USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněného K. J., zastoupeného doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, proti povinné AC Stod a. s. se sídlem v Praze 7, Holešovice, Na Maninách č. 1592/9a, IČO 26740443, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze, Antala Staška č. 510/38, pro 14 740 964 Kč prodejem zástavy a k uspokojení pohledávky ve výši 9 356 Kč, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 72 EXE 1942/2017, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2023, č. j. 14 Co 22/2023-747, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá. II. Návrh povinné na přerušení dovolacího řízení se zamítá.
1. Usnesením ze dne 10. 3. 2023, č. j. 14 Co 22/2023-747, Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 12. 2022, č. j. 72 EXE 1942/2017-698, jímž tento soud zamítl návrh povinné ze dne 19. 6. 2017 na zastavení exekuce k uspokojení peněžité pohledávky oprávněného ve výši 14 740 964 Kč prodejem zástavy – nemovitých věcí povinné zapsaných u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Pracoviště XY, na LV č. XY, pro k. ú. a obec XY a k uspokojení pohledávky ve výši 9 356 Kč. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v posouzení otázky promlčení zástavního práva brání překážka věci rozhodnuté [§ 159a odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“)], že zástavní právo není promlčeno, neboť promlčecí doba byla stavena podáním návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy dne 6. 8. 2014 a oprávněný řádně v zahájeném řízení pokračoval, když exekuční návrh podal s ohledem na okolnosti spočívající v jednání stran o mimosoudním uspokojení pohledávky oprávněného v přiměřené lhůtě, že oprávněný při uzavření zástavní smlouvy dne 29. 11. 2011 nejednal v úmyslu zkrátit uspokojení věřitele povinné (povinná neprokázala úmysl zkrátit uspokojení pohledávky V.
Č.) a zástavní smlouva proto nemůže být z tohoto důvodu neplatná, a že projev vůle J. M. při uzavření předmětné zástavní smlouvy byl vážný (bylo mu známo, že se zastavovala nějaká budova, že oprávněný poskytl peníze a mají mu být na oplátku zastaveny nemovitosti ve XY, nabídku na výkon funkce člena představenstva povinné shledal zajímavou, do povinné vstupoval kvůli odpadovému hospodářství, protože v tomto oboru do té doby pracoval).
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, ustanovení § 39 občanského zákoníku, že „výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu“, když má být platný právní úkon (zástavní smlouva), který byl učiněn řidičem v den jeho nástupu dne 29. 11. 2011 do funkce statutárního orgánu povinné, aniž by mohl chápat význam svého jednání, byl uzavřen za povinnou bílým koněm, panem M., který neměl žádné zkušenosti s vedením korporace, nedisponoval odpovídajícím vzděláním a záhy byl z funkce odvolán. Oprávněný tak získal zástavní právo k veškerému majetku povinné, přestože mu nic nedlužila. Oprávněný věděl o pohledávce věřitele V. Č., účelem uzavření zástavní smlouvy bylo zkrátit možnost uspokojení jeho pohledávky. Uzavřením předmětné zástavní smlouvy došlo ke spáchání trestného činu, jednání, které je trestné, je i v rozporu s dobrými mravy, odporuje zákonu. Soudy tedy dospěly k nespravedlivému rozhodnutí. Dále povinná namítla nepřezkoumatelnost rozhodnutí, není jasné, jakou roli hrál ve věci J. M., odůvodnění rozhodnutí je vnitřně rozporné a nepřesvědčivé. Soudy neprovedly povinnou navržený důkaz výslechem J. M. Povinná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a exekuci zastavil.
3. Oprávněný navrhl dovolání zamítnout, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Soudy prováděly velmi rozsáhlé dokazování, se všemi námitkami povinné se vypořádaly a své závěry logicky zdůvodnily.
4. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. V posuzovaném případě povinná v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání povinné je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, podstatou dovolacích námitek povinné je nesouhlas s tím, jaké důkazy odvolací soud provedl, k jakým důkazům přihlédl, jak tyto důkazy hodnotil a jaký závěr o skutkovém stavu na základě tohoto hodnocení učinil. Namítá-li povinná, že „J.
M. v den nástupu dne 29. 11. 2011 do funkce statutárního orgánu povinné učinil transakci v řádech milionů, aniž by mohl chápat význam svého jednání… s vedením korporace neměl žádné zkušenosti, nedisponoval ani odpovídajícím vzděláním a záhy po svém splnění úkolu byl z funkce odvolán“, že „oprávněný v den uzavírání zástavní smlouvy věděl o pohledávce věřitele V. Č.“, že „zástavní smlouva je absolutně neplatná, protože jejím hospodářským účelem bylo zkrátit možnost uspokojení pohledávky V. Č., což bylo cílem oprávněného i J.
M., oba postupovali společně a koordinovaně“, že „soudy se zabývaly jen členstvím oprávněného v dozorčí radě a počtem členů, ale ne vztahem oprávněného k akciím společnosti Incorporation Building Final, a. s.“, že „uzavřením předmětné zástavní smlouvy došlo ke spáchání trestného činu“, činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na
nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
6. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
7. Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
8. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami povinné řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály (srov. body 15.-46., 58.-79. odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, resp. body 39.-58., 60.- 91. usnesení odvolacího soudu). Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením § 132 o. s. ř. neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
9. Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky o „nepřezkoumatelnosti rozhodnutí“ a že „soudy opomněly provést důkazní návrh povinné … výslech pana J. M.“, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
10. Ostatně, k otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení.
Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012).
11. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Dovolatelka podala dne 10. 8. 2023 návrh na přerušení dovolacího řízení z důvodu svého úpadku, který byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku dne 15. 3. 2023 (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, č. j. MSPH 90 INS 3811/2023-A-9). Exekuční řízení, které bylo zahájeno (dne 5. 5. 2017) před rozhodnutím o úpadku, se podle § 140a odst. 1 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nepřerušuje, ale podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, nelze provést (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.
1. 2015, sp. zn. 62 Co 24/2015, publikované pod č. 89/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2775/2018, publikované pod č. 5/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto tento návrh zamítl.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu