21 Cdo 2295/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R. K., zastoupené Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy č. 1915, proti žalované SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. se sídlem v Praze 10, Nákupní č. 389/1, IČO 27207048, zastoupené JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány č. 3, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 130.252,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 22 C 370/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. února 2012 č.j. 9 Co 412/2007-305, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Markéty Zázvorkové Malé, advokátky se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy č. 1915.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2012 č.j. 9 Co 412/2007-305, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 23.11.2006 č.j. 22 C 370/2003-158 ve výroku o části předmětu řízení (tj. ve výroku, jímž bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 18.2.2003 je neplatné“), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Žalovaná sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) založil svůj závěr (vázán současně právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.5.2011 č.j. 21 Cdo 1509/2010-285, kterým byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.10.2009 č.j. 9 Co 412/2007-249 zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení) o tom, že v posuzované věci „nebyly splněny předpoklady pro okamžité zrušení pracovního poměru“, neboť v řízení nebylo prokázáno, že se žalobkyně ve dnech 29.1. 2003 a 30.1. 2003 dopustila jednání, pro které s ní byl okamžitě zrušen pracovní poměru, přičemž „samotné pochybení žalobkyně ze dne 1.2.2003“ důvodem pro okamžité zrušení být nemůže; a podrobuje kritice postup, jakým odvolací soud (resp. soud prvního stupně) k těmto skutkovým zjištěním dospěl. Podstatou námitek dovolatelky je totiž nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že „pro absenci přímého důkazu nelze ignorovat souhrn nepřímých důkazů, které tvoří jediný a ucelený obraz o tom, jak ke zpronevěře finančních prostředků žalobkyní v provozovně žalované v inkriminované dny došlo“) a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech (zejména, že „žalobkyně byla jedinou osobou, která současně disponovala přístupem do trezorové místnosti, klíčem od trezoru, znala kód pro otevření trezoru a byla v inkriminované časy v prostoru hlavní pokladny a trezorové místnosti“) buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř - jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. – však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.500,- Kč [srov. § 8, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyně advokátka Mgr. M. Z. M. osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 588,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalobkyni náklady dovolacího řízení v celkové výši 3.388,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2013
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu