21 Cdo 1813/2022-305
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněné SLAVIA INVEST a. s. se sídlem v Praze 6 - Veleslavíně, Křenova č. 438/7, IČO 25874501, zastoupené JUDr. Veronikou Fryšákovou Šimánkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Tomkova č. 57/27, proti povinnému SOLIDE INVEST, s. r. o., se sídlem v Brně - Husovicích, Dukelská třída č. 400/24, IČO 26926741, zastoupenému Mgr. Ing. Zdeňkem Valcem, CSc., LL.M., advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 702/9, pro 3 825 041,19 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 64 EXE 2027/2019, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 12 Co 229/2021-159, takto:
Návrh povinného na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 12 Co 229/2021-159, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. března 2021, č. j. 64 EXE 2027/2019-92, se zamítá.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 12. 3. 2021, č. j. 64 EXE 2027/2019-92, zamítl návrh povinného „ze dne 16. 12. 2019 na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Exekutorského úřadu Olomouc Mgr. Svatoplukem Šůstkem, pod sp. zn. 185 EX 1033/19, na základě pověření Městského soudu v Brně č. j. 64 EXE 2027/2019-13 ze dne 4. 11. 2019“.
K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 11. 2021, č. j. 12 Co 229/2021-159, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovolání. Dovolatel současně navrhl, „aby dovolací soud vydal rozhodnutí, že vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 12 Co 229/2021-159, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12.
března 2021, č. j. 64 EXE 2027/2019-92, se odkládá (do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném zástavním dlužníkem v této věci)“. Návrh odůvodnil tím, že „další pokračování exekuce (prodejem nemovitosti) by … mělo pro zástavního dlužníka nepříznivé následky, jejichž následná náprava by byla velmi náročná, resp. nemožná“, že „exekuovaná nemovitost bytový dům zástavního dlužníka na adrese XY, se nachází v ochranném pásmu nemovité národní kulturní památky, památkové zóny; její prodej bez právního důvodu (pokud dovolací soud rozhodne o zrušení napadeného rozhodnutí) by pro zástavního dlužníka znamenal značnou, závažnou újmu (nejenom majetkovou)“, a že „odklad vykonatelnosti by naopak nezpůsobil závažnější újmu zástavnímu věřiteli, neboť jeho práva by byla zachována“.
Podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. V projednávané věci nebylo možné vyhovět návrhu povinného na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť užití tohoto institutu je v řízení o výkon rozhodnutí [s výjimkou usnesení o rozvrhu rozdělované podstaty a usnesení o povinnostech vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2 o.
s. ř.] z povahy věci vyloučeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, uveřejněné pod č. 73/2006 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2395/2011). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud návrh povinného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu
Dovolatel též přehlíží, že ačkoliv lze ve druhé fázi řízení o soudním prodeji zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy, uplatňovat jiné (další) skutečnosti, jimiž by bylo zpochybněno osvědčení skutečností rozhodných pro nařízení soudního prodeje zástavy (v první fázi) a jimiž je soud povinen se zabývat, nedochází tím – vzhledem k povaze řízení o soudní prodej zástavy – k přezkoumávání věcné správnosti usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy (exekučního titulu), ale ke zjišťování, zda jsou dány podmínky pro výkon rozhodnutí na základě exekučního titulu, jímž je usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy.
Klade-li povinný otázku, kterou dle jeho mínění odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, případně „tato konkrétní formulovaná otázka nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena“, „zda může být skutečnost (zde konkrétně skutečnost, zda zástavní věřitel opravdu vyplatil předmět úvěru dlužníku), která musí být v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy alespoň osvědčena, dodatečně prokázána (a tedy i současně osvědčena) až v druhé fázi řízení o soudním prodeji zástavy“, pak nebere náležitě v úvahu, že prostor pro zpochybnění skutečnosti (osvědčené v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy), že zástavní věřitel vyplatil předmět úvěru dlužníku a že tedy má vůči němu zajištěnou pohledávku, se povinnému vytvoří (jak vyplývá z výše citované judikatury) právě až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy.
Ani na této otázce ostatně rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť povinný nijak nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že „sjednaný úvěr ve výši 6 500 000 Kč byl dlužníkovi skutečně vyplacen“, pouze má za to, že tato skutečnost „musí být ‚bez pardonu‘ osvědčena již v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy“, aby „soud mohl návrhu zástavního věřitele vyhovět a vydat usnesení o nařízení prodeje zástavy“, čímž brojí proti usnesení soudu vydanému v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy (proti jeho závěru, že skutečnosti rozhodné pro nařízení soudního prodeje zástavy byly v této fázi řízení osvědčeny).
K otázce vázanosti promlčení zástavního práva na promlčení zajištěné pohledávky (dovolatel má za to, že dojde-li k promlčení zajištěné pohledávky, dojde i k promlčení zástavního práva) srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2143/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3731/2018 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 1895/19). V nich dospěl dovolací soud k závěru, že stanoví-li § 170 odst. 2 obč.
zák., že promlčením zastavené pohledávky zástavní právo nezanikne, znamená to, že promlčení zastavené pohledávky nemá na existenci zástavního práva k této pohledávce žádný vliv, zástavní právo nadále přetrvává v obou svých funkcích, tedy zejména zůstává zachována jeho funkce uhrazovací, a že je tedy zjevné, že ani promlčení zastavené pohledávky věřiteli nebrání své zástavní právo realizovat, tedy navrhnout soudu prodej zástavy (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004) a následně navrhnout i výkon rozhodnutí prodejem zástavy (srov. § 358 odst. 3 z.
ř. s.). Z uvedeného je též zřejmé, že pokud zástavní věřitel tímto způsobem realizuje oprávnění ze zástavního práva, byť v situaci, kdy zastavená pohledávka může být promlčena, nemůže se jednat o výkon rozhodnutí, který je nepřípustný ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; z tohoto hlediska je nutno odlišovat – jak již bylo vysvětleno výše – promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky a promlčení zástavního práva samotného, jakožto dva samostatné instituty, mající odlišný právní režim a především odlišný důsledek; pro možnost zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. (§ 52 exekučního řádu) prodejem zástavy má tak význam pouze promlčení zástavního práva (§ 100 odst. 2 obč. zák.). Opačné závěry nevyplývají ani z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1053/2009, a ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 682/2006, kterých se ve prospěch své argumentace dovolává povinný. K otázce obsahových náležitostí usnesení o nařízení prodeje zástavy jako exekučního titulu ve smyslu ustanovení § 261a odst. 4 o.
s. ř. srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1145/2007, uveřejněného pod č. 127/2008 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3216/2016, a v nich vyjádřený právní názor, že soud smí vyhovět návrhu na soudní výkon rozhodnutí, jen jestliže usnesení o nařízení prodeje zástavy obsahuje označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství, že je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 338a odst. 1 o.
s. ř.), a že žalobu o nařízení soudního prodeje zástavy lze považovat za úplnou a výrok usnesení soudu je z materiálního hlediska vykonatelný – jak je nepochybné z ustanovení § 261a odst. 4 o. s. ř. – pouze v případě, že obsahují údaj o výši zástavním právem zajištěné pohledávky a jejího příslušenství [tomuto právnímu názoru nijak neodporuje ani dovolatelem akcentované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2840/2011, v jehož odůvodnění dovolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
3. 2008, sp. zn.
21 Cdo 1145/2007, uvedl,
že uvedení finanční částky, která má být uspokojena ze zpeněžení výtěžku prodeje zástavy, je nutnou náležitostí výroku usnesení, kterým se nařizuje prodej zástavy, a že splnění předpokladů materiální vykonatelnosti musí vyplývat z výroku rozhodnutí, který lze vykládat v souvislosti se záhlavím rozhodnutí (zejména ohledně přesné identifikace oprávněného a povinného) nebo s odůvodněním, jestliže obsah výroku blíže ozřejmuje a je-li možné s jeho pomocí odstranit případné pochybnosti o obsahu uložené a vykonávané povinnosti].
Uzavřel-li proto odvolací soud v projednávané věci, že usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2018, č. j. 45 C 27/2018-113, kterým byl nařízen prodej zástavy, má „všechny zákonem vyžadované náležitosti“, neboť obsahuje „řádné a dostatečné označení osoby oprávněné i povinné“ v záhlaví a „jeho výroková část nepostrádá jak dostatečně určité označení zástavy (konkrétních nemovitých věcí podle zápisu v katastru nemovitostí), tak uvedení výše zajištěné pohledávky (její jistiny), jež má být z výtěžku zpeněžení zástavy uspokojena“, je tento jeho závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.