21 Cdo
1997/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně Mgr. B. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Bartošem, advokátem se sídlem
v Praze 3, Lucemburská č. 4, proti žalovanému Hennlich Industrietechnik spol.
s r.o. se sídlem v Litoměřicích, Českolipská č. 9, IČO 14869446, zastoupenému
Mgr. Radkou Šumerovou, advokátku se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova č. 19, o
odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp.
zn. 9 C 59/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 29. října 2009 č.j. 11 Co 207/2007-70, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 29.10.2009 č.j. 11 Co 207/2007-70, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Litoměřicích ze dne 17.1.2007 č.j. 9 C 59/2006-52 ve věci samé [tj. ve
výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za bolest a za ztížení
společenského uplatnění ve výši 1,884.600,- Kč), není přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně
vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo
shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť
napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala po
žalovaném, aby jí na odškodnění pracovního úrazu, který utrpěla dne 10.11.2003
na pracovní cestě při nouzovém přistání letadla, zaplatil na náhradě za bolest
částku 654.000,- Kč, odpovídající 10-ti násobku základní výměry bodového
ohodnocení (položka 063 - kontuse mozku – 120 bodů, položka 3202 - tříštivá
zlomenina I. bederního obratle – 150 bodů, položka 794 - traumatický šok – 200
bodů, po zvýšení o 75 bodů, celkem 545 bodů á 120,- Kč), a na náhradě za
ztížení společenského uplatnění částku 1,440.000,- Kč, odpovídající rovněž
10-ti násobku základní výměry bodového ohodnocení (položka 0743 - poúrazové
omezení hybnosti páteře středního stupně s příznaky kořenového dráždění – 300
bodů, položka 015 - anxiosně depresivní porucha – 900 bodů, celkem 1.200 bodů á
120,- Kč); po odečtení částky 209.400,- Kč, odpovídající uvedenému počtu bodů,
kterou jí žalovaný (prostřednictvím příslušné pojišťovny) z tohoto titulu již
zaplatil, žalobkyně požadovala po žalovaném celkem 1,884.600,- Kč.
Žalobkyně v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že nepovažoval její případ za
zvlášť výjimečný hodný mimořádného zřetele odůvodňující přiměřené zvýšení
odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., ačkoli žalobkyně, která „do pracovního úrazu
žila normálním společenským životem“, „je dnes následkem pracovního úrazu silně
omezena na obvyklém způsobu života“, když po stránce společenské, kulturní i
rodinné „je její život trvale narušen, neboť se nemůže věnovat dřívějším
aktivitám“; její zdravotní stav – jak dále zdůraznila - se „po stránce
utrpěných fyzických poranění za dobu 6-ti let od úrazu sice zlepšil, ale v
žádném případě se její zdravotní stav nezlepšil po stránce psychiatrické, neboť
v tomto smyslu prognóza vývoje jejího psychiatrického a psychického stavu je
velmi nejistá, ale zcela jistě není její psychiatrický stav ani částečně
takový, jaký byl před pracovním úrazem“.
Při určování výše požadované náhrady za bolest a za ztížení společenského
uplatnění odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil
právní otázku předpokladů přiměřeného zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „vyhlášky“).
Ustálená soudní praxe činí východiskem úvah v tomto směru skutečnost, že již
výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového
(základního) bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje sama o sobě
náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají
prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti. Postup při určování bodového ohodnocení podle ustanovení § 3 odst.
1 s přihlédnutím k ustanovení § 5 a § 6 odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky
totiž umožňuje v odůvodněných případech již lékaři přihlédnout k individuálním
okolnostem posuzované věci tak, aby náhrada za ztížení společenského uplatnění
určená uvedeným způsobem reflektovala nepříznivé důsledky poškození zdraví pro
životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských
potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (srov. bod I. Stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne
12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení
společenského uplatnění, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
roč. 2011, pod č. 50). Uvedené obdobně platí i pro základní bodové ohodnocení
bolestného s možnostmi zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) a b)
vyhlášky (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
7.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 1004/2010).
Postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, který přísluší pouze soudu, pak
přichází v úvahu jen v případech, kdy základní bodové ohodnocení stanovené v
lékařském posudku (včetně případného zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 1
vyhlášky), dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku
poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Přitom je třeba mít na zřeteli,
že ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které ze systematického hlediska na bodové
ohodnocení stanovené lékařem navazuje a které umožňuje ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele učinit korekci zvýšením základního
odškodnění ztížení společenského uplatnění (i bolestného – k tomu srov. již
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.4.2011 sp. zn. 21
Cdo 1004/2010), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené
ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby
sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný
mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru - jaké zvýšení náhrady je v
konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Úvaha soudu v tomto směru není tedy zcela volná, neboť právní předpis tím, že
rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění
[srov. hlediska příkladmo uvedená v § 3 odst. 1 větě první a v § 6 odst. 1
vyhlášky] a že stanoví předpoklady pro vznik nároku na jeho zvýšení (§ 7 odst.
3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž
(jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“
zvýšení v jednotlivých výjimečných případech hodných mimořádného zřetele
usměrňována. Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že je naplněna
hypotéza ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky (že jde o zvlášť výjimečný případ
hodný mimořádného zřetele), je dále usměrňován relativně neurčitou dispozicí
právní normy v tom ohledu, že zvýšení odškodnění musí být „přiměřené“. Úsudek
soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3
vyhlášky vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z
obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí
dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla
založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší
(peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti
(srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.9.2005, sp. zn. III. ÚS
350/03, který zmiňuje rovněž žalobkyně v dovolání).
Z uvedeného vyplývá, že princip proporcionality (přiměřenosti), na který
poukazuje dovolatelka ve prospěch svých úvah, nelze považovat za samostatný
právní důvod vzniku nároku na zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění, který by byl odlišný od skutkové podstaty upravené v ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky, neboť jde o imanentní součást relativně neurčité dispozice
právní normy umožňující soudu „přiměřeně“ zvýšit výši odškodnění, jsou-li
splněny podmínky v hypotéze právní normy. Jestliže totiž nejde o zvlášť
výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, nemohou být již proto dány důvody
pro přiměřené zvýšení odškodnění z důvodu aplikace „zásady
proporcionality“ (přiměřenosti). Teprve tehdy, jestliže soud dospěje k závěru,
že skutková podstata relativně neurčité hypotézy právní normy, vyžadující
závěr, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, byla
naplněna, je místo vycházet při úvaze o rozsahu zvýšení z tzv. principu
proporcionality, anebo – jak nález sp. zn. III ÚS 350/03 při zobecňujícím
výkladu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky tento princip „jinými slovy“ vysvětluje
– aby mezi posuzovanými skutečnostmi existoval „vztah přiměřenosti“.
Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně
společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době
před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko
jediné. Dovolací soud v této souvislosti vyslovil názor, jímž sjednotil
dosavadní rozdílnou soudní praxi v otázce předpokladů pro postup soudu podle
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, že předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění
stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky jsou takové výjimečné skutečnosti, které
umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb,
včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na
jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen
základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. bod II.
Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše
odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. 50).
V posuzované věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku
- z uvedených právních názorů vycházel. S přihlédnutím k okolnostem významným
pro stanovení výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění
žalobkyně odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) důvodně neshledal
projednávaný případ jako zvlášť výjimečný hodný mimořádného zřetele ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky odůvodňující přiměřené zvýšení odškodnění
bolesti a ztížení společenského uplatnění. Po zvážení skutečností poskytujících
náležitý podklad pro posouzení rozsahu požadovaného odškodnění [zejména toho,
že u žalobkyně v důsledku pracovního úrazu „nedošlo ke ztrátě smyslového či
jiného orgánu a úraz ani nezanechal jiné vizuální následky“, že její „současné
zaměstnání odpovídá jejímu vzdělání, je vdaná, po úrazu otěhotněla a porodila
potomka, nyní očekává narození dalšího dítěte, je zcela soběstačná, schopna
postarat se i o rodinu a děti, cestování letadlem i přes psychické potíže
neomezila, shodně jako kulturní a společenský život“, včetně provozovaných
„koníčků“ („snaží se dále sportovat“)], odvolací soud dostatečně přihlédl k
charakteru následků pracovního úrazu a rozsahu, v jakém byly (nebyly) omezeny
či ztraceny možnosti žalobkyně uplatnit se v životě a ve společnosti v
porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenských, kulturních,
rodinných, sportovních a jiných aktivit. Dovodil-li odvolací soud, že za daných
okolností „se nejedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, jak
má na mysli ust. § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb.“, a že „všechna hlediska
uplatňovaná žalobkyní byla již dostatečným způsobem zohledněna ve stávajícím
bodovém ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění“, stanoveném v
lékařském posudku, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem i
judikaturou dovolacího soudu, na níž dovolací soud neshledává žádné důvody
cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně,
která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu
nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které
by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. srpna 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu