21 Cdo 2145/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobců a) M. K., b) P. K., obou zastoupených Mgr. Jiřinou Křížovou,
advokátkou se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Boženy Němcové č. 1720, o zápis
vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 23 C 266/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 15. října 2008 č.j. 1 Co 123/2008-38, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna
2008 č.j. 23 C 266/2007-21 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě
k dalšímu řízení.
Žalobci podali dne 12.1.2005 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj,
Katastrální pracoviště Frýdek - Místek, návrh na povolení vkladu vlastnického
práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce b) podle darovací smlouvy ze
dne 3.1.2005, kterou žalobce a) daroval žalobci b) ideální polovinu nemovitostí
označených jako "rodinný dům čp. 450 postavený na p.č. 1454 včetně hospodářské
budovy, žumpy, dvou studní, oplocení a venkovních úprav, pozemková p.č. 1454
zast. pl. a nádvoří o celkové výměře 360 m2, 1455 zahrada o celkové výměře 264
m2, 1456 ost. pl. - man. plocha o celkové výše 912 m2, 1457 zahrada o celkové
výměře 2.310 m2 a 2989/14 orná půda o celkové výměře 5.555 m2, zapsaných na
listu vlastnictví č. 659 pro obec a katastrální území Palkovice".
Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek -
Místek, rozhodnutím ze dne 29.5.2007 sp. zn. V-186/2005-802 návrh na vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl. Vycházel ze závěru, že
žalobce a) jako dárce byl "ke dni podání návrhu, tj. 12.1.2005, omezen v
nakládání s nemovitostí vzhledem k existujícímu zápisu v katastru nemovitostí -
nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí dle rozsudku 19 C 212/98 z
13.6.2002" a že tedy pro vklad vlastnického práva není splněna podmínka uvedená
v ustanovení § 5 odst.1 písm.f) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších
předpisů.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 30.7.2007 se žalobci domáhali,
aby návrhu na vklad vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na uvedených
nemovitostem ve prospěch žalobce b) bylo vyhověno. Uvedli, že rozsudkem
Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 13.6.2002 č.j. 19 C 212/98 sice bylo
podílové spoluvlastnictví žalobce a) a druhé spoluvlastnice S. M. na uvedených
nemovitostech zrušeno s tím, že byl nařízen prodej nemovitostí a rozdělení
výtěžku prodeje mezi spoluvlastníky, avšak spoluvlastníkům nebylo "zakázáno
disponovat s uvedenými nemovitostmi"; k tomu došlo teprve usnesením Okresního
soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20.2.2007 č.j. 26 E 61/2003-99. Vzhledem k
tomu, že rozhodnutí soudu o zrušení podílového spoluvlastnictví a o nařízení
jeho prodeje představuje "pouze exekuční titul, který opravňuje kteréhokoliv ze
spoluvlastníků, aby se podle části šesté o.s.ř. domáhal jeho výkonu", a že v
případě zrušení podílového spoluvlastnictví a nařízení prodeje společných
nemovitostí trvá spoluvlastnictví, dokud nedojde k "vypořádání prodejem", nebyl
tu v době podání návrhu na vklad vlastnického práva "žádný zákonný důvod k
nepovolení vkladu práva vlastnického" podle darovací smlouvy ze dne 3.1.2005.
Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek -
Místek, sdělil, že "setrvává na důvodech, pro které byl návrh na vklad
zamítnut".
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23.1.2008 č.j. 23 C 266/2007-21 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poté, co zjistil, že podílové spoluvlastnictví žalobce a) a S. M. k předmětným
nemovitostem bylo rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 13.6.2002
č.j. 19 C 212/98-196 zrušeno a současně byl nařízen jejich prodej a rozdělení
výtěžku mezi spoluvlastníky, že usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze
dne 12.11.2003 č.j. 26 E 61/2003-11a, kterým byl podle uvedeného rozsudku
nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí a kterým bylo žalobci a) a S. M.
"zakázáno, aby prodávané nemovitosti převedli na jiného nebo je zatížili", bylo
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.5.2004 č.j. 9 Co 678/2004-35
zrušeno a výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí byl znovu nařízen usnesením
Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20.2.2007 č.j. 26 E 61/2003-99,
potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.6.2007 č.j. 10 Co
563/2007-111, dospěl soud prvního stupně k závěru, že "není možno, aby za
situace, kdy podílové spoluvlastnictví je pravomocně zrušeno, došlo bez
souhlasu druhého spoluvlastníka, popřípadě bez souhlasu soudu, k jakémukoliv
převodu vlastnicky přináležejícího podílu" a v "úvahu nepřichází ani převod
osobě blízké"; povahu "majetkové účasti" žalobce a) a S. M. na předmětných
nemovitostech nelze "chápat za daného stavu za klasické podílové
spoluvlastnictví, jak má na mysli ustanovení § 136 a 137 občanského zákoníku,
neboť podílové spoluvlastnictví bylo pravomocně zrušeno (právně však
spoluvlastnictví nadále trvá), mělo dojít k prodeji celých nemovitostí a k
rozdělení výtěžku prodeje". Protože "právní mocí rozsudku je samostatná
dispozice s částí nemovitostí" vyloučena a protože "z obsahu spisu nevyplývá,
že by S. M.souhlasila s převodem podílu na nemovitostech" na žalobce b), brání
podle názoru soudu prvního stupně rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku
ze dne 13.6.2002 č.j. 19 C 212/98-196 žalobci a) ve "smluvní volnosti pro
převod spoluvlastnického podílu na nemovitostech".
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15.10.2008 č.j. 1 Co
123/2008-39 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že zrušením podílového
spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a nařízením prodeje nemovitostí
rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 13.6.2002 č.j. 19 C
212/98-196 došlo k zániku podílového spoluvlastnictví žalobce a) a S. M. [na
základě tohoto rozsudku žalobci a) a S. M. zůstalo "spoluvlastnické právo,
avšak neohraničené velikostí podílů"] a že tedy spoluvlastnické podíly, které
"právně neexistují", nelze "platně převádět na třetí osobu". Po zrušení
podílového spoluvlastnictví soudem lze "spoluvlastnické právo" k nemovitostem
"převádět, avšak s podmínkou, že s takovým převodem budou souhlasit všichni
ostatní spoluvlastníci". Protože "nebylo prokázáno, že žalobce a) byl ke dni
uzavření darovací smlouvy 3.1.2005 podílovým spoluvlastníkem, ani že mu ke
sporným nemovitostem svědčilo spoluvlastnické právo ve výši jedné poloviny
nemovitostí, ani že mu další spoluvlastnice S. M. dala souhlas k převodu
spoluvlastnického práva a k uzavření darovací smlouvy", nebylo možné návrhu na
vklad vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 5 odst.1 písm.e) a f) zákona č.
265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů vyhovět.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že
právní názor soudů obou stupňů nemá oporu v zákoně, neboť se v něm nestanoví,
že "po zrušení spoluvlastnictví soudem lze převést spoluvlastnický podíl pouze
se souhlasem druhého spoluvlastníka"; přijetím tohoto právního názoru by
nastala situace, že "by spoluvlastníci měli znemožněny jakékoliv dispozice se
svým majetkem (v případě nesouhlasu druhého spoluvlastníka) a nešlo by např.
rozhodnout v případě dědictví, nebylo by možné vést exekuci na spoluvlastnický
podíl (spoluvlastnický podíl právně neexistuje)". Přípustnost dovolání žalobci
dovozují z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhují,
aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 245 a 240 odst. 1
o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení
o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§
245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy -
jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního
řádu (§ 245 o.s.ř.) - v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí ve věci mimo jiné významné vyřešení
právní otázky, kdy dochází k zániku podílového spoluvlastnictví k nemovitosti v
případě, že pravomocným rozhodnutím soudu bylo podílové spoluvlastnictví
zrušeno a vypořádáno tak, že soud nařídil prodej nemovitosti a rozdělení
výtěžku mezi spoluvlastníky podle podílů. Vzhledem k tomu, že soudy vyřešily
tuto otázku v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že její posouzení bylo
pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený
rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobců proti
rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle § 237 odst.1
písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nedohodnou-li se podíloví spoluvlastníci nemovitosti o zrušení spoluvlastnictví
a o vzájemném vypořádání, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh
některého spoluvlastníka soud (srov. § 142 odst.1 větu první občanského
zákoníku). Vypořádání spoluvlastnictví soud provede v první řadě rozdělením
nemovitosti. Není-li rozdělení nemovitosti dobře možné, soud přikáže nemovitost
za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. V případě, že
nemovitost nechce žádný ze spoluvlastníků, soud nařídí její prodej a výtěžek
rozdělí podle podílů (srov. § 142 odst.1 věty třetí a čtvrtou občanského
zákoníku). Soud však nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním
nemovitosti za náhradu nebo prodejem nemovitosti a rozdělením výtěžku, jsou-li
pro to důvody hodné zvláštního zřetele (srov. § 142 odst.2 občanského zákoníku).
Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má
konstitutivní (právotvornou) povahu. Znamená to mimo jiné, že tímto rozhodnutím
dosavadní spoluvlastnictví zaniká a že na jeho základě se vytváří (vznikají) k
nemovitosti nové vlastnické (spoluvlastnické) poměry.
Podílové spoluvlastnictví k nemovitosti, zrušené a vypořádané rozhodnutím
soudu, nezaniká vždy dnem, v němž soudní rozhodnutí nabylo právní moci.
Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k
nemovitosti je nedělitelné; výrok rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví proto
nelze oddělovat od (dalšího) výroku, kterým bylo provedeno jeho vypořádání.
Vyplývá z toho mimo jiné nejen to, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví nabývá ve všech svých výrocích společně právní moci
(podáním odvolání jen proti jednomu z výroků o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví nastávají suspenzívní účinky také vůči všem ostatním výrokům
rozhodnutí ve věci samé - srov. například právní názor uvedený v rozsudku býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.6.1980 sp. z. 3 Cz 36/80, uveřejněném ve
Sborníku Nejvyššího soudu IV, vydaného v roce 1986, na str. 767, nebo v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.4.2006 sp. zn. 22 Cdo 879/2005, uveřejněném
v časopise Soudní rozhledy č. 4/2007 na str. 135), ale rovněž to, že
konstitutivní účinky rozhodnutí nastanou jen a teprve tehdy, až dojde k
vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví.
Dnem právní moci rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k nemovitosti zaniká spoluvlastnictví jen tehdy, bylo-li
provedeno vypořádání přikázáním věci za náhradu; v tomto případě totiž
vypořádání zrušovaného podílového spoluvlastnictví nastává již tímto dnem.
Došlo-li však k vypořádání rozdělením nemovitosti nebo prodejem nemovitosti a
rozdělením výtěžku, podílové spoluvlastnictví zaniká teprve tím, že nemovitost
byla vskutku rozdělena nebo prodána (a po prodeji následně rozdělen výtěžek
prodeje mezi dosavadní spoluvlastníky). Ohledně rozhodnutí o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti prodejem věci a rozdělením
výtěžku proto judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že nemovitost
"nadále zůstává ve spoluvlastnictví, dokud nedojde k prodeji" (srov. Rozbor a
zhodnocení rozhodování soudů "K některým otázkám rozhodování soudů ve věcech
podílového spoluvlastnictví", schválené občanskoprávním kolegiem býv.
Nejvyššího soudu SSR ze dne 8.3.1973 Cpj 8/72, které bylo uveřejněno pod č. 54
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973), a že rozhodnutím soudu
o zrušení spoluvlastnictví a nařízení prodeje nemovitosti vzniká pouze
"exekuční titul, který opravňuje kteréhokoliv ze spoluvlastníků, aby se podle
části páté" (dnes šesté) "domáhal jeho výkonu" (srov. usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 6.7.1966 sp. zn. 11 Co 330/66, které bylo uveřejněno pod č. 81
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1967, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25.1.2007 sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, uveřejněné v časopise Soudní
rozhledy č. 4/2008 na str. 133).
Proti tomuto závěru nelze důvodně namítat, že prodej společné nemovitosti je
"forma vypořádání a nikoliv samotného zrušení" a že "nelze akceptovat, že
spoluvlastnictví je zrušeno prodejem věci", nebo dovozovat, že právní mocí
rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k
nemovitosti prodejem věci a rozdělením výtěžku dochází k zániku podílového
spoluvlastnictví. Uvedené názory vycházejí z předpokladu, že právní účinky
výroku rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví mohou nastat samostatně (odděleně)
od právních účinků výroků rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví prodejem
věci a rozdělením výtěžku. Takovýto předpoklad pokládá dovolací soud za chybný.
V případě, že soud pravomocně rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví a o
jeho vypořádání prodejem věci a rozdělením výtěžku, nenastávají jeho hmotně
konstitutivní (právotvorné) účinky již dnem právní moci rozhodnutí, ale teprve
provedením stanoveného vypořádání, když (výše zmíněná) "jednota" všech výroků
rozhodnutí soudu se projevuje v rovině nejen procesní, ale především
hmotněprávní; podílové spoluvlastnictví se tedy nezrušuje již dnem právní moci
rozhodnutí soudu, ale teprve dnem, v němž došlo - na základě rozhodnutí soudu -
k prodeji dosud společné věci (následně doprovozenému rozdělením výtěžku mezi
dosavadní spoluvlastníky).
Vzhledem k tomu, že podílové spoluvlastnictví, které bylo rozhodnutím soudu
zrušeno a vypořádáno prodejem věci a rozdělením výtěžku, zaniká teprve dnem, v
němž dojde k prodeji věci, mohou spoluvlastníci i po právní moci tohoto
rozhodnutí (až do zániku podílového spoluvlastnictví) nakládat se svými
spoluvlastnickými podíly, aniž by přitom byli omezeni ve své smluvní volnosti
jenom proto, že bylo soudem pravomocně rozhodnuto o zrušení a vypořádání jejich
podílového spoluvlastnictví k nemovitosti. Dovolací soud se tímto závěrem
přihlašuje k již dříve vysloveným názorům, které vycházejí ze smluvní
převoditelnosti spoluvlastnického podílu také v době, kdy spoluvlastnictví bylo
podle ustanovení § 142 odst.1 občanského zákoníku zrušeno (srov. například
právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2010 sp. zn. 20
Cdo 4144/2007).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Vyhovění návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce
b) podle darovací smlouvy ze dne 3.1.2005 nebránilo ani katastrální úřadem
uváděné omezení žalobce a) v "nakládání s nemovitostí vzhledem k existujícímu
zápisu v katastru nemovitostí - nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí
dle rozsudku 19 C 212/98 z 13.6.2002", neboť bylo zrušeno ještě před podáním
návrhu na vklad usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.5.2004 č.j. 9 Co
678/2004-35, a omezení v nakládání se spoluvlastnickými podíly bylo posléze
vysloveno teprve usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20.2.2007
č.j. 26 E 61/2003-99.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil.
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu