23 Cdo 1537/2021-163
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Správy státních hmotných rezerv, se sídlem v Praze 5, Šeříková 616/1, identifikační číslo osoby 48133990, proti žalované VHC Trade spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Zelený pruh č. p. 1560/99, identifikační číslo osoby 47125667, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 1023/21, o zaplacení 565 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 192/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, č. j. 22 Co 1/2021-133, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, č. j. 22 Co 1/2021-133, v části výroku I, v níž byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a v nákladových výrocích II a III, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 10. 2020, č. j. 28 C 192/2019-93, v části výroku I, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 369 900 Kč s příslušenstvím, a v nákladovém výroku II, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. II. Dovolání se v rozsahu, ve kterém směřuje proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, č. j. 22 Co 1/2021-133, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 565 125 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty. Právo na zaplacení smluvní pokuty mělo žalobkyni vzniknout na základě kupní smlouvy č. 20170069, uzavřené mezi účastnicemi dne 24. 2. 2017, v důsledku porušení povinnosti žalované dodat sjednaný předmět koupě.
2. Rozsudkem ze dne 14. 10. 2020, č. j. 28 C 192/2019-93, Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 565 125
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 24. 2. 2017 byla mezi účastnicemi uzavřena kupní smlouva č. 20170069, podle jejíhož čl. II odst. 1 se žalovaná zavázala k dodání pěti nových ručních podbíjecích souprav v jakosti a provedení podle ujednání této smlouvy, včetně jejích příloh č. 1 a č. 2. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že prodávající splní povinnost odevzdat věc kupujícímu, umožní-li mu nakládat s věcí v místě a době plnění podle této smlouvy na základě oboustranně podepsaného protokolu bez jakýchkoli vad, přičemž kupující je povinen převzít věc pouze v případě, že tato nevykazuje žádné vady. V čl. IX odst. 1 kupní smlouvy pak účastnice sjednaly, že kupující má právo na zaplacení smluvní pokuty v případě prodlení prodávajícího, a to ve výši 0,5 % z kupní ceny nedodané věci za každý den prodlení. Podle přílohy č. 1 kupní smlouvy (ve znění jejího dodatku ze dne 11. 4. 2017) byla hmotnost podbíjecí soustavy ujednána na maximálně 25 kg a pohon soupravy byl sjednán jako elektrický. Přílohou č. 2 kupní smlouvy pak byla podbíjecí souprava stranami specifikována jako typ „62.04“ a dále bylo ujednáno, že zrychlení vibrací této soupravy činí 11,6 m/s2 a že tlačítko „vypnout/zapnout“ je umístěno na motoru. Dne 31. 5. 2017 byl žalobkyní sepsán zápis o nepřevzetí věci, neboť žalovanou dodané soupravy 62.04 měly hmotnost 34 kg (přičemž hmotnost 25 kg odpovídá typu podbíjecí soustavy 62.05), na vibrační podbíječce nebylo nalezeno tlačítko zapnout/vypnout a zrychlení vibrací podbíječky bylo v originálním návodu uvedeno ve výši 17,6 m/s2. Zástupce žalované během následné komunikace žalobkyni oznámil, že vady podbíječek spočívající v jejich hmotnosti, zrychlení vibrací a umístění tlačítka vypínače není možné odstranit. Pracovnice žalované v dalším e-mailu uvedla, že na rozdíl mezi žalobkyní požadovanou hmotností podbíjecí soupravy a typem „62.04“ upozorňovala již při podání nabídky.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva byla podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), stižena absolutní neplatností pro počáteční nemožnost požadovaného plnění, když předmět koupě byl přílohami č. 1 a č. 2 kupní smlouvy vymezen jako podbíjecí souprava typu „62.04“ o hmotnosti maximálně 25 kg, ačkoli daný typ podbíjecích souprav má ve skutečnosti hmotnost vyšší. Právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty tak nebylo dáno, jelikož závazek, který byl smluvní pokutou zajištěn, platně nevznikl.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem částečně změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 369 000 Kč s příslušenstvím, a ve zbývajícím rozsahu tento výrok potvrdil (výrok I napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok II napadeného rozhodnutí) a vůči státu (výrok III napadeného rozhodnutí).
6. Odvolací soud zčásti zopakoval a následně doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně. Jeho skutkové závěry doplnil o zjištění, že dne 29. 6. 2017 žalovaná odstoupila od předmětné kupní smlouvy podle § 2002 o. z. pro nedůvodné odepření převzetí věci ze strany žalobkyně. Žalobkyně v přípisu ze dne 30. 6. 2017 označila odstoupení žalované od smlouvy za neoprávněné a sdělila, že naopak ona v souladu s označenými ustanoveními smlouvy odstupuje od smlouvy a požaduje smluvní pokutu za období prodlení žalované, tj. ode dne 25. 5. 2017 do doručení tohoto přípisu (přípis byl žalované doručen 18. 7. 2017). Dne 2. 8. 2017 žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení smluvní pokuty ve výši 565 125 Kč, načež (po další urgenci a předžalobní výzvě) žalobkyně podala projednávanou žalobu dne 27. 6. 2018. Žalovaná na předžalobní výzvu reagovala dopisem ze dne 2. 7. 2018, v němž namítla, že smluvní pokuta upravená čl. IX odst. 1 kupní smlouvy se na předmětnou situaci nevztahuje, jelikož postihuje nedodání předmětu koupě; žalovaná požadované podbíječky dodala, avšak žalovaná je odmítla převzít. Žalovaná týmž přípisem navrhla věc smírně vyřešit uzavřením dohody o narovnání, kdy by sporné vztahy nahradila svým závazkem zaplatit žalobkyni 100 000 Kč.
7. Po stránce právní dospěl odvolací soud oproti soudu prvního stupně k odlišnému právnímu závěru. V prvé řadě odmítl právní názor soudu prvního stupně, podle něhož byla předmětná kupní smlouva absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění, neboť skutečnost, že podbíjecí soupravy dodané žalovanou neměly a ani nemohly mít některé smluvené vlastnosti, fyzickou počáteční nemožnost plnění ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 580 odst. 2 o. z. nezakládá. Uvedený závěr odvolací soud doplnil odkazy na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu (zejm. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001) a připomněl, že plnění, které již bylo realizováno (v projednávané věci poskytnutím plnění ze strany žalované) pojmově nemůže splňovat podmínku faktické neuskutečnitelnosti, jež je pro přijetí závěru o nemožnosti konkrétního plnění nezbytná.
8. Dále se odvolací soud zabýval zkoumáním, zda žalobkyně měla právo odepřít žalovanou poskytnuté plnění. Účastnice ve smlouvě ujednaly, že žalobkyně má povinnost věc převzít pouze v případě, pokud tato nemá žádné vady. Podle odvolacího soudu na základě zjištěného skutkového stavu nelze pochybovat, že žalovanou dodané podbíjecí soupravy vady měly, neboť neměly smlouvou ujednané vlastnosti. Pokud žalovaná namítala, že žalobkyně byla s odlišnou vahou souprav od počátku srozuměna, uvedené tvrzení se neprojevilo v ujednáních smlouvy, a to ani po sjednání dodatku č. 1, jímž se upravovala právě příloha č. 1 kupní smlouvy. Dodané zboží nadto mělo i další vady – vyšší zrychlení vibrací a odlišné umístění spínače. Na základě uvedeného odvolací soud uzavřel, že žalobkyně byla oprávněna nepřevzít plnění od žalované, a jako kupující se tak nedostala do prodlení. Žalovaná naopak oprávněna od smlouvy odstoupit nebyla; její prodlení s (bezvadným) plněním však oprávnilo odstoupit od smlouvy žalobkyni, které tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty v denní sazbě 10 275 Kč za dobu od 25. 5. 2017. Odvolací soud však dospěl k závěru, že žalobkyně mohla a měla od smlouvy odstoupit již dne 29. 6. 2017, neboť už tehdy si musela být vědoma, že se plnění odpovídajícímu smluvním požadavkům od žalované nedočká. Nebylo by proto spravedlivé (poctivé), aby důsledek otálení žalobkyně s odstoupením od smlouvy šel k tíži žalované, a proto odvolací soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty pouze do dne 29. 6. 2017, tzn. celkově za období 36 dnů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla (výslovně proti všem jeho výrokům) žalovaná včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda je v daném případě možno považovat závazek k dodání neexistující věci za platný, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2262/2013, a ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010). Žalovaná upozorňuje, že požadovaný typ podbíjecí soupravy „62.04“ o sjednané maximální hmotnosti 25 kg neexistuje, a proto požadované plnění bylo od počátku fakticky nemožné (pokud by žalovaná dodala jiný typ soupravy o hmotnosti do 25 kg, opět by porušila kupní smlouvu, neboť by dodala jinou věc, než která je předmětem kupní smlouvy). Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. K podání dovolání je však oprávněn (subjektivně legitimován) podle § 240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998, v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích, srov. např. usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší]. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované je v této části subjektivně nepřípustné, bylo-li v napadené části výroku I odvolacího soudu rozhodnuto ve prospěch žalované; dovolací soud jej v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Nejvyšší soud se následně zabýval otázkou přípustnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání je přípustné pro řešení otázky neplatnosti kupní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle ustanovení § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.
20. Podle ustanovení § 574 o. z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.
21. Podle ustanovení § 580 odst. 2 o. z. je neplatné právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.
22. Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že počáteční nemožnost předmětu plnění může být buď právní, nebo faktická. Počáteční právní nemožnost předmětu plnění přichází v úvahu tam, kde je předmět plnění neuskutečnitelný v důsledku určité právní překážky existující již v době, kdy byl právní úkon učiněn (nejde však o nedovolenost právního úkonu). Počáteční faktická nemožnost předmětu plnění spočívá v tom, že předmět plnění je – objektivně posuzováno – fakticky neuskutečnitelný (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2958, sešit 1, ročník 2005, v právní teorii např. JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 4. vydání, C. H. Beck, Praha 1997, str. 129; ve vztahu k platné úpravě srov. MELZER, F., TÉGL, P. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 732).
23. Z rozhodování Nejvyššího soudu dále vyplývá, že právní jednání, které je vnitřně rozporné, je neurčité (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1394/2004, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 442/07, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1470/2005; v právní teorii srov. např. MELZER, F., TÉGL, P. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654.
Praha: Leges, 2014, s. 568). Jednání po obsahové stránce neurčitá nebo co do formy (ve smyslu užití výrazových prostředků) nesrozumitelná, u nichž pro vadu projevu nelze stanovit právní následky, které by byly způsobilé účastníky zavazovat, označuje zákon za zdánlivá (nicotná). Projev vůle není určitý, nejsou-li použité výrazy dostatečně konkrétní a jasné, takže nelze určit, jaké právní následky má projevená vůle vyvolat. Nesrozumitelnost je spjata s výrazy, jimž nelze porozumět, takže obsah projevené vůle zůstává zahalen tajemstvím.
Neurčitost nebo nesrozumitelnost se může týkat celého právního jednání, nebo jen některé jeho části. Nicotnost působí ex lege a soud k ní přihlédne i bez návrhu účastníků z úřední povinnosti. Právní úprava neplatnosti právních jednání však vychází ze zásady (formulované v ustanovení § 574 o. z.), že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost („potius valeat actus quam pereat“, nebo také „in favorem negotii“), která – jak se uvádí v důvodové zprávě k § 574 až 579 o.
z. – odpovídá povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků (viz např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, uveřejněného pod číslem 88/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K závěru o zdánlivosti právního jednání pro neurčitost či nesrozumitelnost tak soud přistoupí jen tehdy, nepodaří-li se mu výkladem celého právního jednání nebo jeho části podle § 555 a násl. o. z. ozřejmit, k jakým právním následkům projevená vůle účastníků směřovala (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020).
24. Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1.
1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například již zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Výkladu přitom podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné).
Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 27 Cdo 3424/2019).
25. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, že účastnice dne 24. 2. 2017 uzavřely kupní smlouvu, jíž se žalovaná zavázala dodat žalobkyni pět podbíjecích souprav. Ustanovením čl. II odst. 1 a v něm označenými přílohami č. 1 a 2 k této smlouvě byl předmět koupě specifikován mimo jiné tak, že se mělo jednat o podbíjecí soupravy o maximální hmotnosti 25 kg (v souladu s přílohou č. 1 kupní smlouvy), resp. že mělo jít o podbíjecí soupravy typu „62.04“ se zrychlením vibrací o 11,6 m/s2 a vypínačem umístěným na motoru (v souladu s přílohou č. 2 kupní smlouvy). Sjednaný a žalovanou dodaný typ podbíjecí soupravy „62.04“ má však hmotnost 34 kg, jeho zrychlení vibrací odpovídá 17,6 m/s2 a vypínač je umístěný na madle. Žalovaná dne 31. 5. 2017 žalobkyni nabídla předání pěti podbíjecích souprav typu „62.04“; žalobkyně však nabídnuté plnění odmítla převzít, neboť dodané podbíjecí soupravy nesplňovaly smluvní požadavky (spočívající v jejich hmotnosti, hodnotě zrychlení vibrací a umístění vypínače).
26. Popsaný skutkový stav odvolací soud posoudil tak, že žalovaná na základě stranami uzavřené kupní smlouvy nabídla žalobkyni plnění, které žalobkyně pro vady odmítla převzít. Žalovaná tímto svým počínáním podle odvolacího soudu fakticky realizovala plnění z předmětné smlouvy, u kterého tudíž pojmově nemohla být naplněna podmínka faktické neuskutečnitelnosti plnění, která vyplývá z výše citované judikatury a představuje základní projev počáteční nemožnosti plnění (srov. body 9 a 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tato kupní smlouva tak podle odvolacího soudu nebyla absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle § 588 o. z. ve spojení s § 580 odst. 2 o. z.
27. Ze samotné skutečnosti, že žalovaná připravila a žalobkyni nabídla určité plnění, není však samo o sobě možno dovodit, zda šlo o plnění, jehož dodání bylo v předmětné kupní smlouvě dohodnuto, resp. že závazek žalované k dodání podbíjecích souprav podle předmětné kupní smlouvy mohl být nabídkou zmiňovaného plnění realizován, a tedy že byl i fakticky realizovatelný (uskutečnitelný), jak věc posoudil odvolací soud s odkazem na shora citovanou judikaturu.
28. Otázkou, co konkrétně podle kupní smlouvy mělo být předmětem plnění žalované, se odvolací soud (ani soud prvního stupně) v předmětné věci blíže nezabýval. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů přitom vyplynulo, že účastnice předmět smlouvy vymezily vnitřně rozporným způsobem: sjednaný konkrétní typ podbíjecích souprav „62.04“, jejž byla žalovaná povinna dodat žalobkyni v souladu s přílohou č. 2 kupní smlouvy, svými vlastnostmi (především svou hmotností 34 kg) odporoval požadavkům, které na předmět koupě kladla příloha č. 1 téže kupní smlouvy, která vyžadovala maximální hmotnost podbíjecí soupravy 25 kg. Ze skutkových zjištění soudů přitom dále plyne, že hmotnost podbíjecí soupravy „62.04“ uvedené v příloze č. 2 kupní smlouvy nebylo lze snížit tak, aby odpovídala limitu uvedenému v příloze č. 1 kupní smlouvy. Obdobný vnitřní rozpor se vztahuje i na další vlastnosti předmětu plnění vymezenému v předmětné kupní smlouvě: podbíjecí souprava „62.04“ uvedená účastníky v příloze č. 2 kupní smlouvy nedisponuje rychlostí vibrací ani vypínačem na místě, které bylo účastníky sjednáno v téže příloze smlouvy.
29. Za daných okolností tak bylo na soudech nižších stupňů, aby se v prvé řadě výkladem kupní smlouvy pokusily odstranit její neurčitost (spočívající ve vnitřně rozporném vymezení předmětu koupě – srov. citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1394/2004, a ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1470/2005). Zjištění, co má být skutečným obsahem právního jednání (k čemu konkrétně má právní jednání strany zavazovat), resp. určení, zda vůbec o (bezvadné) právní jednání jde (zda právní jednání není toliko zdánlivé), totiž nezbytně nutně předchází posouzení toho, zda dané právní jednání zavazuje k plnění ne/možnému.
30. Tedy ještě dříve, než se soudy budou zabývat otázkou případné ne/platnosti kupní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění, posoudí za pomoci shora citovaných výkladových pravidel (srov. § 555 a násl. o. z.), co bylo předmětem plnění podle kupní smlouvy ze dne 24. 2. 2017, ve znění jejích příloh č. 1 a č. 2 a později uzavřeného dodatku. Řečeno jinak, soudy se výkladem kupní smlouvy nejprve pokusí zjistit, zda předmětem plnění podle kupní smlouvy mělo být dodání podbíjecích souprav typu „62.04“, nebo zda měly být podle smlouvy dodány jiné podbíjecí soupravy disponující vlastnostmi, které souprava „62.04“ nemá, ale které byly v kupní smlouvě rovněž vymezeny. Pokud v daném případě odvolací soud (a před ním již soud prvního stupně) hodnotil – bez toho, že by se výkladem právního jednání nejprve pokusil odstranit vnitřní rozpor vyplývající z vymezení předmětu koupě v přílohách č. 1 a č. 2 kupní smlouvy –, zda kupní smlouva byla či nebyla ne/platná pro počáteční nemožnost plnění předmětu koupě, je jím provedené právní posouzení neúplné, a tedy nesprávné.
31. Právní jednání, jehož neurčitost se soudu nepodaří odstranit výkladem (§ 555 a násl. o. z.), je zdánlivé (§ 553 odst. 1 o. z.) a nepřihlíží se k němu (§ 554 o. z.).
32. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami zatíženo nebylo.
V. Závěr
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v té části výroku I, v níž byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a v navazujících nákladových výrocích II a III. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. rovněž rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku I, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 369 900 Kč s příslušenstvím, a v navazujícím nákladovém výroku II, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbytku bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné.
34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu