21 Cdo 18/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se
sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora č. 4, proti žalovanému GTS Czech s.r.o. (dříve
GTS NOVERA s.r.o.) se sídlem v Praze 3, Přemyslovská č. 2845/43, IČO 28492170,
zastoupenému JUDr. Petrem Hostašem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Struze č.
1740/7, o 6.164.649,10 Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 350/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 2. června 2011 č.j. 53 Co 517/2010-201, takto:
Rozsudek městského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního
soudu ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 5.903.632,08 Kč s
příslušenstvím, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. června 2010
č.j. 11 C 350/2005-159 (ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3.
února 2011 č.j. 11 C 350/2005-189) ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení
5.903.632,08 Kč s příslušenstvím se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 3.11.2005 domáhal,
aby mu žalovaný (jeho právní předchůdce GTS NOVERA a.s. IČO 61058904) zaplatil
6.164.649,10 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy a jmenování ze dne
1.7.2004 vykonával v pracovním poměru u žalovaného funkci finančního ředitele a
že dne 1.7.2004 byla mezi ním a žalovaným uzavřena tzv. "manažerská smlouva",
jejíž součástí byla konkurenční doložka, v níž se žalobce zavázal, že po dobu
šesti měsíců od skončení pracovního poměru u žalovaného nebude "vykonávat
výdělečnou činnost (ať již pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet),
která je předmětem činnosti žalovaného nebo která by měla soutěžní povahu vůči
podnikání žalovaného", a v níž se žalovaný zavázal poskytnout žalobci "za každý
měsíc peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku". Žalobce byl dne
14.2.2005 odvolán z funkce finančního ředitele a téhož dne účastníci uzavřeli
dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 28.2.2005. Peněžité vyrovnání v
celkové výši 5.903.632,- Kč žalovaný žalobci nezaplatil. Žalovaný dále žalobci
dluží doplatek náhrady mzdy za dovolenou čerpanou žalobcem v lednu 2005 (v
rozsahu 2 dny) a v únoru 2005 (v rozsahu 5 dnů) ve výši 261.017,12 Kč, protože
při stanovení výše náhrady mzdy za tuto dovolenou vycházel z průměrného
hodinového výdělku žalobce ve výši 993,79 Kč, ačkoli správně měl vycházet z
průměrného hodinového výdělku ve výši 5.654,82 Kč.
Žalovaný potvrdil, že sjednal se žalobcem v tzv. manažerské smlouvě ze dne
1.7.2004 konkurenční doložku. Požadované peněžité vyrovnání však žalobci
nenáleží, neboť žalovaný od sjednané konkurenční doložky ještě za trvání
pracovního poměru odstoupil; písemné odstoupení žalovaného od konkurenční
doložky žalobce odmítl dne 28.2.2005 na pracovišti převzít.
Obvodní soud pro Prahu 8 - poté, co usnesením ze dne 27.10.2009 č.j. 11 C
350/2005-107 rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadního žalovaného GTS
NOVERA a.s. IČO 61058904, který zanikl ke dni 1.7.2009, pokračováno se
společností GTS NOVERA s.r.o. IČO 28492170, která se stala jeho právním
nástupcem (přejímajícím zaměstnavatelem) - rozsudkem ze dne 24.6.2010 č.j. 11 C
350/2005-159 ve znění usnesení ze dne 3.2.2011 č.j. 11 C 350/2005-189 rozhodl,
že "v části, kde se žalobce domáhá proti žalovanému zaplacení částky 261.017,12
Kč s příslušenstvím jako nedoplatku náhrady za dovolenou za měsíce leden a únor
2005 (56 hodin), je nárok žalobce co do základu po právu", a zamítl žalobu v
části, "kde se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 5.903.632,08 Kč s
příslušenstvím jako dlužného peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky";
současně rozhodl, že o výši nároku na "nedoplatek náhrady za dovolenou včetně
příslušenství" a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Dospěl k závěru, že žalobce má nárok na doplatek náhrady mzdy za dovolenou
čerpanou v měsících lednu a únoru 2005, neboť žalovaný při určení výše
průměrného výdělku žalobce rozhodného pro účely stanovení náhrady mzdy za tuto
dovolenou "nezohlednil" mimořádnou odměnu ve výši 2.200.000,- Kč, která byla
žalobci vyplacena spolu se mzdou za měsíc prosinec 2004 a kterou je třeba
považovat za součást mzdy. S ohledem na očekávanou "mimosoudní dohodu"
účastníků o výši nároku na doplatek náhrady mzdy za dovolenou pokládal soud
prvního stupně za účelné rozhodnout mezitímním rozsudkem pouze o základu
nároku. Soud prvního stupně naproti tomu neshledal žalobu důvodnou v části, ve
které se žalobce domáhal nároku na peněžité vyrovnání podle ujednání v
konkurenční doložce. Vycházeje ze zjištění, že žalovaný se dne 28.2.2005
pokusil doručit žalobci na pracovišti listinu obsahující projev vůle žalovaného
o odstoupení od konkurenční doložky a že žalobce přijetí této listiny odmítl,
dospěl k závěru, že odmítnutím přijetí písemnosti žalobcem nastaly účinky
jejího doručení podle ustanovení § 266a zákoníku práce a že žalovaný od
konkurenční doložky ještě před skončením pracovního poměru v souladu s
ustanovením § 29a odst. 5 zákoníku práce odstoupil. Protože odstoupením od
konkurenční doložky došlo k jejímu zrušení, nemá žalobce "žádný titul, ze
kterého by se mohl domáhat peněžitého vyrovnání v žalované výši".
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.6.2011 č.j. 53 Co
517/2010-201 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí
žaloby o zaplacení 5.903.632,08 Kč s příslušenstvím; "jinak" jej zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se s názorem soudu
prvního stupně v tom, že žalovaný v souladu s ustanovením § 29a odst. 5
zákoníku práce odstoupil od konkurenční doložky, a že proto žalobci peněžité
vyrovnání sjednané v této doložce nepřísluší. Protože zaměstnanec není po
odstoupení zaměstnavatele od konkurenčního ujednání "nadále v možnosti
výdělečné činnosti omezen", není podle odvolacího soudu důvodu, aby mu bylo
"nadále poskytováno jakékoli plnění bez protiplnění z jeho strany". Odvolací
soud nepřisvědčil názoru žalobce ani v tom, že by postup žalovaného byl v
rozporu s dobrými mravy. Zrušující výrok svého rozsudku odvolací soud odůvodnil
tím, že neshledal účelným rozhodnout jen o základu nároku žalobce na doplatek
náhrady mzdy za dovolenou, neboť soud prvního stupně se "podrobně vypořádal s
otázkou způsobu určení průměrného výdělku" žalobce pro účely náhrady mzdy a měl
"k dispozici" i důkazy pro určení výše nároku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen, podal žalobce dovolání. Namítal, že ustanovení § 29a
odst. 5 zákoníku práce pouze omezuje možnost zaměstnavatele v určité době (do
skončení pracovního poměru) odstoupit od konkurenční doložky, že však nezakládá
oprávnění zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky "z jakéhokoli důvodu
či bez uvedení důvodu". Kdyby účastníci dohody o konkurenční doložce od ní
chtěli odstoupit "z jiných než zákonných důvodů", museli by si to výslovně
sjednat. Žalobce poukazoval na právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 20.9.2011 sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, z něhož "vyplývá
nesprávnost právního závěru odvolacího soudu o platnosti odstoupení žalovaného
od konkurenční doložky" a nesouhlasí ani se závěrem soudů, podle něhož bylo
prokázáno, že odstoupení od konkurenční doložky odmítl dne 28.2.2005 od
žalovaného převzít. Žalobce dále dovozuje, že jednání žalovaného bylo v rozporu
s dobrými mravy, neboť přistoupil na návrh žalovaného na rozvázání pracovního
poměru dohodou poté, co se žalovaný v "odvolání z funkce" ze dne 14.2.2005
zavázal vyplácet žalobci peněžité vyrovnání z konkurenční doložky po dobu šesti
měsíců po rozvázání pracovního poměru; žalovaný věděl, že po uzavření dohody o
rozvázání pracovního poměru a ještě v době jeho trvání tento svůj závazek
odstoupením od konkurenční doložky poruší a že tím "ušetří miliony Kč" a
zároveň se "rychle zbaví nechtěného zaměstnance". Žalobce dovozuje přípustnost
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné,
neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní
význam vzhledem k tomu, že v době jeho vydání "nebyla předmětná právní otázka
rozhodována soudy rozdílně", popřípadě aby je zamítl, neboť závěry odvolacího
soudu jsou správné. Podle názoru žalovaného je účelem konkurenční doložky
ochrana zaměstnavatele, a proto "je logické, že zákon dává zaměstnavateli také
možnost vzdát se tohoto zvýhodnění, a to v podobě odstoupení od dohody o
konkurenční doložce". Ustanovení § 29a odst. 5 zákoníku práce omezuje
zaměstnavatele "v právu odstoupit od uzavřené konkurenční doložky pouze z
hlediska času, nikoliv co do důvodů odstoupení", a nezakládá ani jeho povinnost
odstoupení od konkurenční doložky "jakkoli odůvodňovat". Žalovaný "využil svého
práva zaručeného v ustanovení § 29a odst. 5 zákoníku práce" a jeho výkon nemůže
být v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně dříve (tj. před vydáním rozsudku, proti němuž bylo podáno
odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud napadeným rozhodnutím) vydáno
rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti
tomuto rozhodnutí odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a z důvodu, že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), lze - jak vyplývá ze znění
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen
je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení
právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že
odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí),
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího
soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené
rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní
stránce zásadní význam.
Žalobce ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkového zjištění
soudů, podle kterého žalobce odmítl přijetí listiny obsahující projev vůle
žalovaného odstoupit od konkurenční doložky, kterou se mu žalovaný dne
28.2.2005 pokusil doručit na pracovišti; tím uplatnil dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. I kdyby (snad) byly jeho výhrady v tomto směru
opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o
zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
V projednávané věci soudy mimo jiné řešily právní otázku, za jakých předpokladů
může zaměstnavatel odstoupit od dohody, kterou se zaměstnanec ve smyslu
ustanovení § 29a odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů zavazuje, že se po určitou dobu po skončení pracovního
poměru zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti
zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu (od konkurenční
doložky). Protože uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že dne 1.7.2004 byla mezi žalobcem, který
vykonával v pracovním poměru u žalovaného (jeho právního předchůdce) funkci
finančního ředitele, a žalovaným (jeho právním předchůdcem) uzavřena tzv.
manažerská smlouva, v jejímž čl. 4 si účastníci mimo jiné sjednali, že "po dobu
6 měsíců od skončení pracovního poměru" nesmí žalobce "vykonávat výdělečnou
činnost (ať již pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet), která je
předmětem činnosti žalovaného nebo která by měla soutěžní povahu vůči podnikání
žalovaného", že žalovaný poskytne žalobci za každý měsíc plnění tohoto jeho
závazku "peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku" a že toto
vyrovnání se zavazuje vyplácet žalobci "měsíčně pozadu, vždy nejpozději do 15.
dne následujícího měsíce". Pracovní poměr účastníků byl rozvázán dnem
28.2.2005; ještě před jeho skončením žalovaný vyhotovil dopis bez data, ve
kterém žalobci oznamuje, že "ve smyslu ustanovení § 29a odst. 5 zákoníku práce
s okamžitou účinností odstupuje od dohody o konkurenčním jednání (konkurenční
doložky) sjednané mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem v článku 4 manažerské
smlouvy ze dne 1.7.2004", a který se dne 28.2.2005 pokusil doručit žalobci na
pracovišti.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že k
odstoupení žalovaného od konkurenční doložky mělo dojít dne 28.2.2005 - podle
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.
153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb.,
č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb.,
č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č.
167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000
Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č.
6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb.,
č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb. a č. 563/2004
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.4.2005 - dále jen "zák.
práce" (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů).
Podle ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce zaměstnavatel může se zaměstnancem
uzavřít dohodu, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po
skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu
výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která
by měla vůči němu soutěžní povahu.
Podle ustanovení § 29a odst. 2 zák. práce zaměstnavatel se v dohodě podle
odstavce 1 zaváže, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání,
nejméně ve výši průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku.
Peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období.
Podle ustanovení § 29a odst. 5 zák. práce zaměstnavatel může od dohody
odstoupit pouze po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance.
Podle ustanovení § 245 odst. 1 zák. práce od smlouvy může účastník odstoupit,
jen jestliže je to v tomto zákoníku stanoveno nebo účastníky dohodnuto.
Odstoupením od smlouvy (dohody) se v pracovněprávních vztazích rozumí
jednostranný právní úkon adresovaný druhému účastníku smlouvy (dohody), v němž
je vyjádřena vůle uzavřenou smlouvu (dohodu) zrušit a v němž je vymezen důvod
odstoupení. Důvodným a včasným odstoupením se smlouva (dohoda) od počátku ruší,
není-li zákoníkem práce stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (srov. § 245
odst. 2 zák. práce).
Od dohody, kterou se zaměstnanec podle ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce
zavazuje, že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru zdrží výkonu
výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která
by měla vůči němu soutěžní povahu (od konkurenční doložky), mohou odstoupit
zaměstnavatel i zaměstnanec, a to z důvodu, který stanoví zákoník práce nebo
který byl účastníky dohodnut. Byl-li naplněn stanovený nebo sjednaný důvod,
může zaměstnanec od konkurenční doložky odstoupit kdykoliv. Pro odstoupení od
konkurenční doložky provedené zaměstnavatelem je v ustanovení § 29a odst. 5
zák. práce předepsáno časové omezení; odstoupení je přípustné a účinné, jen
jestliže k němu došlo ještě v době trvání pracovního poměru účastníků (před
skončením pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele).
S názorem, podle kterého ustanovení § 29a odst. 5 zák. práce opravňuje
zaměstnavatele odstoupit od tzv. konkurenční doložky v době trvání pracovního
poměru zaměstnance z jakéhokoliv důvodu nebo i bez uvedení důvodu, dovolací
soud nesouhlasí. Předně, v ustanovení § 29a odst. 5 zák. práce se o důvodech
odstoupení od dohody uzavřené podle ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce nic
neuvádí; jeho smyslem (účelem) je vymezit pouze časové období, v němž je
odstoupení přípustné, a vyloučit tak možnost zrušení této dohody ze strany
zaměstnavatele až v době, kdy již zaměstnancův pracovní poměr skončil a kdy by
měl pobírat od zaměstnavatele sjednané peněžité vyrovnání. Kromě toho, údaj o
důvodu odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od
právního úkonu; bez uvedení tohoto údaje nelze pokládat jednostranné odstoupení
od právního úkonu za perfektní a nemůže mít za následek sledované právní
účinky. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu v pracovněprávních vztazích
uplatňovaný princip ochrany zaměstnance, který předpokládá (možné) zvýhodnění
zaměstnance oproti právnímu postavení zaměstnavatele, avšak vylučuje, aby byl
zvýhodněn zaměstnavatel na úkor zaměstnance; možnost odstoupení od konkurenční
doložky ze strany zaměstnavatele bez uvedení důvodu nebo z kteréhokoliv důvodu
by byla takovým zvýhodněním zaměstnavatele na úkor práv zaměstnance [srov.
právní názor, který byl v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
20.9.2011 sp. zn. 21 Cdo 4986/2010 uveřejněném pod č. 35 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2012, vysloven v souvislosti s výkladem nyní platného (v
porovnání s ustanovením § 29a odst. 5 zák. práce obdobně znějícího) ustanovení
§ 310 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších
předpisů].
Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů dospěl k závěru, že
zaměstnavatel i zaměstnanec mohou odstoupit od dohody, kterou se zaměstnanec ve
smyslu ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce zavazuje, že se po určitou dobu po
skončení pracovního poměru zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla
předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu,
jen z důvodu stanoveného v zákoně nebo v dohodě účastníků a že ze strany
zaměstnavatele je odstoupení přípustné, jen jestliže bylo učiněno v době trvání
pracovního poměru účastníků.
V posuzovaném případě jednak v tzv. manažerské smlouvě ze dne 1.7.2004 nebyl
sjednán žádný důvod pro odstoupení od dohody uzavřené mezi účastníky podle
ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce, jednak žalovaný odstoupil od této dohody v
dopise bez data doručovaném žalobci dne 28.2.2005, aniž by v něm uvedl důvod
odstoupení od dohody. I kdyby byl tento dopis žalobci doručen (pokládán za
doručený), je nepochybné, že nemohl vyvolat žalovaným zamýšlené právní
následky. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný od dohody uzavřené mezi účastníky
podle ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce (od konkurenční doložky) v souladu s
ustanovením § 29a odst. 5 zákoníku práce odstoupil a že proto žalobci peněžité
vyrovnání sjednané v této dohodě nepřísluší, tedy není v souladu se zákonem;
správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto právním názoru
založen.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterou byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na
zaplacení 5.903.632,08 Kč s příslušenstvím, spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. v této části zrušil. Protože důvody,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil též ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení
5.903.632,08 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně (spolu s
usnesením o opravě jeho písemného vyhotovení) a věc v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 8) k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Ljubomír
Drápal, v. r.
předseda senátu