21 Cdo 2159/2017-125
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., v právní věci žalobkyně A. D., zastoupené JUDr. Radimem Miketou,
advokátem se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18, proti
žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČO 69797111, o 122.200,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 89/2016, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února
2017 č. j. 16 Co 212/2016-87, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
15.899,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Radima
Mikety, advokáta se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18.
Žalobkyně se (žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 2. 3. 2016)
domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na doplatku platu za období od 1. 1. 2012
do 31. 12. 2014 celkem 122.200,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě
specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že je zaměstnána u žalované na základě
pracovní smlouvy ze dne 25. 11. 2002 ve znění pozdějších změn a dodatků jako
právní zástupce. Odměňování žalobkyně je upraveno zákonem č. 201/2002 Sb. tak,
že žalobkyni náleží ve smyslu zákona č. 201/1997 Sb. plat jako státnímu
zástupci krajského státního zastupitelství do ukončení pátého roku praxe.
Žalobkyně má za to, že její plat v letech 2012 až 2014 byl ze strany žalované
stanoven nesprávně, neboť podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 neměl být pro výpočet
platu použit údaj Českého statistického úřadu o průměrné hrubé měsíční mzdě „na
fyzické osoby“, nýbrž měl být použit údaj v tabulce „přepočtené počty
zaměstnanců“. I když byl uvedený rozsudek, který „definitivně a jasně deklaruje
nezákonný postup státu při stanovení výše platové základny“, vydán ve věci
platového nároku soudce, je podle jejího názoru „mimo jakoukoliv pochybnost, že
učiněné závěry se vztahují též na platové odměňování žalobkyně“. Plat žalobkyně
tak měl po přepočtení činit v roce 2012 částku 52.500,- Kč (do 31. 5. 2012 však
činil pouze 49.200,- Kč a od 1. 6. 2012 pak 49.500,- Kč), v roce 2013 měl činit
57.800,- Kč (činil však jen 54.400,- Kč) a v roce 2014 měl být stanoven ve výši
59.500,- Kč (namísto stanovených 55.800,- Kč). Žalobkyně si je zároveň vědoma
toho, že ohledně části uplatněného nároku „by bylo možno formálně právně vznést
námitku promlčení“. Pokud by však byla vznesena, „bude tato dle jejího názoru v
rozporu s dobrými mravy“, neboť stát jako zaměstnavatel již učinil nápravu
nezákonného stavu v odměňování ve vztahu k soudcům a státním zástupcům, které
je postaveno na shodných principech, přičemž žalobkyni i dalším zaměstnancům
bylo zaměstnavatelem opakovaně slibováno, že záležitost bude řešena, avšak že
pro takový postup je nezbytné rozhodnutí vlády ČR; žalobkyně naposledy vyzvala
žalovanou k úhradě svých nároků dne 15. 2. 2016 a dostalo se jí odpovědi, že
vláda ČR doposud předkládaný materiál na nápravu stavu neprojednala. Žalobkyně
tak „loajálně očekávala, že stát bude postupovat stejně, či obdobně a
nedopustí, aby u osob odměňovaných na základě stejných principů bylo
postupováno diametrálně odlišně“. Pouze z těchto důvodů nepodala žalobu dříve,
a proto námitkou promlčení by tak „byla sankcionována za svoji loajalitu
zaměstnavateli“.
Žalovaná zejména uvedla, že uzavření dohody o narovnání mezi státem a soudci a
státními zástupci nevytváří jakýkoli právní základ, od kterého by bylo možné
odvozovat jakékoli analogie, závazky žalované vůči žalobkyni či legitimní
očekávání žalobkyně, že činnost žalobkyně „nelze stavět naroveň činnosti soudců
či státních zástupců“, neboť žalobkyni nesvědčí ústavně garantovaná osobní
nezávislost ani nevykonává veřejnou moc, a že při stanovení platu zaměstnanců
žalované vykonávajících činnosti uvedené v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č.
201/2002 Sb. zákonodárce využil odkaz na plat státního zástupce pouze jako
způsob výpočtu. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení nároků, které měly
žalobkyni vzniknout před 2. 3. 2013, s tím, že tato námitka není v rozporu s
dobrými mravy, neboť žalobkyni nebránily žádné důvody uplatnit své požadavky
soudní cestou.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 5. 9. 2016 č. j. 8 C 89/2016-47
žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 81.783,- Kč s úroky z prodlení, které
ve výroku specifikoval (výrok I.), žalobu co do částky 40.417,- Kč s úroky z
prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení 19.947,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Radima
Mikety. Soud prvního stupně s poukazem na příslušná ustanovení zákonů č.
201/2002 Sb., č. 201/1997 a č. 236/1995 Sb. zdůraznil, že platová základna pro
soudce, od které se odvíjí platová základna pro státní zástupce a
„zprostředkovaně také pro tzv. právní zástupce žalované (tj. včetně
žalobkyně)“, činila v roce 2012 2,5 násobek a v letech 2013 a 2014 2,75 násobek
„průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře
dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý
kalendářní rok“ (§ 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. v tehdy platném znění). Z
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo
1440/2014, o jehož závěry žalobkyně „opřela“ svůj nárok, vyplývá, že důvodem
jeho vydání je nesprávný postup a výklad Ministerstva práce a sociálních věcí
při stanovení průměrné mzdy pro výpočet platové základny, přičemž dovolací soud
přiléhavě a logicky vysvětlil, z jakého důvodu je třeba při stanovení platové
základny pro všechny zaměstnance vycházet z průměrné mzdy podle tzv.
„přepočtených počtů zaměstnanců“, tj. po přepočtu jednotlivých mezd na plné
úvazky zaměstnanců. I když výši platové základny pro příslušný kalendářní rok
vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením,
nejedná se o obecně závazný právní předpis, ale jen o „sdělení o skutečnosti“,
z něhož soud vychází, jen jestliže vyhlášená skutečnost je opravdu správná; v
opačném případě rozhodnou skutečnost posoudí sám. V námitce promlčení vznesené
žalovanou neshledal výkon práva v rozporu s dobrými mravy, když přihlédl
zejména k tomu, že žalobkyně, která „sama stát zastupuje v soudních řízeních,
si měla být nepochybně vědoma toho, že je-li její plat vypočítáván chybně a
zaměstnavatel nesjednal ihned nápravu“, mohla podat u soudu žalobu včas a
zastavit běh promlčecí lhůty. Žalobkyni v tom nic nebránilo, neboť v té době
již bylo známo zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které řeší problematiku
platů s dopadem na všechny zaměstnance, jejichž plat se odvíjí od průměrné mzdy
v nepodnikatelské sféře. V únoru 2015 pak vláda ČR schválila předjednané zásady
dohod o narovnání se soudci a státními zástupci o doplacení platů za roky 2012
až 2014, aniž by ovšem zde byla zmínka o způsobu narovnání platů právních
zástupců. Uvedené bylo žalobkyni sděleno žalovanou na poradě dne 15. 7. 2015 s
tím, že žalovaná nemá zákonný podklad, na základě kterého by mohla přistoupit k
doplatku platů právních zástupců. Za této situace žalobkyně „nemohla důvodně
očekávat, že jí stát vyplatí bez podané žaloby rozdíl v platu od roku 2012“.
Nárok žalobkyně je proto v rozsahu 40.400,- Kč promlčen, neboť soud mohl
přiznat žalobkyni doplatky platu splatné až od 10. 3. 2013.
K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 2. 2017 č. j. 16 Co 212/2016-87 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím
bylo vyhověno žalobě co do částky 81.659,- Kč s příslušenstvím a byla zamítnuta
žaloba co do částky 4.960,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části, v níž byla
zamítnuta žaloba co do částky 35.440,- Kč s příslušenstvím, tento rozsudek
změnil tak, že žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok II.), v části, v níž bylo
vyhověno žalobě o zaplacení 124,- Kč s příslušenstvím, tento rozsudek změnil
tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok III.), a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
58.670,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 24.962,- Kč, obojí k rukám
advokáta žalobkyně (výroky IV. a V.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně vyslovil souhlas s právním názorem Nejvyššího soudu České republiky
vyjádřeným v rozsudku ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, týkajícím
se výkladu pojmu „průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v
nepodnikatelské sféře“, jak je uveden v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb.,
který lze bez dalšího přijmout i v případech zaměstnanců státu, kteří nejsou
soudci ani státní zástupci a kteří mají stanoven plat v návaznosti na určení
platové základny právě podle ustanovení § 3 zákona č. 236/1995 Sb. Uvedl, že
správné stanovení průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře v návaznosti
na tzv. přepočtené počty zaměstnanců na plné úvazky je odrazem logického
výkladu, neboť je zřejmé, že pokud bude zaměstnanec v nepodnikatelské sféře
vykonávat práci jen po kratší pracovní dobu, bude zároveň pobírat nižší plat,
než jaký by mu náležel, kdyby konal práci po plnou pracovní dobu, což je nutné
ve výpočtu zohlednit, a že takový závěr platí jak pro soudce a státní zástupce,
tak i pro ostatní zaměstnance státu a není důvodu, aby bylo s různými skupinami
zaměstnanců státu, jejichž plat je závislý na určení platové základny ve smyslu
ustanovení § 3 zákona č. 236/1995 Sb., nakládáno různě. Teprve úprava platové
základny ve vztahu k násobku průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře
zohledňuje odlišnosti funkce soudců a představitelů justiční moci v širším
slova smyslu a moci zákonodárné a výkonné. Jelikož žalovaná vycházela při
určení platu žalobkyně ze sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí, které
nemá povahu zákona, ale pouze osvědčuje určenou výši platové základny, mohla
být tato skutečnost podrobena přezkumu a při výpočtu platové základny mohl soud
vyjít ze správného statistického údaje. Odvolací soud však na rozdíl od soudu
prvního stupně „po zvážení všech okolností“ hodnotil námitku promlčení
vznesenou žalovanou jako „výkon práva v rozporu s dobrými mravy“, ovšem pouze
za období od 5. 3. 2015, kdy začala být otázka doplatku platu projednávána ve
vedení žalované, kdy žalovaná jakožto představitel státní správy, projevila
svou vůli postupovat obdobným způsobem jako v případě představitelů justice i u
žalobkyně.
Od tohoto okamžiku byla žalobkyně a další zaměstnanci žalovanou
opakovaně ujišťováni, že se o doplacení platových nároků jedná a že řešení je
připravováno ve spolupráci s Ministerstvem financí, bylo v nich proto vzbuzeno
legitimní očekávání, že po vyřešení sporných platových otázek se soudci a
státními zástupci bude věc kladně řešena i s nimi, a žalobkyni proto nelze
klást k tíži, že nepodala žalobu na doplatek platu již v této době.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho vyhovujících výroků o věci
samé) podala žalovaná dovolání. Namítala, že rozhodnutí týkající se
individuálního nároku soudce nelze zpětně aplikovat i na nároky zaměstnanců
žalované, kteří nejsou v postavení soudce. Podle jejího názoru je třeba
přihlédnout k principu právní jistoty a ke skutečnosti, že v období let 2012 –
2014 žádný zaměstnanec žalované na rozpor mezi sdělením ministerstva a
statistickými údaji nepoukázal. Statistické údaje nejsou stabilizované a
vyjadřují proměnlivou hodnotu, která může být dále revidována, a potřebnou
stabilitu do platu zaměstnanců vneslo až sdělení Ministerstva práce a
sociálních věcí č. 33/2015 Sb., které pro rok 2015 nahradilo původní sdělení č. 368/2014 Sb.; pro roky 2012 – 2014 však zůstala v platnosti původní sdělení, ze
kterých by se mělo ohledně platových nároků zaměstnanců žalované vycházet i
dnes. Podle mínění dovolatelky je nutné i v případě nároků uplatněných
zaměstnanci žalované z důvodu jinak stanovené platové základny aplikovat závěry
vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15. Ústavní soud zde vyjádřil zásadu, že zrušení zákona nevyvolává zpětné účinky, a
pokud derogační výrok není spojen s odkladem vykonatelnosti, působí s účinky ex
nunc, tedy teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů. Žalovaná
se domnívá, že tato zásada musí být respektována při řešení otázky, zda
existuje veřejný zájem, který by převážil nad právem zpětného doplacení platu,
tedy tvrzeného nároku. Protože Ústavní soud v citovaném nálezu existenci
takového veřejného zájmu shledal, „je nepřípustnost zpětné retroaktivity
použitelná i na nárok zaměstnance žalované v tomto řízení“. Za situace, kdy v
letech 2012 až 2014 „jiná výše platové základny zákonem stanoveným způsobem
vyhlášena nebyla“, žalovaná vyplácela plat řádně, v souladu s příslušnými
sděleními vyhlášenými ve Sbírce zákonů, a pokud by vyplácela plat v jiné výši
než takto stanovené, postupovala by v rozporu se zákonem. Žalovaná sice po
vzoru soudců a státních zástupců, ohledně nichž vláda schválila zásady dohod o
narovnání, připravila návrh usnesení vlády o platovém vyrovnání s generálními
řediteli a právními zástupci Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
tento návrh však nebyl vládou dne 30. 6. 2016 schválen. V této souvislosti
žalovaná opětovně zdůraznila, že činnost jejích zaměstnanců „zásadně nelze
stavět na roveň činnost soudců a státních zástupců“, kterým svědčí ústavně
garantovaná osobní nezávislost, včetně Ústavním soudem judikované relativní
neměnnosti platového postavení. S pozicí soudce a státního zástupce je spojeno
mnoho restriktivních opatření, která zasahují do jejich osobního života, a
proto se stát zavázal je důstojně hmotně zabezpečit. Zaměstnancům žalované však
taková ústavně garantovaná nezávislost nesvědčí, proto se nemohou dovolávat ani
záruk, které tuto nezávislost zabezpečují. Zákonodárce sice využil ke stanovení
výše jejich platu odkaz na plat státního zástupce, „ovšem pouze jako způsob
jeho výpočtu“, bez zakotvení jakýchkoli dalších podmínek či výhod.
Dovolatelka
rovněž vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil otázku, zda
námitka promlčení byla žalovanou uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Poukázala
na skutečnost, že žalobkyni jako zaměstnankyni žalované s právnickým vzděláním
muselo být již od počátku roku 2015 jasné, že nárok na doplacení platu od ledna
2012 se bude postupně promlčovat. Žalovaná ani žalobkyni, ani jiným
zaměstnancům na stejné pozici „nikdy vyplacení promlčeného nároku neslíbila“ a
zaměstnanci „nemohli spoléhat ani na to, že dorovnání platu bude vyřešeno
dohodou se žalovanou, kdy žalovaná pouze jednala o takovéto možnosti, přičemž
výsledek byl nejistý“. Žalované „nelze přičítat k tíži“, že vláda nakonec její
návrh neschválila. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že se žaloba zamítá, a „rozhodl podle
toho i o nákladech řízení“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně
zamítnuto z důvodu, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný. Žalobkyně
považuje otázku možného dorovnání platu zaměstnanců žalované do výše určené
podle správně stanovené platové základny za dovolacím soudem „jednoznačně
vyřešenou“, neboť není důvodu, aby plat soudce měl být při stejných způsobech
jeho stanovení určován jinak než u zaměstnanců žalované, včetně žalobkyně. V
dané věci se přitom nejedná o nepřípustnost zpětné retroaktivity ve smyslu
žalovanou zmíněného nálezu Ústavního soudu, nýbrž „pouze a výlučně o to, že
žalovaná nepostupovala v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou“.
Ohledně otázky promlčení části uplatněného nároku pak podle názoru žalobkyně
„neexistuje žádný důvod pro to, aby se Nejvyšší soud odchýlil od dosavadní
judikatury, když je nepochybné, že v projednávané věci nastaly okolnosti, pro
které lze námitkou promlčení vznesenou žalovanou hodnotit jako rozpornou s
dobrými mravy“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení
otázky hmotného práva, zda pro účely stanovení platu zaměstnanců Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových v letech 2012 – 2014 odměňovaných podle
ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu
ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových“) má být platová základna uvedená v
ustanovení § 3 odst. 3 větě první zákona č. 236/1995 Sb., ve znění účinném do
31. 12. 2014, a vyhlašovaná sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ve
Sbírce zákonů odvozována z průměrné mzdy zveřejněné Českým statistickým úřadem
za předminulý kalendářní rok jako „Průměrná hrubá měsíční mzda na fyzické
osoby“, nebo jako „Průměrná hrubá měsíční mzda na tzv. přepočtené počty“.
Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech
souvislostech vyřešena, je dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
Podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových kvalifikačním předpokladem zaměstnance Úřadu, který má vykonávat
činnosti uvedené v ustanoveních § 3, 4, 6, 7, 9, 11, 13, 13a, 13b a 13d anebo
zajišťovat obdobné činnosti v rámci plnění dalších úkolů Úřadu (§ 18, 19), je
vždy vysokoškolské vzdělání získané studiem v magisterském studijním programu v
oboru právo na vysoké škole v České republice a nejméně tříletá doba praxe v
oboru předpokládaného druhu práce po ukončení předepsaného vzdělání.
Podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových zaměstnancům Úřadu uvedeným v odstavci 2 náleží plat jako státnímu
zástupci krajského státního zastupitelství do ukončení pátého roku praxe a
generálnímu řediteli Úřadu náleží plat jako náměstkovi nejvyššího státního
zástupce podle zvláštního zákona.
Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých
dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992
Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých
dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o platu státních zástupců“) se plat určí jako součin platové základny a
platového koeficientu stanoveného podle počtu let započitatelné praxe a stupně
státního zastupitelství, ke kterému je státní zástupce přidělen nebo přeložen,
nestanoví-li tento zákon jinak; plat se zaokrouhluje na 100 Kč nahoru.
Platová základna stanovená pro státní zástupce činí 90 % platové základny
stanovené pro soudce v zákoně, kterým se stanoví platy soudcům (srov. § 3 odst.
3 větu první zákona o platu státních zástupců). Výši platové základny pro
příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve
Sbírce zákonů sdělením [srov. § 3 odst. 3 větu druhou zákona o platu státních
zástupců a § 2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o
Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů účinném do 20. 2.
2017]; pro období od 1. 1. 2012 do 31. 5. 2012 se tak stalo sdělením č.
398/2011 Sb., pro období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2012 sdělením č. 184/2012
Sb., pro kalendářní rok 2013 sdělením č. 17/2013 Sb. a pro kalendářní rok 2014
sdělením č. 395/2013 Sb.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že plat zaměstnance Úřadu pro zastupování státu
ve věcech majetkových, který má vykonávat nebo zajišťovat činnosti uvedené v
ustanovení § 16 odst. 2 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, odpovídá platu státního zástupce krajského státního zastupitelství
do ukončení pátého roku praxe, který se stanovuje součinem platového
koeficientu (§ 3 odst. 4 zákona o platu státních zástupců) a platové základny
(§ 3 odst. 3 zákona o platu státních zástupců). Platová základna je pro
příslušný rok vypočítána a vyhlášena Ministerstvem práce a sociálních věcí ve
Sbírce zákonů formou sdělení. Ze znění ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu
státních zástupců je přitom zřejmé, že při výpočtu platové základny státních
zástupců je nezbytné vycházet z platové základny stanovené pro soudce.
Platová základna stanovená pro soudce činí zákonem stanovený násobek průměrné
nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle
zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok
[srov. § 3 odst. 3 větu první zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších
náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých
státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění účinném do
31. 12. 2014 (dále jen „zákon o platu“)]. Výši platové základny pro příslušný
kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů
sdělením [srov. § 3 odst. 3 větu druhou zákona o platu a § 2 odst. 1 písm. f)
zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 20. 2. 2017]; pro kalendářní rok 2011 se
tak stalo sdělením č. 271/2011 Sb., pro období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2012
sdělením č. 183/2012 Sb., pro kalendářní rok 2013 sdělením č. 18/2013 Sb. a pro
kalendářní rok 2014 sdělením č. 394/2013 Sb.
Český statistický úřad zveřejňuje údaje o průměrné hrubé měsíční mzdě „na
fyzické osoby“ a o průměrné hrubé měsíční mzdě „na přepočtené počty
zaměstnanců“; zatímco první z těchto údajů vychází z průměrného evidenčního
počtu zaměstnanců ve fyzických osobách, „druhá tabulka“ je přepočtem průměrného
evidenčního počtu zaměstnanců ve fyzických osobách podle délky jejich
pracovních úvazků na zaměstnavatelem stanovenou (plnou) pracovní dobu (na plně
zaměstnané zaměstnance).
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že ustanovení § 3 odst. 3 věty první
zákona o platu nelze chápat tak, že by „průměrná nominální měsíční mzda“ mohla
být vypočtena na „fyzickou osobu“ bez ohledu na to, zda do výpočtu zahrnutou
„měsíční mzdu“ dosáhla výkonem práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu
(na „plný“ nebo „zkrácený“ tzv. pracovní úvazek). Má-li být vystižena „mzda v
nepodnikatelské sféře“ jako právní prostředek, který má sloužit k vytvoření
„stabilní vazby“ na platy soudců, nelze při výpočtu „průměrné nominální měsíční
mzdy“ pokládat „plné“ a „zkrácené pracovní úvazky“ za stejné (rovnocenné)
veličiny, ale je třeba důsledně vycházet z toho, zda fyzická osoba
(zaměstnanec) dosáhla svého výdělku zahrnutého do výpočtu průměrné nominální
měsíční mzdy při výkonu práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu.
Platová základna vycházející z údajů o průměrné hrubé měsíční mzdě „na fyzické
osoby“ je proto stanovena na základě „nesprávně zvoleného statistického postupu
při výpočtu průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské
sféře“, neboť v souladu se zákonem je pouze takový postup, při němž bude
zohledněno také to, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla do výpočtu zahrnuté
„měsíční mzdy“ výkonem práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 1 Cdo 1440/2014, ze
kterého vycházejí rovněž soudy obou stupňů v posuzované věci).
V projednávané věci je nepochybné, že ve sděleních Ministerstva práce a
sociálních věcí č. 271/2011 Sb., č. 183/2012 Sb., č. 18/2013 Sb. a č. 394/2013
Sb. byla platová základna pro soudce vypočítána z údaje zveřejněného Českým
statistickým úřadem o průměrné hrubé měsíční mzdě „na fyzické osoby“, nikoli
„na přepočtené počty zaměstnanců“, a tedy v rozporu se zákonem. Jelikož tyto
nesprávně vypočtené platové základny stanovené pro soudce byly poté použity pro
výpočet platových základen stanovených pro státní zástupce, nejsou správná ani
sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2011 Sb., č. 184/2012 Sb.,
č. 17/2013 Sb. a č. 395/2013 Sb., která tyto výpočty sdělovala a ze kterých
žalovaná vycházela při stanovování platu žalobkyně podle ustanovení § 16 odst.
4 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Nelze přitom souhlasit s názorem dovolatelky, že za období let 2012 – 2014 byla
platová základna stanovena správně, neboť jiná výše zákonem stanoveným způsobem
vyhlášena nebyla. Sdělení ministerstva, i když se vyhlašuje ve Sbírce zákonů,
totiž není (obecně závazným) právním předpisem, ale jen - jak vyplývá také z
ustanovení § 2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o
Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů účinném do 20. 2. 2017
- sdělením o „skutečnostech a přijatých rozhodnutích“. Sdělení Ministerstva
práce a sociálních věcí o výši platové základny pro příslušný kalendářní rok,
vyhlášené ve Sbírce zákonů, tedy představuje sdělení o skutečnosti (o tom, jak
Ministerstvo práce a sociálních věcí vypočetlo „průměrnou nominální měsíční
mzdu fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosaženou podle zveřejněných údajů
Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“ a „90 % platové
základny stanovené pro soudce“), z něhož soud vychází, jen jestliže vyhlášená
skutečnost je opravdu správná; v opačném případě rozhodnou skutečnost posoudí
sám (k tomu srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp.
zn. 21 Cdo 1440/2014).
Soudy tedy v projednávané věci postupovaly v souladu se zákonem, jestliže
rozhodné skutečnosti (platové základny stanovené pro státní zástupce pro
kalendářní roky 2012 - 2014) posoudily (a vypočetly) samy a tyto údaje následně
v souladu s ustanovením § 16 odst. 4 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových použily při určení správné výše platu žalobkyně.
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem dovolatelky, že na nárok uplatněný
žalobkyní z důvodu jinak stanovené platové základny je nutné vztáhnout závěry
uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, že
zrušení protiústavní zákonné úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních
právních aktů založených na její aplikaci a že existuje veřejný zájem, který
převažuje nad zpětným doplacením platu. Uvedený nález se týká účinků, které
nastanou poté, co je zrušen zákon (nebo jeho jednotlivé ustanovení) pro rozpor
s ústavním pořádkem. V daném případě se však o takovou situaci nejedná, neboť
zákonná ustanovení upravující plat zaměstnance Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových nebyla změněna ani zrušena a plat žalobkyně byl stanoven
chybně pouze z toho důvodu, že žalovaná vycházela z platové základny uveřejněné
ve sděleních Ministerstva práce a sociálních věcí, která nebyla vypočítána v
souladu se zákonem. Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí však nejsou –
jak vyplývá z výše uvedeného – obecně závaznými právními předpisy a není-li
jejich obsah správný, je nutné rozhodnou skutečnost stanovit přímo podle
účinného zákonného ustanovení bez ohledu na to, zda byla nezákonná sdělení
zrušena.
Závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení vznesená žalovanou je pro rozpor s
dobrými mravy neplatná, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva
uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v
právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k
jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky
se však příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem
zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby
nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku
uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a
charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné
intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. právní názory uvedené
například v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25
Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2004, v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011
sp. zn. 21 Cdo 85/2010, v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn.
II. ÚS 2062/14 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 25
Cdo 4223/2016).
V řízení bylo prokázáno, že již dne 5. 3. 2015 začala být otázka doplatku platu
do výše podle platové základny odvíjející se od správně určené „průměrné
nominální mzdy v nepodnikatelské sféře“ projednávána ve vedení žalované,
zaměstnanci žalované vykonávající činnosti uvedené v ustanovení § 16 odst. 2
zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových s tím byli seznámeni
a byli žalovanou ujišťováni, že se o doplacení platových nároků jedná, že
řešení je připravováno ve spolupráci s Ministerstvem financí a že vládě bude ke
schválení předložena příslušná dohoda. V zaměstnancích žalované proto bylo
vzbuzeno legitimní očekávání, že po vyřešení platových otázek spojených se
správným určením „průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře“ se soudci a
se státními zástupci bude věc kladně vyřešena i s nimi (i s ohledem na to, že
co do použití průměrné měsíční mzdy pro výpočet platové základny nebyl důvod
činit mezi dotčenými profesemi rozdíl). Se žalobkyní je třeba souhlasit též v
tom, že se od ní jako od zaměstnance žalované, který hájí zájmy státu, očekává
zachovávání potřebné loajality vůči svému zaměstnavateli; je proto odůvodněné,
že žalobu nepodala již v době, kdy byla slovy i jednáním žalované ujišťována,
že situace bude vyřešena. Soudy proto dospěly ke správnému závěru, že žalobkyně
marné uplynutí promlčecí doby (po 5. 3. 2015) nezavinila a že námitka promlčení
byla žalovanou uplatněna – s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu - v
rozporu s dobrými mravy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalované bylo zamítnuto a žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni náklady
potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně
též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález
Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 12.840,- Kč.
Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající
v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce
žalobkyně, advokát JUDr. Radim Miketa, osvědčil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly,
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.759,- Kč (§ 137 odst. 3, §
151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 15.899,-
Kč žalobkyni zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu