21 Cdo 3133/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Doc. Ing. M. H., CSc., zastoupeného advokátem, proti
žalované Vysoké škole ekonomické v P. zastoupené advokátem, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 166/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 12. dubna 2005 č.j. 15 Co 54/2005-70 (správně 15 Co
54/2005-68), takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
16.267,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 15.12.2003 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Důvod
k tomuto opatření spatřovala v tom, že \"akademický senát Fakulty
národohospodářské VŠE na svém 8. zasedání konaném dne 18.9.2003 rozhodl podle §
27 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, o zrušení
Katedry makroekonomie k 15.2.2004\", že dne 12.11.2003 \"proběhlo na Fakultě
národohospodářské výběrové řízení na obsazení míst na nově vznikající Katedře
ekonomie\", do něhož se žalobce nepřihlásil a v němž \"výběrová komise
doporučila kandidáty z řad uchazečů na nově vzniklá místa\", že žalobce
nepřijal pracovní místo na \"nově vzniklé Katedře ekonomie\", které mu žalovaná
nabídla dopisem ze dne 2.12.2003, a že žalovaná nemá možnost žalobce dále
zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě
jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě.
Žalobce se (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 26.5.2004 a
posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno,
že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a aby mu žalovaná zaplatila
náhradu mzdy ve výši 117.882,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě
pracovní smlouvy ze dne 27.12.1985 ve znění pozdějších změn a dodatků byl
zaměstnán u žalované \"na pozici docent na Katedře makroekonomie, situované na
fakultě národohospodářské\", v pracovním poměru na dobu neurčitou. Výpověď z
pracovního poměru vychází podle názoru žalobce z rozhodnutí akademického senátu
ze dne 18.9.2003, které bylo přijato \"pouze za účelem vytvoření možnosti
rozvázání pracovního poměru s některými zaměstnanci\", a současně byla
předčasná, neboť statut fakulty nabývá platnosti dnem, kdy jej schválí
akademický senát fakulty, a účinnosti dne, kdy jej schválí akademický senát
VŠE, který na svém zasedání, konaném dne 25.1.2004, změnu statutu Fakulty
národohospodářské VŠE, spočívající ve zrušení Katedry ekonomických teorií a
Katedry makroekonomie a vzniku Katedry ekonomie, neschválil. Žalovaná rovněž
řádně nesplnila vůči žalobci svoji nabídkovou povinnost podle ustanovení
§ 46 odst. 2 zákoníku práce; i když mu dopisem ze dne 2.12.2003 nabídla \"další
zaměstnání\", je podle názoru žalobce rozhodující, že na Katedře ekonomie je i
nadále vyučován předmět, který žalobce vyučoval na Katedře makroekonomie
(předmět \"Makroekonomie I\") a že tedy \"měl dostat nabídku práce na nové
Katedře ekonomie, odpovídající jeho zařazení na Katedře makroekonomie\".
Nabídce této práce nebránila ani podmínka \"výběrového řízení\", vyžadovaná pro
přijetí \"akademických pracovníků na VŠE\", neboť od výběrového řízení lze
upustit při opakovaném sjednávání pracovního poměru s akademickým pracovníkem,
jde-li o obsazení jím zastávaného místa. Protože výpověď z pracovního poměru je
neplatným právním úkonem a protože žalobce trvá na tom, aby ho žalovaná dále
zaměstnávala, požaduje žalobce za období od 1.4. do 30.9.2004 náhradu mzdy v
celkové výši 117.882,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 30.9.2004 č.j. 18 C 166/2004-46
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 40.000,- Kč \"na účet\" advokáta JUDr. M. K. Na základě
provedených důkazů zjistil, že žalobce pracoval u žalované \"na pozici docent
na Katedře makroekonomie fakulty národohospodářské\", že akademický senát
Fakulty národohospodářské VŠE s odkazem na ustanovení § 27 odst. 1 a § 9 zákona
č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, rozhodl na svém 8. zasedání dne 18.9.2003
o zrušení Katedry makroekonomie a Katedry ekonomických teorií a o vytvoření
nové Katedry ekonomie, vše ke dni 15.2. a 16.2.2004, a že akademický senát
vysoké školy v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998
Sb., o vysokých školách, schválil z toho opatření vyplývající změnu Statutu VŠE
na svém zasedání v únoru 2004. Výpověď z pracovního poměru byla podle názoru
soudu prvního stupně dána žalobci \"předčasně\", neboť ke schválení \"vnitřního
předpisu fakulty\" došlo akademickým senátem vysoké školy až po podání výpovědi
v únoru 2004, a je neplatným právním úkonem též proto, že zrušení Kateder
makroekonomie a ekonomických teorií a zřízení Katedry ekonomie \"bylo změnou
účelovou, vyvolanou názorovými rozpory mezi pracovníky kateder, které se
projevovaly v přístupu k výuce ekonomie\", a že k podstatným změnám v obsahu
výuky nedošlo. Protože žalobce oznámil žalované, že trvá na dalším
zaměstnávání, náleží mu za dobu od 1.4.2004 náhrada mzdy ve výši průměrného
výdělku, který byl zjištěn za období prvního čtvrtletí roku 2004 ve výši
19.647,- Kč měsíčně.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.4.2005 č.j. 15 Co
54/2005-70 (správně 15 Co 54/2005-68) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího
řízení 32.534,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. K. Po doplnění dokazování o
zjištění předmětů vyučovaných na zrušených Katedrách makroekonomie a
ekonomických teorií v zimním semestru akademického roku 2003/2004 (1.9.2003 -
6.2.2004) a předmětů, které byly vyučovány na nové Katedře ekonomie v letním
semestru roku 2003/2004 (9.2. - 31.8.2004), odvolací soud nejprve odmítl názor
soudu prvního stupně o předčasnosti výpovědi z pracovního poměru; měla-li totiž
\"výpovědní lhůta doběhnout dne 31.3.2004\" a nabylo-li \"rozhodnutí
akademického senátu Fakulty národohospodářské VŠE ze dne 18.9.2003 o
organizační změně relevantní z pohledu ustanovení § 46 odst. 1 písm. a)
zákoníku práce účinnosti schválením akademickým senátem VŠE v únoru 2004\",
nemůže být výpověď předčasná, neboť k organizační změně došlo před uplynutím
výpovědní doby. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle ustanovení § 46 odst.1
písm.a) zákoníku práce odvolací soud dovodil, že k jeho naplnění \"nestačí
pouhé zrušení pracoviště, oddělení či jiného organizačního útvaru zaměstnavatele
\", ale že \"zároveň musí dojít k tomu, že zaměstnavatel přestane nadále
vyvíjet takovou činnost, kterou dosud vykonávala zrušená část\". Kdyby
zaměstnavatel zrušil některou svou část s tím, že činnost v ní dosud
vykonávanou budou nadále konat zaměstnanci zařazení v jiných organizačních
složkách, nejednalo by se podle názoru odvolacího soudu o výpovědní důvod podle
ustanovení § 46 odst.1 písm. a) zákoníku práce, ale podle ustanovení § 46
odst.1 písm.c) zákoníku práce, stal-li by se zaměstnanec v důsledku takového
opatření pro zaměstnavatele nadbytečným. Protože v projednávané věci činnost,
kterou žalobce dosud vykonával na \"zrušené katedře\", byla nadále vyvíjena na
\"nové katedře\" (tvoří totiž základ výuky makroekonomie), a protože nebylo
prokázáno (a ani žalovanou tvrzeno), že by se žalobce stal pro zaměstnavatele
nadbytečným zaměstnancem, je výpověď z pracovního poměru ze dne 15.12.2003
neplatným právním úkonem. Při rozhodování o náhradě mzdy odvolací soud dovodil,
že náhrada mzdy podle ustanovení § 61 zákoníku práce má \"povahu sankce vůči
zaměstnavateli, neboť nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy\"; nemůže být
proto významné, že žalobce byl od 7.4.2004 u žalované znovu zaměstnán, neboť se
jednalo o \"nový pracovní poměr, sjednaný na dobu do skončení tohoto sporu,
nejpozději do konce roku 2004\", a na \"zcela jiné práce\", než které konal
před podáním výpovědi. Protože požadovaná náhrada mzdy nepřesáhla dobu 6
měsíců, nepřichází v úvahu její snížení podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku
práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá v první
řadě, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého se k naplnění
výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst.1 písm. a) zákoníku práce
vyžaduje, aby zaměstnavatel \"přestal vyvíjet činnost, kterou dosud vykonávala
zrušená část\". Uvedená podmínka ve skutečnosti není \"součástí právní normy
obsažené v ustanovení § 46 odst.1 písm.a) zákoníku práce\" a soud \"nemůže
zákon takto dotvářet\", navíc \"v reálném životě nelze obvykle dostatečně
přesně rozlišit, kdy jde ještě o takovou (stejnou) činnost a kdy jde již o
činnost odlišnou\", neboť \"zaměstnavatel se zpravidla drží svého dosavadního
zaměření\" a \"je jeho právem určitou činnost potlačit a jinou rozvinout,
vyvíjet ji v nové formě\". Žalovaná v projednávané věci sledovala \"koncepční
změnu výuky a akreditaci nového studijního oboru Ekonomie\", aniž by přestala
být vysokou školou, na které se vyučují ekonomické disciplíny; provedla zásadní
změny ve výuce, snížila počet zaměstnanců a nelze \"dostatečně rozlišit\", zda
přestala určitou činnost vyvíjet nebo zda tuto činnost vyvíjí \"v modifikované
podobě\". Při rozhodování o náhradě mzdy odvolací soud nepřihlédl k tomu, že
žalobce u ní byl znovu zaměstnán od 7.4.2004 a že tedy u ní ve smyslu
ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce \"pokračoval v práci\"; není přitom
rozhodující, že se jednalo \"o jinou práci\" (práce \"podle původní pracovní
smlouvy mu nemohla být přidělována, neboť jeho pracovní místo zaniklo\") a že
\"šlo o nový pracovní poměr\", který byl \"časově omezen\". Žalovaná odvolacímu
soudu dále vytýká, že při svém rozhodování vycházel \"ze zcela jiného
skutkového základu\" než soud prvního stupně, aniž by svůj právní názor
\"naznačil\" a umožnil žalované navrhnout další důkazy, a že proto je řízení
před odvolacím soudem postiženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; žalovaná přitom již ve svém prvním podání ve věci (ve
vyjádření k žalobě ze dne 28.6.2004) tvrdila, že žalobce se pro ni stal
nadbytečným, protože dosud pracoval na pracovišti, které bylo zrušeno.
Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm. c)
o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo jako bezdůvodné odmítnuto. Uvedl, že
žalovaná nemohla za řízení prokázat, že by na základě rozhodnutí akademického
senátu Fakulty národohospodářské VŠE ze dne 18.9.2003 pozbyla možnost
přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy, neboť výuka předmětů, které
žalobce vyučoval, nadále pokračuje na nové Katedře ekonomie, a že nový studijní
obor Ekonomie mohl být vyučován i na zrušených katedrách (k jeho výuce nebylo
třeba rušit dvě katedry a zřizovat místo nich jednu novou). Všechny za řízení
zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že rozhodnutí akademického senátu fakulty
národohospodářské VŠE ze dne 18.9.2003 \"není rozhodnutím o organizační změně
nebo organizační změnou\" a \"vlastně došlo pouze k výměně názvu katedry\", což
mělo \"vytvořit možnost rozvázat pracovní poměr s některými zaměstnanci\".
Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zákoníku práce nelze žalobci upírat
jen proto, že uzavřel se žalovanou novou pracovní smlouvu na jinou práci na
dobu určitou do skončení sporu o neplatnost výpovědi, neboť ustanovení § 61
odst.1 zákoníku práce má na mysli \"pokračování v práci v pracovním poměru, o
jehož ukončení je veden spor\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.3.2005 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 12.4.2005), avšak -
vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 30.9.2004 - po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3
zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání
žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.
§ 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a
odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze
usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže
být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo
uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci za řízení před soudy
zjištěno, že žalobce pracoval u žalované v pracovním poměru na dobu neurčitou,
naposledy \"na pozici docent na Katedře makroekonomie, situované na Fakultě
národohospodářské\". Akademický senát Fakulty národohospodářské dne 18.9.2003
rozhodl o tom, že ke dni 15.2.2004 se zrušují Katedra makroekonomie a Katedra
ekonomických teorií a že dnem 16.2.2004 se zřizuje nová Katedra ekonomie.
Žalovaná dala dopisem ze dne 15.12.2003 žalobci výpověď podle ustanovení § 46
odst.1 písm.a) zákoníku práce s odůvodněním, že bylo rozhodnuto o zrušení
Katedry makroekonomie a že ho nemá možnost dále zaměstnávat (ani v místě výkonu
práce, ani v místě žalobcova bydliště). Po uplynutí výpovědní doby účastníci
uzavřeli dne 7.4.2004 pracovní smlouvu, podle které žalobce pracoval u žalované
na Fakultě mezinárodních vztahů v pracovním poměru sjednaném na dobu do
skončení sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, nejpozději do
31.12.2004.
Důvod výpovědi z pracovního poměru nelze dodatečně měnit (srov. § 44 odst.2
větu druhou zákoníku práce). Nemůže tedy být pro rozhodnutí této věci významné,
zda žalovaná - jak uvádí v dovolání - již ve svém prvním podání ve věci (ve
vyjádření k žalobě ze dne 28.6.2004) tvrdila, že žalobce se pro ni stal
nadbytečným, protože dosud pracoval na pracovišti, které bylo zrušeno, neboť z
důvodu nadbytečnosti se žalobcem pracovní poměr (uvažováno z pohledu obsahu
výpovědi z pracovního poměru ze dne 15.12.2003) nerozvázala.
Podle ustálené judikatury soudů zaměstnavatel umožní zaměstnanci po neplatné
výpovědi pokračovat v práci ve smyslu ustanovení § 61 odst.1 věty druhé
zákoníku práce, jestliže mu ještě před zahájením nebo za trvání sporu o
neplatnost rozvázání pracovního poměru oznámí (výslovně nebo jiným způsobem
nevzbuzujícím pochybnost o projevené vůli), že mu znovu bude v souladu s
pracovní smlouvou až do vyřešení otázky platnosti rozvázání pracovního poměru v
řízení před soudem přidělovat práci (práci, kterou má zaměstnanec pro něj konat
podle pracovní smlouvy), a jestliže tak v případě, že zaměstnanec poté nastoupí
do práce, skutečně učiní (srov. například bod III. Stanoviska Občanskoprávního
kolegia a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.6.2004 k některým
otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního
poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). V projednávané věci
žalobce sice pro žalovanou po uplynutí výpovědní doby od 7.4.2004 znovu
pracoval, ale vykonával jinou práci, než kterou pro ni měl konat na základě
pracovní smlouvy ze dne 27.12.1985 ve znění pozdějších změn a dodatků.
Skutečnost, že se žalobce v době po 1.4.2004 zapojil na základě pracovní
smlouvy do práce, mohla mít za tohoto stavu věci význam jen z hlediska
případného snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.2
zákoníku práce, které však v projednávané věci nepřicházelo v úvahu již proto,
že žalobce nepožadoval náhradu mzdy za dobu delší než 6 měsíců. Odvolací soud
tedy v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodil, že žalobce má za dobu od
1.4. do 30.9.2004 nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku
práce; z důvodu této právní otázky proto nemůže mít napadený rozsudek
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Žalovaná odvolacímu soudu též vytýká, že při svém rozhodování vycházel \"ze
zcela jiného skutkového základu\" než soud prvního stupně, aniž by svůj právní
názor \"naznačil\" a umožnil žalované navrhnout další důkazy, a že proto je
řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Protože tím uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst.2 písm.a) o.s.ř. a protože - jak uvedeno výše - na závěr, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení
§ 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., nemohlo být k této námitce při posouzení
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přihlédnuto.
Za výše uvedeného skutkového stavu však bylo pro rozhodnutí o věci samé kromě
jiného významné, zda z důvodu zrušení části zaměstnavatele může zaměstnavatel
dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1
písm.a) zákoníku práce bez ohledu na to, zda v důsledku tohoto opatření pozbyl
možnost zaměstnance dále zaměstnávat podle pracovní smlouvy. Uvedená právní
otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu beze zbytku a ve všech
souvislostech vyřešena, a proto napadený rozsudek představuje z pohledu této
právní otázky rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti
rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c)
o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Věc neplatnosti rozvázání pracovního poměru je třeba posuzovat - s ohledem na
to, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne
15.12.2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb.,
č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988
Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č.
590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb.,
č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000
Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č.
177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb.
a č. 274/2003 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 29.2.2004
(dále též jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, přemisťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část.
Podle ustanovení § 46 odst.1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
Ustanovení § 46 odst.1 písm. a) až c) zák. práce vymezují - jak vyplývá z
jejich znění - výpovědní důvody (důvody, pro které zaměstnavatel může se
zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí) spočívající v tom, že
zaměstnavatel nemůže v důsledku organizačních změn v těchto ustanoveních
uvedených zaměstnanci nadále přidělovat práci, kterou pro něho dosud konal, buď
vůbec [u důvodů podle ustanovení § 46 odst.1 písm.a) a b) zák. práce] nebo
proto, že se zaměstnanec v důsledku takové změny stal pro něho nadbytečným [u
důvodu podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce].
Důvody k rozvázání pracovního poměru uvedené v ustanoveních § 46 odst.1 písm.a)
až c) zák. práce mají společné to, že se vztahují k organizačním změnám
nastalým u zaměstnavatele. Tyto výpovědní důvody je třeba současně důsledně
rozlišovat, a to také proto, že použití každého z těchto důvodů má na právní
poměry účastníků rozdílný vliv; při rozvázání pracovního poměru výpovědí podle
ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce se v právních vztazích účastníků může
projevit například tím, že zaměstnavatel nesmí dát zaměstnanci výpověď v
ochranné době, že zaměstnavatel je povinen zaměstnanci zajistit nové vhodné
zaměstnání nebo že zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen s předchozím
souhlasem příslušného orgánu státní správy, zatímco při použití výpovědních
důvodů podle ustanovení § 46 odst.1 písm. a) a b) zák. práce se ochrana
zaměstnance v tomto směru neuplatní [srov. § 47 odst.2, § 49 písm.a), § 50 zák.
práce].
Výpovědní důvody uvedené v ustanoveních § 46 odst.1 písm.a) až c) zák. práce se
především odlišují podle toho, jaká organizační změna u zaměstnavatele nastala.
Ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, aniž by práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů přešla podle zákoníku práce nebo zvláštních právních
předpisů na přejímajícího zaměstnavatele, jde o výpovědní důvod podle
ustanovení § 46 odst.1 písm. a) zák. práce. Změnil-li zaměstnavatel nebo jeho
část místo, kde dosud působili, jedná se o výpovědní důvod podle ustanovení §
46 odst.1 písm.b) zák. práce, neboť se přemístil zaměstnavatel nebo jeho část.
Organizační změny podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce pak spočívají
v tom, že bylo rozhodnuto o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných [v ustanoveních § 46 odst.1 písm.a) až c) zák. práce výslovně
neuvedených] organizačních změnách.
Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák.
práce je charakteristické, že zaměstnavatel může (objektivně vzato) i nadále
(po přijetí organizační změny) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní
smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat
zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec
nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se
stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Při výpovědi podle
ustanovení § 46 odst.1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel neztrácí (objektivně
vzato) možnost přidělovat zaměstnanci stanovený druh práce, nemůže však dostát
povinnosti přidělovat práci ve sjednaném místě, a to právě a jen z důvodu, že
se přemístil jinam (do místa, kde zaměstnanec není povinen vykonávat pro
zaměstnavatele práci), popř. se do jiného místa přemístila část zaměstnavatele,
v níž zaměstnanec dosud konal práci. Dojde-li ke zrušení zaměstnavatele nebo
jeho části, znamená to, že zaměstnavatel v důsledku této organizační změny
pozbyl možnost zaměstnance dále zaměstnávat, neboť nemá (objektivně vzato)
možnost mu přidělovat práci podle pracovní smlouvy buď vůbec nebo ve své
zrušené části, v níž zaměstnanec dosud pracoval (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3.6.1997 sp. zn. 2 Cdon 727/96, který byl uveřejněn pod č. 34 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
S názorem žalované, která dovozuje, že může dojít ke zrušení části
zaměstnavatele, aniž by přestal \"vyvíjet činnost, kterou dosud vykonávala
zrušená část\", nelze souhlasit. Zrušuje-li totiž zaměstnavatel svou část,
pojmově z toho vyplývá, že přijal tuto organizační změnu právě proto, že nadále
nehodlá provozovat (relativně samostatnou) činnost, kterou se část
zaměstnavatele dosud podílela na plnění úkolů (předmětu činnosti)
zaměstnavatele samotného. Kdyby zaměstnavatel po zrušení své části zamýšlel
nadále provozovat činnost, dosud konanou ve zrušované části, nemůže přestavovat
takto pojatá organizační změna ve skutečnosti zrušení části zaměstnavatele, ale
- v závislosti na jejím skutečném obsahu a smyslu - snížení stavu zaměstnanců
za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, která může
být důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen při splnění podmínek uvedených v
ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce.
Zaměstnavatel nepochybně může svou \"určitou činnost potlačit a jinou
rozvinout\" či ji \"vyvíjet v nové formě\"; v případě, že tuto činnost hodlá
vyvíjet i nadále, však nemůže k tomu přijaté organizační změny provádět
zrušením své části. Hodlá-li tedy žalovaná zůstat - jak uvádí v dovolání -
vysokou školou, na které se vyučují ekonomické disciplíny, nemohou organizační
změny potřebné k dosažení \"zásadních (koncepčních) změn ve výuce\" a snížení
počtu zaměstnanců spočívat ve zrušení části zaměstnavatele, ale jen v takových
opatřeních, které jsou ke sledovaným cílům nezbytné a současně objektivně
způsobilé je opravdu nastolit; stane-li se některý její zaměstnanec v důsledku
takové organizační změny nadbytečným zaměstnancem, může s ním být rozvázán
pracovní poměr podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce.
Z uvedených důvodu dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že z důvodu zrušení své
části může zaměstnavatel rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podle
ustanovení
§ 46 odst.1 písm.a) zák. práce jen tehdy, jestliže nadále nehodlá provozovat
(relativně samostatnou) činnost, kterou se část zaměstnavatele dosud podílela
na plnění úkolů (předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného, a jestliže proto
pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu ve zrušované části práci podle
pracovní smlouvy.
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - z tohoto právního názoru vycházel; je proto v souladu se zákonem
jeho závěr o tom, že výpověď z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobci
dopisem ze dne 15.12.2003 podle ustanovení § 46 odst.1 písm.a) zák. práce, je
neplatným právním úkonem.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by byl
postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.
2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 13.595,- Kč [srov. § 3 odst.1 bod 5, § 7 písm.c),
§ 10 odst. 3, § 16 odst.2,
§ 17 odst.1 písm.b) a § 18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006
Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č.
68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k
tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. M. K. osvědčil, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které
žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a
paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této
odměny a náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3 a § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve
výši 2.597,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 16.267,- Kč nahradila.
Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta,
který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu