21 Cdo 2141/2011
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Plzeňská č. 4 proti žalovanému AVA Reality s.r.o. se sídlem v Hradci
Králové, Vážní č. 1003, IČO 62062999, zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova č. 1253, o odškodnění pracovního
úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se
sídlem v Praze 8, pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka
na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19
C 233/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 1. února 2011 č.j. 20 Co 422/2010-300, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10.
května 2010 č.j. 19 C 233/2004-224 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Hradci Králové k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 2,479.854,- Kč s 3 % úrokem z
částky 1,261.854,- Kč od 22.10.2004 do zaplacení a aby mu od 1.11.2004 platil
měsíčně částku 10.092,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 9.9.2002 utrpěl těžký
pracovní úraz při plnění pracovních povinností, kdy byl svým nadřízeným
pověřen, aby zateplil střechu a položil tepelnou fólii. Při této činnosti okolo
15:42 hod. usedl na položený plech, který překrýval konstrukci světlíku,
následně plech pod ním povolil a on se propadl do světlíku z výše 10 m. Na
následky úrazu byl v pracovní neschopnosti od 9.9.2002 do 30.7.2003, a od
31.7.2003 mu byl přiznán plný invalidní důchod.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22.11.2007 č.j. 19 C
233/2004-124 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce si bezprostředně před
nehodovým dějem sám udělal přestávku v práci a kouřil, a proto nelze toto jeho
jednání považovat za plnění pracovních úkolů. I když k úrazu došlo na
pracovišti a v pracovní době, není zde v žádném případě dána souvislost věcná,
neboť situaci, kdy si žalobce svévolně udělá přestávku v práci a kouří, „a to
po usednutí na zakrytý světlík“, nelze v žádném případě považovat za činnost v
souvislosti s plněním pracovních povinností. Vzhledem k tomu podle názoru soudu
prvního stupně „tedy u žalobce došlo k excesu plnění pracovních úkolů a nejedná
se v tomto případě o pracovní úraz“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14.5.2009
č.j. 20 Co 191/2008-155 rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že jednání žalobce nelze považovat za exces,
neboť jestliže se stavební dělník během pracovní doby na chvíli na pracovišti
posadí a po tuto dobu nevykonává pracovní činnost, to lze považovat za „celkem
běžné“, a okolnost, že zároveň kouřil „považuje odvolací soud za zcela
nerozhodnou“, protože kouření nemělo s jeho pádem žádnou příčinnou souvislost.
Vzhledem k ustanovení § 25 odst. 3 vyhlášky č. 108/1994 Sb. je restriktivní
výklad ustanovení § 190 zák. práce, provedený soudem prvního stupně, nesprávný,
neboť zúžil podmínky vzniku pracovního úrazu jen na situace, kdy k úrazu dojde
při vlastním výkonu práce. Takový závěr však neodpovídá platné právní úpravě,
protože v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou mimo jiné i úkoly
obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech. Formální okolnost, že se žalobce
posadil, aniž by byla vyhlášena přestávka, nemůže podle názoru odvolacího soudu
znamenat, že nejde o pracovní úraz. Každý zaměstnanec, ať už jakékoli profese,
vykoná v průběhu pracovního dne mnoho různých úkonů, „které v přísném slova
smyslu nemají souvislost s plněním pracovních úkolů. Pokud však tyto činnosti
nevybočují z obvyklého rámce, nelze je považovat za exces z pracovních
povinností“. Jednání žalobce nevybočilo žádným způsobem z obvyklého chování
pracovníků v obdobných situacích, a nebude je možné bez dalšího považovat za
porušení bezpečnostních předpisů či nemístnou lehkomyslnost. Z dosavadního
obsahu spisu se tedy podle názoru odvolacího soudu „spíše jeví, že k úrazu
žalobce došlo v důsledku vážných nedostatků v péči o bezpečnost zaměstnanců ze
strany žalovaného, nikoli zaviněním žalobce“. Proto, že s ohledem na svůj
právní názor se soud prvního stupně nezabýval dílčími otázkami náhrady škody,
bude třeba v průběhu dalšího řízení zjistit skutečnosti, k nimž dosud nebylo
dokazování vedeno, včetně otázky případného spoluzavinění žalobce.
Okresní soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 10.5.2010 č.j. 19 C
233/2004-224 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Po provedení dalšího dokazování zjistil, že před
nástupem na stavbu byl žalobce „proškolen z BOZP“. „Parťák P. upozorňoval
podřízené na případné porušení bezpečnostních předpisů, stanovil koridory, kudy
bylo možno chodit po střeše a to tak, aby byly minimálně 1,5 m od světlíků
hrany střechy, a pokud se nějaký zaměstnanec pohyboval mimo tyto koridory, tak
ho napomenul“. Na možná rizika a způsob pohybu po střeše podřízené upozorňoval
opětovně vždy ráno před začátkem směny. Skutečnosti, že si žalobce udělal
svévolnou přestávku v práci a porušil veškerá bezpečnostní pravidla, se kterými
byl seznámen, a mimo vymezené koridory pohybu si sedl na světlík, nebyl
žalovaný schopen reálně zabránit, a ani takovéto jednání žalobce nemohl rozumně
očekávat. Žalobce „na světlíku ani v jeho bezprostředním okolí nepracoval,
pouze se rozhodl, že přeruší práci, ke světlíku dojde, sedne si na něj, začne
kouřit a zůstane na něm nadále sedět, i přes toto jeho jednání se s ním světlík
nepropadl a on na něm seděl asi dvě minuty. K propadu došlo, až po dosednutí
svědka S. na světlík. Porušení pravidel bezpečnosti práce žalobcem (a následně
svědkem S. bylo jedinou příčinou toho, že došlo k propadu žalobce střechou“.
Chování žalobce, „které bylo svévolným úmyslným porušením pravidel bezpečnosti
práce, porušením zákazu a jednáním proti zdravému rozumu, kdy si žalobce
počínal naprosto v rozporu s obvyklým způsobem jednání, který je možno
předpokládat úplně odpovědného dospělého člověka, bylo opravdu riskantní“, a
žalovaný se tak své odpovědnosti zcela zprostil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1.2.2011 č.j.
20 Co 432/2010-300 rozsudek soudu prvního stupně změnil a vyslovil, že „žaloba
je co do základu po právu“, a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude
rozhodnuto v konečném rozsudku. Po doplnění řízení opětovným výslechem svědků
vytkl soudu prvního stupně, že nehodnotil všechny provedené důkazy vyváženě, že
některé při svém hodnocení nedocenil a k některým vůbec nepřihlédl. Dovodil, že
výpovědi svědků „byly motivovány společnou snahou přesvědčit soud o pravidelném
a dokonce každodenním proškolování zaměstnanců o bezpečnosti práce a v tomto
směru se jako pravděpodobnější jeví výpověď svědka P. S., který uvedl, že
vedoucí směny ráno vždy pouze oznámil, co a jak se bude ten den dělat“. „Svědci
vypovídající ve prospěch žalovaného se navíc lišili v detailech, které v
souvislosti s tím, že žalovaný nebyl schopen doložit řádné proškolování
zaměstnanců ani v „cyklických intervalech“ mnohem obvyklejších, činí závěry o
každodenním školení nevěrohodné. Jestliže soud prvního stupně opíral své
přesvědčení o řádném proškolení zaměstnanců „i ze zvolání svědka P., které
obsahuje vulgární výraz“, pak „takové zvolání svědka není dikcí předem
poskytovaného poučení, nýbrž situační reakcí ve vypjaté chvíli, kdy již
aktuálně hrozí nějaké nebezpečí“. Lze-li vůbec z něho něco odvodit, pak spíše
to, že bezpečnost práce byla na pracovišti porušována a v žádném případě tento
výkřik nelze interpretovat tak, že se jím žalovaný zhostil poučení o
bezpečnosti práce. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že
žalovaný neseznámil řádně žalobce s předpisy o zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci, a jejich znalost a dodržování soustavně nekontroloval, a
proto se nemohl zprostit odpovědnosti za škodu ani ve smyslu § 190 odst. 1
písm. a) zák. práce, ani částečně ve smyslu § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce,
neboť žalobce žádný konkrétní předpis neporušil a řádného poučení o bezpečnosti
práce se mu nedostalo. Podle názoru odvolacího soudu nelze věc hodnotit ani
tak, že si žalobce počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování a jednal
lehkomyslně s vědomím, že si může přivodit újmu na zdraví. Počínal si totiž v
dané chvíli úplně stejným způsobem jako další zaměstnanec, a vzhledem ke
zjištěným okolnostem nelze dovodit, že jeho jednání, když usedl na zakrytý
světlík, znamenalo úmyslné riskování vybočující z obvyklého rámce chování, ale
spíše o jednání, které lze považovat v daném prostředí za celkem běžné. Správný
nebyl ani závěr, že porušení pravidel bezpečnosti práce žalobcem bylo jedinou
příčinou vzniku škody, neboť i kdyby žalobce předpisy o bezpečnosti práce
porušil, přinejmenším stejnou měrou by se na jeho úrazu podílela skutečnost, že
světlík nebyl zajištěn vzpěrami, které měly takovému pádu zabránit, přičemž
žalobce „byl oprávněn s existencí těchto vzpěr počítat“. Za těchto okolností
„úraz, který se stal žalobci dne 9.9.2002 a který spočíval k propadnutí žalobce
otvorem ve střeše, je úrazem pracovním, za který žalovaný jako zaměstnavatel v
plném rozsahu odpovídá“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že
úraz žalobce „nelze v žádném případě považovat za úraz pracovní“ vzhledem k
ustanovení § 25 odst. 3 vyhlášky č. 108/1994 Sb. Je tomu tak již proto, že úraz
se nestal v objektu zaměstnavatele, za který zaměstnavatel odpovídá z hlediska
bezpečnosti práce a ochrany zdraví při práci. Důvodem pro takové omezení
odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na zdraví zaměstnance utrpěné jeho úrazem
je skutečnost, že jen v objektu zaměstnavatele má tento možnost vlastními
opatřeními ovlivnit úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Vedle toho
není dána ani věcná souvislost nehodového děje, neboť svévolné přerušení práce
kvůli kouření mimo přestávku k oddechu stanovenou harmonogramem prací, nemělo
charakter činnosti směřující k plnění pracovních povinností, ale navíc žalobce
tuto činnost provozoval na místě, k němuž se neměl ani přibližovat, natož se
zde zdržovat. I kdyby však byl nehodový děj hodnocen jako pracovní úraz, pak
jsou podle názoru dovolatele „zcela naplněny exkulpační důvody žalovaného“,
neboť žalobce byl řádně seznámen s právními a ostatními předpisy k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Uvádí-li odvolací soud, že žalobce byl
osobou zvyklou pracovat ve výškách a v tomto směru měl posunutou hranici obavy
pádu z výšky, pak právě taková neohroženost a posunutí hranice obavy z výšek
byly důvody neopatrného a lehkomyslného jednání, které bylo jedinou příčinou
nehodového děje. Žalobce naprosto nerespektoval bezpečnostní pokyny, a navzdory
výslovnému zákazu se nejenže přiblížil ke světlíku, ale dokonce, vědom si
možných následků, na něj usedl. Protože žalovaný splnil veškeré své povinnosti,
aby úrazu žalobce zabránil, je nutné za jedinou příčinu pracovního úrazu
považovat žalobcovo chování, jímž zcela svévolně a úmyslně porušil svou
povinnost dodržovat uložená bezpečnostní opatření. Jsou rovněž splněny podmínky
k částečnému zproštění odpovědnosti podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. c)
zák. práce, neboť žalobce si počínal v rozporu s obvyklým chováním tak, že je
zřejmé, že ač neporušil právní a ostatní předpisy, jednal lehkomyslně a musel
si přitom být vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem vědom, že si může
přivodit újmu na zdraví. Míra lehkomyslnosti v žalobcově jednání nemůže být
nikterak snížena obdobným jednáním svědka S. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce uvedl, že již z logiky věci nelze akceptovat tezi žalovaného, že
podmínkou odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem je
skutečnost, aby k úrazu došlo v objektu odpovědného zaměstnavatele. Příkladem
může být právě případ žalobce, který jako stavební dělník tráví mimo objekt
svého zaměstnavatele téměř veškerou pracovní dobu. Odpovědnost podle § 190 zák.
práce by tedy podle mínění žalované zřejmě přicházela v úvahu teprve v
okamžiku, kdy její zaměstnanci vstoupí do sídla společnosti, nad to však při
plnění pracovních úkolů, či v přímé souvislosti s ním, „což by byla jistě zcela
absurdní situace“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že v rámci dovolacího přezkumu může posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel v dovolání označil. Žalovaná napadá dovoláním rozsudek
odvolacího soudu, neboť má zato, že odvolací soud nesprávně právně posoudil
otázku okolností, za kterých lze úraz zaměstnance posoudit jako úraz pracovní,
a otázku liberace zaměstnavatele (žalované) z jeho odpovědnosti za škodu
vzniklou zaměstnanci (žalobci) pracovním úrazem ze dne 9.9.2002.
Tyto právní otázky je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k době, kdy
došlo k (pracovnímu) úrazu žalobce – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění do 30.9.2003, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003
Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. §
364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“, a
podle nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé
další zákony (dále jen „nařízení vlády“).
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k
jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou
zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce
pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 8.4.2002 jako stavební
dělník. Dne 9.9.2002 konal spolu s dalšími zaměstnanci práci při zateplování
střešního pláště nové haly na ulici Želivského č.p. 23 v Jablonci nad Nisou.
Okolo 15.40 hod. usedl na trapézový plech, kterým byl zakryt otvor v budovaném
světlíku. Když přisedl P. S., plech neudržel váhu obou zaměstnanců, a oba
propadli do hloubky cca 10 m na zhutnělou podlahu budované haly.
Problematiku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů řeší
soudní praxe v obecné poloze tak, že je ji třeba posuzovat z hlediska místního,
časového a věcného, tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu
činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance
vyplývají z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 20.11.2001 sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura ročník 2002, poř. č. 11). V poněkud konkrétnější poloze je otázka
plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním upravena ustanoveními § 25 a
26 nařízení vlády.
Podle ustanovení § 25 odst. 1 nařízení vlády plněním pracovních úkolů je výkon
pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, jiná činnost
vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní
cesty. Plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro zaměstnavatele na
podnět odborové organizace nebo ostatních zaměstnanců, popřípadě i činnost
konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec
nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu
zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem (§ 25
odst. 2 nařízení vlády).
Podle ustanovení § 25 odst. 3 věty první a druhé nařízení vlády, v přímé
souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a
úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení
a úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech konané v objektu
zaměstnavatele. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět,
stravování, ošetření, popřípadě vyšetření ve zdravotnickém zařízení, ani cesta
k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele.
V posuzovaném případě je zřejmé, že k úrazu žalobce nedošlo při bezprostředním
výkonu pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, tedy při plnění
pracovních úkolů podle ustanovení § 25 odst. 1 nařízení vlády. Nelze však
sdílet názor dovolatele, že není dána ani přímá souvislost s plněním pracovních
úkolů ve smyslu ustanovení § 25 odst. 3 nařízení vlády proto, že se „úraz
nestal v objektu zaměstnavatele“. Je správné, že uvedené ustanovení vylučuje z
přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů kromě jiného též úkony obvyklé v
době přestávky na jídlo a oddech, jestliže nejsou konány v objektu
zaměstnavatele. Odvolatel neuvádí, co se podle jeho názoru rozumí „objektem
zaměstnavatele“; kdyby to měla být v úzkém smyslu jen nemovitost ve vlastnictví
zaměstnavatele, znamenalo by to, že by odpovědnost zaměstnavatele za pracovní
úraz kupř. ve stavebnictví, zemědělství, dopravě apod. byla v obdobných
případech, jako je v projednávané věci, prakticky vyloučena. Podstatnější však
je, že ustanovení § 25 odst. 3 věty první i.f. na posuzovaný případ nedopadá,
neboť k poškození zdraví žalobce nedošlo v době přestávky na jídlo a oddech. Za
přestávku v práci totiž nelze považovat jakékoli přerušení práce v průběhu
pracovní doby, kdy zaměstnanec z různých důvodů, které nejsou vybočením z mezí
obvyklého průběhu práce na daném pracovišti (například aby uvážil další
pracovní postup, nebo aby si krátce odpočinul), přestal konat vlastní pracovní
činnost. Přestávkou v práci ve smyslu ustanovení § 25 odst. 3 nařízení vlády je
třeba rozumět přerušení práce, které je zaměstnavatel povinen poskytnout
zaměstnanci nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce na jídlo a oddech v
rozsahu nejméně 30 minut na základě ustanovení § 89 odst. 1 zák. práce. Jedním
z důvodů, proč se úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech nepovažují
za úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, je též skutečnost, že
poskytnuté přestávky na jídlo a oddech se nezapočítávají do pracovní doby (§ 89
odst. 5 zák. práce). Protože se v posuzované věci se netvrdí a ani z obsahu
spisu nevyplývá, že by krátkodobé přerušení práce žalobcem bylo excesem
vybočujícím z běžného rámce průběhu pracovní doby, je třeba přisvědčit závěru
odvolacího soudu, že k poškození zdraví žalobce došlo v souvislosti s jednáním,
které bylo během práce obvyklé, a že tedy úraz, který utrpěl, je úrazem
pracovním, za který žalovaný odpovídá ve smyslu ustanovení § 190 odst. 1 zák.
práce.
Dovolatel pro tento případ namítá, že, i kdyby byl „nehodový děj hodnocen jako
pracovní úraz, je zřejmé, že jsou zde zcela naplněny exkulpační důvody
žalovaného jakožto zaměstnavatele“. Procesní povinnosti tvrdit a prokázat
skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při
pracovním úrazu, má - jak vyplývá již ze znění ustanovení § 191 odst. 1 a 2
zák. práce a jak z toho správně vychází i odvolací soud v posuzované věci -
zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto
povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní).
Dovolatel v první řadě dovozuje, že „jedinou příčinou nehodového děje“ bylo
neopatrné a lehkomyslné jednání žalobce, neboť jako pracovník zvyklý pracovat
ve výškách měl „poněkud posunutou hranici obavy pádu z výšky“.
Podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. c) zák. práce zaměstnavatel se zprostí
odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že zaměstnanci vznikla škoda proto, že si
počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ač
neporušil právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně a musel si přitom být vzhledem ke
své kvalifikaci a zkušenostem vědom, že si může přivodit újmu na zdraví.
Lehkomyslné jednání zaměstnance je podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. c) zák.
práce samostatným důvodem pouze pro částečné zproštění se odpovědnosti, a proto
na základě uvedeného ustanovení nemohou být „zcela naplněny exkulpační důvody
zaměstnavatele“, jak to odvolatel dovozuje (srov. též § 191 odst. 3 část věty
za středníkem zák. práce). Jedná se o případy, kdy způsob jednání zaměstnance
při určitém pracovním úkonu neupravuje žádný bezpečnostní předpis, pravidlo
nebo pokyn, kdy se však zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti,
prokáže-li, že jednání zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné
riskování nebo hazardérství, kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i
místní situaci na pracovišti počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko
hrozícího nebezpečí újmy na zdraví. Na rozdíl od běžné neopatrnosti a jednání
vyplývajícího z rizika práce, o kterých zákon (srov. § 191 odst. 5 zák. práce)
stanoví výslovně, že je za lehkomyslné jednání nelze považovat, se pro naplnění
skutkové podstaty ustanovení § 191 odst. 2 písm. c) zák. práce vyžaduje tzv.
kvalifikovaná lehkomyslnost (zaměstnanec věděl anebo vzhledem ke své
kvalifikaci a zkušenostem musel vědět, že si svým jednáním může přivodit úraz
nebo nemoc z povolání). Přitom další podmínkou, která musí být splněna současně
(i když by jednání zaměstnance bylo možno kvalifikovat jako riskantní nebo
hazardní), je, aby šlo o způsob činnosti, který je v rozporu s obvyklým
způsobem chování zaměstnanců, kdy tedy nejde o činnost, kterou zaměstnavatel
trpí nebo toleruje (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30.5.1969 sp.
zn. 7 Cz 22/69, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
roč. 1970, a závěry Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č.
11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, str. 41 a násl.).
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že uvedený liberační důvod mohl
být uvažován teprve tehdy, kdyby v příčinné souvislosti s pracovním úrazem
nebylo možné vytýkat žalobci jakékoli porušení předpisů ani pokynů k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (a ostatní liberační důvody podle
ustanovení § 191 zák. práce by se tudíž nemohly uplatnit). V takovém případě by
byly důvody částečného zproštění žalovaného naplněny, jestliže by žalobce
(jednav v rozporu s obvyklým způsobem chování) usedl na plechem zakrytý
světlík, přestože věděl, že jde o počínání životu nebezpečné, protože vzhledem
k tomu, že „světlík byl překryt nedostatečně tuhým plechem“, a protože jedna z
výztuh v rámu byla k rámu přišroubovaná pouze na jedné straně, nejde o
zabezpečení, které by bylo způsobilé zabránit pádu z výšky. K tomuto
předpokladu ale žalobce neměl důvod, zvláště když podepsal „Pokyny pro
dodržování bezpečnosti práce na pracovišti – Střešní plášť výrobní haly AKT
Jablonec n. Nisou“ ze dne 27.8.2002, podle jehož bodu 8. „při provádění
prostupů střechou větších než 25 cm musí být tyto otvory neprodleně zabezpečeny
proti propadnutí pevným krytem odpovídající únosnosti“. Odvolacímu soudu lze
proto přisvědčit, že takové úmyslné, vědomé riskování a hazardérství žalobce
svým počínáním nenaplnil. Dovolatel však rovněž namítá, že se zprostil své
odpovědnosti, neboť „žalobce byl řádně seznámen s právními a ostatními předpisy
k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“
Podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce se zaměstnavatel zprostí
odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený
zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a
dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.
Podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce se zaměstnavatel se zprostí
odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým
zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení
bylo jednou z příčin škody.
Právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci, jejichž porušení může být za podmínek stanovených ustanovením § 191
odst. 1 písm a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce důvodem liberace
zaměstnavatele z jeho odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním
úrazem (nemocí z povolání), se rozumí předpisy na ochranu života a zdraví,
předpisy hygienické a protiepidemické, předpisy o bezpečnosti technických
zařízení a technické normy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a
předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními
látkami, jedy a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky
týkající se ochrany života a zdraví (§ 273 odst.1 zák. práce). Právními
předpisy - na rozdíl od ostatních předpisů - se přitom rozumějí obecně závazné
právní předpisy, tj. právní předpisy, které byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů
uveřejněním jejich plného znění - ústavní zákony, zákony, zákonná opatření
Senátu, nařízení vlády, právní předpisy (vyhlášky) vydávané ministerstvy,
jinými ústředními správními úřady a Českou národní bankou (srov. § 1 zákona č.
309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv).
Při rozhodování o úplném nebo částečném zproštění odpovědnosti zaměstnavatele
za pracovní úraz [§ 191 odst. 1 písm. a), § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce] je
třeba dbát na to, že musí jít o předpis anebo pokyn konkrétní (§ 273 odst. 2
zák. práce), který upravuje určitý způsob jednání anebo konkrétní způsob
jednání zakazuje. Porušení předpisů nebo pokynů všeobecného charakteru, které
svým adresátům kupříkladu ukládají počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na
zdraví a majetku, nemůže mít totiž za následek právní účinky uvedené v
ustanoveních § 191 odst. 1 písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce (srov.
závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975 sp. zn. Cpj 37/74,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1976, pod č. 11,
str. 102).
Z uvedených důvodů pro posouzení, zda a do jaké míry jsou naplněny liberační
důvody podle ustanovení § 191 zák. práce, není (právě) pro tuto úvahu významné
obecné zjištění, že „žalobce byl proškolen z BOZP“, nebo naopak, že „došlo k
vícenásobnému porušení bezpečnostních pravidel zakotvených v zákoníku práce“,
když žalobce „nebyl řádně proškolen z bezpečnostních předpisů“. Relevantní by
totiž byl jen takový právní nebo „ostatní“ předpis, který by zaměstnancům
předepisoval určitý konkrétní způsob chování při práci na střeše haly, jenž by
žalobce v příčinné souvislosti se vznikem pracovního úrazu porušil. Porušení
určitého ustanovení žalobcem nebylo v tomto směru prokázáno, a také dovolatel
poukazuje jen v obecné rovině na to, že „žalobce byl řádně seznámen s právními
a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“, aniž
své tvrzení blíže konkretizuje ve vztahu k úrazovému ději.
Žalovaný v dovolání konečně namítá, že žalobce jednal v rozporu s pokyny k
zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Odvolací soud v tomto směru
dospěl k závěru, že „zvolání svědka P., které obsahuje vulgární výraz“, „není
dikcí předem poskytovaného poučení, nýbrž situační reakcí ve vypjaté chvíli,
kdy již aktuálně hrozí nějaké nebezpečí“. S tímto názorem nelze souhlasit.
Podle ustanovení § 273 odst. 2 zák. práce pokyny k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané zaměstnanci jeho
nadřízenými.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci jsou definovány jako konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími
zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni. Kromě toho, že je akcentována konkrétnost
pokynu, nejsou předepsány žádné další náležitosti jak co do formy, tak co do
obsahu. Právní relevanci proto má jakýkoli výslovný pokyn, ať je již učiněn
písemně, nebo ústně, bez ohledu na svoji expresívnost, anebo na to, do jaké
míry odpovídá jeho obsah pravidlům společenských konvencí. Korektním pokynem k
zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci proto mohl být (byl-li učiněn)
i pokyn předáka P. (doslovně – „kurva, nelezte tam na ty světlíky, můžete
sletět“), neboť tím stanoví pro podřízené závazný způsob chování a vysvětluje
důvod svého pokynu. Je samozřejmé, že pokyn má být vydán předem, nikoliv až ve
chvíli, kdy již nějaký úrazový děj probíhá; není však na závadu, je-li vydán ve
chvíli, kdy nebezpečí může hrozit, a smyslem pokynu je tomuto nebezpečí
předejít. Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci proto nelze
chápat jen jako nějaké formalizované abstraktní poučování o pravidlech chování
v situacích, které teoreticky mohou (ale nemusí) v budoucnu nastat, nýbrž také
jako praktickou reakci, jejímž smyslem je usměrnit jednání podřízených tak, aby
se vyhnuli možnému nebezpečí, které by v průběhu výkonu práce při jiném způsobu
chování mohlo jinak reálně hrozit.
Z uvedeného vyplývá, že žalovaný se nezprostil své odpovědnosti za pracovní
úraz žalobce – jak uvádí odvolací soud – „ani částečně ve smyslu ustanovení §
191 odst. 2 písm. a) zák. práce“, neboť žalobce v příčinné souvislosti s úrazem
neporušil žádný konkrétní právní nebo „ostatní předpis“ k zajištění bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci. Z výše vyložených důvodů se žalovaný nezprostil své
odpovědnosti ani podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. c) zák. práce. Odvolací
soud však v důsledku svého odlišného právního názoru vyloučil z rámce svých
úvah jedinou možnost, která by z hlediska liberace zaměstnavatele přicházela v
úvahu, totiž případné zproštění proto, že žalobce v příčinné souvislosti se
svým úrazem porušil svým zaviněním pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci, ačkoli s nimi byl řádně seznámen. Soudy nepřehlédnou, že
zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, určí se část škody, kterou
nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění (§ 191 odst. 3 část věty před
středníkem), a že si v rámci této úvahy nelze vystačit jen s paušálním závěrem,
že „kdyby poškození respektovali pokyny svých nadřízených, nemohlo by k úrazu
dojít“. Stejně dobře by se totiž mohlo například tvrdit, že k úrazu nemohlo
dojít, kdyby žalovaný postupoval v souladu s „Pokyny pro dodržování bezpečnosti
práce na pracovišti – Střešní plášť výrobní haly AKT Jablonec n. Nisou“ ze dne
27.8.2002, podle jehož bodu 8. „při provádění prostupů střechou větších než 25
cm musí být tyto otvory neprodleně zabezpečeny proti propadnutí pevným krytem
odpovídající únosnosti“, že žalovaná si byla vědoma nebezpečného stavu zakrytí
světlíků (zaměstnanci byli údajně na nebezpečí průběžně denně upozorňováni), a
že pokyny (poučení) předáka P., které „každý den“ vydával tedy mohly být reakcí
na neutěšený stav zabezpečení světlíků, ale jako řešení vlastní problematiky
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci byly jen druhotné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu