21 Cdo 1820/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Luďkem Zakopalem, advokátem se sídlem v Bruntálu, Krnovská č. 1397/47, proti žalované Vodafone Czech Republic a.s. se sídlem v Praze 10, Vinohradská č. 167, IČO 25788001, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 128/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. června 2010 č. j. 13 C 128/2009-97 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2011 č.j. 68 Co 499/2010-132, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30.6.2010 č. j. 13 C 128/2009-97 se zastavuje. II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.1.2011 č. j. 68 Co 499/2010-132 se odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Dolečka, advokáta se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Řízení o dovolání žalobce, které – jak vyplývá z jeho obsahu – z části směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30.6.2010 č. j. 13 C 128/2009-97, Nejvyšší soud České republiky pro nedostatek funkční příslušnosti podle ustanovení § 243c odst. 1, § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.1.2011 č.j. 68 Co 499/2010-132, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30.6.2010 č. j. 13 C 128/2009-97 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byl zamítnut „žalobní návrh, jímž by bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci ze dne 18.3.2009 je neplatné“), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Odvolací soud vyložil otázku hodnocení stupně intenzity porušení povinností zaměstnance vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – dovodil-li zejména, že žalobce svým jednáním porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť ve velmi krátkém časovém úseku prodal v rozporu s interními pravidly žalované celkem 31 zlatých telefonních čísel, čímž jí způsobil škodu ve výši téměř 100.000,- Kč, ačkoliv na pozici prodejce byl zaměstnán téměř tři roky, byl řádně proškolen, v případě pochybností byl povinen si „charakter čísel“ ověřit u svého nadřízeného, příp. na intranetu žalované (podle pracovní smlouvy „měl povinnost se na intranetu seznamovat s vnitřními předpisy žalované, resp. s jejich aktualizací“) – v souladu se závěry, k nimž již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000 sp.zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.2.2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, pod číslem C 164), a na nichž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit a i v současné době na nich setrvává.
Namítá-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah, že „považuje za zcela nedostatečné odůvodnění soudů, že intenzita porušení pracovních povinností byla tak závažná, že odůvodňovala postup žalované strany dle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce“, neboť při zkoumání míry intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci soudy „vůbec nepřihlédly ke skutečnosti, že žalobce nesložil zkoušky předepsané žalovanou, které jej opravňovaly k výkonu jeho pracovních povinností“, žalovaná tak „nesplnila svou preventivní povinnost předcházet škodám“, že žalovaná „nikdy neprováděla speciální školení a následné testy svých zaměstnanců, zda jsou schopni definovat tzv. zlatá čísla“, že ani vedoucím zaměstnancům nebylo vždy jasné, zda jde o tzv. zlaté číslo, či číslo běžné, neboť žalovaná „nikde přesně a jednoznačně neprecizovala kritéria pro tzv. zlaté číslo“, potom přehlíží, že pouze soudu přísluší posouzení toho, zda zjištěné porušení pracovních povinností dosáhlo zákonem předvídané intenzity, a jeho námitky, které jsou jen pouhou polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, proto nemohou obstát.
Ostatní námitky žalobce obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu – jak vyplývá z jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) – podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., neboť podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází (např., že žalobce způsobil žalované škodu, ve výši téměř 100.000,- Kč, že v krátkém časovém úseku byla žalobci písemně vytýkána „tři porušení vnitřních pravidel“, že ohledně „rozpoznávání charakteru čísel“ byl řádně proškolen na vstupním školení, „v případě pochybností si charakter čísel měl ověřit u svého nadřízeného, případně na intranetu žalované“, sám rovněž vypověděl, že se mu předmětná čísla jevila nestandardní, „hezká“) a nesouhlasí s tím, jakým způsobem odvolací soud hodnotil provedené důkazy [namítá-li, že „při provádění dokazování nepostupoval soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu“, zejména když nebyly provedeny navržené důkazy, ani nebylo odůvodněno, proč soud tyto (jak stranou žalobce, tak i stranou žalované) navržené důkazy neprovedl]. V dovolání současně předestírá opačné skutkové závěry (zejména, že posouzení toho, zda se jedná o tzv. zlaté číslo, tedy „číslo s nějakými speciálně přínosnými vlastnostmi pro jeho držitele, je pouze subjektivním hodnocením, které může být u každé osoby odlišné“ a že žalobce byl „přesvědčen, že se jedná o běžná čísla, neboť tato čísla zadal do systému a systém žalovaného tato vyhodnotil jako čísla běžná s běžnou cenou“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že jeho jednání „zcela jistě“ nemá intenzitu zvlášť hrubého porušení pracovních povinností a nemůže být důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru“). K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.).
Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2.175,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu