21 Cdo 4606/2018-273
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce J. D. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Lubošem Hádkem,
advokátem se sídlem v Železném Brodě, Hrubá Horka č. 50, proti žalovanému V.
M., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Motlíkem,
advokátem se sídlem v Želeném Brodě, Na Stráni č. 857, o 76 230 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 111 C
34/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 28. června 2018 č. j. 35 Co 51/2018-225, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne
11. ledna 2018 č. j. 111 C 34/2016-195 se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 9. 8. 2016 se
žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 76 230 Kč s
8,05% úrokem z prodlení od 1. 8. 2015 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že
žalovaný dne 11. 6. 2015 „na základě prohlášení dlužníka o uznání dlužné částky
co do důvodu i výše“ uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 76 230 Kč. Za důvod
vzniku uvedeného dluhu označil „neoprávněné používání strojní pily spolu s
energiemi a amortizací pily žalovaným, na jehož straně tak vzniklo bezdůvodné
obohacení“. Žalovaný se zavázal uhradit dluh do 31. 7. 2015. V průběhu řízení
žalobce (podáním ze dne 27. 9. 2016) doplnil, že částka „vyplývá jako následná
škoda z trestné činnosti žalovaného, který postupně odcizoval žalobci, jakožto
svému zaměstnavateli magnetický bronz“. Následně (u jednání dne 7. 2. 2017 a
podáním ze dne 6. 3. 2017) doplnil, že žalovaný „používal ke svému
protiprávnímu jednání strojní pilu, která je v majetku firmy J.“, že žalovaný
„řezáním strávil kolem 350 hodin“ a že „způsobenou škodu, včetně energie a
amortizace lze vyčíslit částkou 3 Kč za minutu“. Požadovaná částka podle
žalobce odpovídá „takto vyčíslené škodě navýšené o DPH“. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě potvrdil, že je trestně stíhán pro přečin
krádeže, kterého „se dopouštěl pokračujícím jednáním v období od dubna 2014 do
května 2015 krádežemi odřezků bronzových trubek určených do sběru ke škodě
zaměstnavatele, pana J. D.“. Žalovaný souhlasil s ukončením pracovního poměru u
zaměstnavatele. Žalobce „mu předestřel dvě možnosti“, a to podpis uznávacího
prohlášení, anebo že mu „dá paragraf“. Žalovaný „ve snaze mít možnost nastoupit
do práce u nového zaměstnavatele“ podepsal prohlášení o uznání dluhu a mezi
účastníky došlo k ukončení pracovního poměru dohodou bez uvedení důvodu. Žalovaný současně dne 11. 6. 2015 podepsal „uznávací prohlášení na 100 000 Kč
vůči žalobcem výlučně vlastněné D.“ (správně D.) z důvodu „údajného mzdového
přeplatku“. Namítal, že žaloba je „nekonkrétní“, neboť není zřejmé, jak žalobce
vypočetl výši dluhu uvedenou v uznávacím prohlášení, zejména „kolik činí
pohledávka z titulu údajného užívání strojní pily, jak byly spočítány energie
(…) a jak byla vypočtena amortizace“. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 30. 3. 2017 č. j. 111 C
34/2016-129 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení 27 480 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný v „prohlášení o uznání
dluhu“ ze dne 11. 6. 2015 „prohlásil“, že „uznává svůj dluh vůči žalobci co do
výše 76 230 Kč i co do důvodu, kterým je neoprávněné užívání strojní pily spolu
s energiemi, amortizací pily a jiných nákladů vzniklých ve spojení s
neoprávněnou činností žalovaného“, a že k zaplacení uvedené částky se zavázal
do 31. 7. 2015.
Na základě „vyjádření“ žalobce považoval „za zásadní, že
žalovaný (…) používal k neoprávněnému řezání materiálu dvě strojní pily, z
nichž pouze jedna patřila žalobci a druhá patřila společnosti D., přičemž
uznaný dluh byl vyčíslen podle celkové doby, kterou měl strávit žalovaný
neoprávněným řezáním materiálu na obou pilách“. Uvedeným jednáním žalovaný mohl
„způsobit škodu jak žalobci, tak společnosti D., přičemž uznávací prohlášení
zjevně tyto dva samostatné nároky dvou odlišných poškozených subjektů vůči
stejnému škůdci nijak nerozlišuje“. Uzavřel proto, že „uznávacímu prohlášení“
ze dne 11. 6. 2015 nelze pro jeho neurčitost přiznat účinky podle ustanovení §
2053 občanského zákoníku, neboť dluh v něm není skutkově vymezen dostatečně
určitě tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Protože žalobce nenavrhl žádný
„důkaz způsobilý jím tvrzenou dobu neoprávněného užívání strojní pily
prokázat“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce neunesl důkazní
břemeno ohledně výše způsobené škody. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením
ze dne 22. 8. 2017 č. j. 35 Co 172/2017-157 rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně „na základě zjištění učiněných z obsahu uznávacího
prohlášení ze dne 11. 6. 2015“ dospěl k závěru, že „uznávací prohlášení“ je
neurčité právní jednání, neboť v něm není „dostatečně určitě (…) vymezen důvod
vzniku dluhu“, absentuje v něm „údaj o tom, za jakou dobu dluh užíváním pily
vznikl, popřípadě jiné jeho vymezení, např. pomocí objemu nařezaného
materiálu“, a neobsahuje „ani žádný odkaz na listinu či okolnost, která by
důvod vzniku dluhu jednoznačně ozřejmovala“ (např. odkaz na „konkrétní trestní
řízení vedené proti žalovanému“); „při absenci časového či množstevního údaje
vyjadřujícího rozsah činnosti žalovaného jím uznávaný dluh není odlišitelný od
případných dluhů jiných“. Nedostatek určitosti právního jednání v daném případě
nelze zhojit ani výkladem projevu vůle, „aniž by byla dodatečně doplňována vůle
žalovaného, která v písemném projevu vůle vyjádřena nebyla“; podle odvolacího
soudu nepostačuje, že „důvod mohl být případně účastníkům zřejmý, jestliže to
není seznatelné z listiny písemné právní jednání zachycující“. Odvolací soud
však soudu prvního stupně vytkl, že žalobu zamítl pro neunesení důkazního
břemene žalobcem, aniž provedl jím navržené důkazy (svědecké výpovědi
zaměstnanců žalobce), jimiž měl být prokázán počet hodin, které žalovaný
strávil „neoprávněným používáním strojní pily“. Okresní soud v Jablonci nad Nisou následně rozsudkem ze dne 11. 1. 2018 č. j. 111 C 34/2016-195 žalobu zamítl, uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení 46 400 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka a
povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou
„náhradu nákladů řízení ve výši odpovídající svědečnému náležejícímu svědkům R. Š. a M. Š.“. Soud prvního stupně vycházel ze závazného právního názoru
odvolacího soudu o neurčitosti „uznávacího prohlášení“ ze dne 11. 6. 2015.
Na
základě zjištění, že „nikdo ze svědků se pak nebyl schopen konkrétněji vyjádřit
k tomu, jakou dobu strávil žalovaný neoprávněným používáním strojní pily za
účelem následného odcizení nařezaného materiálu“, že „se v dílně vedle strojní
pily ve vlastnictví žalobce dále nachází strojní pila ve vlastnictví D.“ a že
„zaměstnanci včetně žalovaného běžně užívali obě, aniž by se to jakkoliv
rozlišovalo“, dospěl k závěru, že žalobce „neunesl důkazní břemeno ohledně
svého tvrzení, že žalovaný neoprávněně užíval strojní pilu ve vlastnictví
žalobce po dobu 350 hodin, ani že by tak případně činil po jinou konkrétně
zjistitelnou dobu“. Vzhledem k tomu, že „při žalobou zvolené konstrukci
vyčíslení škody je nutnou podmínkou procesního úspěchu prokázání doby, po
kterou žalovaný měl strojní pilu neoprávněně užívat“, soud prvního stupně
uzavřel, že „nelze podané žalobě vyhovět“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 28. 6. 2018 č. j. 35 Co 51/2018-225 rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
odvolacího řízení 4 480 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka. Odvolací
soud (poté, co zopakoval svoji argumentaci ze svého předchozího rozhodnutí a
doplnil, že „důvod vzniku dluhu, respektive rozsah neoprávněné činnosti
žalovaného“ nelze dovodit z „kompletního znění prohlášení“, ani z „obecného
prohlášení o vážnosti a svobodě vůle“) setrval na svém právním závěru, že
„uznávací prohlášení“ ze dne 11. 6. 2015 je vzhledem k nedostatečnému vymezení
důvodu vzniku dluhu neurčité, a že tedy vyvratitelná domněnka existence dluhu
ve smyslu ustanovení § 2053 občanského zákoníku nenastala. Zabýval se proto
splněním předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 2910
občanského zákoníku. Zopakoval, že žalobce nepředložil žádný způsobilý důkaz k
prokázání tvrzení, že žalovaný neoprávněně užíval strojní pilu po tvrzenou dobu
350 hodin. V tomto směru podle odvolacího soudu nelze vycházet „jen z
účastnické výpovědi žalobce“ a o rozsahu činnosti žalovaného nemůže „svědčit
ani faktura č. 2015 0256, pokud byla následně (dne 14. 8. 2015) vystavena
samotným žalobcem“, ani vysvětlení, které žalovaný podal dne 2. 6. 2015 v rámci
trestního řízení a ve kterém připustil, že „vedle odcizování již nařezaného
odpadu si později občas nařezal i malé části bronzu z tyčí“. Z výpovědí
navržených svědků nelze podle odvolacího soudu uzavřít, že se „žalovaný vůbec
dopouštěl neoprávněného (nad rámec pracovních povinností) užívání strojní pily
v majetku žalobce, tím méně pak, v jakém (konkrétním) rozsahu“. Uzavřel proto
(shodně se soudem prvního stupně), že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně
prokázání doby, „po kterou měl žalovaný neoprávněně používat pilu v majetku
žalobce“, a nebyl tedy prokázán „ani vznik a výše případné škody“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti
výroku, kterým bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Odvolacímu soudu vytkl, že – ač je právní úprava uznání dluhu obsažena v
ustanovení § 2053 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník – věc posuzoval podle
„ust. 39 OZ, § 3 odst. 1, § 516 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., tj. předchozí Obč. zák.“, a že nezohlednil zásadu „pacta sunt servanda“. Odvolacímu soudu dále
vytkl, že se nezabýval „listinnými důkazy“, které dovolatel založil do spisu
pod názvem „svazek důkazů“. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o
neurčitosti právního jednání vyjádřeného v uznání dluhu ze dne 11. 6. 2015. „Uznávací prohlášení“ považuje za prosté „právních či faktických vad“. Svůj
podpis na „uznávacím prohlášení“ žalovaný „nikterak nezpochybnil“, naopak jej
při jednání dne 30. 1. 2017 „verifikoval“. V této souvislosti dovolatel též
zdůraznil, že „předmětná částka tvoří následnou škodu z trestné činnosti
žalovaného, který postupně odcizoval dovolateli, jakožto svému zaměstnavateli,
magnetický bronz, který řezal na potřebné rozměry“, což „žalovaný uvedl i na
Policii ČR, KŘP Libereckého kraje, Územním odboru ul. Sokolovská 549, v
Rychnově u Jablonce nad Nisou, při svém výslechu 2. 6. 2015“. Nesouhlasí rovněž
se závěrem soudu o tom, že neunesl důkazní břemeno k prokázání skutečnosti
„kolik hodin žalovaný neoprávněně používal strojní pilu“; důkazní břemeno unesl
„již předložením uznávacího prohlášení, ve kterém žalovaný uznal svůj dluh co
do důvodů a výše ze dne 11. 6. 2015“. Z výpovědí svědků podle dovolatele
vyplývá, že „žalovaný mohl bez jakéhokoliv podezření odcizovat bronzové tyče ve
velkém množství a tyto si předem bez problémů nařezat na menší kusy, aby je
mohl odnést z dílny“. K existenci dvou strojních pil na pracovišti uvedl, že
„žalovaný používal ke svému protiprávnímu jednání strojní pilu, která je v
majetku firmy dovolatele“, a že práce s pilou firmy D. „vyžadovala větší
zručnost“, kterou žalovaný neměl. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Z jeho argumentace vyplývá, že
souhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti písemného prohlášení
žalovaného o uznání dluhu a že setrvává na svém tvrzení, že je podepsal „pod
nátlakem“. Žalobci „jako poškozenému“ uhradil „škodu dle trestního rozsudku“ v
plném rozsahu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Namítá-li dovolatel, že „provedenými důkazy bylo tedy zjištěno, že žalovaný
mohl bez jakéhokoliv podezření odcizovat bronzové tyče ve velkém množství a
tyto si předem bez problémů nařezat na menší kusy, aby je mohl pronést z
dílny“, že „žalovaný používal ke svému protiprávnímu jednání strojní pilu,
která je v majetku firmy dovolatele“, že práce s pilou firmy D. „vyžadovala
větší zručnost“, kterou žalovaný neměl, že žalobce „unesl důkazní břemeno již
předložením uznávacího prohlášení, ve kterém žalovaný uznal svůj dluh co do
důvodů a výše ze dne 11. 6. 2015“, a nesouhlasí-li se závěrem odvolacího soudu,
že žalobce neprokázal, po jakou dobu žalovaný neoprávněně používal strojní
pilu, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale vyjadřuje tím
nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem a se skutkovými závěry, z nichž
odvolací soud vycházel. Na podkladě takové argumentace závěr o přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. – jak vyplývá z ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř. – učinit nelze. K této dovolací argumentaci proto není možné
přihlížet. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalovaný jako zaměstnanec žalobce dne 11. 6. 2015 podepsal „Prohlášení dlužníka
o uznání dlužné částky co do důvodu i výše ve smyslu zák. ust. § 2053 zákona č. 89/2012 Sb. dále jen NOZ“, ve kterém vůči „firmě J.“ uznal svůj dluh „co do
důvodu a výše v částce 76 230 Kč“ (s tím, že důvodem vzniku dluhu je
„neoprávněné používání strojní pily spolu s energiemi, amortizací pily a jiných
více nákladů vzniklých ve spojení s touto neoprávněnou činností dlužníka“),
který se zavázal uhradit do 31. 7. 2015. Žalovaný je trestně stíhán za přečin
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, kterého se
měl dopustit pokračujícím jednáním od dubna 2014 do května 2015 spočívajícím v
krádežích odřezků bronzových trubek ke škodě svého zaměstnavatele J. D. (žalobce). Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na posouzení, zda došlo k utvrzení závazku uznáním dluhu žalovaným, a na
vyřešení s tím souvisejících otázek hmotného práva, jaké jsou od 1. 1. 2014
předpoklady uznání dluhu v pracovněprávních vztazích a jakými pravidly se od
uvedeného dne řídí výklad pracovněprávních jednání. Vzhledem k tomu, že při
řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že
dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se
domáhá zaplacení peněžité částky, kterou se mu žalovaný zavázal uhradit v
prohlášení o uznání dluhu ze dne 11. 6. 2015 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb.,
č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. A č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009
Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011
Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013
Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb. a č.
250/2014 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též „občanský zákoník“
nebo „o. z.“). Vzhledem k tomu, že zákoník práce neobsahuje samostatnou úpravu uznání dluhu,
řídí se uznání dluhu v pracovněprávních vztazích příslušnými ustanoveními
občanského zákoníku (§ 2053 o. z.). Podle ustanovení § 2053 o. z. platí, že uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i
výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu
uznání v době uznání trvá. Uznání dluhu je samostatným utvzovacím institutem; utvzovací funkci plní tím,
že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Prohlášení o uznání
dluhu podle ustanovení § 2053 o. z. představuje jednostranné právní jednání
dlužníka adresované věřiteli; to však nebrání tomu, aby prohlášení o uznání
dluhu bylo učiněno ve smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a věřitelem. Kromě
obecných náležitostí předepsaných pro právní jednání (§ 545 a násl. o. z.) je k
jeho platnosti třeba písemná forma a uvedení důvodu dluhu a jeho výše (tedy
uznání dluhu „co do důvodu a výše“). Způsob vymezení důvodu dluhu a jeho výše
zákon nestanoví. Nemusí být tedy výslovně uvedeny přímo v písemném prohlášení,
stačí, že písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých za případné pomoci
výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovaném právním jednání (podle pravidel
vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce) důvod dluhu a
jeho výše nepochybně vyplývají (k uvedenému srov. ve vztahu k obdobné právní
úpravě obsažené v ustanovení § 558 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 33 Odo 133/2005, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. 33 Cdo 4492/2008 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2019/2010). Protože uznání dluhu je právním jednáním, pro které je pod sankcí neplatnosti
stanovena písemná forma (§ 582 odst. 1 věta první o. z.), musí být určitost
projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je
zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranné právní jednání učinil,
případně věřiteli, kterému bylo toto právní jednání adresováno, byl jasný jak
důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by
neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. –
vedle již uvedených rozhodnutí – právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 12. 2. 2002 sp. zn. 33 Odo 507/2001, rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 23. 1. 2003 sp. zn. 33 Odo 779/2002 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. 1. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4975/2010). Rozhodovací praxe dovolacího soudu za předchozí obdobné právní úpravy obsažené
v ustanovení § 558 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
dospěla rovněž k závěru,
že uznává-li dlužník více dluhů, musí nepochybně určit, které jednotlivé dluhy
(co do důvodu i výše) uznává. Pouze v takovém případě je splněna podmínka
určitosti právního jednání (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 32 Odo 376/2003). Uznání dluhu (písemné prohlášení podle ustanovení § 2053 o. z., jakož i
konkludentní uznání dluhu podle ustanovení § 2054 o. z., o něž se v posuzovaném
případě nejedná) plní – jak bylo uvedeno výše – utvzovací funkci tím, že
zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Tím se ve sporu posiluje
procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho
trvání v době, kdy k uznání došlo. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun
důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je,
aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině
procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou
skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná
pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy
nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem
procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku
vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001 sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 180/2003, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2004 sp. zn. 32 Odo 1160/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2206/2010). Uznání dluhu tedy není
samostatným zavazovacím důvodem a existuje-li právní důvod plnění, není uznáním
dluhu nahrazen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 33
Cdo 1368/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo
344/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 33 Cdo
897/2010). Z uvedeného vyplývá, že uznání dluhu je v pracovněprávních vztazích právním
jednáním (pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k
právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku,
změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání
vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých
mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.). Není-li projev
vůle sám o sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze
dovodit, jaká vůle byla vyjádřena, popřípadě není-li zřejmý obsah projevu vůle,
je třeba přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.).
Každý
projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru)
jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm
musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se
jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla
přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v
postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě
úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu
projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k
tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo,
jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li
při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý
výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se
podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako
první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce
vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy
ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který
připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z
hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích)
způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt
pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného
pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017
sp. zn. 21 Cdo 3480/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013
(dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem
(srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve
své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků
je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v
zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak
vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko
projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35
odst. 2 obč.
zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících
osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní
úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných
právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé
straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v
ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami
v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany
následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v
případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl
jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se
přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž
je projev vůle určen (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). V projednávané věci žalovaný dne 11. 6. 2015 podepsal „Prohlášení dlužníka o
uznání dlužné částky co do důvodu i výše ve smyslu zák. ust. § 2053 zákona č. 89/2012 Sb. dále jen NOZ“, ve kterém uznal, že žalobci dluží částku 76 230 Kč,
kterou se zavázal žalobci zaplatit do 31. 7. 2015. Jako důvod vzniku dluhu je v
prohlášení označeno „neoprávněné používání strojní pily spolu s energiemi,
amortizací pily a jiných více nákladů vzniklých ve spojení s touto neoprávněnou
činností dlužníka“. Je nepochybné, že z uvedeného obsahu písemného prohlášení
žalovaného bez dalšího nevyplývá, jaký konkrétní dluh (dluhy) žalovaný uznal. Jen na jeho základě však soudy ještě nemohly učinit závěr o neurčitosti
vymezení důvodu uznávaného dluhu. Za těchto okolností měly soudy přistoupit –
jak vyplývá z výše uvedeného – k výkladu projevu vůle žalovaného vyjádřeného v
písemném prohlášení za účelem objasnění jeho obsahu podle pravidel
vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce, přičemž měly
klást důraz na zjištění jeho skutečné vůle. Náležitě přitom měly vzít v úvahu,
že v případě uznání více dluhů musí z písemného prohlášení dlužníka nebo jeho
konkludentního jednání (částečného plnění dluhu) nepochybně vyplývat, které
jednotlivé dluhy (co do důvodu i výše) uznává. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) uvedeným způsobem nepostupoval. Při výkladu projevu vůle žalovaného v písemném prohlášení o uznání dluhu
přihlédl výhradně ke slovnímu vyjádření důvodu dluhu obsaženému v písemném
textu listiny, podle kterého důvodem vzniku dluhu je „neoprávněné používání
strojní pily spolu s energiemi, amortizací pily a jiných více nákladů vzniklých
ve spojení s touto neoprávněnou činností dlužníka“, na jehož základě uzavřel,
že taková konkretizace dluhu „je nedostatečná a neurčitá“, protože neobsahuje
„údaj o tom, za jakou dobu dluh užíváním pily vznikl, popřípadě jiné jeho
vymezení, např. pomocí objemu nařezaného materiálu“, a neobsahuje „ani žádný
odkaz na listinu či okolnost, která by důvod vzniku dluhu jednoznačně
ozřejmovala“.
V rozporu se shora podaným výkladem se tedy při interpretaci
(výkladu) posuzovaného právního jednání nepokusil za použití výkladových
pravidel zjistit, jaká byla skutečná vůle žalovaného, kterou projevil v
písemném prohlášení, a zda jeho úmysl (záměr) byl nebo musel být žalobci znám
(například – za podmínek stanovených v § 213a a 213b o. s. ř. – výslechem
žalovaného, popřípadě provedením dalších důkazů navržených účastníky), a ani
náležitě nereflektoval výše uvedené odlišnosti pravidel výkladu projevu vůle
vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. od pravidel výkladu projevu vůle
obsažených v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (zejména v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.). Závěr odvolacího soudu, že „při absenci časového či množstevního údaje
vyjadřujícího rozsah činnosti žalovaného jím uznávaný dluh není odlišitelný od
případných dluhů jiných“, a že proto „uznání dluhu z 11. 6. 2015 je neurčité“,
proto nemůže být správný (je přinejmenším předčasný). Nepokusil-li se odvolací
soud prostřednictvím výše uvedeného postupu odstranit neurčitost právního
jednání, nemůže být správný ani jeho závěr o tom, že nedostatek určitosti
právního jednání v daném případě „nelze zhojit ani výkladem právního jednání,
aniž by byla dodatečně doplňována vůle žalovaného, která v písemném projevu
vůle vyjádřena nebyla“. V řízení tedy nebylo dosud postaveno najisto, zda je to žalobce, kdo je povinen
tvrdit a prokazovat skutečnosti o splnění předpokladů odpovědnosti za škodu,
kterou mu žalovaný způsobil tím, že k odcizování odřezků bronzových trubek
používal strojní pilu v jeho vlastnictví, nebo zda na základě uznání dluhu
obsaženého v písemném prohlášení žalovaného ze dne 11. 6. 2015 v souladu s
ustanovením § 2053 o. z. nastala vyvratitelná právní domněnka existence
(trvání) dluhu v okamžiku jeho uznání a k přesunu důkazního břemene na
žalovaného, který jako dlužník musí v případě sporu prokázat, že dluh, jehož
splnění se žalobce jako věřitel na něm domáhá, neexistuje. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Mezi základní náležitosti žaloby podle ustanovení § 79 odst. 1 věty první a
druhé o. s. ř. patří vylíčení rozhodujících skutečností, jež předpokládá, že
žalobce vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, v
takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Musí tedy
uvést alespoň takové rozhodující skutečnosti významné podle hmotného práva,
kterými je předmět řízení vymezen po skutkové stránce. Neobsahuje-li žaloba
rozhodující skutečnosti nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo
nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem
řízení, jde o nedostatek náležitostí žaloby, jenž brání jejímu věcnému
projednání a pokračování v řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 10. 2002 sp. zn.
21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněné pod č. 135 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). V žalobním petitu (údaji o tom, čeho se žalobce domáhá), který rovněž
představuje základní náležitost žaloby podle ustanovení § 79 odst. 1 věty první
a druhé o. s. ř., musí být vymezení práv a jim odpovídajících povinností
provedeno přesně a srozumitelně, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná
práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Požaduje-li žalobce
peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou
požaduje, a pokud navrhuje, aby bylo rozhodnuto o více peněžních nárocích se
samostatným skutkovým základem, musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých
uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový
děj), a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého
jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Neučiní-li tak, nemůže soud jednat o
věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 25 Cdo
1310/2003). Není-li uznání dluhu samostatným zavazovacím důvodem, nenahrazuje (nemůže
nahrazovat) samotné uznání dluhu chybějící skutková tvrzení ve smyslu § 79
odst. 1 o. s. ř. O skutkovém vymezení věci by se mohlo uvažovat, pokud by v
uznání dluhu, na něž by bylo v žalobě odkázáno, byl dluh uznán co do
konkrétních v něm uvedených důvodů. Předložené písemné prohlášení o uznání
dluhu uplatněného žalobou by muselo obsahovat takové skutečnosti, kterými se
vylíčí skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok, a to v
takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 32 Odo
1173/2004). V posuzovaném případě žaloba uvedené požadavky nesplňuje. Z rozhodujících
skutečností žaloby (v průběhu řízení doplněných) vyplývá, že žalobce uplatnil
zaplacení částky, která „vyplývá jako následná škoda z trestné činnosti
žalovaného, který postupně odcizoval žalobci, jakožto svému zaměstnavateli
magnetický bronz“, že žalovaný „používal ke svému protiprávnímu jednání strojní
pilu, která je v majetku firmy J.“ a „řezáním strávil kolem 350 hodin“ a že
„způsobenou škodu, včetně energie a amortizace lze vyčíslit částkou 3 Kč za
minutu“ (částka odpovídá „takto vyčíslené škodě navýšené o DPH“). Z žaloby
takto dostatečně nevyplývá, v čem spočívá škoda vzniklá používáním strojní
pily, jsou-li do ní zahrnovány „energie a amortizace“. V úvahu připadá, že bylo
uplatněno více nároků se samostatným skutkovým základem (např. náhrada škody
vzniklá spotřebováním elektrické energie dodávané žalobci a náhrada škody
vzniklá opotřebením používané strojní pily), jejichž projednatelnost vyžaduje
uvedení peněžitých částek požadovaných z titulu každého jednotlivého nároku. Nevyplývají-li tyto náležitosti ani z písemného prohlášení o uznání dluhu ze
dne 11. 6. 2015, činí jejich nedostatek žalobu neprojednatelnou a představuje
vadu, která brání pokračování v řízení.
Soud prvního stupně však žalobce
postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. k jeho odstranění nevedl. Jestliže
potom odvolací soud nezjednal nápravu postupem podle ustanovení § 219a odst. 1
písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného
– správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu
soudu v Jablonci nad Nisou) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu