21 Cdo 1820/2024-587
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně SCB Foundry, a. s. se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova č. 1756/51, IČO 26114861, zastoupené JUDr. Michalem Morawskim, advokátem se sídlem v Praze, Rybná č. 678/9, proti žalované ČKD Kutná Hora, a. s. se sídlem v Kutné Hoře, Karlov č. 197, IČO 00508055, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze, Jindřicha Plachty č. 3163/28, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 181/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. února 2024, č. j. 5 Co 981/2023-541, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem v Praze, Jindřicha Plachty č. 3163/28.
žalobu o určení, že zástavní právo k nemovitým věcem neexistuje, a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že zajištěné pohledávky v zástavní smlouvě ze dne 29. 10. 2015 byly specifikovány dostatečně určitě, a nelze tak dovodit, že by zástavní smlouva byla zdánlivým právním jednáním. Dovodil, že zástavní smlouva odkazuje na přílohu 1, v níž je vymezeno 57 položek, přičemž prvých 52 položek a položky 55-57 jsou zcela jednoznačně vymezeny číslem faktury (položka 46 číslem dobropisu), konkrétní neuhrazenou částkou, datem zdanitelného plnění, datem vystavení faktury a datem splatnosti, takové označení pohledávek lze považovat za určité a dostačující.
Položka 53 byla vymezena jako poskytnutá záloha ve výši 4 000 000 Kč, označená číslem dokladu a datem vystavení, která byla předmětem dalšího právního jednání žalované a žalobkyně. Pohledávky pod položkou 54 v celkové výši 64 930 027,89 Kč a o celkovém množství 751, očíslované v tabulce 2, byly v příloze k zástavní smlouvě označeny jako poskytnuté zálohy z obchodního styku, byly každá jednotlivě označeny konkrétní dlužnou částkou, do 357. byly označeny i jednotlivými věřiteli. Žalobkyně žádala žalovanou, aby za ni zaplatila její závazky jednotlivým věřitelům, což žalovaná učinila před uzavřením zástavní smlouvy, jak je doloženo výpisy z účtů.
Žalobkyně jednotlivě neoznačila zaměnitelné pohledávky s těmito zajištěnými pohledávkami, jen povšechně odkázala na přihlášky žalované v insolvenčním řízení. Účastníci všechny pohledávky z jejich obchodního styku v zástavní smlouvě vyjmenované učinili předmětem zástavní smlouvy jak v jejich souhrnu, tak jednotlivě. Určitost zástavní smlouvy utvrzují i následná právní jednání účastníků (smlouva o nájmu a koupi movitých věcí, zástavní smlouva o věcech movitých ze dne 27. 6. 2017 – notářský zápis, uznání dluhu a dohoda o splátkách ze dne 28.
6. 2017, dohoda o provedení zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 19. 2. 2018). Další obrana žalobkyně (zánik zajištěných pohledávek) byla uplatněna až po tzv. koncentraci řízení (účastníci o koncentraci byli poučeni na jednání dne 3. 11. 2022, kdy jim byla poskytnuta 30denní lhůta k doplnění tvrzení a důkazů), k pozdějším tvrzením žalobkyně proto nelze přihlížet. Žalovaná připustila částečný zánik zajištěných pohledávek jejich započtením (pohledávky pod položkou 53, 46, 51, 52 a 57). Započtení na pohledávky 1-45, 47-50 a 55-56 žalovaná neuznala pro neúčinnost započtení z důvodu nezpůsobilosti pohledávek k započtení, proto lze mít tyto pohledávky za nezaniklé.
Odvolací soud dále vycházel z vymezeného zůstatku pohledávky pod položkou 54 v rozsahu 48 623 778,54 Kč a z úroků z prodlení z nezaniklých pohledávek i z pohledávek započtením zaniklých.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího sodu, když nesprávně posoudil určitost vymezení zajišťovaných pohledávek v zástavní smlouvě (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, a ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1952/2009). Namítá, že „z obsahu zástavní smlouvy není možné jednoznačně a dostatečně konkrétně zjistit, které pohledávky jsou předmětem zajištění, v jaké výši, co představuje právní titul, proto je neurčitá i celá zástavní smlouva“. „V příloze zástavní smlouvy uvedený popis zajišťovaných pohledávek není dostatečně určitý, chybí informace o právním důvodu pohledávek, zástavní smlouva neobsahuje dostatečnou identifikaci zajišťovaných pohledávek tak, aby nebyly zaměnitelné s jinými pohledávkami.“ Nesouhlasí s tím, že se odvolací soud odmítl zabývat námitkou žalobkyně, že pohledávky zanikly, z důvodu, že ji uplatnila až po koncentraci řízení. Žalobkyně „nemohla před doplněním tvrzení ze strany žalované posoudit, v jakém rozsahu zajištěné pohledávky nadále existují, předložit dostatečné informace k jejich zániku“. Odvolací soud proto „postupoval v rozporu s § 118b poslední věta o. s. ř., upravující výjimku ze zákazu uplatňování skutečností po uplynutí koncentrační lhůty“.
3. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost, příp. zamítl pro jeho nedůvodnost.
4. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
6. V posuzovaném případě žalobkyně v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání žalobkyně je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, podstatou dovolacích námitek žalobkyně je nesouhlas s tím, jaké důkazy odvolací soud provedl, k jakým důkazům přihlédl, jak tyto důkazy hodnotil a jaký závěr o skutkovém stavu na základě tohoto hodnocení učinil. Namítá-li žalobkyně, že „z obsahu zástavní smlouvy není možné jednoznačně a dostatečně konkrétně zjistit, které pohledávky jsou předmětem zajištění, v jaké výši, co představuje právní titul“, že „v příloze zástavní smlouvy uvedený popis zajišťovaných pohledávek není dostatečně určitý, chybí informace o právním důvodu pohledávek“, „zástavní smlouva neobsahuje dostatečnou identifikaci zajišťovaných pohledávek tak, aby nebyly zaměnitelné s jinými pohledávkami“, činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu
7. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
8. Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
9. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
10. Dovolatelce nelze přisvědčit, že by soudy nižších stupňů věc nesprávně právně posoudily, jestliže ujednání o zastavených pohledávkách v zástavní smlouvě ze dne 29. 10. 2015 nepovažují za neurčité a tudíž zdánlivé.
11. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil přesvědčení, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 163/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2874/2011; proti druhému z rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1814/13).
12. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1537/2021, dále plyne, že projev vůle není určitý, nejsou-li použité výrazy dostatečně konkrétní a jasné, takže nelze určit, jaké právní následky má projevená vůle vyvolat. Neurčitost nebo nesrozumitelnost se může týkat celého právního jednání, nebo jen některé jeho části. Nicotnost působí ex lege a soud k ní přihlédne i bez návrhu účastníků z úřední povinnosti. Právní úprava neplatnosti právních jednání však vychází ze zásady [formulované v ustanovení § 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)], že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost („potius valeat actus quam pereat“, nebo také „in favorem negotii“), která – jak se uvádí v důvodové zprávě k § 574 až 579 o. z. – odpovídá povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků (viz např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, uveřejněného pod číslem 88/2018 Sb. rozh. obč.). K závěru o zdánlivosti právního jednání pro neurčitost či nesrozumitelnost tak soud přistoupí jen tehdy, nepodaří-li se mu výkladem celého právního jednání nebo jeho části podle § 555 a násl. o. z. ozřejmit, k jakým právním následkům projevená vůle účastníků směřovala (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020).
13. Interpretaci výkladových pravidel obsažených v § 555 a násl. o. z. poskytl dovolací soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sb. rozh. obč., ve kterém uvádí, že ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III, § 419–654, Praha: Leges, 2014, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).
14. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (nyní právního jednání – pozn. dovolacího soudu) [o skutečné vůli stran jimi projevené], není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu – nyní právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014).
15. Shora popsaným požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud, soudy nižších stupňů dostály (srovnej zejména body 70–73 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 7–11, 16–18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
16. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani další obrana (námitka) žalobkyně, že „zajištěné pohledávky zanikly“, kterou uplatnila po tzv. koncentraci řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou ze dne 7. 6. 2022 se žalobkyně domáhala určení, že „zástavní právo neexistuje“, neboť zástavní smlouva je vadná, neobsahuje dostatečnou identifikaci zajišťovaných pohledávek. Následně v průběhu řízení žalobkyně začala tvrdit, že zajištěné pohledávky zanikly, aniž by navrhla změnu žaloby. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 575/2023, dospěl k závěru, že odlišuje-li zákon možnost vzniku nesouladu mezi zápisem ve veřejném rejstříku a skutečným právním stavem jako důsledek skutečnosti nastalé po zápisu práva (zástavního) do veřejného seznamu [jako důsledek jeho promlčení (§ 618 o. z.) nebo jako důsledek jeho zániku (§ 1379 o. z.)], od stavu, kdy tento nesoulad vznikl již v okamžiku tohoto zápisu do veřejného seznamu (jako důsledek vady titulu), a jsou-li pro každou z těchto situací rozhodná rozdílná skutková tvrzení, která z procesního hlediska dávají odlišný skutkový rámec sporu, je zcela legitimní závěr, že každé výše zmíněné skutkové i právní situaci odpovídá i nárok, který by měl být uplatněn. Jinak řečeno, jestliže žalobce tvrdí promlčení zástavního práva, je odpovídající znění ustanovení § 618 o. z. (§ 985 o. z.) žaloba na určení, že „zástavní právo je promlčeno“, jestliže tvrdí, že zástavní právo zaniklo, odpovídá znění ustanovení § 1379 o. z. (§ 985 o. z.) žaloba na určení, že „zástavní právo zaniklo“; jestliže žalobce tvrdí vadu právního důvodu nabytí zástavního práva (titulus adquirendi), je odpovídající znění ustanovení § 986 o. z. žaloba na určení „že zástavní právo neexistuje“, resp. „že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem“. Pakliže platí, že posouzení uplatněného nároku musí vyplývat z vylíčení skutkového děje tak, jak je obsažen v žalobě, resp. v dalších podáních žalobce, čímž je dán v řízení jeho skutkový rámec, jímž je soud vázán [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jenž byl uveřejněn pod publikačním číslem 78/2004 Sb. rozh. obč., a zde vyjádřený právní názor, že nárok uplatněný žalobou, popř. vzájemnou žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem), přičemž právní kvalifikace nároku (je-li v žalobě uvedena) není pro soud závazná.], není možno (bez příslušného procesního návrhu – změna žaloby, či její rozšíření) volně se skutkovými tvrzeními „žonglovat“ ve smyslu jejich volné záměny.
17. V části, ve které směřuje dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
18. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu