21 Cdo 2057/2017-105
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně JUDr. L. S., zastoupené JUDr. Radimem Miketou, advokátem se
sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18, proti žalované České
republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2 – Novém
Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská č.
1335/9, o 122 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 83 C 44/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 12. prosince 2016 č. j. 16 Co 181/2016-76, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
16 087 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Radima Mikety,
advokáta se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 3. 3. 2016
domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 122 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z
částek a za dobu, jež v žalobě rozvedla. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je
zaměstnaná u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 6. 1. 2003 ve znění
pozdějších změn a dodatků jako právní zástupce, že je odměňována na základě
zákona č. 201/2002 Sb. a náleží jí plat jako státnímu zástupci krajského
státního zastupitelství do ukončení pátého roku praxe, že podle platových
výměrů měl její plat činit od 1. 1. 2012 částku 49 200 Kč, od 1. 6. 2012 částku
49 500 Kč, od 1. 1. 2013 částku 54 400 Kč a od 1. 1. 2014 částku 55 800 Kč a že
jeho výše byla stanovena nesprávně. Uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 potvrdilo, že sdělením Ministerstva
práce a sociálních věcí byla stanovena výše platové základny nesprávně, neboť
pro výpočet byl použit údaj Českého statistického úřadu o průměrné hrubé
měsíční mzdě na „fyzické osoby“, přičemž měl být použit údaj na „přepočtené
počty zaměstnanců“, a že se učiněné závěry vztahují – s ohledem na dotčenou
právní úpravu – také na její platové poměry. Protože v roce 2012 měl její plat
činit 52 500 Kč, v roce 2013 měl činit 57 800 Kč a v roce 2014 měl činit 59 500
Kč, ušlo jí celkově za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2014 na platu 122 200
Kč. Dodala, že případná námitka promlčení, kterou může žalovaná vznést, nemůže
požívat právní ochrany, neboť by byla učiněna v rozporu se základními zásadami
soukromého práva a v rozporu s dobrými mravy, a to z toho důvodu, že stát jako
zaměstnavatel již učinil nápravu nezákonného stavu v odměňování ve vztahu k
soudcům a státním zástupcům, které je postaveno na shodných principech, že
žalobkyni a dalším zaměstnancům bylo opakovaně slibováno, že jejich záležitost
bude řešena, ovšem musí se tak stát na úrovni vlády ČR, a že žalobkyně loajálně
očekávala, že stát jako zaměstnavatel dodrží zákon a bude vůči svým
zaměstnancům – odměňovaným na základě stejných principů - postupovat stejně. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě svých nároků dne 15. 2. 2016 a
dostalo se jí odpovědi, že vláda ČR doposud předkládaný materiál na nápravu
stavu neprojednala. Žalovaná zejména uvedla, že uzavření dohody o narovnání mezi státem a soudci a
státními zástupci nevytváří jakýkoli právní základ, od kterého by bylo možné
odvozovat jakékoli analogie, závazky žalované vůči žalobkyni či legitimní
očekávání žalobkyně, že činnost žalobkyně nelze stavět naroveň činnosti soudců
či státních zástupců, neboť žalobkyni nesvědčí ústavně garantovaná osobní
nezávislost ani nevykonává veřejnou moc, a že při stanovení platu zaměstnanců
žalované vykonávajících činnosti uvedené v § 16 odst. 2 zákona č. 201/2002 Sb. zákonodárce využil odkaz na plat státního zástupce pouze jako způsob výpočtu. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení nároků, které měly žalobkyni vzniknout
před 26. 2. 2013, s tím, že tato námitka není v rozporu s dobrými mravy, neboť
žalobkyni nebránily žádné důvody uplatnit své požadavky soudní cestou.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 6. 2016, č. j. 83 C 44/2016-53,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 118 761 Kč spolu s úroky z
prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež v rozhodnutí uvedl, žalobu co do 3
439 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení 39 198 Kč k rukám advokáta JUDr. Radima
Mikety. Dovodil, že důvodem právního závěru rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 je nesprávný postup a výklad Ministerstva
práce a sociálních věcí při stanovení průměrné mzdy pro výpočet platové
základny, že dovolací soud přiléhavě a logicky vysvětlil, z jakého důvodu je
třeba při stanovení platové základny pro všechny zaměstnance vycházet z
průměrné mzdy podle tzv. „přepočtených počtů zaměstnanců“, tj. po přepočtu
jednotlivých mezd na plné úvazky zaměstnanců, že tento postup vychází z
logického a systematického výkladu dotčených zákonných ustanovení a není
odůvodněn povahou některých zaměstnanců či funkcí, a že proto není důvod, aby
se projevil v platových základnách pouze u některých z nich. Dospěl proto k
závěru, že nárok žalobkyně na doplacení rozdílu platu v rozsahu odpovídajícím
správné platové základně je co do základu důvodný, že je však třeba v každém
měsíci zohlednit, zda žalobkyně pracovala po celou zákonem stanovenou dobu a
náleží jí plat, nebo zda u ní byly dány překážky v práci, za které ji náleží
náhrada platu. K vznesené námitce promlčení soud prvního stupně uvedl, že u
části nároku sice již uplynula promlčecí doba 3 let, že však v projednávané
věci nastaly okolnosti, pro které lze námitku promlčení vznesenou žalovanou
hodnotit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, ovšem pouze za období, kdy
žalobkyně své nároky u žalované již uplatňovala (tedy ode dne 5. 3. 2015, kdy
byly tyto nároky poprvé projednávány). Dodal, že počátkem března 2015 začala
být otázka doplatku platu projednávána „na vedení žalované“, přičemž bylo
opakovaně sdělováno řešení problému a příprava materiálu na poradu s
Ministerstvem financí, orgány oprávněné rozhodovat o platu žalobkyně daly
najevo, že přijaté závěry budou přinejmenším ve vztahu k soudcům a státním
zástupcům akceptovat i zpětně, a žalobkyně proto mohla být v důvodném
legitimním očekávání, že nároky právních zástupců budou řešeny obdobným
způsobem jako u soudců a státních zástupců, když co do použití průměrné měsíční
mzdy nebyl důvod činit mezi těmito profesemi rozdíl. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 12. 2016 č. j. 16 Co 181/2016-76, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku
a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a uložil žalované povinnost
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 907 Kč k rukám
advokáta JUDr. Radima Mikety. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že
je možné závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 týkající se výkladu pojmu „průměrné nominální měsíční mzdy
fyzických osob v nepodnikatelské sféře“, jak je uveden v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., bez dalšího přijmout i před 1. 1. 2015 v případech zaměstnanců
státu, kteří nejsou soudci ani státní zástupci a kteří mají stanoven plat v
návaznosti na určení platové základny právě podle ustanovení § 3 zákona č. 236/1995 Sb. Uvedl, že správné stanovení průměrné nominální mzdy v
nepodnikatelské sféře v návaznosti na tzv. přepočtené počty zaměstnanců na plné
úvazky je odrazem logického výkladu, neboť je zřejmé, že pokud bude zaměstnanec
v nepodnikatelské sféře vykonávat práci jen po kratší pracovní dobu, bude
zároveň pobírat nižší plat, než jaký by mu náležel, kdyby konal práci po plnou
pracovní dobu, což je nutné ve výpočtu zohlednit, a že takový závěr platí jak
pro soudce a státní zástupce, tak i pro ostatní zaměstnance státu a není
důvodu, aby bylo s různými skupinami zaměstnanců státu, jejichž plat je závislý
na určení platové základny ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 236/1995 Sb.,
nakládáno různě; až úprava platové základny ve vztahu k násobku průměrné
nominální mzdy v nepodnikatelské sféře zohledňuje odlišnosti funkce soudců a
představitelů justiční moci v širším slova smyslu a moci zákonodárné a výkonné. Jelikož žalovaná vycházela při určení platu žalobkyně ze sdělení Ministerstva
práce a sociálních věcí, které nemá povahu zákona, ale pouze osvědčuje určenou
výši platové základny, mohla být tato skutečnost podrobena přezkumu a při
výpočtu platové základny mohl soud vyjít ze správného statistického údaje. Odvolací soud souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněná námitka
promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť již od 5. 3. 2015, kdy začala být
otázka doplatku platu projednávána ve vedení žalované, byla žalobkyně a další
zaměstnanci žalovanou opakovaně ujišťováni, že se o doplacení platových nároků
jedná a že řešení je připravováno ve spolupráci s Ministerstvem financí, bylo v
nich proto vzbuzeno legitimní očekávání, že po vyřešení sporných platových
otázek se soudci a státními zástupci bude věc kladně řešena i s nimi, a
žalobkyni proto nelze klást k tíži, že nepodala žalobu na doplatek platu již v
této době. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Namítá, že
rozhodnutí týkající se individuálního nároku soudce není možné zpětně aplikovat
i na nároky zaměstnanců žalované, kteří nejsou v postavení soudce, že je třeba
přihlédnout k principu právní jistoty a ke skutečnosti, že v období let 2012 –
2014 žádný zaměstnanec žalované na rozpor mezi sdělením ministerstva a
statistickými údaji nepoukázal, že statistické údaje nejsou stabilizované a
vyjadřují proměnlivou hodnotu, která může být dále revidována, že potřebnou
stabilitu do platu zaměstnanců vneslo až sdělení Ministerstva práce a
sociálních věcí č. 33/2015 Sb., které pro rok 2015 nahradilo původní sdělení č. 368/2014 Sb., že však pro roky 2012 – 2014 zůstala v platnosti původní sdělení,
ze kterých by se mělo ohledně platových nároků zaměstnanců žalované vycházet i
dnes. Dovolatelka má za to, že závěry – že zrušení protiústavní zákonné úpravy
samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na její
aplikaci a že existuje veřejný zájem, který převažuje nad právem zpětného
doplacení platu - uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 je nutné vztáhnout i na nároky uplatněné zaměstnanci žalované z
důvodu jinak stanovené platové základny, že plat byl žalobkyni vyplácen řádně v
souladu se sděleními ministerstva, kterými byly ve Sbírce zákonů stanoveny výše
platových základen pro příslušný rok, a že se nelze ztotožnit s tím, že měl být
žalovanou zpětně za roky 2012 – 2014 doplacen, neboť ministerstvo za tyto roky
jinou výši platové základny formou sdělení ve Sbírce zákonů nestanovilo, a
pokud by žalovaná vyplácela plat v jiné výši, než stanové sdělením, postupovala
by v rozporu se zákonem. Namítá, že činnost zaměstnanců žalované nelze stavět
naroveň činnosti soudců či státních zástupců, neboť jim nesvědčí ústavně
garantovaná osobní nezávislost srovnatelná s nezávislostí soudcovskou, která je
mimo jiné spjata i s přiměřeným materiálním zajištěním, že zaměstnanci žalované
vykonávající činnosti uvedené v § 16 odst. 2 zákona č. 201/2002 Sb. jsou
zaměstnáni v režimu zákoníku práce, nevykonávají moc veřejnou, nejsou nadáni
takovými oprávněními jako soudce, státní zástupce nebo člen Nejvyššího
kontrolního úřadu a že odkaz na plat státního zástupce je využit ke stanovení
výše jejich platu pouze jako způsob výpočtu. Dovolatelka má za to, že s ohledem
na odbornost zaměstnanců žalované placených podle § 16 odst. 4 zákona č. 201/2002 Sb. jim muselo být již od počátku roku 2015 jasné, že nárok na
doplacení platu od ledna 2012 se bude postupně promlčovat, že žalovaná jim
nikdy vyplacení promlčeného nároku neslíbila, že se nemohli spoléhat ani na to,
že dorovnání platu bude vyřešeno dohodou, neboť žalovaná pouze jednala o této
možnosti, přičemž výsledek byl nejistý, že žalované nemůže jít k tíži, že vláda
nakonec usnesení podobné usnesení vydanému ve věci soudců a státních zástupců
neschválila, a že je třeba aplikovat ustanovení § 5 občanského zákoníku s tím,
že jedná-li zaměstnanec se vzděláním a praxí podle ustanovení § 16 odst. 2
zákona č. 201/2002 Sb. bez odborné péče, jde to k jeho tíži.
Žalovaná navrhla,
aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl jako
nepřípustné, popřípadě zamítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
správné. Uvedla mimo jiné, že v tomto případě nejde o rozpor právního předpisu
s ústavním zákonem a o účinky derogačního nálezu Ústavního soudu, ale o
technický postup při výpočtu vlastní platové základny a o to, zda žalovaná při
výplatě platů dodržela platný zákon; nejedná se tedy o nepřípustnost
retroaktivity. Žalobkyně dodala, že se od ní jako od zaměstnance žalované,
který působí jako právní zástupce státu a který se vší pílí a odborností hájí
zájmy žalované, očekává i potřebná loajalita, kterou zachovala neuplatňováním
svého práva u soudu a kterou žalovaná vznesenou námitkou promlčení vysloveně
zneužívá. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení
otázky hmotného práva, zda pro účely stanovení platu zaměstnanců Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových v letech 2012 – 2014 odměňovaných podle
ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu
ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových“) má být platová základna uvedená v
ustanovení § 3 odst. 3 větě první zákona č. 236/1995 Sb. ve znění účinném do
31. 12. 2014 a vyhlašovaná sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ve
Sbírce zákonů odvozována z průměrné mzdy zveřejněné Českým statistickým úřadem
za předminulý kalendářní rok jako „Průměrná hrubá měsíční mzda – na fyzické
osoby“, nebo jako „Průměrná hrubá měsíční mzda - přepočtené počty“. Protože
tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech
souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné. Podle ustanovení § 16 odst.
2 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových kvalifikačním předpokladem zaměstnance Úřadu, který má vykonávat
činnosti uvedené v ustanoveních § 3, 4, 6, 7, 9, 11, 13, 13a, 13b a 13d anebo
zajišťovat obdobné činnosti v rámci plnění dalších úkolů Úřadu (§ 18, 19), je
vždy vysokoškolské vzdělání získané studiem v magisterském studijním programu v
oboru právo na vysoké škole v České republice a nejméně tříletá doba praxe v
oboru předpokládaného druhu práce po ukončení předepsaného vzdělání. Podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových zaměstnancům Úřadu uvedeným v odstavci 2 náleží plat jako státnímu
zástupci krajského státního zastupitelství do ukončení pátého roku praxe a
generálnímu řediteli Úřadu náleží plat jako náměstkovi nejvyššího státního
zástupce podle zvláštního zákona. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých
dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992
Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých
dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o platu státních zástupců“) se plat určí jako součin platové základny a
platového koeficientu stanoveného podle počtu let započitatelné praxe a stupně
státního zastupitelství, ke kterému je státní zástupce přidělen nebo přeložen,
nestanoví-li tento zákon jinak; plat se zaokrouhluje na 100 Kč nahoru. Platová základna stanovená pro státní zástupce činí 90 % platové základny
stanovené pro soudce v zákoně, kterým se stanoví platy soudcům (srov. § 3 odst. 3 větu první zákona o platu státních zástupců). Výši platové základny pro
příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve
Sbírce zákonů sdělením [srov. § 3 odst. 3 větu druhou zákona o platu státních
zástupců a § 2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o
Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů účinném do 20. 2. 2017]; pro období od 1. 1. 2012 do 31. 5. 2012 se tak stalo sdělením č. 398/2011 Sb., pro období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2012 sdělením č. 184/2012
Sb., pro kalendářní rok 2013 sdělením č. 17/2013 Sb. a pro kalendářní rok 2014
sdělením č. 395/2013 Sb. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že plat zaměstnance Úřadu pro zastupování státu
ve věcech majetkových, který má vykonávat nebo zajišťovat činnosti uvedené v
ustanovení § 16 odst. 2 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, odpovídá platu státního zástupce krajského státního zastupitelství
do ukončení pátého roku praxe, který se stanovuje součinem platového
koeficientu (§ 3 odst. 4 zákona o platu státních zástupců) a platové základny
(§ 3 odst. 3 zákona o platu státních zástupců). Platová základna je pro
příslušný rok vypočítána a vyhlášena Ministerstvem práce a sociálních věcí ve
Sbírce zákonů formou sdělení. Ze znění ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu
státních zástupců je přitom zřejmé, že při výpočtu platové základny státních
zástupců je nezbytné vycházet z platové základny stanovené pro soudce.
Platová základna stanovená pro soudce činí zákonem stanovený násobek průměrné
nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle
zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok
[srov. § 3 odst. 3 větu první zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších
náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých
státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění účinném do
31. 12. 2014 (dále jen „zákon o platu“)]. Výši platové základny pro příslušný
kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů
sdělením [srov. § 3 odst. 3 větu druhou zákona o platu a § 2 odst. 1 písm. f)
zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 20. 2. 2017]; pro kalendářní rok 2011 se
tak stalo sdělením č. 271/2011 Sb., pro období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2012
sdělením č. 183/2012 Sb., pro kalendářní rok 2013 sdělením č. 18/2013 Sb. a pro
kalendářní rok 2014 sdělením č. 394/2013 Sb. Český statistický úřad zveřejňuje údaje o průměrné hrubé měsíční mzdě „na
fyzické osoby“ a o průměrné hrubé měsíční mzdě „na přepočtené počty
zaměstnanců“; zatímco první z těchto údajů vychází z průměrného evidenčního
počtu zaměstnanců ve fyzických osobách, „druhá tabulka“ je přepočtem průměrného
evidenčního počtu zaměstnanců ve fyzických osobách podle délky jejich
pracovních úvazků na zaměstnavatelem stanovenou (plnou) pracovní dobu (na plně
zaměstnané zaměstnance). Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že ustanovení § 3 odst. 3 věty první
zákona o platu nelze chápat tak, že by „průměrná nominální měsíční mzda“ mohla
být vypočtena na „fyzickou osobu“ bez ohledu na to, zda do výpočtu zahrnutou
„měsíční mzdu“ dosáhla výkonem práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu
(na „plný“ nebo „zkrácený“ tzv. pracovní úvazek). Má-li být vystižena „mzda v
nepodnikatelské sféře“ jako právní prostředek, který má sloužit k vytvoření
„stabilní vazby“ na platy soudců, nelze při výpočtu „průměrné nominální měsíční
mzdy“ pokládat „plné“ a „zkrácené pracovní úvazky“ za stejné (rovnocenné)
veličiny, ale důsledně vycházet z toho, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla
svého výdělku, zahrnutého do výpočtu průměrné nominální měsíční mzdy, při
výkonu práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu. Platová základna
vycházející z údajů o průměrné hrubé měsíční mzdě „na fyzické osoby“ je proto
stanovena na základě „nesprávně zvoleného statistického postupu při výpočtu
průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře“, neboť
v souladu se zákonem je pouze takový postup, při němž bude zohledněno také to,
zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla do výpočtu zahrnuté „měsíční mzdy“
výkonem práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014). V projednávané věci je nepochybné, že ve sděleních Ministerstva práce a
sociálních věcí č. 271/2011 Sb., č. 183/2012 Sb., č. 18/2013 Sb. a č. 394/2013
Sb.
byla platová základna pro soudce vypočítána z údaje zveřejněného Českým
statistickým úřadem o průměrné hrubé měsíční mzdě „na fyzické osoby“, nikoli
„na přepočtené počty zaměstnanců“, a tedy v rozporu se zákonem. Jelikož tyto
nesprávně vypočtené platové základny stanovené pro soudce byly poté použity pro
výpočet platových základen stanovených pro státní zástupce, nejsou správná ani
sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2011 Sb., č. 184/2012 Sb.,
č. 17/2013 Sb. a č. 395/2013 Sb., která tyto výpočty sdělovala a ze kterých
žalovaná vycházela při stanovování platu žalobkyně podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Nelze přitom souhlasit s názorem dovolatelky, že za období let 2012 – 2014 byla
platová základna stanovena správně, neboť jiná výše zákonem stanoveným způsobem
vyhlášena nebyla. Sdělení ministerstva, i když se vyhlašuje ve Sbírce zákonů,
totiž není (obecně závazným) právním předpisem, ale jen - jak vyplývá také z
ustanovení § 2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o
Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů účinném do 20. 2. 2017
- sdělením o „skutečnostech a přijatých rozhodnutích“. Sdělení Ministerstva
práce a sociálních věcí o výši platové základny pro příslušný kalendářní rok,
vyhlášené ve Sbírce zákonů, tedy představuje sdělení o skutečnosti (o tom, jak
Ministerstvo práce a sociálních věcí vypočetlo „průměrnou nominální měsíční
mzdu fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosaženou podle zveřejněných údajů
Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“ a „90 % platové
základny stanovené pro soudce“), z něhož soud vychází, jen jestliže vyhlášená
skutečnost je opravdu správná; v opačném případě rozhodnou skutečnost posoudí
sám (k tomu srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014). Soudy tedy v projednávané věci postupovaly v souladu se zákonem, jestliže
rozhodné skutečnosti (platové základny stanovené pro státní zástupce pro
kalendářní roky 2012 - 2014) posoudily (a vypočetly) samy a tyto údaje následně
v souladu s ustanovením § 16 odst. 4 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových použily při určení správné výše platu žalobkyně. Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem dovolatelky, že na nárok uplatněný
žalobkyní z důvodu jinak stanovené platové základny je nutné vztáhnout závěry
uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, že
zrušení protiústavní zákonné úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních
právních aktů založených na její aplikaci a že existuje veřejný zájem, který
převažuje nad zpětným doplacením platu. Uvedený nález se týká účinků, které
nastanou poté, co je zrušen zákon (nebo jeho jednotlivé ustanovení) pro rozpor
s ústavním pořádkem.
V daném případě se však o takovou situaci nejedná, neboť
zákonná ustanovení upravující plat zaměstnance Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových nebyla změněna ani zrušena a plat žalobkyně byl stanoven
chybně pouze z toho důvodu, že žalovaná vycházela z platové základny uveřejněné
ve sděleních Ministerstva práce a sociálních věcí, která nebyla vypočítána v
souladu se zákonem. Sdělení Ministerstva práce a sociálních však nejsou – jak
vyplývá z výše uvedeného – obecně závaznými právními předpisy a není-li jejich
obsah správný, je nutné rozhodnou skutečnost stanovit přímo podle účinného
zákonného ustanovení bez ohledu na to, zda byla nezákonná sdělení zrušena. Závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení vznesená žalovanou je pro rozpor s
dobrými mravy neplatná, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva
uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v
právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k
jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky
se však příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem
zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby
nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku
uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a
charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné
intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. právní názory uvedené
například v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25
Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2004, v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011
sp. zn. 21 Cdo 85/2010, v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 25
Cdo 4223/2016). V řízení bylo prokázáno, že již 5. 3. 2015 začala být otázka doplatku platu do
výše podle platové základny odvíjející se od správně určené „průměrné nominální
mzdy v nepodnikatelské sféře“ projednávána ve vedení žalované, zaměstnanci
žalované vykonávající činnosti uvedené v § 16 odst. 2 zákona o Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových s tím byli seznámeni a byli žalovanou
ujišťováni, že se o doplacení platových nároků jedná, že řešení je připravováno
ve spolupráci s Ministerstvem financí a že vládě bude ke schválení předložena
příslušná dohoda. V zaměstnancích žalované proto bylo vzbuzeno legitimní
očekávání, že po vyřešení platových otázek spojených se správným určením
„průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře“ se soudci a se státními
zástupci bude věc kladně vyřešena i s nimi (i s ohledem na to, že co do použití
průměrné měsíční mzdy pro výpočet platové základny nebyl důvod činit mezi
dotčenými profesemi rozdíl).
Se žalobkyní je třeba souhlasit též v tom, že se
od ní jako od zaměstnance žalované, který hájí zájmy státu, očekává zachovávání
potřebné loajality vůči svému zaměstnavateli; je proto odůvodněné, že žalobu
nepodala již v době, kdy byla slovy i jednáním žalované ujišťována, že situace
bude vyřešena. Soudy proto dospěly ke správnému závěru, že žalobkyně marné
uplynutí promlčecí doby (po 5. 3. 2015) nezavinila a že námitka promlčení byla
žalovanou uplatněna – s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu - v
rozporu s dobrými mravy. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalované bylo zamítnuto a žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni náklady
potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně
též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález
Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 12 995 Kč.
Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající
v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce
žalobkyně, advokát JUDr. Radim Miketa, osvědčil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly,
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 792 Kč (§ 137 odst. 3, § 151
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 16 087 Kč
žalobkyni zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval
(§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu