21 Cdo 2304/2019-279
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně Career Partner, s. r. o. se sídlem v Praze 5 - Smíchově,
Ostrovského č. 253/3, IČO 27360903, zastoupené Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem,
advokátem se sídlem v Plzni, Americká č. 789/33, proti žalované ppm factum a.
s. se sídlem v Rudné, K Vypichu č. 1087, IČO 27883299, zastoupené JUDr.
Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova č. 201/17,
o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy, vedené u Okresního
soudu Plzeň - město pod sp. zn. 34 C 352/2015, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. ledna 2019, č. j. 64 Co 305/2018 -
224, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
10.300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Roberta
Bochníčka, advokáta se sídlem v Plzni, Americká č. 789/33.
Na návrh společnosti Masokombinát Plzeň s. r. o., IČO 00884600 (nyní Schneider
Food, s. r. o., IČO 00884600) - dále též jen „složitel“, „uživatel“ nebo
„dlužník“ - Okresní soud Plzeň – město usnesením ze dne 12. 1. 2015, č. j. 29
Sd 28/2014-55, přijal do úschovy částku 567.430,30 Kč, která „představuje
platbu agentuře za poskytnutí jejích služeb“, a to ve prospěch příjemců –
žalobkyně a žalované, neboť složitel má důvodnou pochybnost, zda je oprávněným
příjemcem uvedené platby žalobkyně nebo žalovaná. Žalobou ze dne 10. 7. 2015 se žalobkyně (též příjemce) domáhala vydání
rozsudku, kterým by soud žalované uložil souhlasit s vydáním částky 567.430,30
Kč složené složitelem ze soudní úschovy žalobkyni. Žalobu odůvodnila zejména
tím, že mezi složitelem, žalovanou a žalobkyní (rovněž označenou příjemkyní)
byla dne 27. 5. 2014 uzavřena „rámcová smlouva o dočasném přidělování
zaměstnanců“ (dále též jen „Rámcová smlouva“), jejímž obsahem bylo upravit
podmínky, za nichž bude žalobkyně zabezpečovat poskytování svých zaměstnanců
jako pracovníků do výroby složiteli jako uživateli. Formálním účastníkem
smlouvy byla také žalovaná, která ovšem není ze smlouvy nijak vázána žádnými
právy ani povinnostmi. Dodávky pracovních sil žalobkyně ve prospěch složitele
probíhaly pouze v červnu a červenci 2014. Složitel hradil žalobkyni mzdové
náklady a zákonné odvody za jí dodané zaměstnance („cca 0,5 mil. Kč za měsíc
červen a 1 mil. Kč za červenec 2014“). Složená částka představuje odměnu
žalobkyně (Agentury) za její činnost spojenou s obstaráváním a dodáváním
pracovních sil do Masokombinátu Plzeň, s. r. o. (složiteli). Jedná se o „rozdíl
mezi režijními náklady žalobkyně, tj. veškeré platby uhrazeny zaměstnancům či
za zaměstnance, a celkovou platbu, která byla primárně jednotkově sjednána“
mezi složitelem a žalobkyní. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 34 C 352/2015-194,
uložil žalované povinnost „souhlasit s vydáním předmětu úschovy, konkrétně
finanční částky 187.389 Kč ze soudní úschovy Okresního soudu Plzeň – město
žalobkyni“ (výrok I.), žalobu o „nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy,
konkrétně finanční částky 380.041,30 Kč ze soudní úschovy Okresního soudu Plzeň
– město“, zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované náklady řízení ve výši 56.848,58 Kč k rukám zástupkyně žalované (výrok
III.). Vyšel z toho, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 15. 4. 2014 „smlouvu
o vzájemné spolupráci“ (dále též jen „Smlouva“) „za účelem splnění kritérií a
požadavků uvedených ve výběrovém řízení na dočasné přidělování zaměstnanců
agenturou práce vypsaného společností Masokombinát Plzeň s. r. o.“ a v čl. 1
odst. 2 přílohy ke Smlouvě se „Společnost“ (žalovaná) zavazuje, že v případě
splnění všech povinností uvedených v odst. 1 přílohy, zaplatí
„Partnerovi“ (žalobkyni) měsíční odměnu ve výši 100.000 Kč vždy do 20. dne v
měsíci následujícího po měsíci, ve kterém došlo k plnění ze zakázky, že „obě
agentury“ (žalobkyně a žalovaná) společně na základě přihlášky ze dne 17. 4. 2014 vyhrály výběrové řízení do Masokombinátu Plzeň s. r. o.
(složitele) a na
základě toho byla mezi všemi třemi účastníky (složitel, žalobkyně a žalovaná)
uzavřena Rámcová smlouva ze dne 27. 5. 2014. V Rámcové smlouvě jsou „uvedeni
tři účastníci, Masokombinát (uživatel) a ppm factum a Career Partner
(agentura), ale smlouva je koncipovaná jako smlouva dvoustranná, což prohlásila
žalobkyně i žalovaná“. V čl. VIII. bodu 3 Rámcové smlouvy bylo ujednáno, že
jakékoliv změny této dohody jsou možné pouze formou písemného dodatku, jež bude
odsouhlasen oběma smluvními stranami, a z toho plyne, že „byla chápána jako
smlouva dvoustranná s tím, že na jedné straně vystupují dvě agentury, a to
jednak ppm factum (žalovaná) a Career Partner (žalobkyně)“. Uživatel (složitel)
se zavázal zaplatit agentuře odměnu, ale z Rámcové smlouvy nevyplývá, jakým
způsobem by měla být „odměna, která by byla či bude vyplácena podle čl. IV.,
mezi agentury rozdělována, tedy, které agentuře by náležela jaká část, event. jaký podíl“. Dovodil, že ujednání čl. IV. Rámcové smlouvy týkající se odměny,
je ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 a § 554 o. z. jednáním zdánlivým, ke
kterému se nepřihlíží. Jediná smlouva, ze které vyplývá, jakým způsobem by měly
být peníze vypláceny a mezi „agentury“ děleny, je smlouva, která byla uzavřena
mezi žalobkyní a žalovanou dne 15. 4. 2014, kde se v příloze uvádí, že v
případě, že žalobkyně (Partner) splní všechny tam vypsané podmínky, pak že jí
bude „Společností“ (žalovanou) vyplacena odměna (ve výši 100.000 Kč vždy do 20. dne v měsíci následujícího po měsíci, ve kterém došlo k plnění ze zakázky). Uzavřel, že „žalobkyni, jako subdodavateli, přísluší pouze odměna za dva
měsíce, a to za červen a červenec 2014, kdy probíhaly dodávky zaměstnanců do
Masokombinátu Plzeň, vždy ve výši 100.000 Kč plus DPH měsíčně. Protože „už byly
vyplaceny nějaké zálohové platby“ (celková vyplacená částka činí 54.611 Kč),
výsledná částka činí 187.389 Kč a v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno. Zbývající částka 380.041,30 Kč „přísluší žalované, kdy smlouva z 27. 5. 2014
řeší povinnost uživatele vyplatit odměnu agentuře a smlouva z 15. 4. 2014 blíže
upravuje vztah mezi oběma agenturami“. K odvolání obou účastnic (žalobkyně pouze do výroku II. a III. a žalovaná jen
do výroku III.) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 1. 2019, č. j. 64 Co
305/2018 – 224, rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části“ (ve výrocích
II. a III.) změnil tak, že žalovaná „je povinna souhlasit s vydáním předmětu
úschovy, to je částky 380.041,30 Kč, ze soudní úschovy Okresního soudu Plzeň-
město žalobkyni“ a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů 173.400 Kč „ve prospěch zástupce žalobkyně“. Vyšel z toho, že „obě účastnice jsou jednou stranou Rámcové smlouvy z toho
důvodu, že podaly společně přihlášku do výběrového řízení vyhlášeného
uživatelem“ (složitelem). Rámcová smlouva upravuje v odstavci III. bod 8 a v
odstavci IV. odměnu, kterou bude platit uživatel agentuře včetně výše nákladů
spojených s činností agenturního zaměstnance. Částka v sobě souhrnně
představuje mzdu pro zaměstnance, odvody za zaměstnance i poplatek agentuře.
I
když Rámcová smlouva neuvádí přesně, které z účastnic bude tato platba
poskytována, nelze z toho důvodu považovat ujednání ve smlouvě za zdánlivé, jak
dovodil soud prvního stupně. Neurčitost projevu vůle je nahrazena zněním
zákonné úpravy. Vzhledem k charakteru vztahu agenturního zaměstnance, agentury
a uživatele není pochyb o tom, že uživatel musí vyplatit sjednanou odměnu jen
agentuře, která mu dodává své zaměstnance k výkonu práce, tedy žalobkyni. Na
tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení žalované, že se podílela na
získávání zaměstnanců pro žalobkyni, ani to, že částka složená uživatelem do
úschovy nepředstavuje mzdu zaměstnanců, ale poplatek agentuře. Nárok na odměnu
za „přispění k dosaženému výsledku“ v Rámcové smlouvě sjednán není a nelze jej
tak dovodit. K takovému závěru nelze dospět ani z označení žalobkyně termínem
„subdodavatel“ ve vztahu k žalované. Takové označení vychází ze Smlouvy
účastníků ze dne 15. 4. 2014 a váže se k prokázání kvalifikace k zaměstnávání
agenturních pracovníků. O tom, že žalobkyně byla v pozici zaměstnavatele k
agenturním pracovníkům, není sporu. Tato odměna proto náleží žalobkyni, které i
dosud byla složitelem na základě předložených faktur vyplácena. Právo na podíl
z odměny – poplatku pro agenturu ve prospěch žalované by mohlo vyplývat jen z
jejich vzájemného vztahu, nikoliv ze vztahu k uživateli. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že, ačkoliv
žalovaná opakovaně tvrdila a dokládala, že vůle účastnic byla původně založena
na tom, že žalobkyně by ve vztahu k Masokombinátu Plzeň s. r. o. (dlužníkovi)
vystupovala toliko v postavení subdodavatele žalované, soud prvního stupně a
odvolací soud dospěly ke skutkovým zjištěním, že žalobkyně a žalovaná vstoupily
do závazkového právního vztahu s dlužníkem společně. Výklad odvolacího soudu, v
rámci kterého byla posuzována povaha odměny agentury vůči uživateli, však „není
možné posuzovat hledisky ochrany zaměstnance, když takovou ochranu hmotné právo
nepřiznává, zaměstnance žádným institutem v tomto vztahu nechrání a chránit
nemůže“. Odvolací soud tak pochybil, když dotčená ustanovení Rámcové smlouvy
nevykládal v souladu s obecnými ustanoveními o závazcích dle občanského
zákoníku a podrobil je striktnímu výkladu vlastnímu pracovněprávním vztahům. Při výkladu Rámcové smlouvy tak měl odvolací soud dospět k názoru, že smluvní
postavení žalobkyně a žalované je rovnocenné a takto měl vykládat též inkaso
odměny náležící žalobkyni a žalované z Rámcové smlouvy. V Rámcové smlouvě s
uživatelem nebylo nijak ujednáno, jak bude toto postavení žalobkyně a žalované
vypořádáno v rámci dílčích práv a povinností, včetně práva inkasovat odměnu,
neboli nebyl stanoven poměr či způsob výpočtu dílčích nároků. Nelze tak oddělit
od Rámcové smlouvy Smlouvu o vzájemné spolupráci, kterou „složiteli bylo dáno
na vědomí“, jak jsou práva a povinnosti stran agentury jako jeho smluvního
partnera vypořádány. S odkazem na ustanovení § 1868 o. z.
dále namítá, že
odvolací soud „měl vycházet s přihlédnutím k povaze pohledávky jako pohledávky
společné a měl tedy dospět k závěru, že předmět úschovy náleží každému z
účastníků rovným dílem“. Vytýká také odvolacímu soudu, že se omezil výhradně na
vztah mezi složitelem a oběma v úvahu připadajícími příjemci a rezignoval tak
na úplné zjištění právních vztahů mezi účastníky řízení, neboť se nezabýval
obsahem smlouvy o vzájemné spolupráci ze dne 15. 4. 2014 (Smlouvy), a že
předmětem odvolacího řízení „neměl být nárok žalobkyně k předmětu úschovy, když
odvolací soud byl povinen zabývat se toliko nárokem žalované na vydání předmětu
úschovy“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu jednání. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud, nebude-li dovolání odmítnuto, dovolání
zamítl jako nedůvodné, neboť odvolací soud rozhodl v mezích platných právních
předpisů a i v souladu se skutkovým stavem věci. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném po 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
bylo vydáno po dni 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek
závisí na vyřešení otázky, zda vůbec a do jaké míry lze v řízení o nahrazení
souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy přihlížet k vzájemným závazkům mezi
příjemci, která dosud nebyla v judikatuře soudů ve všech souvislostech
vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně a
žalovaná uzavřely dne 15. 4. 2014 „smlouvu o vzájemné spolupráci“ (Smlouvu) „za
účelem splnění kritérií a požadavků uvedených ve výběrovém řízení na dočasné
přidělování zaměstnanců agenturou práce vypsaného společností Masokombinát
Plzeň s. r. o.“, že „obě agentury“ (žalobkyně a žalovaná) společně na základě
přihlášky ze dne 17. 4. 2014 vyhrály výběrové řízení do Masokombinátu Plzeň s. r. o. (složitele) a na základě toho byla mezi všemi třemi účastníky - složitel,
žalobkyně a žalovaná - uzavřena Rámcová smlouva o dočasném přidělování
zaměstnanců ze dne 27. 5.
2014 (Rámcová smlouva), jejímž předmětem „je závazek
Agentury dočasně přidělit dohodnutý počet zaměstnanců Uživateli a závazek
Uživatele zaplatit Agentuře dohodnutou odměnu“ [čl. I. bod 1) Rámcové
smlouvy], že ve smlouvě jsou sice uvedeni tři účastníci, Masokombinát
(uživatel) a ppm factum a Career Partner (agentura), ale smlouva je koncipovaná
jako smlouva dvoustranná (což prohlásila žalobkyně i žalovaná), že na návrh
společnosti Masokombinát Plzeň s. r. o., IČO 00884600 (nyní Schneider Food, s. r. o., IČO 00884600), Okresní soud Plzeň – město usnesením ze dne z 12. 1. 2015, č. j. 29 Sd 28/2014-55, přijal do úschovy částku 567.430,30 Kč, která
„představuje platbu agentuře za poskytnutí jejích služeb“, a to ve prospěch
příjemců – žalobkyně a žalované, neboť složitel má důvodnou pochybnost, zda je
oprávněným příjemcem uvedené platby žalobkyně nebo žalovaná, a že účastnice
vzájemně nesouhlasily s vydáním předmětu úschovy opačnému příjemci. Podle ustanovení § 290 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních,
ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. ř. s.“), u soudu lze složit do
úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem
splnění závazku. Podle ustanovení § 291 odst. 2 z. ř. s. návrh na přijetí do úschovy musí
obsahovat prohlášení složitele, který peníze, cenné papíry nebo jiné věci do
úschovy skládá, že závazek, jehož předmětem jsou hodnoty skládané do úschovy,
nelze splnit, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo že
složitel má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo že složitel věřitele
nezná; to neplatí, jde-li o povinnou úschovu. Podle ustanovení § 298 odst. 1 z. ř. s. předmět úschovy vydá soud příjemci na
jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce
uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu
je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu
úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s
plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen
tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele. Podle ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s. byl-li souhlas s vydáním předmětu
úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo
rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním
předmětu úschovy žadateli. Dlužník je - z pohledu ustanovení § 1953 věty první zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník - bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem, tehdy, jestliže
si u něho činí více osob právo na stejné plnění (předmět závazku), ačkoliv je
dlužník povinen plnit pouze jednou, a jestliže dlužník nemá možnost (objektivně
vzato) rozpoznat, které z nich plnění opravdu (po právu) náleží. Dá-li složitel
do soudní úschovy plnění (předmět závazku), protože má důvodné pochybnosti o
tom, kdo je (jeho) věřitelem, k vydání předmětu úschovy jím určenému příjemci
se nevyžaduje složitelův souhlas. Žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 299 odst. 1
z. ř.
s.) představuje procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda
příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy
soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k
předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom
podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení
řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v
podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo
rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“,
žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude
naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (ve
vztahu k obdobné předchozí právní úpravě řízení o úschovách v ustanoveních §
185a až 185h zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů účinném do 31. 12. 2013 srov. též právní názory uvedené v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, které bylo
uveřejněno pod č. 66 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo
uveřejněno pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012). Soudy se tedy v projednávané věci správně zabývaly tím, komu svědčí vlastnické
nebo jiné právo k předmětu úschovy. Žalovaná, jak vyplývá z jejích postojů v průběhu řízení i z obsahu dovolání,
své právo k předmětu úschovy dovozuje z toho, že smluvní postavení žalobkyně a
žalované vyplývající z Rámcové smlouvy je rovnocenné a takto je třeba vykládat
též inkaso odměny náležící žalobkyni a žalované z Rámcové smlouvy, neboť v ní
nebyl stanoven poměr či způsob výpočtu dílčích nároků, a nelze proto od Rámcové
smlouvy oddělit Smlouvu o vzájemné spolupráci, ze které je zřejmé, jak jsou
práva a povinnosti účastnic jako smluvního partnera Rámcové smlouvy vypořádány. Jak ale bylo výše uvedeno (a vycházel z toho i odvolací soud), pro posouzení,
komu z označených příjemců (zde žalobkyně a žalovaná) má být složená částka
vydána, je podstatné, komu svědčí právo k předmětu úschovy. Takové právo ale
musí vycházet ze vztahu mezi složitelem a příjemcem, neboť právě pro příjemce
(zde pro dva označené příjemce) je určena částka složená v úschově. Důvodem
jejího složení byla totiž nejistota složitele (dlužníka) - jeho odůvodněné
pochybnosti, kdo je věřitelem (srov. § 291 odst. 2 z. ř. s. a § 1953 věty první
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a komu z příjemců má tedy být plněno. Právo příjemce nebo jiného přihlašovatele k předmětu úschovy se tak musí
upínat toliko ke vztahu mezi složitelem (dlužníkem) a příjemcem nebo jiným
přihlašovatelem (dlužníkovým věřitelem); nemůže se odvíjet od jiného právního
vztahu. K otázce, zda pohledávka, kterou má věřitel proti příjemci nebo přihlašovateli
úschovy, zakládá věřiteli právo na vydání věci z úschovy, srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1982, sp. zn.
3 Cz 24/82, který byl
uveřejněn ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních
rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, vydaném býv. Nejvyšším soudem
ČSSR, Praha 1986, s. 788 (tzv. Sborník IV.) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3697/2018, a v nich přijatý právní závěr, že má-
li věřitel vykonatelnou pohledávku proti příjemci nebo přihlašovateli, kteří
požádali o vydání předmětu úschovy, avšak předmět úschovy jim dosud nebyl
vydán, může se domáhat též uspokojení z předmětu úschovy; nejde ovšem o právo k
předmětu úschovy, jak ho má na mysli řízení o úschovách, a způsobilým právním
prostředkem tu proto není žaloba ve smyslu ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s.,
ale jen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením majetkových
práv příjemce nebo přihlašovatele podle ustanovení § 320 o. s. ř. V projednávané věci žalobkyně své právo k předmětu úschovy dovozuje z Rámcové
smlouvy o dočasném přidělování zaměstnanců ze dne 27. 5. 2014, jejímž
předmětem je (jak vyplývá z jejího čl. I. bodu 1) „závazek Agentury dočasně
přidělit dohodnutý počet zaměstnanců Uživateli a závazek Uživatele zaplatit
Agentuře dohodnutou odměnu“, a z toho, že to byla právě žalobkyně, kdo
Uživateli (složiteli) dodával své zaměstnance k výkonu práce; tyto skutečnosti
byly soudy považovány za prokázané (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 větu
první o. s. ř.). Naproti tomu žalovaná své právo k předmětu úschovy dovozuje z
toho, že byla účastnicí Rámcové smlouvy o dočasném přidělování zaměstnanců ze
dne 27. 5. 2014, a z toho, že ze Smlouvy o vzájemné spolupráci uzavřené dne
15. 4. 2014 mezi účastnicemi je zřejmé, jak jsou práva a povinnosti účastnic
jako smluvního partnera Rámcové smlouvy vypořádány. Již z tohoto prostého
srovnání je patrné, že zatímco žalobkyně své právo k předmětu úschovy dovozuje
ze smluvního vztahu se složitelem a z plnění v jeho prospěch učiněného,
žalovaná své právo dovozuje sice rovněž ze své účasti na smlouvě se složitelem,
ale hlavně z dvoustranné smlouvy s žalobkyní. To je celkem logické, protože ze
samotné Rámcové smlouvy jí nárok na plnění od složitele nemohl vzniknout, neboť
to nebyla ona, ale žalobkyně, kdo podle Rámcové smlouvy plnil (ve vztahu ke
vzniklé pohledávce, jejíž splnění je předmětem úschovy). Za této situace – jak
výše uvedeno – je žalovaná podle svých vlastních tvrzení v postavení věřitele
pohledávky, kterou má proti příjemci (žalobkyni). Žalovaná se v důsledku
možného vzniku nároku na plnění ze Smlouvy o vzájemné spolupráci uzavřené dne
15. 4. 2014 nestala nabyvatelem peněžní částky ve výši 567.430,30 Kč (případně
částky 380.041,30 Kč) a nevzniklo jí ani žádné jiné právo, které by jí (bez
dalšího) zakládalo právo na vydání (odevzdání) těchto peněžních prostředků. Nejde tedy o právo k předmětu úschovy, jak ho má na mysli řízení o úschovách, a
způsobilým právním prostředkem tu proto není žaloba ve smyslu ustanovení § 299
odst. 1 z. ř. s. Správně se proto odvolací soud ani nezabýval tím, zda ze
Smlouvy o vzájemné spolupráci uzavřené dne 15. 4.
2014 mezi účastnicemi vyplývá
nějaká aktuální pohledávka žalované za žalobkyní. Obstát nemůže ani námitka žalované, že předmětem odvolacího řízení „neměl být
nárok žalobkyně k předmětu úschovy, když odvolací soud byl povinen zabývat se
toliko nárokem žalované na vydání předmětu úschovy“, která vychází z
nepochopení procesních důsledků pravomocného rozsudku soudu, kterým byla
zamítnuta žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy
(nahrazuje ve smyslu ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s. žalobcem odepřený
souhlas s vydáním předmětu úschovy žalovanému). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl k zákonu odpovídajícímu závěru, že
žalobkyně má právo na vydání předmětu úschovy a že žalovaná je povinna s jeho
vydáním žalobkyni souhlasit; uvedený závěr je z hlediska uplatněných dovolacích
důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z
vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalované podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalované bylo zamítnuto, a žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni náklady
potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10
000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady
spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši
10.300 Kč žalobkyni k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§ 149
odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 5. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu