21 Cdo 2060/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce M. S., zastoupeného Mgr. Veronikou Urbánkovou, advokátkou
se sídlem v Brně - Obřanech, Hradiska č. 661/5, proti žalovanému d2d CZ s. r.
o. se sídlem v Brně - Zábrdovicích, Francouzská č. 425/97, IČO 27150909,
zastoupenému JUDr. Filipem Černým, advokátem se sídlem v Praze 6 - Bubenči,
Slavíčkova č. 372/2, o 5 816 400 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 118 C 13/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 14. prosince 2015 č. j. 15 Co 25/2015-224, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 20. 12. 2013 domáhal,
aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztížení
společenského uplatnění 5 816 400 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 4.
8. 2009 v 14:15 hodin, kdy byl v pracovním poměru u žalovaného, utrpěl pracovní
úraz při řízení motorového vozidla, že žalovaný uznal svoji odpovědnost za
pracovní úraz žalobce, že pojistitel žalovaného vyplatil žalobci pojistné
plnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 209 391 Kč (po zkrácení o 10
% z důvodu „spoluúčasti“ žalobce), že základní bodové ohodnocení ztížení
společenského uplatnění ve výši 232 656 Kč stanovené znalkyní MUDr. Svatavou
Duchaňovou podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. je s ohledem na trvalé následky
poškození jeho zdraví zcela nedostačující, že v jeho případě se jedná o případ
hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 uvedené vyhlášky,
podle něhož může soud výši odškodnění stanovenou lékařským posudkem přiměřeně
zvýšit, a že za přiměřenou náhradu za ztížení společenského uplatnění považuje
vedle již „vyplacené“ náhrady ve výši 232 656 Kč pětadvacetinásobek této
náhrady, tedy částku 5 816 400 Kč.
Žalovaný - poté, co byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2014 č.
j. 118 C 13/2014-43 vyzván, aby se písemně vyjádřil ve věci tak, že uvede, zda
nárok uplatněný v žalobě uznává, a jestliže nárok zcela neuzná, že vylíčí
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojí
listiny, na které se odvolává – v podání ze dne 5. 3. 2014 uvedl, že „odmítá
veškeré nároky uplatněné žalobcem v předmětné žalobě jako zcela neodůvodněné“,
a navrhl zamítnutí žaloby „v plném rozsahu“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 3. 2014 č. j. 118 C 13/2014-52 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 96 618,50 Kč k rukám advokátky Mgr. Veroniky Urbánkové. Dospěl k závěru,
že za situace, kdy žalovaný ve svém podání ze dne 5. 3. 2014, kterým reagoval
na výzvu soudu k vyjádření vydanou podle ustanovení § 114b o. s. ř., neuvedl
konkrétní skutkové okolnosti, na nichž staví svoji obranu, se má ve smyslu
ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že nárok uvedený v žalobě, který je
„v souladu s předpisy práva hmotného“, uznává.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 12. 2015 č. j.
15 Co 25/2015-224 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dovodil, že samotná žaloba s ohledem na skutková tvrzení
žalobce, z nichž vyplývá, že byl viníkem předmětné dopravní nehody, při níž
utrpěl zranění, jejichž odškodnění se domáhá, „vylučuje ze své podstaty
opodstatněnost závěru o odůvodněnosti nároku žalobce v plném rozsahu“ a že tato
okolnost – spolu s tím, že pouze soudu přísluší posouzení, zda jde o případ
hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001
Sb. – bránila vydání výzvy podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř.; případná
„pasivita“ žalovaného proto „nemůže mít za následek fikci uznání předmětného
závazku“. Shledal, že rovněž nebyl „naplněn princip zákonného soudce“, neboť ve
věci rozhodovali přísedící, kteří nebyli jmenovitě uvedeni v rozvrhu práce a
„zahrnuti“ do jednotlivých soudních oddělení, a jejich uvedení v systému ISAS a
na sekretariátu předsedy soudu „k naplnění dikce zákona [§ 42 odst. 1 písm. a)
zákona o soudech a soudcích] nepostačuje“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
vzhledem k tomu, že přísedící jsou na civilním úseku Městského soudu v Brně
využíváni čtyřmi specializovanými senáty (13 C, 38 C, 49 C, 115 C), princip
zákonného soudce je zachován, neboť využívání přísedících v případě
pracovněprávních sporů pouze v rámci čtyř uvedených senátů je totožné s
postupem, kdy v rámci jednoho oddělení s počtem 4-5 senátů jsou přísedící
přidělováni různým senátům tohoto oddělení. Má za to, že přidělení přísedících
všem čtyřem senátům by představovalo pouze „formální administrativní úkon“,
který by na jejich využití v rámci těchto čtyř senátů nic nezměnil. Uvádí, že
požadavek na určení přísedících rozvrhem práce podle ustanovení § 42 odst. 1
písm. a) zákona o soudech a soudcích byl zachován i za situace, kdy rozvrh
práce Městského soudu v Brně odkazoval na systém ISAS a sekretariát předsedy
soudu, kde jsou přísedící uvedeni, neboť se jedná o postup ustanovování
přísedících, který je způsobilý zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení
soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování
soudů v občanském soudním řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je správné a dovolatel jeho právní závěry ve svém dovolání
nevyvrátil. Kromě toho se dovolatel vyjádřil pouze k jednomu z důvodů, na
základě kterých byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen; vzhledem k tomu, že k
otázce nedostatku podmínek pro vydání rozsudku pro uznání se vyjádřit opomněl,
postrádá dovolání smysl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení právní otázky, jakým způsobem mají být uvedeni přísedící v rozvrhu
práce. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Podle ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí
být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Podle ustanovení § 36 odst. 2 o. s. ř. rozvrh práce určí, který senát nebo
který jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne.
Podle ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), v rozvrhu práce
soudu se zejména
a) jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti
soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří
budou působit v jednotlivých soudních odděleních,
b) stanoví okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu (§
13),
c) stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení,
d) určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce,
kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů
stanovených zákonem projednat a rozhodnout,
e) určuje zastupování asistentů soudců, vyšších soudních úředníků, soudních
tajemníků a soudních vykonavatelů působících v jednotlivých soudních odděleních
pro případ, že nemohou provést úkony ve věci z důvodu nepřítomnosti nebo
vyloučení anebo z jiných vážných důvodů.
Rozvrh práce u soudu není pouhou normou „interní povahy“ a jeho význam
nespočívá jen v určení soudců a přísedících tvořících senát, samosoudců,
asistentů soudců, vyšších soudních úředníků a soudních vykonavatelů, kteří
budou působit v jednotlivých soudních odděleních, ve způsobu rozdělení věcí
mezi jednotlivá soudní oddělení nebo v dalších opatřeních učiněných podle
ustanovení § 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Prostřednictvím rozvrhu
práce se ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv
a svobod a § 36 odst. 2 o. s. ř. stanoví rovněž příslušnost soudce; znamená to
mimo jiné, že spor nebo jinou právní věc smí projednat a rozhodnout (jako
„příslušný soudce“) jen soudce (soudci a přísedící tvořící senát nebo
samosoudce) určený (k tomu povolaný) v souladu s rozvrhem práce, jinak spor
nebo jinou právní věc projednal „nesprávně obsazený“ soud, což představuje též
zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a jde o
porušení ústavního imperativu uvedeného v ustanovení čl. 38 odst. 1 větě první
Listiny základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci“. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním
státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování soudů; jde o její
porušení vždy, jestliže věc projedná a rozhodne senát (samosoudce), který k
tomu nebyl podle předem daných pravidel povolán (určen) rozvrhem práce, neboť
jedině dodržování těchto principů je způsobilé zabránit libovolnému nebo
účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a
nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, který byl
uveřejněn pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, které bylo
uveřejněno pod č. 16 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).
Dojde-li (v souladu s rozvrhem práce) k přidělení věci do příslušného soudního
oddělení, je tím zároveň napevno postaveno, kdo (který soudce - soudci a kteří
přísedící) je zákonným soudcem ve smyslu shora uvedeného ústavního požadavku.
Je-li v příslušném soudním oddělení více přísedících, jsou zákonnými soudci
všichni přísedící, kteří jsou zařazeni rozvrhem práce do tohoto soudního
oddělení. Znamená to, že věc může být projednána v senátě složeném ze soudce,
který je v příslušném oddělení zařazen, a z kterýchkoli přísedících zařazených
v témže soudním oddělení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009
sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, který byl uveřejněn pod č. 5 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2010).
Má-li být při přidělení věci do příslušného soudního oddělení v souladu s
rozvrhem práce napevno postaveno, kteří přísedící, tvořící spolu se soudcem
senát, jsou zákonnými soudci, musí být z rozvrhu práce patrno, jak jsou
přísedící zařazeni do jednotlivých soudních oddělení. Zákon proto požaduje, aby
přísedící, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, byli v
rozvrhu práce určeni jmenovitě [srov. § 42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a
soudcích]. Nestačí, jsou-li přísedící jmenovitě uvedeni jen v jiných
dokumentech soudu nebo v jeho vnitřním informačním systému, neboť takové
dokumenty ani interní informační systém soudu nejsou veřejně přístupné tak jako
vydaný rozvrh práce, do kterého má každý právo nahlížet a činit si z něj výpisy
nebo opisy (srov. § 41 odst. 3 zákona o soudech a soudcích), a určení
přísedících tímto způsobem proto není způsobilé zabránit libovolnému nebo
účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a
nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení.
V posuzovaném případě soud prvního stupně věc projednal a rozhodl – jak je
zřejmé z obsahu spisu - v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Hany Slané
a přísedících JUDr. V. D. a RNDr. M. D. Uvedené přísedící nejenže nebyly v
rozvrhu práce zařazeny do jednotlivých soudních oddělení (a tedy ani do
oddělení, do něhož byla přidělena projednávaná věc), ale v rozvrhu práce, který
pouze odkazoval na „seznam přísedících“, jenž „je veden v programu ISAS na
sekretariátě předsedy pod Spr. 2834/2012“, ani nebyly jmenovitě uvedeny.
Protože tento způsob určení přísedících v rozvrhu práce je – jak vyplývá z výše
uvedeného - v rozporu s ustanovením § 42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a
soudcích a také s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je správný
závěr odvolacího soudu, že přísedící JUDr. V. D. a RNDr. M. D. nebyly
„zákonnými soudci“ v projednávané věci a že proto soud prvního stupně nebyl
správně obsazen [srov. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Kromě toho nelze přehlédnout, že usnesení odvolacího soudu nespočívá jen na
právním posouzení správnosti obsazení soudu prvního stupně přísedícími, nýbrž
také na závěru, že v projednávané věci nebyly splněny předpoklady pro
rozhodnutí rozsudkem pro uznání (srov. § 153a odst. 3 o. s. ř.), který však
dovolatel nezpochybnil a jehož správnost proto dovolací soud, který je důvodem
vymezeným v dovolání vázán, nemůže přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první
o. s. ř.). Za těchto okolností by dovolání žalobce nemohlo být opodstatněné,
ani kdyby byl závěr odvolacího soudu o nesprávném obsazení soudu prvního stupně
vskutku v rozporu se zákonem (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 12. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96, který byl uveřejněn pod č. 17 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo
některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b,
§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu