21 Cdo 1958/2004

21 Cdo 1958/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce Města R., zastoupeného advokátem, proti žalované Mgr. J. K., zastoupené

advokátkou, o 388.004,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v

Rakovníku pod sp. zn. 3 C 579/2001, o dovolání žalované proti rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2004 č.j. 23 Co 142/2004-206, takto:

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního

stupně o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 111.663,- Kč se 7% úrokem

z prodlení od 22.9.2001 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se

ohledně částky 70.000,- Kč se 7% úrokem z prodlení od 22.9.2001 do zaplacení a

ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací

Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ohledně částky 41.663,- Kč se 7%

úrokem z prodlení od 22.9.2001 do zaplacení se dovolání žalované proti tomuto

rozsudku odvolacího soudu odmítá.

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 388.004,- Kč s příslušenstvím.

Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná, která u něj pracovala jako tajemník

městského úřadu, při výkonu této funkce „rozhodně porušila některé ustanovení

zákoníku práce“ a v souvislosti s tím vznikla žalobci škoda. Při skončení

pracovního poměru Ing. J. K. byla tomuto zaměstnanci neoprávněně vyplacena mzda

za dobu výpovědní lhůty za měsíce květen, červen a červenec 2000 a s

připočtením sociálního a zdravotního pojištění vznikla škoda ve výši 107.879,-

Kč; Ing. I. D. byla neoprávněně vyplacena na odstupném částka 41.663,- Kč,

protože její funkce vedoucí finančního odboru nebyla zrušena a její pracovní

poměr tedy nebyl rozvázán dohodou z důvodu organizačních změn; Ing. Ivo Ž. byla

při skončení pracovního poměru neoprávněně vyplacena mzda za dobu výpovědní

lhůty za měsíce srpen, září a říjen roku 2000 a s připočtením sociálního a

zdravotního pojištění vznikla škoda ve výši 86.462,- Kč; při jednání o skončení

pracovního poměru s E. M. jí byla neoprávněně vyplacena částka 22.000,- Kč; H.

B. byla neoprávněně vyplacena mzda - mimořádná odměna - v měsíci listopadu 2000

ve výši 85.000,- Kč „bez bližšího vysvětlení a zdůvodnění“; v případě skončení

pracovního poměru s Ing. V. M. mu bylo neoprávněně vyplaceno 25.000,- Kč. Za

porušení „právních předpisů v oblasti pracovněprávní agendy“ v uvedených

případech pak byla žalobci na základě rozhodnutí Úřadu práce v R. ze dne

16.3.2001 č.j. 598/T-Lu/2001/4 uložena pokuta ve výši 20.000,- Kč, kterou

žalobce uhradil dne 10.7.2001. Protože žalovaná požadavek na úhradu škody jako

„neakceptovatelný“ odmítla, požadoval po ní náhradu vzniklé škody, neboť byla

„ve funkci, z jejíhož titulu byla odpovědná za pracovněprávní oblast žalobce“.

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 27.6.2002 č.j. 3 C 579/2001-130

žalované uložil, aby zaplatila žalobci 341.004,- Kč s příslušenstvím

specifikovaným ve výrokové části rozsudku, žalobu o dalších 47.000,- Kč s

příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na

nákladech řízení 53.365,- Kč k rukám advokáta Mgr. I. Ch. Soud prvního stupně

dospěl k závěru, že „byl prokázán nejen vznik škody, ale nýbrž i skutečnost, že

škoda vznikla jako důsledek zaviněného jednání žalované, a to z nedbalosti,

když jako tajemnice městského úřadu porušila pracovněprávní předpisy při

ukončování pracovních poměrů zaměstnanců“. V případě skončení pracovního poměru

s Ing. K. podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce souhlasila s tím,

aby po odvolání z funkce vedoucího živnostenského odboru nedocházel dále do

zaměstnání a aby mu po dobu výpovědní lhůty byla vyplácena náhrada mzdy ve výši

průměrného výdělku v celkové výši 107.878,- Kč; v případě rozvázání pracovního

poměru s Ing. D. dohodou bylo této zaměstnankyni na příkaz žalované vyplaceno

odstupné ve výši 41.663,- Kč, i když důvodem skončení pracovního poměru nebyl

důvod uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť funkce

vedoucího finančního odboru nebyla zrušena; při skončení pracovního poměru s H.

B. dala žalovaná příkaz k vyplacení mimořádné odměny ve výši 85.000,- Kč, „aniž

by její vyplacení zdůvodnila“, přestože tato zaměstnankyně svou pracovní

činnost nezvládala a neuspokojivé pracovní výsledky žalovaná této zaměstnankyni

vytýkala a v důsledku toho H. B. ukončila pracovní poměr dohodou podle

ustanovení § 43 zák. práce. Pokutu ve výši 20.000,- Kč zaplatil žalobce

Finančnímu úřadu v R. za porušení pracovněprávních předpisů zjištěných

kontrolou pracovněprávní agendy žalobce, „jejíž vedení bylo v kompetenci

žalované, a není pochyb, že jejich porušení žalovaná způsobila“. Protože „výše

škody v případě zaměstnanců M. a M. byla určena usneseními městské rady a

nikoliv jednáním žalované, a protože v jejich případě bylo zastaveno řízení o

jejich žalobě na neplatnost výpovědi“, soud považoval žalobu v této části vůči

žalované za nedůvodnou.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.1.2003 č.j. 23 Co

473/2002-166 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku“

změnil tak, že žalobu ohledně částky 341.004,- Kč s příslušenstvím zamítl, a

rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a

řízení odvolacího nepřiznává“. Odvolací soud dovodil, že žalobci „v daných

případech vznikla škoda vynaložením částek, které by při volbě jiného postupu

řešení pracovněprávních záležitostí vynaložit nemusel“, že „je nepochybné, že k

porušení pracovněprávních předpisů v uvedených případech došlo“, a že „lze

dozajista shledat i příčinnou souvislost mezi konkrétním jednáním žalované a

vznikem škody“. Odvolací soud se však „neztotožnil“ se závěrem soudu prvního

stupně o zavinění žalované v souvislosti s ukončováním pracovního poměru Ing.

K. a Ing. Ž. Bylo-li žalované vytýkáno, že uvedeným zaměstnancům neměla být po

dobu výpovědní doby vyplácena náhrada mzdy, neboť se nejednalo o překážku v

práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 130 zákoníku práce, „je

třeba poukázat na to, že ke všem žalované vytýkaným jednáním došlo v roce 2000,

tj. před novelou zákoníku práce provedenou zákonem č. 155/2000 Sb.“, kdy při

výkladu ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce „ani soudy na tuto problematiku

nenazíraly jednotně“. Za těchto okolností proto podle názoru odvolacího soudu

„nelze žalované vytýkat zavinění spočívající v neznalosti judikatury, která

není v právním řádu České republiky pramenem práva, nýbrž slouží zejména ke

sjednocování výkladových problémů“. Obdobně je tomu v případě skončení

pracovního poměru s Ing. D., který „zajisté nebyl plně v souladu s právními

předpisy a s judikaturou“, avšak za situace, že žalovaná byla přesvědčena o

tom, že Ing. D. by měla po odvolání z funkce po dobu výpovědní lhůty nárok na

náhradu mzdy podle ustanovení § 130 zák. práce, bylo podle názoru odvolacího

soudu skončení pracovního poměru dohodou s vyplacením odstupného řešením

rychlejším a hospodárnějším. Skutečnost, že H. B. byla žalovanou přiznána

mimořádná odměna „bez bližšího odůvodnění a vysvětlení“, byla sice podle názoru

odvolacího soudu v rozporu s nařízením vlády č. 253/1992 Sb., avšak ani z

tohoto předpisu nevyplýval závěr, že by „řádně ,neodůvodněná‘ odměna byla bez

dalšího i ,nedůvodná‘, tj. vyplacená neprávem“; žalovaná podle zjištění

odvolacího soudu v tomto případě nepostupovala svévolně, nýbrž v souladu s

pokyny tehdejšího starosty H. Pokud jde o pokutu udělenou Úřadem práce v R. pro

porušování pracovněprávních předpisů, lze sice souhlasit s tím, že žalovaná,

která z titulu své funkce vystupovala u žalobce vůči dalším zaměstnancům v

postavení zaměstnavatele, odpovídala za dodržování těchto předpisů, avšak

„nelze pominout, že takřka ve všech úřadem práce vytýkaných případech

postupovala sice v rozporu s pracovněprávními předpisy, avšak v souladu s

tehdejšími zájmy žalobce“.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 5.2.2004 č.j. 21 Cdo 1059/2003-189 dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, kterým

byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení

částky 194.341,- Kč s příslušenstvím, zamítl; ve výroku, kterým byl změněn

rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení další částky

146.663,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek

zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací

soud zdůraznil, že škoda ve smyslu ustanovení § 172 a § 179 zák. práce není

pouhým souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli činností zaměstnance, nýbrž

jen takovou majetkovou újmou, která je důsledkem konkrétního porušení

pracovních povinností zaměstnancem a která je s tímto porušením pracovních

povinností v příčinné souvislosti. Pro posouzení dané věci proto bylo významné,

zda žalovaná naplnila svým jednáním v každém z vytčených škodních případů

skutkovou podstatu ustanovení § 172 zák. práce, zejména, zda jí lze v příčinné

souvislosti s vyplacenými částkami v jednotlivých případech vytýkat zaviněné

porušení povinností, které jí plynuly z právních předpisů vztahujících se k

její práci. Jako nedůvodné dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem shledal

požadavky žalobce na náhradu škody vzniklé zaplacením náhrady mzdy a

souvisejících plnění Ing. K. a Ing. Ž., neboť za stavu, kdy tehdejší právní

úprava (před novelou provedenou s účinností od 1.1.2001 zákonem č. 155/2000

Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony) nestanovila jednoznačně postavení a mzdové

nároky zaměstnanců odvolaných z funkce, kteří do skončení pracovního poměru

nepracují, a ani soudní praxe nebyla v tomto směru jednotná, nešlo u žalované v

těchto případech o jednání zaviněné. V případě odstupného vyplaceného Ing. I. D. však šlo o typově odlišnou situaci, neboť zde výslovná právní úprava o tom,

že hmotné zabezpečení poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží

jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s

jejím zrušením v důsledku organizační změny, od doby, kdy vstoupila dne

1.2.1992 v účinnost, nečinila v právní praxi žádné výkladové obtíže, a proto

podle názoru dovolacího soudu v tomto případě žalovaná z hlediska svého

subjektivního vztahu k nedodržení závazného pravidla kogentně stanoveného

ustanovením § 65 odst. 3, části třetí věty za středníkem, zák. práce měla a

mohla vědět vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům, že svým jednáním

může způsobit škodu. Ohledně požadavku na náhradu škody vzniklé vyplacením

mimořádné odměny H. B.

pak dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu dovodil,

že pohnutka jejího jednání (že smírné řešení dohodou o skončení pracovního

poměru „výměnou“ za přiznání mimořádné odměny bylo pro žalobce výhodnější a že

„nepostupovala svévolně, nýbrž v souladu s pokyny tehdejšího starosty“), která

mohla být založena na vztahu odpovědnosti tajemníka městského úřadu za plnění

úkolů městského úřadu v samostatné působnosti i přenesené působnosti

starostovi, neměla žádný význam z hlediska vlastního zavinění žalované, nýbrž

mohla být pouze podkladem pro úvahu o možnosti poměrného omezení její

odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce. K obdobnému závěru

je podle názoru dovolacího soudu nutno dospět i v případě škody vzniklé žalobci

zaplacením pokuty uložené úřadem práce, neboť z hlediska existence zavinění je

bez významu zjištění, že žalovaná sice „takřka ve všech úřadem práce vytýkaných

případech“ jednala protiprávně, „avšak v souladu s tehdejšími zájmy žalobce“;

odvolací soud s ohledem na zaujatý názor proto neuvádí, ve kterých úřadem práce

vytýkaných případech tedy považoval postup žalované za protiprávní a jaké

závěry činí z hlediska poměrného omezení její odpovědnosti.

Krajský soud v Praze poté k odvolání žalované rozsudkem ze dne 29.4.2004 č.j. 23 Co 142/2004-206 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalobu do

35.000,- Kč s příslušenstvím a dále v části o 8% úrok z 41.663,- Kč od

12.9.2000 do 21.9.2001 a 1% úrok z 41.663,- Kč od 22.9.2001 do zaplacení, v

části o 8% úrok z 50.000,- Kč od 12.12.2000 do 21.9.2001 a 1% úrok z 50.000,-

Kč od 22.9.2001 do zaplacení a v části o 8% úrok z 20.000,- Kč od 10.7.2001 do

21.9.2001 a 1% úrok z 20.000,- Kč od 22.9.2001 do zaplacení“ zamítl; „pokud

bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 111.663,- Kč se 7% úrokem z prodlení od

22.9.2001 do zaplacení“, v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před

soudem prvního stupně, řízení odvolacího i dovolacího. Odvolací soud - zabývaje

se dále již jen třemi (z původních šesti) škodních událostí - se v případě

vyplacení odstupného Ing. D. ve výši 41.663,- Kč ztotožnil se závěrem soudu

prvního stupně, že „žalovaná tím, že dala pokyn k výplatě odstupného Ing. I. D., postupovala v rozporu s pracovněprávními předpisy (srov. ust. 65 odst. 3

část třetí věty za středníkem zák. práce), neboť Ing. I. D. nárok na výplatu

odstupného, vzhledem k rozvázání pracovního poměru dohodou, nevznikl; žalované

přitom tato skutečnost „měla být vzhledem k jejímu postavení známa“, a tudíž

měla a mohla vědět, že svým jednání může způsobit škodu, která žalobci ve výši

41.663,- Kč skutečně vznikla. Co se týče vyplacení mimořádné odměny H. B. ve

výši 85.000,- Kč, zde odvolací soud dovodil, že „poskytnutí odměny, bez vztahu

k určité úspěšně vykonané práci, která by se kvalitativně vymykala plnění

běžných pracovních úkolů, navíc za situace, kdy s pracovními výsledky H. B. panovala nespokojenost, bylo v rozporu s ustanovením § 10 nařízení vlády č. 235/1992 Sb.“; za škodu, která tímto žalobci vznikla proto podle jeho názoru

odpovídá žalovaná, „neboť z titulu funkce tajemnice městského úřadu vystupovala

v pozici statutárního zástupce zaměstnavatele“. Za správný odvolací soud

považoval rovněž závěr soudu prvního stupně o důvodnosti uplatněného nároku na

náhradu škody vzniklé zaplacením pokuty ve výši 20.000,- Kč udělené Úřadem

práce v R., neboť k vytčenému porušení pracovněprávních předpisů žalobcem

došlo, „přičemž za jejich dodržování u žalobce byla z titulu své funkce

odpovědná žalovaná“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud v

případě škody způsobené vyplacením mimořádné odměny H. B. shledal v

okolnostech, které žalovanou vedly k přiznání této odměny, důvody zvláštního

zřetele hodné pro přiměřené snížení náhrady škody ve smyslu ustanovení § 183

zák. práce. Žalovaná – jak zdůraznil – „se tímto způsobem, s vědomím a za

souhlasu tehdejšího starosty M. H., snažila řešit situaci, kdy panovala

nespokojenost s pracovními výsledky H.

B.“; protože „se nevěřilo“ ve zlepšení

pracovních nedostatků jmenované a zákonný postup (formou výpovědi) by znamenal

její zaměstnávání ještě několik měsíců, „snahou žalované tedy bylo vyřešit

situaci rychle a odměna byla přiznána výměnou za skončení pracovního poměru

dohodou“. Zvolený postup sice odporoval právním předpisům a v jeho důsledku

vznikla žalobci škoda, naproti tomu však „ušetřil na nevyplacené mzdě za

nekvalitní práci“. Odvolací soud proto „s ohledem na tyto okolnosti“ snížil

rozsah náhrady škody vzniklé v tomto konkrétním případě na 50.000,- Kč. Kromě

toho soud prvního stupně nesprávně rozhodl o příslušenství žalované pohledávky,

neboť pochybil v posouzení momentu prodlení žalované, když ve smyslu ustanovení

§ 253 odst. 2 zák. práce „za první kvalifikovanou výzvu k zaplacení lze

považovat až žalobu v této věci“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci

samé) podala žalovaná dovolání z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.

b) o.s.ř. Namítala, že odvolací soud „plně nerespektoval“ závazný právní názor

dovolacího soudu, jestliže výši náhrady škody vzniklé vyplacením odměny H. B.

podle ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce poměrně omezil na částku 50.000,- Kč,

která „představuje výrazně větší část než je alespoň poloviční podíl z částky

85.000,- Kč“. Zdůraznila, že podle ustanovení § 100 odst. 4 písm. b) zákona o

obcích měla (jako tajemník městského úřadu) povinnost provádět v rámci své

působnosti pokyny zastupitelstva, rady a starosty. K vyplacení mimořádné odměny

H. B. žalovaná dostala od starosty jasný, určitý a přímý pokyn, který byl pro

ni závazný. Protože si byla vědoma nesprávnosti tohoto pokynu, starostu na tuto

skutečnost na upozornila, a teprve po opakování pokynu předmětnou částku

vyplatila. Podle jejího názoru je za této situace „míra zavinění žalované

vzhledem k míře spoluzavinění žalobce naprosto nepatrná“ a „jednání žalobce,

který svým nezákonným pokynem celou situaci vyvolal a nyní se domáhá náhrady

škody vzniklé především v důsledku jeho nezákonného pokynu, je nemravné“.

Ohledně nároku plynoucího z úhrady pokuty Úřadu práce v R. dovolatelka

namítala, že odvolací soud „nejenže k poměrné úpravě výše náhrady škody

nepřistoupil, ale ani se touto možností uvedenou výslovně v rozsudku Nejvyššího

soudu ČR nijak nevypořádal“. Jednání žalobce v tomto případě žalovaná rovněž

označila za „nemravné“ a možnost poměrného snížení výše náhrady škody podle

ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce spatřovala zejména v tom, že se žalobce s

úřadem práce na výši udělené pokuty výslovně dohodl, aniž by se žalovanou

provedenou kontrolu jakkoli konzultoval, že nevyužil možnosti podání opravného

prostředku proti udělené pokutě a že - jak bylo v průběhu řízení prokázáno -

„důvod uložení pokuty nespočíval z velké části na zavinění žalované, ale na

zavinění zaměstnavatele“. Kromě toho vytkla odvolacímu soudu, že jí nepřiznal

ani částečnou náhradu nákladů řízení, „ačkoli měla v řízení výrazně větší

úspěch než žalobce“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek

odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal

napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a

dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku dovolacího soudu, pokud jím bylo

rozhodnuto o nároku na náhradu škody vzniklé vyplacením odstupného Ing. D.,

trpí takovou vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Podle § 240 odst. 1, věty první, o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou

měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v

prvním stupni.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných

náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém

rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by

měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá

(dovolací návrh).

Podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o

tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu

napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k

dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241,

běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění

této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení

zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení,

kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.

Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí dovolacího soudu

napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu.

Dovolatel v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud závazným

způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího

soudu, především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí

obsažených. Rozhodl-li odvolací soud o několika nárocích se samostatným

skutkovým základem, které byly uplatněny - jako je tomu v posuzované věci - v

objektivní kumulaci v rámci jednoho řízení, může dovolatel dovoláním napadnout

rozsudek odvolacího soudu také jen ohledně některého z uplatněných nároků;

takovým dovoláním je rozhodnutí odvolacího soudu napadeno jen v takovém

rozsahu, který dovolatel v dovolání vymezil.

Uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že

dovolací důvod je dán; pouhý odkaz na text zákona, anebo samotná citace

skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v

ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. samo o sobě nestačí. Chybí-li totiž

vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není

v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím

důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce

kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně

přezkoumat (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu - jak uvedeno výše - lze zásadně přezkoumat

jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.) a

dovolání žalované - pokud směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou

bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody vzniklé vyplacením odstupného Ing. D.

- postrádá označení dovolacích důvodů, včetně jejich obsahového vymezení, i

rozsah, v jakém rozsudek odvolacího soudu napadá, nelze v dovolacím řízení pro

tyto obsahové nedostatky dovolání pokračovat. Vzhledem k tomu, že zákonná

lhůta, během níž bylo možno vady dovolání odstranit, marně uplynula dnem 3. 8.

2004, Nejvyšší soud dovolání žalované ve výše uvedeném rozsahu - aniž by se

mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst.

2, první věty, o. s. ř. odmítl.

Nejvyšší soud České republiky se dále zabýval tím, zda v části, v níž je

vymezen řádně obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce

kvantitativní i kvalitativní, je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní

stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

Žalovaná v dovolání - jak vyplývá jeho z obsahu - napadá rozsudek odvolacího

soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této

věci přípustné (předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení není

kasační rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž rozhodnutí soudu odvolacího, jímž

tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé - srov.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v

časopise Soudní judikatura roč. 1998 pod č. 147), může být přípustnost dovolání

v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek,

příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že

napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní

význam.

Při rozhodování o požadavku žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout v

důsledku vyplacení mimořádné odměny zaměstnankyni H. B. a v důsledku zaplacení

pokuty uložené úřadem práce, odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku

vzájemného vztahu odpovědnosti zaměstnance a spoluzavinění zaměstnavatele podle

ustanovení § 172 odst. 1, 2 zák. práce, a mimořádného zmírňovacího

(moderačního) práva podle ustanovení § 183 zák. práce. Protože řešení této

právní otázky se v judikatuře soudů dosud neustálilo a protože její posouzení

bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený

rozsudek odvolacího soudu v této části rozhodnutí, které má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání

proti rozsudku odvolacího soudu v této části je přípustné podle ustanovení §

237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání napadeného potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, které

provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), dospěl

Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli

za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění

pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je povinen

prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou případů uvedených v § 176 a 178

(srov. § 172 odst. 3 zák. práce).

Podle ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce byla-li škoda způsobena také

porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se

poměrně omezí. Podle ustanovení § 179 odst. 4 zák. práce byla-li škoda

způsobena také zaměstnavatelem, je zaměstnanec povinen hradit poměrnou část

škody podle míry svého zavinění.

Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za

škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních

povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením

pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na

straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby

všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a

tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. Z principu obecné odpovědnosti

zaměstnance za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec

odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při

plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil;

neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze

strany zaměstnavatele (§ 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 zák. práce), případně

zaviněním jiného zaměstnance (§ 179 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně

zaměstnavatele.

Povinnosti pracovněprávního charakteru jsou stanoveny zaměstnanci

právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou popř. (důsledně vzato)

pokyny vedoucích zaměstnanců, kteří jsou oprávněni na jednotlivých stupních

řízení stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat,

řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomuto účelu závazné pokyny.

Protiprávnost na straně zaměstnance je objektivně existující rozpor mezi

určitým jednáním (opomenutím určitého jednání) zaměstnance a stanovenou právní

povinností (stanoveným pravidlem chování). Protiprávnost je objektivním stavem,

který je nebo není dán, který může a nemusí být způsoben zaviněním zaměstnance,

jeho existence sama o sobě - jinak řečeno - není závislá na subjektivním vztahu

zaměstnance ke svému chování, které se příčí stanoveným pravidlům chování a k

následkům tohoto chování – škodě.

Omezení odpovědnosti z důvodu spoluzpůsobení škody ze strany zaměstnavatele pro

zaměstnance znamená zejména zmenšení (omezení) a někdy i vyloučení

odpovědnostních následků, které by jej jinak postihly, nebýt okolnosti, že

vznik škody způsobil rovněž sám zaměstnavatel porušením svých povinností.

Zaměstnanec odpovídá za škodu jak co do základu, tak co do výše jen v rozsahu

odpovídajícím jeho zavinění na vzniku a výši škody, a k tíži zaměstnavatele jde

ta část škody, kterou porušením vlastních povinností sám způsobil. O porušení

povinností zaměstnavatele se jedná především tehdy, jestliže došlo (v příčinné

souvislosti se vznikem škody) k porušení povinností ze strany jeho vedoucích

zaměstnanců (srov. § 9 odst. 3 zák. práce), jeho statutárních orgánů, popřípadě

- je-li zaměstnavatel fyzická osoba - k porušení povinností přímo tímto

zaměstnavatelem.

Odvolací soud v posuzovaném případě dovodil, že za škodu vzniklou

vyplacením mimořádné odměny zaměstnankyni H. B. a zaplacením pokuty uložené

úřadem práce odpovídá žalovaná, „neboť z titulu funkce tajemnice městského

úřadu vystupovala v pozici statutárního zástupce zaměstnavatele (srov. § 110

odst. 4 písm. d) zákona č. 128/2000 Sb., § 9 odst. 1 a 3 zákoníku práce)“. S

tímto závěrem lze souhlasit potud, že jako statutární orgán a vedoucí

zaměstnanec (§ 9 odst. 1 a 3 zák. práce), kdy kromě jiného zabezpečovala plnění

usnesení městského zastupitelstva či městské rady, bylo její obecnou povinností

(stejně jako každého jiného zaměstnance) dodržovat právní předpisy vztahující

se k práci jí vykonávané [srov. § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce]. Z hlediska

posouzení odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu ustanovení § 172 zák.

práce však není samo o sobě významné, v jaké pozici v organizační struktuře

zaměstnavatele se zaměstnanec nachází; významné je, zda v konkrétním případě

naplnil svým jednáním skutkovou podstatu ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce,

zejména, zda v příčinné souvislosti se vznikem škody (zaviněně) porušil

povinnosti, které mu plynuly z právních předpisů vztahujících se k jeho

činnosti, zda zjištěné porušení povinnosti zaměstnance bylo jedinou příčinou

vzniku škody, anebo zda příčinou vzniku škody bylo rovněž (zároveň) porušení

povinností ze strany zaměstnavatele (srov. § 172 odst. 2, § 179 odst. 4 zák.

práce).

V posuzované věci Úřad práce v R. rozhodnutím ze dne 16.3.2001 Č.j.

598/T-Lu/2001/4 uložil žalobci pokutu 20.000,- Kč za „zjištěná porušení

platných ustanovení zákona č. 65/1965 Sb. v platném znění v §§: 7 odst. 2), 8

odst. 2) a 3), 29 odst. 1a), 46 odst. 1c), 48 odst. 1d), 65 odst. 2 a 3),

včetně § 10 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. v platném znění“; k porušení

uvedených pracovněprávních předpisů mělo dojít v případě zaměstnanců Ing. I.

Ž., Ing. J. K., H. B., E. M., Ing. V. M. a Ing. I. D. Aby bylo možné posoudit,

zda žalovaná nese odpovědnost za celou škodu vzniklou zaplacením uložené

pokuty, anebo jen za její část, popřípadě, zda se její odpovědnost poměrně

omezí, bylo zapotřebí zabývat se tím, zda jí lze vytýkat zaviněné porušení

povinností v případě každé z uvedených povinností (srov. k tomu závěry

dovolacího soudu ohledně zavinění žalované v případech Ing. Ž. a Ing. K. v

rozsudku ze dne 5.2.2004 č.j. 21 Cdo 1059/2003-189), anebo zda ve všech

případech vůbec objektivně došlo k porušení pracovněprávního předpisu (srov.

tamtéž závěr, že v případě Ing. D. lze vytýkat porušení § 65 odst. 3 zák.

práce, nikoliv však ustanovení § 48 odst. 1 zák. práce). Pro posouzení rozsahu

odpovědnosti žalované za škodu ve výši 20.000,- Kč vzniklou zaplacením pokuty

je - kromě jiného - rovněž významný závěr o tom, v jakém rozsahu nese žalovaná

odpovědnost (zda nedochází k poměrnému omezení její odpovědnosti z důvodu

spoluodpovědnosti zaměstnavatele - § 172 odst. 2 zák. práce) též za škodu

vzniklou vyplacením odměny H. B. porušením ustanovení § 10 nařízení vlády č.

253/1992 Sb.

S postupem odvolacího soudu v projednávané věci lze vyjádřit souhlas

potud, že při rozhodování o nároku na náhradu škody je soud vždy i bez návrhu

povinen zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované

náhrady škody podle ustanovení § 183 zák. práce, neboť toto ustanovení je

součástí celkové skutkové podstaty upravující povinnost zaměstnance k náhradě

škody umožňující s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu hodným

mimořádného zřetele vystihnout v konkrétním případě rozsah náhrady škody, který

lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat. Ustanovení § 183 zák. práce patří k

právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním

normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak

přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě

vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu

okolností. Pro posouzení, zda jsou v daném případě dány důvody zvláštního

zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních

hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních

předpisech není pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“ definován. I když

vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 183 zák. práce závisí v

každém konkrétním případě na úvaze soudu, je třeba uvážit, že použití

mimořádného zmirňovacího práva přichází v úvahu - jak z logiky věci vyplývá -

až po zjištění výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení §

172 odst. 1 zák. práce, tedy po přihlédnutí k hlediskům uvedeným v ustanovení §

172 odst. 2 a § 179 odst. 4,5 zák. práce a že tato hlediska tedy nemohou být

současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady škody.

V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho

rozsudku – vycházel z paušální úvahy, že za vzniklou škodu „odpovídá žalovaná,

neboť z titulu funkce tajemnice městského úřadu vystupovala v pozici

statutárního zástupce zaměstnavatele“. V důsledku toho se nevypořádal s tím,

zda se porušení pracovněprávních předpisů, které byly - jak výše uvedeno -

vlastní bezprostřední příčinou vzniku škody vyplacením odměny H. B. a

zaplacením pokuty uložené úřadem práce, dopustila pouze žalovaná anebo zda se

na porušení těchto předpisů nepodílí zaměstnavatel, či jiní vedoucí

zaměstnanci. Odvolací soud vycházeje - kromě jiného - ze zjištění, že „žalovaná

se tímto způsobem, s vědomím a za souhlasu tehdejšího starosty žalobce M. H.

snažila řešit situaci“, tak nahrazoval nedostatek posouzení věci z hledisek

uvedených v ustanovení § 172 odst. 2 a § 179 odst. 4,5 zák. práce úvahou

vycházející z ustanovení § 183 zák. práce.

Z uvedeného je zřejmé, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu není správný.

Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc v rozsahu uvedeném ve

výroku tohoto rozhodnutí vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§

243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst.3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty

za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. března 2005

JUDr. Zdeněk

Novotný, v. r.

předseda

senátu