21 Cdo 191/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. J. F., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O.,
a.s., o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního
soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 41/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2008, č. j. 16 Co 125/2008-54,
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 22. 3. 2007 (který žalobce převzal dne 26. 3. 2007) žalovaný
sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce rozvazuje
pracovní poměr výpovědí „z důvodu organizačních změn - útlum dolu P., závod
D.“; v důsledku uvedené skutečnosti se žalobce stal nadbytečným a žalovaný nemá
možnost jej dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu
práce.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru učiněná
žalovaným dopisem ze dne 22. 3. 2007 doručeným žalobci dne 26. 3. 2007 je
neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že podle jeho přesvědčení nedošlo u
žalovaného k organizační změně tak, jak to uvedl ve výpovědi z pracovního
poměru, ale „pouze k organizační změně podle ustanovení § 52 písm. c)
nadbytečnost zaměstnance“. Taková výpověď však nemohla být žalobci dána,
protože v době předání výpovědi, tj. dne 26. 3. 2007, „požíval právní ochranu
podle § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce” ve formě zákazu výpovědi, neboť byl
uznán dočasně práce neschopným.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 28. 2. 2008, č. j. 25 C 41/2007-41,
určil, že „výpověď z pracovního poměru ze dne 22. 3. 2007 podle § 52 písm. a)
zákoníku práce“, je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci náklady řízení 10.996,- Kč k rukám advokáta. Souhlasil s tím, že závod
D. byl součástí žalovaného - jeho organizační jednotkou, že však v tomto směru
nedošlo k žádné změně a že závod „D. D.“ je i nadále organizační složkou;
„pouze byly provedeny organizační změny v rámci tohoto subjektu“. Ve vztahu k
tvrzenému „útlumu“ závodu D. žalovaného uvedl, že „útlum je dlouhodobý proces,
kdy dochází postupně k snižování počtu zaměstnanců, přičemž není zrušena nějaká
konkrétní část závodu D., ale dochází k postupnému snižování rozsahu činnosti a
omezování v počtu zaměstnanců“. Uzavřel, že nedošlo ke zrušení části
zaměstnavatele žalobce, jak má na mysli ustanovení § 52 písm. a) zák. práce,
ale že došlo ke zrušení místa, které zastával žalobce, tj. vrchního mistra
energetiky na povrchu D. D., a to k 1. 1. 2004 na základě příkazu č. 20/03
ředitele ze dne 23. 12. 2003.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 6. 2008, č.
j. 16 Co 125/2008-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 9.877,-Kč k
rukám advokáta. Stejně jako soud prvního stupně vyšel z toho, že důvod k
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce je dán
jen tehdy, jestliže zaměstnavatel nadále nehodlá provozovat (relativně
samostatnou) činnost, kterou se část zaměstnavatele dosud podílela na plnění
úkolů (předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného, a jestliže proto pozbyl
možnost přidělovat zaměstnanci působícímu ve zrušované části práci podle
pracovní smlouvy. V případě žalovaného tomu tak ale nebylo, neboť v rámci
útlumu závodu D. byly sice zrušeny podstatné části tohoto závodu, zejména úsek
těžby a příprav, kde však žalobce nepracoval (naopak pracoval jako energetik);
útlum závodu D. tak nelze považovat za zrušení části zaměstnavatele. I kdyby
byla výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne 22. 3. 2007 hodnocena jako
výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce z důvodu nadbytečnosti, byla
by rovněž neplatná, neboť byla dána žalobci v ochranné době, kdy žalobce byl
uznán dočasně práce neschopným.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá že se v jeho případě
jedná o zrušení části zaměstnavatele, neboť závod D. přestal ode dne 1. 4. 2007
existovat, zejména nevyvíjel žádnou činnost spočívající v těžbě a nebylo proto
zapotřebí ani jiných obslužných činností, které s provozem tohoto závodu
souvisely. Žalovaný „nehodlá provozovat relativně samostatnou činnost - těžbu
uhlí a s tím související obslužné činnosti, které až dosud provozoval na závodě
D., aniž by tyto činnosti byly přesunuty do jiných jeho organizačních složek“.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť v době dání výpovědi nebyl u
žalovaného změněn předmět činnosti a energetické provozy, kde byl žalobce
zaměstnán, nadále vykonávaly původní činnost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že
jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. dovolání přípustné (právní otázka povahy „útlumu“ zaměstnavatele ve vztahu k
výpovědi z pracovního poměru pro zrušení zaměstnavatele nebo jeho části dosud
nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena), přezkoumal napadený
rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 52 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen
zák. práce), zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, ruší-li se
zaměstnavatel nebo jeho část.
Důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. a) zák. práce patří [spolu s důvody
uvedenými v ustanovení § 52 písm. b) a c) zák. práce] mezi tzv. organizační
důvody, pro které zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního
poměru, a které se od sebe odlišují podle toho, jaká organizační změna u
zaměstnavatele nastala. O důvod rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §
52 písm. a) zák. práce jde tehdy, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, aniž
by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla podle zákoníku práce
nebo zvláštních právních předpisů na přejímajícího zaměstnavatele. Dojde-li ke
zrušení zaměstnavatele nebo jeho části, znamená to, že zaměstnavatel v důsledku
této organizační změny pozbyl možnost zaměstnance dále zaměstnávat, neboť nemá
(objektivně vzato) možnost mu přidělovat práci podle pracovní smlouvy buď vůbec
nebo ve své zrušené části, v níž zaměstnanec dosud pracoval (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 727/96,
který byl uveřejněn pod č. 34 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Částí zaměstnavatele se ve smyslu ustanovení § 52 písm. a) zák. práce rozumí
organizační jednotka, útvar nebo jiná složka zaměstnavatele, která vyvíjí v
rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění
úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného; takováto složka
zaměstnavatele má vyčleněny určité prostředky (například budovy, stroje,
nářadí, zařízení apod.) a prostory k provozování této činnosti, zpravidla je
uvedena ve vnitřním organizačním předpisu zaměstnavatele (např. v organizačním
řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele (srov.
též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1053/96, uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1998). O důvod rozvázání pracovního poměru spočívající ve zrušení části
zaměstnavatele podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce se proto jedná v
případě, spočívá-li organizační změna ve zrušení organizační jednotky, útvaru
nebo jiné složky zaměstnavatele, která představuje část zaměstnavatele, a
jestliže proto zaměstnavatel pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu
ve zrušované části práci podle pracovní smlouvy.
Proto dovolací soud již dříve, za předchozí (avšak obsahově shodné) právní
úpravy v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, dospěl k závěru, že z důvodu
zrušení své části může zaměstnavatel rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr
výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce [nyní § 52 písm. a)
zák. práce] jen tehdy, jestliže nadále nehodlá provozovat (relativně
samostatnou) činnost, kterou se část zaměstnavatele dosud podílela na plnění
úkolů (předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného, a jestliže proto pozbyl
možnost přidělovat zaměstnanci působícímu ve zrušované části práci podle
pracovní smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 9.
2006, sp. zn. 21 Cdo 3133/2005, na který poukazuje dovolatel i odvolací soud).
Uvedené však neznamená, že by rozhodujícím pro posouzení, zda splnění
předpokladů pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. a) zák.
práce, bylo pouhé zjištění o tom, zda zaměstnavatel hodlá či nikoli provozovat
(relativně samostatnou) činnost, kterou se část zaměstnavatele dosud podílela
na plnění úkolů (předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného, jak se domnívá
dovolatel. Podstatné pro naplnění předpokladů uvedeného výpovědního důvodu
totiž je samotné zrušení zaměstnavatele nebo jeho části. Kdyby totiž
zaměstnavatel pouze pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu v jeho
části práci podle pracovní smlouvy, aniž by zároveň došlo ke zrušení takové
části zaměstnavatele, byl by dán (jak správně uvádějí soudy obou stupňů)
výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro nadbytečnost
zaměstnance vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
Zrušení zaměstnavatele nebo jeho části představuje takové opatření
zaměstnavatele, na základě kterého buď zaměstnavatel zcela přestane podnikat
(provozovat svůj podnik) nebo vykonávat jiné činnosti, pro které dosud
zaměstnával fyzické osoby v pracovním nebo obdobném poměru (aniž musí
zaměstnavatel právnická osoba zaniknout), anebo se takové opatření týká jen
organizační jednotky, útvaru nebo jiné složky zaměstnavatele, která vyvíjí v
rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění
úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného. Nemůže se tedy jednat o
takové organizační opatření, jehož důsledkem není, že zaměstnavatel nebo jeho
část přestane zcela podnikat nebo vykonávat jiné činnosti, pro které dosud
zaměstnával fyzické osoby v pracovním nebo obdobném poměru. Přijme-li
zaměstnavatel opatření (soubor opatření), jimiž sleduje „útlum“ zaměstnavatele
nebo jeho části, nejedná se zpravidla o situaci, kdy zcela přestane podnikat
(provozovat svůj podnik) nebo vykonávat jiné činnosti, ale o to, že postupně
snižuje své aktivity (celkově nebo ve vztahu k některé organizační jednotce).
Jinak řečeno jedná se o jakési postupné „odumírání“ všech nebo některých
(týkajících se části zaměstnavatele) jeho aktivit.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že organizační opatření,
jímž (jimiž) zaměstnavatel sleduje „útlum“ svých výrobních nebo jiných
činností, aniž zároveň dochází k úplnému zastavení činnosti zaměstnavatele nebo
jeho části, není zrušením zaměstnavatele nebo jeho části ve smyslu ustanovení §
52 písm. a) zák. práce.
V projednávané věci odvolací soud za situace (skutková zjištění soudů
dovolacímu přezkumu nepodléhají – srov. § 241a odst. 2, 3 a § 242 odst. 3 o. s.
ř.), kdy byly provedeny organizační změny v rámci žalovaného s tím, že nejdříve
byl D. D. začleněn do V. D. L. jako závod D., následně od 1. 9. 2006 byl závod
D. součástí V. D. P. (do 31. 3. 2007), dnem 1. 4. 2007 byla zřízena vnitřní
organizační složka žalovaného nezapsaná do obchodního rejstříku „Dukla-útlum“ a
přitom byly zrušeny některé podstatné části původního závodu Dukla (zejména
úsek těžby a příprav) správně dovodil, že u žalovaného nedošlo ke zrušení části
zaměstnavatele a že proto nebyl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 52
písm. a) zák. práce použitý v dopise žalovaného ze dne 22. 3. 2007 (ve výpovědi
z pracovního poměru).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s.
ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst.
2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm.
c), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální
částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.050,-
Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení
nepatří, neboť advokát, který žalobce zastupoval, nepředložil soudu osvědčení o
registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně (srov.
§ 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.). Protože dovolání
žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady
žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný
povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto
řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu