21 Cdo 2155/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala, v
právní věci zástavního věřitele GIENGER BOHEMIA, s. r. o. se sídlem v
Otovicích, Mostecká č. 157, IČO 62623401, zastoupeného JUDr. Vítězslavem
Macháčkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Krále Jiřího č. 1178/20,
proti zástavnímu dlužníkovi A. P., zastoupenému Mgr. Petrem Broďánim, advokátem
se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského č. 692, o soudní prodej
zástavy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 80/2015,
o dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
20. ledna 2016 č. j. 18 Co 317/2015-73, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne
27. května 2015 č. j. 19 C 80/2015-24 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Zástavní věřitel se návrhem podaným dne 17. 4. 2015 u Okresního soudu v
Karlových Varech domáhal, aby soud rozhodl, že se nařizuje soudní prodej
zástavy, a to „spoluvlastnického podílu o velikosti 1/3 na těchto nemovitostech
v katastrálním území N. S. u L.: pozemku parcelní číslo 1184/1 o výměře 2 444
m2 (druh pozemku – orná půda), pozemku parcelní číslo 1184/2 o výměře 694 m2
(druh pozemku – ostatní plocha, způsob využití – ostatní komunikace), pozemku
parcelní číslo 1184/3 o výměře 1 504 m2 (druh pozemku – zastavěná plocha a
nádvoří), jehož součástí je stavba (způsob využití – zemědělská stavba),
pozemku parcelní číslo 1184/7 o výměře 1 280 m2 (druh pozemku – orná půda),
pozemku parcelní číslo 1186/1 o výměře 910 m2 (druh pozemku – vodní plocha,
způsob využití – vodní nádrž umělá) a pozemku parcelní číslo 1186/2 o výměře 90
m2 (druh pozemku – ostatní plocha, způsob využití – jiná plocha), vše evidováno
u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště S., na listu
vlastnictví pro katastrální území N. S. u L., část obce a obec N. S., okres
S.“, a to pro pohledávku zástavního věřitele vůči zástavnímu dlužníkovi ve výši
1 000 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 14. 6. 2011
uzavřel se zástavním dlužníkem smlouvu o zřízení zástavního práva ke
spoluvlastnickému podílu o velikosti 1/3 na uvedených nemovitostech s právními
účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí ke dni 22. 6. 2011 a že
„existenci“ zajištěné pohledávky dokládá „samotný text smlouvy“, v jejímž čl. I
je „prohlášeno za nesporné“, že „zástavní věřitel má vůči zástavci pohledávku
ve výši 1 000 000 Kč z titulu ručení za zboží odebrané společností PET GAS s.
r. o., IČO 285008246, se sídlem Praha 1, Staré Město, Na Příkopě 392/9, PSČ
11000“. Uvedl, že uznáním závazků ze dne 12. 5. 2011, ze dne 23. 1. 2012 a ze
dne 17. 10. 2012, která podepsal jednatel společnosti PET GAS s. r. o. P. P. a
ze kterých jsou zřejmé jednotlivé faktury na částky odpovídající kupním cenám
zboží odebraného společností PET GAS s. r. o. od zástavního věřitele, uznala
společnost PET GAS s. r. o. ke dni 12. 5. 2011 závazek vůči zástavnímu věřiteli
ve výši 5 786 806 Kč, ke dni 16. 1. 2012 ve výši 5 800 876 Kč a ke dni 15. 10.
2012 ve výši 6 776 004 Kč, a že podle salda faktur ze dne 3. 3. 2015 společnost
PET GAS s. r. o. dluží zástavnímu věřiteli „do dnešního dne“ na jistinách
pohledávek za odebrané zboží 6 669 890 Kč.
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 27. 5. 2015 č. j. 19 C
80/2015-24 návrh zástavního věřitele zamítl a rozhodl, že zástavní věřitel je
povinen zaplatit zástavnímu dlužníkovi na náhradě nákladů řízení 4 392 Kč.
Vycházel ze shodných tvrzení účastníků, že dne 14. 6. 2011 byla mezi nimi
uzavřena zástavní smlouva k předmětným nemovitostem, podle které bylo vloženo
zástavní právo do katastru nemovitostí, že společnost PET GAS s. r. o. uznala
své závazky vůči zástavnímu věřiteli dne 12. 5. 2011 ve výši 5 786 806 Kč, dne
16. 1. 2012 ve výši 5 800 876 Kč a dne 15. 10. 2012 ve výši 6 776 004 Kč, že
„neexistuje žádná jiná listina“ obsahující ručitelské prohlášení zástavního
dlužníka nebo smlouvu či dohodu o převzetí ručení kromě smlouvy o zřízení
zástavního práva ze dne 14. 6. 2011 a že mezi zástavním věřitelem a zástavním
dlužníkem „nebyla nikdy uzavřena smlouva o ručení, respektive zástavní dlužník
nikdy neučinil ručitelské prohlášení ve vztahu k zástavnímu věřiteli“. Dovodil,
že prohlášení obsažené v čl. 1 zástavní smlouvy je pouze vyjádřením toho, že by
„zástavní dlužník měl mít pohledávku z právního důvodu ručení vůči zástavnímu
věřiteli“, že se ale nejedná o ručitelské prohlášení ve smyslu § 303 a
následujících obchodního zákoníku, že toto prohlášení je zároveň neurčité,
neboť „z pohledu ustanovení § 304 odst. 1 obchodního zákoníku není dostatečně
určitě vymezena část závazku, za který by zástavní dlužník měl zástavnímu
věřiteli ručit“, a že zajištěná pohledávka nebyla v zástavní smlouvě dostatečně
určitě vymezena, neboť není zřejmé, „za jakou nebo jaké pohledávky v celkové
výši 1 000 000 Kč z pohledávek ve výši 5 786 806 Kč by měl zástavní dlužník
coby ručitel odpovídat a která z těchto pohledávek by měla být zástavním právem
zajištěna“. Dospěl k závěru, že zástavní věřitel nedoložil „existenci“
zajištěné pohledávky, neboť ta musí být doložena právním důvodem vzniku
pohledávky a skutečnostmi, ze kterých lze dovodit výši pohledávky, a že
zástavní smlouva je neplatná.
K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 1.
2016 č. j. 18 Co 317/2015-73 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a uložil
zástavnímu věřiteli povinnost zaplatit zástavnímu dlužníkovi na náhradě nákladů
odvolacího řízení 4 295,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Broďániho. Shodně se
soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní věřitel nedoložil
„existenci“ zajištěné pohledávky, neboť z jeho údajů vyplynulo, že nebyla
uzavřena smlouva o ručení a zástavní dlužník nikdy neučinil ručitelské
prohlášení ve vztahu k zástavnímu věřiteli. Uvedl, že za této situace by ani
„odstraňováním pochybností o projevu vůle“ nemohlo být „další tvrzení a
dokazování úspěšné“, neboť ručení podle obchodního zákoníku může vzniknout
pouze písemně „pod sankcí neplatnosti“. Uzavřel, že pokud by byly pochybnosti o
„charakteru“ zajišťované pohledávky, pak by soud měl odstraňovat nejasnosti
pomocí výkladu projevu vůle; dokazování v tomto směru by však bylo vzhledem k
závěru o nedoložení „existence“ zajištěné pohledávky nadbytečné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání. Namítá,
že zástavní smlouva ze dne 14. 6. 2011 nevyvolává žádné pochybnosti o tom, kdo
je zástavním věřitelem, kdo zástavním dlužníkem, jaká je zajišťovaná pohledávka
a co je předmětem zástavy, a že je proto dostatečně určitá (včetně ručitelského
závazku zástavního dlužníka vůči zástavnímu věřiteli zajišťujícího obligační
pohledávku zástavního věřitele vůči dlužníku PET GAS s. r. o.) a srozumitelná,
a tudíž platná. Vytýká soudům, že se v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu nesnažily provést výklad vůle účastníků, která „jednoznačně“
směřovala k tomu, aby došlo k zajištění závazku dlužníka PET GAS s. r. o. vůči
zástavnímu věřiteli, a zdůrazňuje, že oba účastníci „existenci zajišťované
pohledávky, jakož i existenci zástavního práva respektovali a uznávali, věděli
přesně, kdo je zástavním věřitelem, kdo je zástavním dlužníkem a jaká je
zajišťovaná pohledávka, i co je předmětem zástavy“. Dovolatel je přesvědčen o
tom, že soudy obou stupňů postupovaly „nad rámec své pravomoci“, když
skutečnosti, které zkoumaly, měly být předmětem případného přezkumu až v rámci
druhé fáze soudního prodeje zástavy, a to v řízení o výkon rozhodnutí prodejem
zástavy. Trvá na tom, že smlouva o zřízení zástavního práva je platná, že
zajišťovaná pohledávka byla doložena a je ve smlouvě o zřízení zástavního práva
dostatečně určitě specifikována, a že tak byly splněny veškeré zákonné
předpoklady pro nařízení soudního prodeje zástavy. Zástavní věřitel navrhl, aby
dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se nařizuje soudní
prodej zástavy, nebo aby zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posuzování podmínek pro nařízení
soudního prodeje zástavy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání zástavního věřitele je opodstatněné.
V projednávané věci je třeba zástavní právo k předmětným nemovitostem i v
současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření zástavní smlouvy – podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného
do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Protože řízení o soudním prodeji
zástavy bylo zahájeno návrhem podaným u soudu po 1. 1. 2014, postupuje se v něm
podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř.
s.“).
Podle ustanovení § 354 z. ř. s. řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit
jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje
zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy.
Podle ustanovení § 356 z. ř. s. ve věci není třeba nařizovat jednání jen za
podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných
důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s
rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti
uvedené v § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. doloženy listinami vydanými nebo
ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy,
doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a
kdo je zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení § 358 odst. 3 z. ř. s. podle vykonatelného rozhodnutí o
nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon
rozhodnutí prodejem zástavy.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že
v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §
152 obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky
(srov. § 155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná
zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen
částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel
právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z
výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit
na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem
zástavy (srov. § 165a odst. 1 obč. zák.).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení
o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, jímž se zástavní
věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením
soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej
zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel
návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy
není „sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení
vykonávací (exekuční). Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je
- jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 165a odst. 1 obč. zák. - dosáhnout
zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit
zástavní věřitel.
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy
soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku,
zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem.
Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty
první z. ř. s. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se
současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje
zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby
se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné.
Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo
ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního
stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení
zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s
usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v
ustanoveních § 200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo
1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.
12. 2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2004).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy
(jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení
posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř.
s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění
dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v
ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu
provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji
zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke
sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností
uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho
návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní
věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně
osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního
věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval
dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí
dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení § 357 z. ř. s. (jeho
zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani
ustanovení § 28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6.
2016 sp. zn. 21 Cdo 4979/2015).
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené
v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje
zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním
prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by
jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v
řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje
zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem
zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním
věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu
rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55
exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu
rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon
rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k
prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov.
též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004 nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011).
Dokládá-li zástavní věřitel zástavní právo k zástavě zástavní smlouvou
(smlouvou o zřízení zástavního práva), je nepochybné, že je vždy významné pro
závěr o zástavním právu (kromě jiných okolností) též to, zda jde o platný
právní úkon; na základě neplatné zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního
práva) totiž zástavní právo vzniká - i kdyby podle takové smlouvy došlo ke
vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebo kdyby nastal jiný modus
zástavního práva - jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení
§ 161 odst. 1 obč. zák. anebo v jiných případech stanovených právními předpisy.
Judikatura soudů proto dospěla k závěru, že soud v řízení o soudním prodeji
zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 věty první o.
s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti
smluv, avšak - jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto
první fáze soudního prodeje zástavy - jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo
jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo
uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). To, že důvod
neplatnosti zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) vyšel z
jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu
zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit
tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným
tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o
soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností
uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., neumožňuje soudu
provést dokazování ke sporným tvrzením (srov. při obdobné právní úpravě v
ustanovení § 200z odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12.
2013 například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn.
21 Cdo 3447/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 21
Cdo 3127/2012).
V projednávané věci zástavní věřitel požadoval - jak vyplývá z návrhu -
nařízení prodeje zástavy ve prospěch pohledávky ve výši 1 000 000 Kč označené v
čl. I zástavní smlouvy ze dne 14. 6. 2011 jako pohledávka „z titulu ručení za
zboží odebrané společností PET GAS s. r. o.“ a předložil soudu - jak je zřejmé
z obsahu spisu – listiny, které osvědčovaly (ze kterých se jevilo jako
pravděpodobné), že zástavní věřitel má vůči společnosti PET GAS s. r. o.
pohledávku z důvodu nezaplacené kupní ceny za dodané a odebrané zboží ve výši 6
669 890 Kč (zejména písemná uznání závazků ze dne 12. 5. 2011, ze dne 23. 1.
2012 a ze dne 17. 10. 2012 podepsaná jednatelem společnosti PET GAS s. r. o. P.
P. a saldo faktur vydaných zástavním věřitelem ze dne 3. 3. 2015). Soudy
dospěly k závěru, že zástavní věřitel nedoložil zajištěnou pohledávku, neboť
nebyla uzavřena smlouva o ručení a zástavní dlužník nikdy neučinil ručitelské
prohlášení ve vztahu k zástavnímu věřiteli.
Podle ustanovení § 156 odst. 2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat
označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Pohledávka, kterou zástava zajišťuje (zajišťovaná pohledávka), musí být v
zástavní smlouvě (smlouvě o zřízení zástavního práva) označena - jako jedna z
jejích tzv. podstatných náležitostí - tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou
pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům
zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) bylo zřejmé (nepochybné),
jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje. Vznikne-li pochybnost o obsahu
zástavní smlouvy z hlediska její určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se
pokusit pomocí výkladu projevu vůle uvedeného v právním úkonu o odstranění
takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může
směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se
při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s
jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního
úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Pouze v případě,
že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle,
lze právní úkon považovat za neplatný podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.
Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak
jasného právního úkonu.
V posuzovaném případě bylo v zástavní smlouvě ze dne 14. 6. 2011 v čl. I ve
vztahu k označení zajišťované pohledávky uvedeno, že „zástavní věřitel má vůči
zástavci pohledávku ve výši 1 000 000 Kč z titulu ručení za zboží odebrané
společností PET GAS s. r. o., IČO 285008246, se sídlem Praha 1, Staré Město, Na
Příkopě 392/9, PSČ 110 00“. Smlouvu jakožto výsledek projevů vůle je třeba
vykládat - jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. - nejen podle
jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností,
zejména podle vůle účastníků smlouvy (na to, jakou měli účastníci při uzavření
smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat
především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem
zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by
byla v rozporu s jazykovým projevem).
Závěr soudů, že zástavní věřitel nedoložil zajištěnou pohledávku, neboť nebyla
uzavřena smlouva o ručení a zástavní dlužník nikdy neučinil ručitelské
prohlášení ve vztahu k zástavnímu věřiteli, vychází z předpokladu, že
zajištěnou pohledávkou označenou v zástavní smlouvě ze dne 14. 6. 2011 byla
pohledávka zástavního věřitele vůči zástavnímu dlužníku ve výši 1 000 000 Kč z
důvodu ručení zástavního dlužníka za pohledávku zástavního věřitele vůči
společnosti PET GAS s. r. o., a nikoli pohledávka zástavního věřitele vůči
společnosti PET GAS s. r. o. z důvodu nezaplacené kupní ceny za dodané a
odebrané zboží doložená zástavním věřitelem (její část ve výši 1 000 000 Kč). Z
tohoto předpokladu však soudy vyšly, aniž by byl učiněn pokus o odstranění
nejasnosti zástavní smlouvy ohledně označení zajištěné pohledávky pomocí
výkladu projevu vůle a aniž by vůbec pro výklad projevu vůle měly (mohly mít)
zjištěny všechny potřebné skutečnosti, neboť povaha řízení o soudním prodeji
zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení
§ 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jim neumožňovala provést k objasnění
takových skutečností dokazování. Soudy měly vzít v úvahu, že prostor pro
náležitý výklad zástavní smlouvy za účelem objasnění, zda pohledávkou
zástavního věřitele zajištěnou touto smlouvou byla ta pohledávka, kterou
zástavní věřitel doložil v řízení před soudy, se vytvoří až ve druhé fázi
soudního prodeje zástavy [za předpokladu, že zástavním věřitelem bude podán
návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce)].
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Karlových
Varech) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu