21 Cdo 2204/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce CDV-1, Ltd. se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London
EC4A 2BB, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, registrační
číslo 4150216, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze
5, Elišky Peškové č. 15, proti žalovanému ICB, a.s. se sídlem v Tišnově,
Malhostovicích č. 230, IČO 25528815, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Jedličkovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Hlinky č. 92, o 46.184.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 Nc 10/2008, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2009 č.j. 20 Co
617/2008-55, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou dne 12.7.2007 u Okresního soudu Brno - venkov
domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 46.184.000,- Kč s 33% úrokem z prodlení od
27.2.1995 do zaplacení a další 1.000.000,- Kč "na nákladech řízení sp. zn. 10
Cm 755/95 jako další příslušenství pohledávky z úvěrové smlouvy ve smyslu
ustanovení § 121 odst. 3 občanského zákoníku" s tím, že uspokojení této
pohledávky se může domáhat pouze z výtěžku prodeje "nemovitosti - budovy čp.
3858, občanská vybavenost, nacházející se na pozemcích parc. č. st. 8025/1 a
parc. č. st. 8025/2, zapsané na LV č. 6358, vedeném katastrálním úřadem pro
Jihomoravský kraj, katastrálním pracovištěm Hodonín, pro katastrální území a
obec Hodonín". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jeho právní předchůdce Bankovní
dům SKALA, a.s. poskytl na základě smlouvy o úvěru ze dne 28.6.1994 společnosti
RAV s.r.o. se sídlem v Hodoníně, Jilemnického 8 úvěr ve výši 36.000.000,- Kč "s
úrokovou sazbou ve výši 18% p.a. s měsíční splatností tohoto úroku vždy k
poslednímu dni v kalendářním měsíci a sazbou úroku z prodlení ve výši až 15%
p.a.", jehož splatnost byla dohodnuta "v pravidelných čtvrtletních splátkách
splatných vždy k poslednímu dni kalendářního čtvrtletí, počínaje dnem
31.12.1994 a konče dnem 31.12.1996", a že k zajištění pohledávky z úvěru bylo
podle zástavní smlouvy ze dne 28.6.1994 zřízeno k nemovitostem dlužníka
zástavní právo. Protože dlužník úvěr řádně nesplácel, věřitel smlouvu o úvěru
ke dni 30.6.1995 vypověděl a dne 27.12.1995 podal u soudu proti dlužníku žalobu
o zaplacení částky 46.184.000,- Kč s 33% p.a. a nákladů řízení ve výši
1.000.000,- Kč a rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Brně ze dne
2.4.1999 sp. zn. 10 Cm 755/95 bylo žalobě vyhověno. Žalobce se nyní domáhá
uspokojení své pohledávky ze zástavy s odůvodněním, že "realizace zástavního
práva vůči zástavnímu dlužníkovi podle právní úpravy platné do 1.9.1998 je
možná pouze formou uplatnění nároku na zaplacení zástavním právem zajištěné
pohledávky s tím, že uspokojení pohledávky vůči zástavnímu dlužníku se může
zástavní věřitel domáhat pouze z výtěžku prodeje zástavy".
Okresní soud v Hodoníně, kterému byla věc postoupena jako soudu místně
příslušnému, usnesením ze dne 28.4.2008 č.j. 10 Nc 10/2008-28 žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
8.400,- Kč k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Jedličkové. Dovodil, že pohledávka se
stala splatnou dne 30.6.1995 a čtyřletá promlčecí doba začala běžet ode dne
1.7.1995, že žalobě o zaplacení 46.184.000,- Kč s příslušenstvím doručené býv.
Krajskému obchodnímu soudu v Brně dne 27.12.1995 bylo rozsudkem ze dne 2.4.1999
č.j. 10 Cm 755/95-61 vyhověno a rozsudek nabyl právní moci dne 19.5.1999, že po
uplynutí lhůty ke splnění povinnosti určené v rozsudku býv. Krajského
obchodního soudu ze dne 2.4.1999 č.j. 10 Cm 755/95-61 začala běžet nová
čtyřletá promlčecí lhůta, která marně uplynula dnem 23.5.2003, a současně s ní
začala běžet ode dne 1.7.1995 i "finální" desetiletá promlčecí lhůta, "do kdy
bylo možno realizovat úhradu této pohledávky", která uplynula dnem 1.7.2005, a
dovodil, že dnem 1.7.2005 "definitivně" skončila možnost zástavního věřitele
domáhat se uspokojení své pohledávky i po zástavním dlužníkovi. Žalovaný proto
podle názoru soudu prvního stupně důvodně vznesl námitku promlčení uplatněného
práva.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24.2.2009 č.j. 20 Co
617/2008-55 usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí žaloby
a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci uložil, aby
žalovanému zaplatil 9.996,- Kč k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Jedličkové;
současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
odvolacího řízení 9.639,- Kč k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Jedličkové. Poté,
co odmítl názor soudu prvního stupně, podle kterého se "čtyřletá promlčecí
lhůta vůči úvěrovému dlužníkovi počítá opětovně znovu od právní moci rozsudku,
kterým byla věřiteli přiznána pohledávka vůči úvěrovému dlužníkovi, tj. od
19.5.1999 a že tato lhůta skončila dne 23.5.2003", odvolací soud dovodil, že
"vzhledem k pravomocnému přiznání této pohledávky vůči úvěrovému dlužníkovi" se
promlčecí doba prodloužila podle ustanovení § 408 obchodního zákoníku proti
němu do 30.6.2006 (správně 30.6.2005). Promlčecí doba vůči zástavnímu dlužníku,
která "se posuzuje podle občanského zákoníku (§ 100 občanského zákoníku),
začala běžet ode dne 1.7.1996 (správně 1.7.1995), a dyby nebyla pohledávka
vůči úvěrovému dlužníku včas uplatněna podle obchodního zákoníku u soudu,
skončila by k 30.6.1999", poněvadž "k promlčení pohledávky vůči zástavnímu
dlužníkovi nemůže dojít dříve než vůči úvěrovému dlužníkovi"; vzhledem k tomu,
že pohledávka byla zajištěna zástavním právem, skončila však promlčecí lhůta
"ke dni, kdy byla podle ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku promlčena
pohledávka úvěrového dlužníka". Ohledně nákladů řízení přiznaných zástavnímu
věřiteli rozsudkem býv. rajského obchodního soudu v Brně ze dne 2.4.1999 č.j.
10 Cm 755/95-61 odvolací soud uvedl, že "jde o zcela nový nárok konstituovaný v
nezávislém sporu, jehož zástavní dlužník nebyl účastníkem a tento nárok tedy
není zástavní smlouvou kryt".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že "i
přes uplynutí lhůty 10 let od poslední splátky jistiny úvěru není promlčeno
přinejmenším příslušenství úvěrové pohledávky"; po vypovězení úvěrové smlouvy
ke dni 30.6.1995 se splátky úvěru "zredukovaly celkem na 3, a to na splátku ve
výši 2.600.000,- Kč, splatnou dne 31.12.1994, ve výši 2.600.000,- Kč, splatnou
dne 31.3.1995, a ve výši 30.800.000,- Kč, splatnou dne 30.6.1995", a není tedy
promlčený "nárok na smluvní úrok za období 4 roky před podáním žaloby (tj. za
období od 12.7.2003) do dne 30.6.2005, kdy došlo k uplynutí 10leté doby od
splatnosti 3. skutečné splátky, nárok na úrok z prodlení z jednotlivých splátek
jistiny za stejné období a nárok na náhradu nákladů řízení sp. zn. 10 Cm 755/95
ve výši 1.000.000,- Kč". Žalobce poukazuje na názor uveřejněný v rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.4.2006 sp. zn. 32 Odo 466/2004, podle kterého
"pokud právo na zaplacení úroků z prodlení vzniklo před promlčením jistiny, je
třeba promlčení práva na zaplacení úroků posuzovat samostatně". Žalobce
dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) občanského
soudního řádu a navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a
by věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno
rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod
12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
V projednávané věci soudy rozhodly o věci samé usnesením, ačkoliv nešlo o
řízení o soudním prodeji zástavy ve smyslu ustanovení § 200y až § 200za o.s.ř.
a ani o jiný případ, v němž soud podle zákona rozhoduje ve věci samé usnesením,
a ačkoliv tedy měly rozhodnout formou rozsudku (srov. § 152 odst.1 a § 223
o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je proto třeba
posoudit stejně, jako kdyby bylo dovolání podáno proti rozsudku odvolacího
soudu.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu o věci samé jsou
obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu tedy může
být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Podle ustanovení § 100 odst.2 věty první občanského zákoníku se promlčují
všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva
nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení § 151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do
31.12.2000) slouží zástavní právo k zajištění pohledávky a jejího příslušenství
s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel
oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na
zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou
oddělené.
Podle ustanovení § 151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od
1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může
se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná
pohledávka je promlčena.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo podléhá
promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od
vlastnického práva - z možnosti promlčení se vyloučeno, i když má také
věcněprávní povahu. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2007 sp.
zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní
judikatura, ročník 2007).
Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2007 č.j. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl
uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) řídí občanským
zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna
pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu.
Obchodním zákoníkem se řídí pouze promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o
úvěru nebo jiného obchodního závazkového vztahu.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy) [§ 101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo
přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za
deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst.1 věta
první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním
dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode
dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od
uplynutí této lhůty (§ 110 odst.1 věta druhá občanského zákoníku).
Není-li stanoveno jinak, činí promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru
nebo z jiného obchodního závazkového vztahu čtyři roky (§ 397 obchodního
zákoníku) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst.1
obchodního zákoníku). Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo
rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst.1 obchodního
zákoníku za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet (srov.
též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003 sp. zn.
20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 2006).
Úroky a úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst. 3
občanského zákoníku); uvedené platí ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 věty druhé
obchodního zákoníku též tehdy, jde-li o pohledávku z úvěru nebo z jiných
obchodních závazkových vztahů (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 4.2.1997 sp. zn. 1 Cmo 758/95, které bylo
uveřejněno pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Závazkový právní vztah, jehož předmětem je peněžité plnění, může být - jak se
obecně uznává v právní teorii a praxi - hlavní nebo vedlejší (akcesorický). O
hlavní závazkový vztah jde tehdy, směřuje-li jeho kauza přímo k zaplacení,
resp. k získání určité částky peněz. Vedlejším (akcesorickým) peněžitým
závazkovým vztahem je mimo jiné závazek (povinnost) dlužníka ze smlouvy nebo ze
zákona zaplatit věřiteli úrok jako určitou poměrnou část (zpravidla určenou
procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního; "úrokový" právní vztah může
vzniknout jen tehdy, byl-li mezi účastníky (platně) založen hlavní peněžitý
závazkový právní vztah.
Úroky ze smlouvy o úvěru představují odměnu (úplatu) za peněžní prostředky,
poskytnuté na požádání dlužníku podle smlouvy o úvěru. Úroky jsou splatné ve
sjednané době, jinak spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky,
popřípadě koncem každého kalendářního roku, byla-li lhůta pro vrácení
poskytnutých peněžních prostředků sjednána delší než rok; v době, kdy má být
vrácen zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatné i úroky, které se
jej týkají (§ 503 odst.1 obchodního zákoníku). Nebylo-li sjednáno něco jiného,
je dlužník povinen platit úroky z úvěru jen za dobu od poskytnutí do vrácení
peněžních prostředků (§ 503 odst.3 věta druhá obchodního zákoníku).
Povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení je jedním z právních následků
prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu (závazku) [srov. § 517 odst. 2
občanského zákoníku] a spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout věřiteli kromě
vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části peněžitého dluhu
(závazku), s nímž je v prodlení. V důsledku prodlení dlužníka nevzniká mezi
účastníky nový (další) závazkový právní vztah; vznikne-li tedy dlužníku
povinnost zaplatit věřiteli úroky z prodlení, dochází tím ke změně v obsahu
práv věřitele a povinností dlužníka, tedy - řečeno jinak - ke změně v obsahu
závazkového právního vztahu spočívající v tom, že vedle povinnosti splnit
závazek hlavní je dlužník povinen splnit též závazek vedlejší (akcesorický).
Povinnost platit úroky a úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek
hlavní. Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká
(končí) také povinnost platit úroky a úroky z prodlení; jako vedlejší
(akcesorický) závazkový právní vztah zůstává tu jen povinnost zaplatit dospělé
úroky a úroky z prodlení. Dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního
vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku
vedlejšímu (akcesorickému).
I když promlčení úroků běží (může běžet) samostatně, je - jak vyplývá z výše
uvedeného - nepochybné, že se promlčí, dojde-li k promlčení závazku dlužníka
vrátit z důvodu úvěru poskytnuté peněžní prostředky, ledaže by byla jen ohledně
nich promlčecí doba stavena nebo přetržena.
V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že úroky a úroky z prodlení mají
povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i
když se stanou splatnými teprve v budoucnu (srov. například směrnice pléna
Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1961, nebo Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2006 k rozhodování soudů ve věcech úroků z
prodlení, požadovaných a přiznávaných ve výši určované podle ustanovení § 1
nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a
poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění Čl. I nařízení vlády č.
163/2005 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví
výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, zn. Cpjn
202/2005, jenž bylo uveřejněno pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2006). Znamená to mimo jiné, že pro povinnost dlužníka platit
úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, které nastaly v době, kdy
došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového právního
vztahu (odlišuje se tím od povinnosti platit nájemné nebo další obdobná plnění,
která se sice rovněž pravidelně opakují, avšak u nich se ke vzniku nároku na
každou další dávku vyžaduje, aby v budoucnu přistoupily další právní
skutečnosti); povinnost dlužníka platit úroky z prodlení v budoucnu zanikne,
dojde-li ke splnění dluhu (závazku) nebo k jeho zániku z jiného důvodu,
popřípadě se (ve svém obsahu) změní, změní-li se okolnosti, které byly významné
pro výši úroků z prodlení.
Nejvyšší soud ČR již dříve dospěl k závěru, že povinnost platit úroky z
prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně
(nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník
ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva
podle ustanovení § 393 odst.1 obchodního zákoníku běžet promlčecí doba a jejím
uplynutím se právo promlčí "jako celek" (srov. též právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2006 sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, které bylo
uveřejněno pod č. 64 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, a v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2007 sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl
uveřejněn pod. č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Povinnost úvěrového dlužníka plnit úroky a úroky z prodlení se v projednávané
věci promlčela - jak vyplývá z výše uvedeného - spolu s promlčením jistiny
úvěru. Právo na náhradu nákladů řízení, přisouzených žalobci (jeho právnímu
předchůdci) rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 2.4.1999
č.j. 10 Cm 755/95-61, nemůže mít z pohledu promlčení jiný osud než ostatní
příslušenství zajištěné pohledávky.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud z uvedených
východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li k závěru, že "nelze pro
zástavního dlužníka počítat jakkoliv nově započatý běh promlčecí lhůty pro
jednotlivé dílčí nároky", odpovídá jeho rozhodnutí nynější (po překonání
odlišných názorů) ustálené judikatuře soudů. I když soudy rozhodly ve věci samé
nesprávnou formou, dovolací soud k této vadě nepřihlédl, neboť neměla vliv na
věcnou správnost jejich rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Protože dovolání
žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. - aniž by bylo
potřebné se věcí dále zabývat - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu