U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD.,
v právní věci žalobkyně H. Ch., zastoupené JUDr. Jiřím Burešem, advokátem se
sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 471/29, proti žalované Městské knihovně
Ladislava z Boskovic v Moravské Třebové, příspěvkové organizaci se sídlem v
Moravské Třebové, Zámecké náměstí č. 185/1, IČO 70997004, zastoupené JUDr.
Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám. Míru č. 142/88, o
neplatnost výpovědi z pracovního pomeru, vedené u Okresního soudu ve Svitavách
pod sp. zn. 6 C 140/2015, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. listopadu
2016 č.j. 23 Co 170/2016-228, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění takto:
Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 26. ledna 2016 č. j. 6 C
140/2015-137 se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
24.741,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího
Bureše, advokáta se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 471/29.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení
10.591,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího
Bureše, advokáta se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 471/29.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 8.776,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Jiřího Bureše, advokáta se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 471/29.
Dopisem ze dne 27. 2. 2015 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje
pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. Důvod k
výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyni, která u žalované pracovala od 1. 1.
2003 jako knihovnice, byla dne 18. 11. 2014 „udělena písemná výtka za porušení
pracovní kázně“, spočívající v nedodržování stanovené pracovní doby a nevedení
řádné evidence příchodů a odchodů (žalobkyně, jejíž pracovní doba začíná od
6.30 hodin, se dne 6. a 7. 11. 2014 dostavila do zaměstnání v 6.38 a v 6.36
hodin, avšak do knihy příchodů v obou případech zaznamenala čas 6.25 hodin –
dále též jen „skutek č. 1“) a v nesplnění pokynu zaměstnavatele ze dne 3. 11.
2014 k vrácení „ztracených a znovunalezených klíčů“ od knihovny v termínu do
10. 11. 2014“ (dále též jen „skutek č. 2“); současně byla žalobkyně upozorněna
na možnost výpovědi. Dne 13. 1. 2015 byla žalobkyni opět „udělena písemná
výtka“ s upozorněním na možnost výpovědi za „porušení pracovní kázně“,
spočívající v nesplnění pokynu zaměstnavatele ze dne 11. 6. 2014 „vyřazovat
nepotřebné knihy v období červen – prosinec 2014“, jestliže žalobkyně od září
do prosince 2014 na tomto úkolu vůbec nepracovala (dále též jen „skutek č. 3“),
dále v nesplnění pokynu zaměstnavatele ze dne 1. 9. 2014 „zajistit v knihovně
dostatek místa na odkládacích plochách určených pro čtenáře“, jestliže
žalobkyně nadále „svévolně umisťovala výstavky knih či letáků přes výslovný
zákaz na okna do zahrady a na větší část stolu a výpůjčního pultu, než bylo
povoleno“ (dále též jen „skutek č. 4“), a konečně v nesplnění pokynu
zaměstnavatele ze dne 24. 11. 2014 „do konce týdne zavřít na svém oddělení
vnitřní okna z důvodu úspory tepla“ (dále též jen „skutek č. 5“) a „v pozdní
úhradě knih, které si žalobkyně odkoupila z výprodeje knihovny“ (dále též jen
„skutek č. 6“). I přes uvedené výtky však žalobkyně nadále neplnila své
pracovní povinnosti, jestliže přes opakované výzvy ze dne 13. 10., 10. 11. a
24. 11. 2014 „do 30. 1.2015 neuspořádala sklad s knihami a nezajistila tak
řádné uložení knihovního fondu a jeho přehledné uspořádání“ (dále též jen
„skutek č. 7“), jestliže přes výzvu ředitelky knihovny ze dne 24. 11. 2014
nezařadila knihy z kategorie 929, které přenesla do skladu (dále též jen
„skutek č. 8“), a jestliže „neoznámila ředitelce knihovny absenci studentky D.
J. v knihovně ve dnech 16. 12. 2014 a 13. 1. 2015“ (dále též jen „skutek č.
9“). Ve výše popsaném jednání žalobkyně spatřovala žalovaná „soustavné méně
závažné porušování pracovní kázně“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že v jejím případě nedošlo k naplnění
tvrzeného výpovědního důvodu a že výpověď považuje za „vyústění nestandardního
chování ředitelky knihovny vůči ní“, které „v mnohých ohledech vykazovalo znaky
šikanózního chování“. Žalobkyně, která vykonává práci v knihovně více než 35
let a zbývají jí cca 4 roky do důchodu, toto chování ředitelky vnímala jako
„snahu ji přinutit k (ne)dobrovolnému a předčasnému odchodu z pracovního poměru
u žalované“.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 26. 1. 2016 č. j. 6 C 140/2015-137
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 47.432,- Kč k rukám jejího zástupce. Soud prvního stupně dospěl
k závěru, že se žalobkyně jednáním popsaným ve výpovědi v osmi případech (vyjma
skutku č. 6, na který „dopadá režim občanskoprávních předpisů“) dopustila
zaviněného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících
se k jí vykonávané práci, které z hlediska intenzity lze považovat za „méně
závažné“. Vzhledem k tomu, že mezi těmito porušeními soud „shledal časovou
souvislost“, a protože žalovaná dvakrát upozornila žalobkyni na možnost
výpovědi a i po tomto upozornění žalobkyně svoje pracovní povinnosti opět
porušila, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „po žalované nelze
spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobkyně u ní nadále trval,“ a že
proto je předmětná výpověď platná. Námitku žalobkyně, že se k ní ředitelka
žalované chovala šikanózně, odmítl s odůvodněním, že z výpovědi slyšených
svědkyň (spoluzaměstnankyň žalobkyně) vyplynulo, že se ředitelka chovala vůči
všem zaměstnancům standardně, pouze důsledně vyžadovala plnění pokynů a úkolů,
které jim jako vedoucí osoba odpovídající za chod žalované ukládala. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 24. 11. 2016 č. j. 23 Co 170/2016-228 rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení před okresním a odvolacím soudem. Odvolací soud
z výsledků provedeného dokazování na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že
žalobkyni je možno vytýkat zaviněné porušení povinností vyplývajících z
právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci pouze ve dvou případech
(ve skutku č. 1 – příchod žalobkyně ve dnech 6. a 7. 11. 2014 v pozdějším čase,
než skutečně zapsala do knihy příchodů, a skutku č. 2 – pozdní vrácení
ztracených a znovunalezených klíčů od knihovny), v ostatních nikoliv. S ohledem
na to, že „judikatura dovozuje pro platnost výpovědi dle § 52 písm. g) zák. práce požadavek na alespoň tři méně závažná zaviněná porušení pracovní kázně ze
strany zaměstnance, v časově blízkém období, nebyl tento (žalovanou použitý)
výpovědní důvod naplněn“ a žaloba proto byla podána důvodně. Nepřiznání náhrady
nákladů řízení plně úspěšné žalobkyni odvolací soud odůvodnil tím, že k tomuto
postupu ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. „shledal důvody zvláštního zřetele
hodné“, jestliže „sama žalobkyně před odvolacím soudem uvedla, že je pro případ
neúspěchu srozuměna s negativními, tedy i nákladovými, důsledky takového
soudního rozhodnutí“. Kromě toho podle jeho názoru „bylo pro aplikaci ust. §
150 o. s. ř. podstatné to, že šlo o spor hraniční, a to z toho pohledu, že bylo
prokázáno porušení pracovní kázně žalobkyní ve dvou případech, což postačovalo
k úspěchu žalobkyně v tomto sporu; v případě prokázání dalšího porušení
pracovní kázně v rozhodném období by již byla úspěšná žalovaná“.
Rovněž „nelze
přehlédnout, že až do ukončení dokazování před odvolacím soudem nebylo patrno,
která skutková verze v jednotlivých vytýkaných skutcích obstojí a která
nikoliv, tedy jak tento spor skončí“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice.
Žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil intenzitu porušení
pracovních povinností, jichž se žalobkyně dopustila v prvním skutku. Odvolací
soud nevzal v úvahu, že pozdními příchody a nesprávným uvedením údajů do knihy
příchodů ve dnech 6. a 7. 11. 2014 žalobkyně porušila nejen povinnost dodržovat
pracovní dobu, nýbrž i povinnost k řádné evidenci příchodů a odchodů, „což
intenzitu porušení zvyšuje“, a toto jednání by mělo být kvalifikováno jako
závažné porušení pracovní povinnosti. Kromě toho odvolací soud podle názoru
žalované při svém rozhodování „nesprávně posoudil důkazní povinnosti stran a
přenesení důkazního břemene dle ust. §§ 101, 120 ve spojení s § 133a o. s. ř.“,
jestliže na základě zjištěného skutkového stavu „konstatoval neunesení
důkazního břemene žalované v tom směru, že nebylo prokázáno zavinění“. Skutková
zjištění odvolacího soudu podle jejího mínění opodstatňovala závěr o tom, že
rovněž ve skutcích č. 3, 4, 5, 7 a 8 žalobkyně porušila pracovní povinnosti
nedbalostní formou. Provedené důkazy a skutkové závěry odvolacího soudu jsou
tak „v přímém rozporu“, přičemž takový procesní postup „nelze podřadit pod
normu obsaženou v ust. § 132 o. s. ř., jinými slovy překračuje princip volného
hodnocení důkazů soudem“. Odvolací soud se nijak nevypořádal s tím, že
„klíčové“ svědecké výpovědi byly zopakovány v odvolacím řízení s odstupem dvou
let a měly tak „nižší vypovídací hodnotu“, což vyplývá ze samotných výpovědí
svědkyň a nepřímo též z „diametrálně“ odlišných skutkových zjištění odvolacího
soudu oproti zjištění soudu prvního stupně. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně v dovolání směřujícím pouze do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o
nákladech řízení účastníků, namítá, že se odvolací soud při řešení otázky
procesního práva vztahující se k náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za situace, kdy v průběhu řízení žalobkyně
účelně uplatňovala svá práva a měla ve věci plný úspěch, měl odvolací soud
namísto ustanovení § 150 o. s. ř. aplikovat ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.
Okolnost, že žalobkyně byla srozuměna s tím, že v případu neúspěchu bude
povinna hradit žalované náklady řízení, nemůže odůvodnit naplnění důvodu
zvláštního zřetele, aby žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů soudního
řízení. Obecně totiž platí, že každý účastník, který ve věci nemá úspěch, si
musí být vědom negativního následku spočívajícího v povinnosti uhradit úspěšné
protistraně náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se přitom nijak nezabýval
majetkovými poměry žalobkyně, která byla převážnou část doby od neplatného
rozvázání pracovního poměru až do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu
vedena jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce (pouze od května do září roku
2016 byl zaměstnána jako poštovní doručovatelka). Také argumentaci odvolacího
soudu tzv. „hraničním sporem“ žalobkyně považuje za lichou, jestliže ve dvou
vytčených skutcích odvolací soud shledal porušení pracovních povinností,
zatímco ve zbylých sedmi skutcích nikoli. Přitom nepochybně bylo na žalované,
aby prokázala naplnění všech podmínek platné výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. Žalobkyně je tak „fakticky trestána za
neunesení důkazního břemene žalovanou a tvrzenou objektivní nemožnost
odvolacího soudu posoudit žalovanou tvrzené výpovědní důvody“. „Dle dostupné
judikatury“ přichází v úvahu aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. jen výjimečně,
a to v závislosti na posouzení všech okolností konkrétní věci, např. s
přihlédnutím k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníku, a dále k
okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu
řízení, apod. Odvolací soud však ke všem relevantním skutečnostem, které
individualizují situaci účastníků řízení, nepřihlédl a jeho rozhodnutí se tak
„jeví jako přílišně tvrdé ve vztahu k žalobkyni a současně odporující dobrým
mravům“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném výroku o nákladech řízení účastníků změnil tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně i soudem odvolacím.
Ve vyjádření k dovolání žalované žalobkyně navrhla, aby bylo odmítnuto, neboť
odvolací soud podle jejího názoru rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu a námitky žalované zčásti nejsou opodstatněné a zčásti
představují nezpůsobilý dovolací důvod.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé není
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je
v této části z hlediska dovolatelkou vymezených právních otázek v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, kdy se jedná o méně
závažné porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod poř. č. 56 v časopise
Soudní judikatura, ročník 2002, ke způsobu hodnocení míry intenzity porušení
povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp.
zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996 (obě
rozhodnutí vydaná ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě), a k
otázce břemene tvrzení a důkazního břemene zaměstnavatele v řízení o neplatnost
rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce
srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo
2930/2014, uveřejněného pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2016], a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění odvolacího
soudu o tom, že vytčenými skutky č. 3, 4, 5, 7 a 8 se žalobkyně dopustila
zaviněného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se
k jí vykonávané práci, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů odvolacím soudem, a
jestliže na rozdíl od skutkového zjištění soudů o tom, že se žalobkyně ve dnech
6. a 7. 11. 2014 dostavila do práce v rámci pružné pracovní doby začínající od
6.30 do 8.30h, předestírá vlastní skutkový závěr o pozdním příchodu žalobkyně v
uvedených dnech jako okolnosti zvyšující intenzitu porušení pracovní povinnosti
vytčené žalobkyni ve skutku č. 1), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v
dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti výroku rozsudku
odvolacího soudu o věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s.
ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobkyně směřujícím do výroku rozsudku
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V této části
závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky
procesního práva, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující
ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně
úspěšné žalobkyni. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je
dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v uvedené části ve smyslu ustanovení §
242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je
opodstatněné.
Výchozí zásadou, na které stojí právní úprava nákladů řízení v občanském
soudním řízení, je, že každý účastník platí v průběhu řízení ze svého náklady,
které za řízení vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce (§ 140 odst. 1
o. s. ř.). Teprve na závěr řízení rozhodne soud i bez návrhu o povinnosti k
náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část
věty před středníkem o. s. ř.). Určujícím hlediskem pro rozhodnutí, od něhož
soud odvíjí svou úvahu, je procesní úspěch ve věci. Ustanovení § 142 odst. 1 o.
s. ř. v tomto ohledu stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Přitom je třeba mít na
zřeteli to, co ze zmíněného ustanovení výslovně vyplývá, že totiž náklady,
které byly vynaloženy neúčelně nebo zbytečně, nelze nahradit, i když byl
účastník úspěšný, neboť kriteriem přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému
účastníku je účelnost vynaložení těchto nákladů.
Povinnost nahradit náklady řízení stanovená podle ustanovení § 142 a násl. o.
s. ř. se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost. Ustanovení §
150 o. s. ř. proto umožňuje tzv. moderaci náhrady nákladů řízení. Stanoví, že
jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez
vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí
soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §
150 o. s. ř. však nelze vykládat tak, že je možno kdykoli, bez ohledu na
základní zásady rozhodování o nákladech řízení, nepřiznat náhradu nákladů
úspěšnému účastníku řízení (srov. I. ÚS 305/2003). Jde o mimořádný procesní
institut a takto je třeba s ním v soudní praxi zacházet. I když rozhodnutí
závisí na úvaze soudu, nejde ani zde o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení
všech rozhodných hledisek. Důvody pro uplatnění moderačního práva soud musí
posuzovat ad hoc v každé konkrétní věci a širších souvislostech.
Z povahy ustanovení § 150 o. s. ř. vyplývá, že patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, umožňujících s
přihlédnutím k individuálním okolnostem případu hodným mimořádného zřetele
vystihnout v konkrétním případě rozsah povinnosti k náhradě nákladů řízení. Při
úvaze o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního
zřetele, přihlíží ustálená soudní praxe zejména k majetkovým, sociálním,
osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl
náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k
okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání
odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl
uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015). V
každém případě závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního
zřetele pro nepřiznání (snížení) náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové
zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé
ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení
podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě
požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze
svého.
Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a
před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány
v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení
odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu
prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které
předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů
odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení § 150 o.s.ř. má být – ve
srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela
výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013).
V posuzovaném případě však odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku – nehodnotil okolnosti spíše subjektivní povahy (majetkové, sociální,
osobní a další poměry účastníků řízení) u jednotlivých účastníků. Shledal
důvody zvláštního zřetele hodné, pro které podle ustanovení § 150 o. s. ř.
úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení zcela nepřiznal, mimo jiné v
tom, že „sama žalobkyně před odvolacím soudem uvedla, že je pro případ
neúspěchu srozuměna s negativními, tedy i nákladovými, důsledky takového
soudního rozhodnutí“. V této souvislosti je však třeba mít na zřeteli, že při
rozhodování o náhradě nákladů řízení se v civilním soudním řízení sporném
uplatňuje v první řadě zásada úspěchu ve věci, kdy procesně neúspěšný účastník
řízení nahrazuje (hradí) náklady řízení procesně úspěšné protistrany. V této
zásadě, která je vyjádřena v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., se promítá
myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný
zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti
vynaložil, proti účastníku, který do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.
Uvedené zásady si nepochybně musí být každý účastník řízení, který se rozhodl
iniciovat občanské soudní řízení sporné (žalobce), vědom a musí s ní být také
„srozuměn“. To, že žalobce před soudem prohlásí, že tomu tak skutečně je, proto
nemůže být považováno za právně relevantní okolnost z hlediska úvahy o aplikaci
ustanovení § 150 o. s. ř.
Za „podstatnou“ okolnost pro použití ustanovení § 150 o. s. ř. odvolací soud
považoval rovněž to, že „šlo o spor hraniční, a to z toho pohledu, že bylo
prokázáno porušení pracovní kázně žalobkyní ve dvou případech, což postačovalo
k úspěchu žalobkyně v tomto sporu; v případě prokázání dalšího porušení
pracovní kázně v rozhodném období by již byla úspěšná žalovaná“. Přitom
akcentoval, že „až do ukončení dokazování před odvolacím soudem nebylo patrno,
která skutková verze v jednotlivých vytýkaných skutcích obstojí a která
nikoliv, tedy jak tento soudní spor skončí“. Také zde však odvolací soud
opomíjí, že určujícím hlediskem pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, od
něhož soud odvíjí svou úvahu, je procesní úspěch ve věci. Okolnosti sporu
(příp. průběh soudního řízení) lze zohlednit pouze tehdy, jestliže jsou vskutku
natolik mimořádné a výjimečné, že ospravedlňují, aby účastníku řízení, ač byl
plně procesně úspěšný, nebyla náhrada nákladů řízení přiznána. Nemohou však
jimi být okolnosti, které odpovídají charakteru občanského soudního řízení
sporného a jsou s ním nerozlučně spjaty, tedy případný nejasný výsledek sporu
až do ukončení odvolacího řízení či problematické prokazování skutečností
potřebných z hlediska hypotézy příslušné právní normy pro úspěch ve věci.
V daném případě je – jak vyplývá z obsahu spisu - nepochybné, že žalobkyně
podala žalobu za situace, kdy mezi ní a žalovanou byl spor o to, zda výpověď z
pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou dne 27. 2. 2015 je platná či
nikoliv. Přestože soud prvního stupně po rozsáhlém dokazování žalobu zamítl,
podala žalobkyně odvolání, s nímž byla úspěšná. K podání žaloby i odvolání tedy
vedl žalobkyni její správný názor o tom, že předmětná výpověď je neplatná.
Úspěch žalobkyně ve věci přitom vyplýval výhradně z toho, že žalovaná jako
zaměstnavatelka neprokázala splnění předpokladů pro platnou výpověď z
pracovního poměru danou žalobkyni jako zaměstnankyni podle ustanovení § 52
písm. g) zák. práce. Za těchto okolností, kdy žalovaná je navíc státní
příspěvkovou organizací, jejíž majetkové poměry nepochybně umožňují uhradit
žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, aniž by to mělo do
poměrů žalované významnější dopad, nelze dospět k závěru, že by v projednávané
věci bylo nespravedlivé uložit náhradu nákladů řízení žalované, která ve věci
neměla úspěch, a že by bylo možné spravedlivě požadovat na žalobkyni, aby
náklady, které v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení
vynaložila k účelnému bránění svého práva, nesla – přestože byla v tomto řízení
plně úspěšná - ze svého. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci jsou
dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení
žalobkyni, tak není správný. Žalobkyni proto měla být přiznána plná náhrada
nákladů řízení potřebných k uplatňování práva.
Při výpočtu náhrady nákladů řízení žalobkyně je nutno vzít v úvahu, že výše
odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně
pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty
první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení
podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř., a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení § 6 a
následujících vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (srov. § 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška
č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny
za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v jednom
stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb.
dnem 7. 5. 2013 zrušena a dosud nebyla nahrazena jiným právním předpisem. Proto
nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. určil paušální sazbu
odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se však o úvahu
volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž
základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní
přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí.
Přitom není vyloučeno, a v odůvodněných případech je i žádoucí, vzít v úvahu
obdobná hlediska, z nichž vycházela vyhláška č. 484/2000 Sb. (srov. též nález
Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/2016 a odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3210/2016). Výsledná
paušální sazba tedy musí být přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a
musí přihlížet ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem.
Pro řízení před soudem prvního stupně odpovídá povaze a okolnostem projednávané
věci paušální sazba ve výši 5.000,- Kč. Vedle takto stanovené odměny za
zastupování advokátem vznikly žalobkyni náklady spočívající v 15 paušálních
částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč, tj. 4.500,- Kč, cestovních výdajích
ve výši 6.294,- Kč a náhradě za promeškaný čas ve výši 3.000,- Kč (srov. §§ 13
a 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu,
že advokát JUDr. Jiří Bureš osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
náleží k nákladům žalobkyně rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši
3.947,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Kromě toho je
nákladem potřebným k uplatňování práva žalobkyně též soudní poplatek za podání
žaloby ve výši 2.000,- Kč. Žalobkyni tedy přísluší za řízení před soudem
prvního stupně náklady řízení v celkové výši 24.741,- Kč.
Pro odvolací řízení odpovídá povaze a okolnostem projednávané věci paušální
sazba rovněž ve výši 5.000,- Kč. Vedle takto stanovené odměny za zastupování
advokátem vznikly žalobkyni náklady spočívající v 7 paušálních částkách náhrady
výdajů ve výši 300,- Kč, tj. 2.100,- Kč (srov. § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Jiří Bureš
osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům žalobkyně
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.491,- Kč (§ 137 odst. 3, §
151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Kromě toho je nákladem potřebným k
uplatňování práva žalobkyně též soudní poplatek za podání odvolání ve výši
2.000,- Kč. Za odvolací řízení tedy žalobkyni náleží na náhradě nákladů
odvolacího řízení částka 10.591,- Kč.
Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně a protože
dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout,
Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě
nákladů řízení účastníků změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 24.560,- Kč a na
náhradě nákladů odvolacího řízení 10.591,- Kč, vše k rukám advokáta, který
žalobkyni v tomto řízení zastupoval [§ 243d písm. b) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně
v něm měla plný úspěch, a má proto proti žalované právo na náhradu nákladů
potřebných před dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.
Náklady žalobkyně potřebné k uplatňování práva v dovolacím řízení spočívají v
paušální sazbě odměny za její zastupování advokátem (§ 151 odst. 2 část věty
první před středníkem o. s. ř.) určené dovolacím soudem s přihlédnutím k povaze
a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) poskytnuté právní
služby ve výši 5.000,- Kč, ve 2 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši
300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů),
v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 1.176,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151
odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a v zaplaceném soudním poplatku za dovolání ve
výši 2.000,- Kč; náhrada za zbývající část zaplaceného soudního poplatku ve
výši 8.000,- Kč nemohla být přiznána, neboť v tomto rozsahu byl soudní poplatek
za dovolání vybrán nesprávně (nad rámec poplatkové povinnosti žalobkyně – srov.
položku 23 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků). Žalovaná je povinna náhradu
nákladů dovolacího řízení v celkové výši 8.776,- Kč zaplatit žalobkyni k rukám
advokáta, který ji v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3
dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu