývají z kurzového srovnání příslušné
zahraniční měny s českou korunou. Zaměstnanec totiž i při práci v zahraničí
pobírá stejný plat jako v tuzemsku, i když s přihlédnutím k reálnému kurzu
české koruny mu tento plat nezabezpečuje stejnou životní úroveň. Právě proto,
aby toto znevýhodnění v souvislosti s prací v zahraničí bylo odstraněno
(zmenšeno), jsou těmto zaměstnancům poskytovány uvedené náhrady v cizí měně. Z
této povahy náhrad vyplývá, že svoji funkci mohou plnit, jen vykonává-li
zaměstnanec práci skutečně v zahraničí (srov. slova „. . . přísluší od prvního
do posledního dne přidělení k výkonu práce v zahraničí.“ v § 3 odst. 1 nařízení
vlády). Nevykonává-li zaměstnanec fakticky práci v zahraničí, nemůže mu logicky
vznikat ztráta, která je náhradou podle § 3 nařízení vlády nahrazována
(kompenzována). Nevyplácením náhrady zvýšených životních nákladů zaměstnanci,
který fakticky práci v zahraničí nevykonává, tomuto zaměstnanci nemůže ani
vznikat škoda (nevzniká mu majetková újma, která se projevuje v jeho majetkové
sféře a je objektivně vyjádřitelná v penězích). Chybí tak jeden z předpokladů
vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 187 odst. 2 zák.
práce. Naopak, kdyby taková náhrada byla vyplácena zaměstnanci, který fakticky
práci v zahraničí nevykonává, bylo by to nejen v rozporu se zákonem, ale
vznikalo by mu nepochybně v rozsahu takto vyplacených částek bezdůvodné
obohacení.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že nevykonával-li zaměstnanec v určitém
období fakticky práci v zahraničí, nepřísluší mu náhrada zvýšených životních
nákladů podle ustanovení § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování
náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s
pravidelným pracovištěm v zahraničí, ani v podobě náhrady škody podle
ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce.
V projednávané věci žalobkyně v období ode dne 7. 5. 2003 do dne 31. 12. 2006
(za které žalobkyně náhradu zvýšených životních nákladů požaduje) v zahraničí
(na zastupitelském úřadu v Madridu) nepracovala. Proto odvolací soud správně
dovodil, že jí ani nemohla vzniknout škoda tím, že jí náhrada zvýšených
životních nákladů nebyla v plné výši vyplácena. Dovolání žalobkyně, kterým byl
tento závěr odvolacího soudu zpochybněn, bylo proto v tomto rozsahu zamítnuto.
Dovolání žalované nelze přisvědčit v tom, že nabídka žalované dopisem ze dne 1.
9. 2006 (který žalobkyně převzala dne 7. 9. 2006) byla dostatečná k tomu, aby
ji bylo možno považovat za sdělení zaměstnavatele, že bude znovu zaměstnanci v
souladu s pracovní smlouvou přidělovat práci.
Zaměstnavatel, který přestal zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní
smlouvy v přesvědčení, že jím učiněné rozvázání pracovního poměru výpovědí,
okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době je platným právním úkonem,
může zaměstnanci, který platnost rozvázání pracovního poměru neuznává a který
trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, ještě před skončením sporu o určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru znovu začít přidělovat práci podle
pracovní smlouvy, aniž by současně musel přistoupit na stanovisko zaměstnance o
neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Jestliže se zaměstnavatel rozhodne
tímto způsobem postupovat, tedy jestliže zaměstnanci před zahájením nebo za
trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru oznámí (buď výslovně nebo
jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o projevené vůli), že mu znovu bude v
souladu s pracovní smlouvou až do vyřešení otázky platnosti rozvázání
pracovního poměru ve sporu u soudu přidělovat práci, kterou se zaměstnanec pro
něj zavázal konat podle pracovní smlouvy, a jestliže tak v případě, že
zaměstnanec poté nastoupí do práce, skutečně učiní, pak tím zanikla (dnem, ke
kterému vyzval zaměstnance k opětovnému nástupu do práce) jeho povinnost
poskytovat zaměstnanci náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce,
neboť zaměstnanci v souladu s jeho oznámením, že trvá na dalším zaměstnávání,
umožnil pokračovat v práci (srov. bod III. Stanoviska Občanskoprávního kolegia
a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k některým otázkám
rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru
podle ustanovení § 61 zákoníku práce ze dne 9. června 2004, sp. zn. Cpjn
4/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým
číslem 85, ročník 2004).
Jestliže žalovaná ve „výzvě k nástupu do zaměstnání“ ze dne 1. 9. 2006 žalované
zároveň sděluje, že, „abychom vám mohli přidělovat práci v souladu s pracovní
smlouvou, je třeba, abyste před nástupem do zaměstnání doložila na odboru
zvláštních úkolů osvědčení o bezpečnostní způsobilosti od Národního
bezpečnostního úřadu“, nejedná se o jednoznačně a bezpodmínečně projevenou vůli
přidělovat zaměstnanci práci v souladu s pracovní smlouvou. Dospěla-li žalovaná
k závěru, že žalobkyně již nesplňuje předpoklady pro výkon práce podle pracovní
smlouvy, měla dát žalobkyni z tohoto důvodu výpověď z pracovního poměru, jak na
to v závěru dopisu ze dne 1. 9. 2006 žalobkyni sama upozorňuje. Správně proto
odvolací soud uzavřel, že nabídka žalované na opětovné zařazení žalobkyně do
práce u žalované dopisem ze dne 1. 9. 2006 nebyla dostatečná a že žalobkyni
proto náleží náhrada za ztrátu na výdělku i po 8. 9. 2006.
Přisvědčit lze však dovolání žalované v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil
ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce.
Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním
neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec
zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr
trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato
náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil
zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu
zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení
pracovního poměru (§ 61 odst. 1 zák. práce).
Zaměstnanec, který oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, má po neplatném rozvázání pracovního poměru nárok na náhradu mzdy
- jak vyplývá z ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce - jen do doby, než mu
zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení
pracovního poměru. Jak již bylo výše uvedeno, zaměstnavatel, který z důvodu
rozvázání pracovního poměru přestal zaměstnanci přidělovat práci, umožní
zaměstnanci pokračovat v práci, jestliže mu ještě za trvání sporu o neplatnost
rozvázání pracovního poměru oznámí (výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím
pochybnost o projevené vůli), že mu znovu bude v souladu s pracovní smlouvou až
do skončení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru přidělovat práci (tj.
práci, kterou má zaměstnanec pro něj konat podle pracovní smlouvy), a jestliže
tak v případě, že zaměstnanec poté nastoupí do práce, skutečně učiní. Případná
nabídka zaměstnavatele, že bude zaměstnanci až do skončení sporu o neplatnost
rozvázání pracovního poměru, popřípadě též v době pozdější, bude-li pracovní
poměr dále trvat, přidělovat jinou práci, představuje návrh na změnu obsahu
pracovní smlouvy (§ 36 odst. 1 zák. práce); takovým návrhem zaměstnavatel
neumožňuje bez dalšího zaměstnanci pokračovat v práci a nemá tedy z hlediska
ustanovení § 61 odst. 1 věty druhé zák. práce žádný význam, jestliže jej
zaměstnanec (lhostejno z jakých důvodů) nepřijal.
Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada
mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě
mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec
nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl
zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku
dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil (§ 61 odst. 2 zák. práce).
Jak správně uvedl soud prvního stupně, základními hledisky, které soud bere v
úvahu při rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §
61 odst. 2 zákoníku práce, jsou zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil
nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce
nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu
sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v
místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za
výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci
bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího
místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z
hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo
sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec
vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce
sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce
rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v
pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel
nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení nebo k
nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce může soud
přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu
dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného
zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než
by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou
povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. bod V. Stanoviska Občanskoprávního
kolegia a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k některým
otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního
poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce ze dne 9. června 2004, sp. zn. Cpjn
4/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým
číslem 85, ročník 2004).
Z uvedených hledisek však odvolací soud důsledně nevycházel, když dovodil, že
pracovní podmínky podle pracovní smlouvy sjednané s žalobkyní (místo výkonu
práce Madrid a druh práce, vymezený pracovní náplní diplomata ZÚ, druhého
tajemníka, byl úzce vázán na Španělsko) „byly do značné míry specifické a nelze
jim z hlediska daného účelu klást na roveň či dokonce považovat za výhodnější,
volná pracovní místa v tuzemsku“. Účelem náhrady mzdy poskytované podle
ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce je reparovat zaměstnanci újmu, kterou utrpěl
v důsledku toho, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru
výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal v rozporu s
ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci podle
pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále
zaměstnával, a byl připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní
smlouvy. Zmírňující ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce umožňuje na žádost
zaměstnavatele s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu povinnost k
náhradě mzdy přiměřeně snížit nebo zcela odepřít. Smyslem této právní úpravy
tedy je v rozumné míře snížit případné tvrdosti, jež by z okolností konkrétního
případu vyplývaly.
Způsob, jakým odvolací soud vyložil ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce uvedeným
východiskům neodpovídá. Kdyby mělo platit, že zaměstnanec musí vykonávat (nebo
bez přiměřených důvodů nevykonávat, ač takovou možnost měl) jen úzce pojatý
druh práce v místě podle pracovní smlouvy, nebylo by vůbec možno v případě
nikoli naprosto běžných druhů práce nikdy postup podle ustanovení § 61 odst. 2
zák. práce použít. Lze souhlasit s tím, že pracovní podmínky podle pracovní
smlouvy sjednané s žalobkyní „byly do značné míry specifické“. Z toho však
zároveň nelze bez dalšího dovozovat, že by jim nebylo možno „klást na roveň či
dokonce považovat za výhodnější, volná pracovní místa v tuzemsku“. Jestliže se
výpověď z pracovního poměru týkala pracovního místa, které lze vykonávat jen v
zahraničí (v Madridu) neznamená to, že by při posuzování věci z hlediska
ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce nemohlo být rovnocenným či výhodnějším
místem i pracovní místo v tuzemsku. Při posuzování rovnocennosti či výhodnosti
pracovního místa je třeba přihlížet zejména ke kvalifikaci potřebné pro výkon
„obdobné“ práce, k tomu, zda se skutečně jedná o práci „obdobnou“, k její
dostupnosti, společenské prestiži a nepochybně i k jejímu finančnímu
ohodnocení. To však odvolací soud neučinil, když za rozhodující považoval, že
sjednaným místem výkonu práce žalobkyně byl Madrid. Tato okolnost z hlediska
„rovnocennosti“ jiného nabízeného místa nemůže mít význam mimo jiné i proto, že
– jak výše zdůvodněno – při posuzování finanční přiměřenosti jiného pracovního
místa nelze přihlížet k náhradě zvýšených životních nákladů podle nařízení
vlády č. 62/1994 Sb., jež je při výkonu práce v zahraničí vedle platu
vyplácena. V řízení žalovaná doložila, že v době rozhodující pro posouzení
žádosti podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce byla volná pracovní místa,
svojí povahou velmi podobná práci, kterou podle pracovní smlouvy měla žalobkyně
vykonávat. Veden nesprávným právním názorem (že místo a druh práce vymezené
pracovní smlouvou žalobkyně, „byly úzce vázány na Španělsko“) se však již
odvolací soud nezabýval (což správně učinil soud prvního stupně) tím, zda by z
hledisek shora uvedených bylo možno tato místa (nebo některé z nich) považovat
za rovnocenné nebo výhodnější než místo, které měla žalobkyně vykonávat podle
pracovní smlouvy, a zejména, zda v případě, že by žalobkyně o takové místo
projevila zájem, bylo možno očekávat, že by je skutečně mohla zastávat. Proto
nemohl ani učinit závěr (který správně učinil soud prvního stupně), že je v
této věci přiměřené snížení náhrady mzdy žalobkyni za období přesahující šest
měsíců na jednu polovinu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v této dovoláním
napadené části správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto ve výroku, jímž
změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni 379.288,50 Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil (§ 243b odst. 2 část věty
za středníkem o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Mojmír P u t n a ,v. r.
předseda senátu