21 Cdo 19/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D. v právní věci žalobce B. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Hrdličkou,
advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 244/53, proti žalované AUTONOVA BRNO
spol. s r.o., se sídlem v Brně, Masná č. 418/20, IČO 469 60 341, zastoupené
JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá č. 238/39, o
zaplacení částky 144.508,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 49 C 239/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 11. srpna 2015 č.j. 15 Co 201/2015-73, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2015
č.j. 49 C 239/2014-54 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 6.2.2014 domáhal, aby
mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy za dobu od 4.2.2014 do 31.8.2014 celkem
144.508,- Kč se zákonnými úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že,
ačkoli dopisem ze dne 3.2.2014 oznámil žalované, že ukončení pracovního poměru
výpovědí ze dne dne 26.11.2013 považuje za neplatné a trvá na dalším
zaměstnávání, nebyl mu výkon práce umožněn. K návratu do zaměstnání byl vyzván
až poté, co byla určena rozsudkem pro uznání Městského soudu v Brně ze dne
15.9.2014 č.j. 49 C 24/2014-25 neplatnost výpovědi z pracovního poměru.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.4.2015 č.j. 49 C 239/2014-54 žalované
uložil, aby zaplatila žalobci 144.508 Kč se zákonnými úroky z prodlení od
1.9.2014 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 42.074 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Hrdličky.
Vycházeje ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15.9.2014
č.j. 49 C 24/2014-25 bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne
26.11.2013 je neplatná a že žalobce podáním ze dne 4.2.2014 oznámil žalované,
že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, dospěl k závěru, že žalobci přísluší
náhrada mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce z důvodu neplatného
rozvázání pracovního poměru za období od 4.2.2014 do 31.8.2014 ve výši
144.508,- Kč. Poukazuje-li žalovaná na skutečnost, že žalobce byl poživatelem
starobního důchodu, a proto mu náhrada mzdy nepřísluší, je třeba zdůraznit, že
tento názor vycházející ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9.6.2004 sp. zn.
Cpjn 4/2004 vychází z právní úpravy důchodového pojištění v době vydání
uvedeného stanoviska. Od 1.1.2010 je však podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb. ve znění zákona č. 306/2008 Sb. souběh nároku na starobní
důchod s příjmem z výdělečné činnosti možný.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.8.2015 č.j. 15 Co
201/2015-73 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 17.424 Kč k rukám
advokáta JUDr. Tomáše Hrdličky. K námitce žalované, že, požádal-li žalobce v
únoru 2014 o vyplácení starobního důchodu, dal tím najevo, že jeho hlavním
zdrojem příjmů nemá být příjem ze zaměstnání, ale starobní důchod a že žalobce
tedy nebyl připraven, schopen a ochoten nadále konat práci pro zaměstnavatele,
odvolací soud uvedl, že žalovanou zmiňované stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004 navazuje na dříve platnou právní úpravu
důchodového zabezpečení, kdy nebyl možný souběh starobního důchodu s příjmem z
výdělečné činnosti konané na dobu neurčitou. Vzhledem k tomu, že podle současné
právní úpravy důchodového zabezpečení je však tento souběh možný, není pobírání
starobního důchodu překážkou pro uplatnění nároku na náhradu mzdy z důvodu
neplatného rozvázání pracovního poměru.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že
odvolací soud nesprávně právně posoudil jako nepřípadnou judikaturu, která
vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004,
když odkázala na předpisy o důchodovém pojištění, které podle jejího názoru
nemají k projednávané věci žádný vztah. Dovodila, že nárok na náhradu mzdy může
zaměstnanec uplatnit v případě, že mu není přiznán starobní důchod a že je
připraven, ochoten a schopen pracovat. Tyto podmínky nebyly v případě žalobce
naplněny, protože žalobce po obdržení výpovědi „okamžitě onemocněl“, od
2.12.2013 do 31.1.2014 byl v pracovní neschopnosti, dne 4.2.2014 oznámil, že
považuje výpověď za neplatnou a trvá na dalším zaměstnání, avšak do zaměstnání
nenastoupil, „ačkoliv měl 2 měsíce po dobu výpovědní lhůty povinnost do
30.3.2014 pracovat, neboť výpovědní lhůta se prodlužuje o dobu pracovní
neschopnosti“. Protože neměl zjevně zájem o další výkon práce“ a žalovaná mu
neznemožnila pokračovat v práci“, nebyly zákonné předpoklady pro poskytnutí
náhrady mzdy splněny. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba - vzhledem k tomu, že
řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době po 1.1.2014 - posoudit (srov.
Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1.1.2014 (dále jen
"o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího
soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že žalovaná
dala žalobci dopisem ze dne 26.11.2013 výpověď z pracovního poměru; rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 15.9.2014 č.j. 49 C 24/2014-25 bylo určeno, že
tato výpověď je neplatná. Žalobce byl od 2.12.2013 do 31.1.2014 v pracovní
neschopnosti, dopisem doručeným dne 4.2.2014 oznámil žalované že trvá na dalším
zaměstnávání; žalovaná vyzvala žalobce k nástupu do zaměstnání od 1.9.2014. Od
února 2014 byl žalobci na jeho žádost přiznán starobní důchod.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci (mimo
jiné) významné vyřešení právní otázky, jaký význam má při úvaze, zda
zaměstnanci přísluší náhrada mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního
poměru, skutečnost, že zaměstnanec v době, za kterou náhradu mzdy požaduje,
pobíral starobní důchod. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud
nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena ve všech souvislostech a
že její posouzení bylo pro rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř.
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Otázku náhrady mzdy příslušející žalobci z důvodu neplatného rozvázání
pracovního poměru je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobce poté, co mu žalovaná dala výpověď ze dne 26.11.2014, oznámil žalované
dopisem doručeným dne 4.2.2014, že trvá na tom, aby do dále zaměstnávala -
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb.,
č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č.
294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 451/2008 Sb., č. 320/2009
Sb., č. 326/2009 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 462/2009 Sb., č.
347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011
Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č.
365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012
Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č.
101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb. a č. 250/2014 Sb., tedy podle zákoníku práce ve
znění účinném do 31.12.2014 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci
neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr
okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez
zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho
pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu
mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši
průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Při úvaze o povaze náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru
je třeba mít na zřeteli, že, rozvázal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel
pracovní poměr výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době,
avšak druhá ze smluvních stran základních pracovněprávních vztahů jejich
platnost neuznává, nebo byla-li uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru a
kterou některá ze stran pokládá za neplatné pracovněprávní jednání, vznikl tím
mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem spor o to, zda jejich pracovní poměr na
základě učiněného pracovněprávního jednání skutečně skončil nebo zda jejich
pracovní poměr bude (může) nadále pokračovat. Dokud nedojde k vyřešení tohoto
sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, panuje mezi smluvními stranami
základních pracovněprávních vztahů nejistota o tom, jaké budou jejich (další)
pracovněprávní vztahy a jaké jim (případně) vzniknou závazky. V období, které
začíná dnem následujícím po dni, v němž pracovní poměr měl podle výpovědi,
okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době nebo dohody skončit, a které končí
dnem, jímž soud pravomocně rozhodne ve věci platnosti rozvázání pracovního
poměru nebo jímž dojde jinak k platnému skončení pracovního poměru, se právní
vztahy mezi stranami pracovního poměru nemohou, s ohledem na nejistotu v jejich
právním postavení, řídit pracovní smlouvou, kolektivní smlouvou, vnitřním
předpisem a příslušnými pracovněprávními předpisy ve stejné podobě, jako kdyby
pracovní poměr nepochybně trval. Pracovněprávní vztahy mezi zaměstnancem a
zaměstnavatelem se proto v uvedeném období řídí zvláštní právní úpravou,
obsaženou v § 69–72 zákoníku práce (srov. též právní názor obsažený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn
pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Náhrada mzdy (platu) podle § 69 odst. 1 zák. práce je vyvolána tím, že
zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo
zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu s § 38 odst. 1 písm. a)
zák. práce přidělovat práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na
dalším zaměstnávání. Náhrada mzdy (platu) má proto povahu ekvivalentu mzdy
(platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti
zaměstnavatele, uvedené v § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce; tímto způsobem se
sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem
protiprávního postupu zaměstnavatele. Náhrada mzdy (platu) podle § 69 odst. 1
zák. práce náleží zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na
dalším zaměstnávání, až do dne, kterým zaměstnavatel umožnil zaměstnanci
pokračovat v práci nebo kterým došlo jinak k platnému skončení pracovního
poměru anebo kterým bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání
pracovního poměru. I když dal zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z
pracovního poměru, avšak zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom,
aby ho dále zaměstnával, před uplynutím výpovědní doby, má zaměstnanec nárok na
náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce až ode dne následujícího
po uplynutí výpovědní doby (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8.3.2001 sp. zn. 21 Cdo 700/2001).
Smyslem ustanovení § 69 zák. práce je poskytnout náhradu mzdy zaměstnanci
postiženému neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, poté co mu zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání.
Ustanovení § 69 zák. práce přitom nijak nesouvisí s jednotlivými důvody
rozvázání pracovního poměru, podstatné je, zda skončení pracovního poměru bylo
shledáno neplatným. Ke ztrátě na výdělku následkem neplnění povinnosti
zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může u
zaměstnance současně dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen
konat práci podle pracovní smlouvy. Nemůže-li konat práci podle pracovní
smlouvy v důsledku dočasné pracovní neschopnosti, mateřské nebo rodičovské
dovolené nebo pro jinou překážku v práci, při níž mu nepřísluší od
zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu, nemá ani právo na náhradu mzdy podle §
69 odst. 1 zák. práce.
Při rozhodování o náhradě mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce za dobu
od 4.2.2014 soudy neuvážily, že za situace, kdy byl žalobce od 2.12.2013 do
31.1.2014 práce neschopen, by pracovní poměr nemohl skončit uplynutím výpovědní
doby v době pracovní neschopnosti dne 31.1.2014, neboť tato ochranná doba se do
výpovědní doby nezapočítává (srov. § 53 odst. 2 zák. práce). V tomto ohledu lze
dovolatelce přisvědčit, že pracovní poměr účastníků trval i po 31.1.2014, takže
předpoklady pro vznik požadovaného plnění za tuto dobu, kdy pracovní poměr
ještě neskončil a stále trval, není možné právně posoudit podle ustanovení § 69
odst. 1 zák. práce. Nebylo by však překročením žaloby, jestliže by soud
posoudil žalobní požadavek podle jiného zákonného ustanovení (srov. k tomu
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.4.2006 sp. zn. 21Cdo 1586/2005)
Nárok na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru jako
takový – jak ze shora uvedeného vyplývá – může být z uvedených důvodů dán až po
„doběhnutí“ výpovědní doby přerušené ochrannou dobou (pracovní neschopností)
podle § 53 odst. 2 zák. práce. Obecně platí, že přiznání této náhrady je
závislé na možnosti a ochotě zaměstnance konat práci podle pracovní smlouvy.
Jestliže zaměstnanec není připraven schopen a ochoten práci konat, nemá v této
době nárok na poskytnutí náhrady mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce.
Jednou ze skutečností, která vylučovala možnost přiznání tohoto nároku, se
zabýval Nejvyšší soud ve Stanovisku ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2004 pod č. 85, v
němž pod bodem II. vyslovil, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61
odst. 1 zák. práce (nyní § 69 odst. 1 zák. práce) nenáleží zaměstnanci, kterému
byl po neplatném rozvázání pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou nebo
na dobu určitou delší jednoho roku na jeho žádost přiznán starobní důchod.
Uvedený závěr byl založen – jak z dalšího textu stanoviska vyplývá – na tehdy
platném znění ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, a na úvaze, že, jestliže se zaměstnanec, u něhož již byly splněny
předpoklady pro vznik nároku na starobní důchod, rozhodne o tuto dávku
důchodového pojištění požádat a starobní důchod je mu přiznán, může nadále
vykonávat výdělečnou činnost - má-li mu být starobní důchod skutečně vyplácen -
jen v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu sjednaném na dobu
určitou, nejdéle na dobu jednoho roku. Za této situace - byl-li se zaměstnancem
neplatně rozvázán pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou nebo na dobu
určitou delší jednoho roku - bylo třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem
jeho příjmů mzda z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod, a že
není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní
smlouvy (v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou nebo na dobu určitou
delší jednoho roku), i když dříve (před podáním žádosti o důchod nebo před
přiznáním starobního důchodu) zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho
dále zaměstnával; důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o starobní
důchod, jsou přitom nerozhodné.
Od 1.1.2010 nabyl účinnosti (s výjimkami uvedenými v Čl. XXXVIII, které se na
posuzovaný případ nevztahují) zákon č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tímto zákonem (Čl. I. bod 37) bylo
změněno též ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. tak, že „výplata
starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29, náleží osobám
vykonávajícím výdělečnou činnost v plné výši nebo ve výši poloviny; polovina
starobního důchodu se vyplácí na základě žádosti pojištěnce. Polovinou
starobního důchodu se rozumí polovina základní výměry a polovina procentní
výměry; v případě, že se starobní důchod nevyplácí v plné výši z důvodu souběhu
s jiným důchodem podle § 59, rozumí se polovinou starobního důchodu polovina
procentní výměry vyplácené podle § 59.“. Vzhledem k tomu, že tím odpadlo
dřívější omezení a bylo stanoveno, že výplata starobního důchodu nálež osobám
vykonávajícím výdělečnou činnost v plné výši, není možné nadále dovozovat, že
zaměstnanec, který se stal poživatelem starobního důchodu, není připraven a
ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, a proto se
závěry uvedené pod bodem II. ve Stanovisku ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004
nadále neuplatní.
Za těchto okolností lze sdílet závěr soudů obou stupňů, že je zde „zcela
zřejmá“ návaznost na dřívější právní úpravu důchodového zabezpečení, a nelze
jim důvodně vytýkat, že „odkazy předpisů důchodového pojištění nemají k
předmětné věci žádný vztah“. Vzhledem k tomu však, že se soustředily na
vyřešení otázky, zda předpoklady, na nichž je postaven závěr zmiňovaného
stanoviska Cpjn 4/2004, dále přetrvávají, přehlédly, že nárok na peněžité
plnění za dobu od 4.2.2014 do 31.8.2014 není jediným nárokem na náhradu mzdy z
důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru podle § 69 odst. 1 zák. práce
(byť jej tak žalobce nesprávně právně kvalifikuje), nýbrž, že může jít vedle
tohoto nároku také o nárok na plnění ještě za dobu trvání pracovního poměru od
4.2.2014 do „doběhnutí“ výpovědní doby po uplynutí ochranné doby – pracovní
neschopnost od 2.12.2013 do 31.1.2014 – ve smyslu ustanovení § 53 odst. 2 zák.
práce.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů zcela správné; protože nejsou dány podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. ledna 2017
JUDr.
Zdeněk Novotný
předseda senátu