ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobce MASHA BRASKO s. r. o. v likvidaci se sídlem v Praze 6, Závěrka č.
2369/12, IČO 26714795, zastoupeného JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem
v Karlových Varech, Moskevská č. 1461/66, proti žalovaným 1) České republice
– Krajskému soudu v Plzni se sídlem v Plzni 3, Veleslavínova č. 21/40, 2) S.
T., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Richardem Malečkem, advokátem
se sídlem v Praze 6, Půlkruhová č. 813/34, a 3) Tairos, s. r. o. se sídlem v
Praze 6, Pod Dvorem č. 200, IČO 25781073, zastoupenému JUDr. Milanem Kestlem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1615/1, o nahrazení souhlasu s
vydáním předmětu soudní úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 60 C 169/2016 a 57 C 175/2016, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2018 č. j. 12 Co 14/2018-143, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2015 č. j. 33 T 5/2005-3532
byly podle § 81a trestního řádu za použití § 80 odst. 1 věty třetí trestního
řádu do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 uloženy peněžní prostředky ve výši
336 748,49 USD, uložené na účtu žalovaného 2) a zajištěné usnesením Policie ČR,
Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, ze dne 2. 11. 2004
č. j. FIFO-136/VP-2004 k ČTS: ÚOOZ-85/V7-2004. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2016 č. j. 34 Sd
148/2015-88 byl zamítnut návrh žalobce na vydání předmětu soudní úschovy. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 24. 6. 2016
domáhal, aby soud rozhodl, že žalovaní jsou povinni ve prospěch žalobce
„souhlasit s vydáním předmětu úschovy, tzn. částky 336 748,49 USD, která byla
zajištěna na bankovním účtu S. T., č. ú. XY a která se nachází v soudní úschově
Obvodního soudu pro Prahu 4“, a to na úhradu pohledávky žalobce za společností
VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám č. 3170/2, IČO 27110168, „přiznaných na základě pravomocného a vykonatelného
rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 37 Cm 93/2007-320 ze dne 25. 06. 2013 a
pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 9 C 227/2007-611 ze dne 11. 03. 2015“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 č. j. 37 Cm 93/2007-320,
který nabyl právní moci dne 27. 7. 2013 a vykonatelnosti dne 31. 7. 2013, byla
společnost VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci „zavázána k úhradě“ částky
302 465 USD se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2005 do zaplacení a k
povinnosti uhradit žalobci 335 482 Kč na náhradě nákladů řízení, že s ohledem
na skutečnost, že je společnost VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci
nemajetná, žalobce podal odpůrčí žalobu, kterou „napadal“ právní úkony, jimiž
tato společnost darovala žalovanému 2) celkovou finanční částku ve výši 469 000
USD, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 3. 2015 č. j. 9
C 227/2007-611, jenž nabyl právní moci dne 1. 4. 2015, bylo rozhodnuto, že
právní úkony společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci, kterými tato
společnost darovala žalovanému 2) finanční částku v celkové výši 469 000 USD, a
to dvěma „právními jednáními“ – převodem z bankovního účtu společnosti VILENA
EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci na bankovní účet žalovaného 2), číslo účtu XY,
vedený u Raiffeisenbank, a. s., dne 20. 9. 2004 ve výši 269 500 USD a vložením
částky 199 500 USD dne 1. 11. 2004 na tentýž bankovní účet žalovaného 2), jsou
vůči žalobci právně neúčinné, že žalobce vůči společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci poté podal návrh na exekuci dlužné částky 302 465 USD s
příslušenstvím a že soudní exekutor JUDr. Josef Lavička na základě uvedeného
rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech „zahájil i exekuci vůči bankovnímu
účtu“ žalovaného 2), neboť „v rámci odporovatelnosti právních úkonů“ jsou
finanční prostředky na tomto bankovním účtu ve vztahu k žalobci finančními
prostředky společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o.
v likvidaci, zatímco vůči
všem ostatním osobám se jedná o finanční prostředky žalovaného 2). Žalobce je
přesvědčen, že je jediným legitimním nositelem „práva na vydání soudní úschovy“. Žalovaná 1) namítala nedostatek své věcné (pasivní) legitimace „v tomto sporném
řízení“, neboť má za to, že není účastníkem řízení o úschově, a že proto ani
nemůže být věcně legitimována „v tomto sporném řízení o nahrazení souhlasu s
vydáním předmětu úschovy“. Žalovaný 2) uvedl, že „za určité situace by se nebránil uvolnění finančních
prostředků“ žalobci, avšak nároky žalovaného 3) „zcela“ zpochybňuje a „zde o
udělení souhlasu vůbec neuvažuje“. Žalovaný 3) namítal, že to, že by společnost VILENA EXCELLENCE s. r. o. v
likvidaci žalovanému 2) darovala vůbec nějakou částku, z odůvodnění rozsudku
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 3. 2015 sp. zn. 9 C 227/2007
„rozhodně nevyplývá“, a že tudíž není zřejmé, z čeho žalobce vychází, když
tvrdí, že uvedené finanční prostředky jsou vůči všem ostatním osobám, vyjma
žalobce, vlastnictvím žalovaného 2). Žalovaný 3) se zároveň svou žalobou domáhal, aby byl nahrazen souhlas
žalovaného 2) a žalobkyně s vydáním předmětu úschovy – částky 200 000 USD s
příslušenstvím. Uvedl, že na základě vykonatelného notářského zápisu H. H. ze
dne 25. 10. 2004 sp. zn. NZ 533/2004 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze
dne 8. 7. 2008 sp. zn. 49 Nc 2429/2008 o nařízení exekuce k vymožení povinnosti
společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci měla tato společnost
povinnost zaplatit žalovanému 3) pohledávku ve výši 200 000 USD včetně
sjednaných úroků ve výši 20 % ročně z uvedené částky od 25. 5. 2005 do
zaplacení, že exekuce vedená ze strany žalovaného 3) vůči společnosti VILENA
EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci započala dříve, než bylo zahájeno exekuční
řízení žalobce, že pohledávka žalovaného 3) je doložena smlouvou o půjčce ze
dne 25. 10. 2004 znějící na částku 200 000 USD, navazujícím výpisem z účtu,
podle něhož dne 26. 10. 2004 poukázal žalovaný 3) na účet společnosti VILENA
EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci uvedenou částku, a uvedeným notářským zápisem,
v němž společnost VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci jako dlužník dala
svolení k přímé vykonatelnosti. Protože žalovaný 2) převedl peněžní prostředky
z účtu společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci na svůj bankovní účet
bez právního důvodu, byla exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Richarda
Bednáře sp. zn. 003 EX 1964/08 nařízena exekuce přikázáním peněžité pohledávky
z účtu žalovaného 2), a to na základě vykonatelného notářského zápisu ze dne
25. 10. 2004 a na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 7. 2008 č. j. 49 Nc 2429/2008-24. Žalovaný 3) je přesvědčen, že vzhledem k tomu,
že se žalovaný 2) bránil tím, že peníze z účtu VILENA EXCELLENCE s. r. o. v
likvidaci převedl na svůj účet proto, aby je uchránil před špatným hospodařením
svého společníka, a že podle svého vyjádření před policií nechtěl být
vlastníkem částky 200 000 USD, je částka 200 000 USD stále ve vlastnictví
společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o.
v likvidaci a že žalovaný 3) „má nárok
na nárokované peněžní prostředky, neboť zde existuje platná smlouva o půjčce,
notářský zápis o předběžné vykonatelnosti jako právní tituly osvědčující nárok
žadatele, a tomu odpovídající rozhodnutí o nařízení exekuce“. Obvodní soud pro Prahu 4 – poté, co usnesením ze dne 18. 4. 2017 č. j. 60 C
169/2016-53 spojil obě věci ke společnému řízení – rozsudkem ze dne 24. 7. 2017
č. j. 60 C 169/2016-92 obě žaloby zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že
společnost VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci dluží žalobci celkem 302 465
USD s příslušenstvím, kterých se žalobce domáhá v rámci exekučního řízení, a
žalovanému 3) celkem 200 000 USD s příslušenstvím, kterých se žalovaný 3)
domáhá v rámci exekučního řízení, že z účtu společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci č. XY, vedeného v USD, odešla dne 17. 9. 2004 na účet č. XY
vedený pro žalovaného 2) částka 269 500 USD s poznámkou – nákup nemovitosti a
že dne 1. 11. 2004 byla na tentýž účet žalovaného 2) vložena částka 199 500
USD. Ve vztahu k věcné legitimaci žalované 1) soud prvního stupně dovodil, že
žalovaná 1) není ve věci pasivně legitimována, neboť o uložení finančních
prostředků do soudní úschovy bylo rozhodnuto v rámci trestního řízení, přičemž
účastníky takto zahájeného řízení o úschově jsou jednak ten, kdo věc vydal,
případně ten, komu byla odňata, jednak ten, kdo na ni uplatňoval právo v
trestním řízení, dále případně ten, kdo na ni uplatnil právo u soudu v
občanském soudním řízení, a žádný z účastníků nebude vystupovat jako složitel. Žalovaná 1) však žádný nárok na vydání předmětu řízení neuplatnila a
neuplatňuje. Protože žalovaný 3) v rámci své argumentace vycházel z premisy, že
200 000 USD, které nárokuje, je stále ve vlastnictví společnosti VILENA
EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci, žalobce argumentoval toliko pohledávkou za
společností VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci a žalovaný 2) ani netvrdil,
že by peníze patřily jemu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jediným
nositelem hmotněprávního nároku, v souladu s nímž mu předmět úschovy po právu
náleží, je společnost VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci, neboť z
bankovních výpisů bylo prokázáno, že v období září až listopad 2004 byly na
účet žalovaného 2) převedeny finanční prostředky této společnosti, přičemž
poprvé se jednalo o převod z účtu této společnosti za účelem nákupu nemovitosti
a podruhé se jednalo o výběr žalovaného 2) z účtu společnosti VILENA EXCELLENCE
s. r. o. v likvidaci. Peněžní prostředky by tak podle názoru soudu prvního
stupně měly být vydány společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci a
žalobce a žalovaný 3) by pak své nároky vůči ní měli uspokojit v rámci
exekučního řízení. K odvolání žalobce, jímž žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o věci samé, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 20. 3. 2018 č. j.
12 Co 14/2018-143 změnil rozsudek soudu prvního stupně
v odvoláním napadeném výroku o věci samé tak, že žalobě žalobce vyhověl, a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaná 1) je
pasivně věcně legitimovaná podle ustanovení § 299 zákona o zvláštních řízeních
soudních, neboť již v trestním řízení uplatnila pohledávku nákladů trestního
řízení proti prostředkům uloženým v soudní úschově, a stává se tak účastníkem
řízení z titulu příjemce (nikoli složitele). Odvolací soud vzal za prokázáno,
že „prostředky“ společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci byly
žalovaným 2) převedeny na jeho účet a byly tam stále uloženy i v době jejich
zabrání v trestním řízení, že žalobce má vykonatelnou pohledávku vůči
společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci a že „pravomocně bylo
určeno“, že převody prostředků této společnosti na účet žalovaného 2) jsou vůči
žalobci neúčinné, a dospěl k závěru, že žalobci tak k předmětu úschovy „svědčí
jiné právo“ a že jelikož se žalobci podařilo prokázat, že je nositelem
hmotněprávního nároku, kterému „předmět úschovy po právu náleží“, je namístě
nahradit „neexistující“ souhlas žalovaných s vydáním předmětu úschovy žalobci
rozhodnutím soudu. K dalším námitkám žalobce odvolací soud (mimo jiné) dodal,
že Krajský soud v Plzni nemohl rozhodnout „o vydání“ společnosti VILENA
EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci, která žádný nárok neuplatnila. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 3) dovolání. Namítá, že
odvolací soud rozhodl nesprávně, aniž by určil, o jaké peníze vlastně jde, když
za právně neúčinné bylo Okresním soudem v Karlových Varech označeno právní
jednání (právní úkon), kterým společnost VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci
darovala předmětnou částku žalovanému 2), a žádné jiné, že “nikdy nebylo
prokázáno, že by VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci v té době jakékoliv
peněžní prostředky komukoliv darovala, a že by tento dar přijal“, že jednatelem
a společníkem společnosti byl rovněž žalovaný 2) a takový právní úkon by byl
absolutně neplatný podle ustanovení § 196a „tehdy platného zákona č. 513/1991
Sb.“, a že žalobci tedy nesvědčí jiné právo k předmětu úschovy. Dovolatel proto
považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, že jediným nositelem
hmotněprávního nároku je žalobce, a to proto, že prokázal vykonatelnou
pohledávku za VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci a že bylo pravomocně
určeno, že převody prostředků této společnosti na účet žalovaného 2) jsou vůči
žalobci neúčinné, a že žalobci tak k předmětu úschovy svědčí jiné právo. Za
nesprávný považuje rovněž názor odvolacího soudu, že nebylo možné rozhodnout o
vydání peněz společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci, neboť tato
žádný nárok neuplatnila. Podle názoru dovolatele nárok společnosti VILENA
EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci vyplývá ze skutečnosti, že o jejím právu na věc
není pochyb. Podle názoru dovolatele se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaný 3) navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 3) odmítl, neboť žalovaný
3) „v rámci dovolání řádně neuvádí, z jakého důvodu je přesvědčen o naplnění
dovolacího důvodu“ a pouze cituje zákonnou úpravu. Podle názoru žalobce
„veškerá polemika“ žalovaného 3) v dovolání směřuje proti skutkovým otázkám,
které zásadně nejsou předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Žalobce považuje
rozsudek odvolacího soudu za „věcně správný, odpovídající zjištěnému skutkovému
stavu a subsumovaný pod správnou právní normu“, přičemž i průběh řízení „byl
veden v souladu s příslušnými předpisy“ a žalovaný 3) nebyl na svých procesních
právech jakkoli krácen. Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 3) odmítl, neboť „v
dané věci nejsou přítomny relevantní dovolací důvody“ a rozsudek odvolacího
soudu „byl po materiální i procesní stránce zcela v pořádku“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní
otázky, za jakých podmínek lze rozhodnout o nahrazení souhlasu žalovaných s
vydáním předmětu soudní úschovy žalobci, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 3) je opodstatněné. Rozhodl-li orgán činný v trestním řízení podle ustanovení § 80 odst. 1 věty
třetí trestního řádu (popřípadě podle ustanovení § 81a za užití ustanovení § 80
odst. 1 věty třetí trestního řádu) o tom, že věc, která mu byla podle
ustanovení § 78 trestního řádu vydána nebo kterou podle ustanovení § 79
trestního řádu odňal (anebo věc, která byla zajištěna podle § 79a trestního
řádu), se ukládá do úschovy, neboť je tu pochybnost, zda má být vrácena tomu,
kdo ji vydal nebo komu byla odňata (anebo tomu, jehož věc byla zajištěna), nebo
zda je třeba ji odevzdat jiné osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního
řízení právo, jde o soudní úschovu podle ustanovení § 300 zákona č. 292/2013
Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“). Po právní moci usnesení o uložení věci do úschovy, vydaného podle
ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu (popřípadě podle ustanovení §
81a za užití ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu), tedy postupuje
soud v občanském soudním řízení o úschově této věci přiměřeně podle ustanovení
§ 289 až 302 z. ř. s. Věc, o níž bylo podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí
trestního řádu (popřípadě podle ustanovení § 81a za užití ustanovení § 80 odst.
1 věty třetí trestního řádu) rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, se považuje
za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem
činným v trestním řízení, aniž by bylo třeba, aby byla soudu skutečně
odevzdána; soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy
nerozhoduje. Věc, která byla uložena do úschovy na základě usnesení orgánu
činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí
trestního řádu (popřípadě podle ustanovení § 81a za užití ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu), se vydá tomu z účastníků řízení o úschově, který
o to požádal, a jen v případě, že s vydáním věci žadateli ostatní účastníci
souhlasili nebo že jejich nesouhlas byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu
(ve vztahu k obdobné předchozí právní úpravě řízení o úschovách v ustanoveních
§ 185a až 185h zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů účinném do 31. 12. 2013, srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. Cpjn 203/2005, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Podle ustanovení § 298 odst. 1 z. ř. s. předmět úschovy vydá soud příjemci na
jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce
uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu
je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu
úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s
plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen
tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele. Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným
rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je
povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§ 299 odst. 1 z. ř. s.). Pro řízení o nahrazení souhlasu podle § 299 odst. 1 z. ř. s. je příslušný soud,
u něhož probíhá řízení o úschově (srov. § 299 odst. 2 z. ř. s.). Žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 299 odst. 1
z. ř. s.) představuje procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda
příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy
soudem vydán,
tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu
úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom podstatné,
že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen
jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě
„nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že
žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“, žalobci totiž
zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo
k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (ve vztahu k obdobné
předchozí právní úpravě řízení o úschovách v ustanoveních § 185a až 185h zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do
31. 12. 2013 srov. též právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 10. 2008 sp. zn.
21 Cdo 3967/2007, které bylo uveřejněno pod č. 66 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č. 96 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2012). Soudy se tedy v projednávané věci správně zabývaly tím, komu svědčí vlastnické
nebo jiné právo k předmětu úschovy. Namítá-li dovolatel, že názor odvolacího soudu, že nebylo možné rozhodnout o
vydání peněz společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci, neboť tato
žádný nárok neuplatnila, není správný, a uvádí-li, že nárok společnosti VILENA
EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci vyplývá ze skutečnosti, že o jejím právu na věc
není pochyb, pak přehlíží, že v případě věci uložené do úschovy na základě
rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení podle ustanovení § 80 odst. 1 věty
třetí trestního řádu (popřípadě podle ustanovení § 81a za užití ustanovení § 80
odst. 1 věty třetí trestního řádu) soud v občanském soudním řízení rozhodne o
vydání věci tomu, kdo věc vydal či komu byla odňata (nebo jehož věc byla
zajištěna podle § 79a trestního řádu) [příjemci], nebo tomu, kdo na ni uplatnil
v trestním řízení právo (přihlašovateli), anebo přihlašovateli, který na ni
uplatnil právo až u soudu v občanském soudním řízení, jen tehdy, jestliže o to
požádal, a současně, jestliže s vydáním (odevzdáním) věci žadateli souhlasili
ostatní účastníci řízení. V případě, že o vydání věci požádá více účastníků
řízení nebo že s odevzdáním věci žadateli nebude souhlasit některý z ostatních
účastníků řízení, bude věc odevzdána žadateli (jednomu z více žadatelů) tehdy,
bude-li účastníku, který odevzdání odporoval, pravomocným rozsudkem soudu
vydaným v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy uloženo, že je
povinen souhlasit s odevzdáním věci žadateli (ve vztahu k obdobné předchozí
právní úpravě řízení o úschovách v ustanoveních § 185a až 185h zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013, srov. již zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. Cpjn 203/2005). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci společnost VILENA
EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci není tím, jehož věc byla zajištěna, nebylo by
možné rozhodnout o vydání předmětu úschovy této společnosti, neuplatnila-li
právo na předmět úschovy v trestním řízení, ani u soudu v občanském soudním
řízení, a to ani za situace, že by o právu této společnosti na věc, která je
předmětem úschovy, nebylo pochyb. Nelze tedy souhlasit s názorem dovolatele, že
„nárok“ společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci „vyplývá ze
skutečnosti, že o jejím právu na věc není pochyb“. Vytýká-li však dovolatel odvolacímu soudu nesprávnost samotného závěru, že
společnost VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci „žádný nárok neuplatnila“,
činí tak opodstatněně, neboť z podání této společnosti ze dne 15. 9. 2017
založeného na č. l. 90 spisu je zřejmé, že VILENA EXCELLENCE s. r. o. v
likvidaci požádala Obvodní soud pro Prahu 4 (mimo jiné) o vydání předmětu
soudní úschovy (částky 336 748,49 USD).
Odvolací soud v posuzované věci vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že rozsudkem
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 3. 2015 sp. zn. 9 C 227/2007,
který nabyl právní moci dne 1. 4. 2015, bylo určeno, že právní úkony
společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci, kterými darovala žalovanému
2) finanční částku ve výši 469 000 USD, a to „dvěma vklady“ (269 500 USD a 199
500 USD) na účet č. XY vedený na jméno žalovaného 2), jsou vůči žalobci právně
neúčinné. Vzal za prokázáno, že prostředky společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci byly žalovaným 2) převedeny na jeho účet, že tam byly stále
uloženy i v době jejich „zabrání“ v trestním řízení a že poté byly soudním
rozhodnutím složeny do úschovy soudu. Protože žalobci „se podařilo prokázat“,
že je nositelem hmotněprávního nároku, kterému předmět úschovy „po právu
náleží“, neboť má vykonatelnou pohledávku vůči společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci a bylo pravomocně určeno, že převody prostředků této
společnosti na účet žalovaného 2) jsou vůči žalobci právně neúčinné, dospěl
odvolací soud k závěru, že žalobci k předmětu úschovy „svědčí jiné právo“, a že
je tedy namístě nahradit „neexistující“ souhlas žalovaných s vydáním předmětu
úschovy žalobci rozhodnutím soudu. S uvedeným závěrem odvolacího soudu dovolací
soud nesouhlasí. Má-li věřitel vykonatelnou pohledávku proti příjemci nebo přihlašovateli, kteří
požádali o vydání předmětu úschovy, avšak předmět úschovy jim dosud nebyl
vydán, může se domáhat též uspokojení z předmětu úschovy. Nejde ovšem o právo k
předmětu úschovy, jak ho má na mysli řízení o úschovách. Způsobilým právním
prostředkem tu proto není žaloba ve smyslu ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s.,
ale jen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením majetkových
práv příjemce nebo přihlašovatele podle ustanovení § 320 občanského soudního
řádu [srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1982 sp. zn. 3
Cz 24/82, který byl uveřejněn ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů
a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, vydaném býv. Nejvyšším
soudem ČSSR, Praha 1986, s. 788 (tzv. Sborník IV)]. Podle ustanovení § 42a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“),
podle něhož Okresní soud v Karlových Varech posuzoval neúčinnost právních úkonů
společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci vůči žalobci, se věřitel
může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto
právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného
úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo
měl z tohoto úkonu prospěch. Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák.
(odpůrčí žaloby) je – uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí
žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě
titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti
dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co
odporovatelným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a
to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl
právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není
dobře možné, musí se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu –
domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl
prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova
majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu
získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Určením právní neúčinnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. (vyhověním odpůrčí žalobě) nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného
právního úkonu. Odporovatelný právní úkon nadále zůstává platným právním úkonem
a vyvolává (jím sledované) právní následky, avšak v poměrech účastníků se na
něj hledí tak, jako kdyby nenastaly jeho účinky (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný pod č. 134 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Právní účinky odporovatelnosti spočívající v tom, že v řízení o výkon
rozhodnutí (v exekučním řízení) lze postihnout věci, práva nebo jiné majetkové
hodnoty, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
nastávají (se zakládají) rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě; teprve dnem právní
moci rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, vzniká věřiteli
právo na uspokojení jeho (zkrácené) pohledávky z věcí, práv a jiných
majetkových hodnot, které ušly z dlužníkova majetku a které patří tomu, v jehož
prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1666/2014, uveřejněný pod č. 135 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015).
Rozhodnutí soudu, jímž bylo určeno, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli
právně neúčinný, věřiteli nezakládá vlastnické právo k věci, která
odporovatelným právním úkonem ušla z dlužníkova majetku, ani žádné jiné právo k
této věci, které by věřiteli bez dalšího umožňovalo zmocnit se této věci a mít
věc u sebe. Věřitel se v důsledku tohoto soudního rozhodnutí nestává
nabyvatelem věci, práva nebo jiných majetkových hodnot, které odporovatelným
právním úkonem ušly z dlužníkova majetku; vzniká mu pouze právo, aby se na
základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného
proti dlužníku, domáhal nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho,
co odporovatelným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku,
a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl
právní úkon učiněn. Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že dnem právní moci rozsudku
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 3. 2015 sp. zn. 9 C 227/2007,
jímž bylo určeno, že právní úkony společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v
likvidaci, kterými darovala žalovanému 2) finanční částku ve výši 469 000 USD,
a to „dvěma vklady“ (269 500 USD a 199 500 USD) na účet č. XY vedený na jméno
žalovaného 2), jsou vůči žalobci právně neúčinné, vzniklo žalobci právo domáhat
se na základě vykonatelného rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného vůči
společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci nařízení výkonu rozhodnutí
(exekuce) postižením toho, co odporovatelnými (právně neúčinnými) právními
úkony ušlo z majetku společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci, a to
nikoliv proti této společnosti, ale vůči žalovanému 2), s nímž byly tyto právní
úkony učiněny. Žalobce se však v důsledku tohoto rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech
nestal nabyvatelem peněžní částky ve výši 469 000 USD a nevzniklo mu ani žádné
jiné právo, které by mu (bez dalšího) zakládalo právo na vydání (odevzdání)
těchto peněžních prostředků. Účelem řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy je – jak již bylo
uvedeno výše – posouzení otázky, komu má být předmět úschovy vydán, tedy –
řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na
základě kterého soud vydá předmět úschovy. Takovým „jiným právem“ k předmětu
úschovy však není (nemůže být) právo žalobce na uspokojení jeho vykonatelné
pohledávky vůči společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v likvidaci z toho, co
odporovatelnými právními úkony ušlo z majetku této společnosti, v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), neboť se nejedná o právo „k předmětu
úschovy“, které by žalobce opravňovalo k tomu, aby mu byl předmět úschovy
vydán. Účelem řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy (ani
řízení o vydání předmětu soudní úschovy) totiž není realizovat (provádět) výkon
rozhodnutí (exekuci), a nahrazovat tak řízení o výkon rozhodnutí (exekuční
řízení). Skutečnost, že žalobce má vykonatelnou pohledávku vůči společnosti
VILENA EXCELLENCE s. r. o.
v likvidaci a že bylo pravomocně určeno, že převody
peněžních prostředků této společnosti na účet žalovaného 2) jsou vůči žalobci
neúčinné, tedy není důvodem k rozhodnutí o nahrazení souhlasu žalovaných s
vydáním předmětu soudní úschovy žalobci. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobce je nositelem
hmotněprávního nároku, kterému předmět úschovy po právu náleží, neboť prokázal,
že má vykonatelnou pohledávku vůči společnosti VILENA EXCELLENCE s. r. o. v
likvidaci a že bylo pravomocně určeno, že převody prostředků této společnosti
na účet žalovaného 2) jsou vůči němu neúčinné, a že je proto namístě nahradit
„neexistující“ souhlas žalovaných s vydáním předmětu úschovy žalobci
rozhodnutím soudu, není správný; správný proto nemůže být ani jeho rozsudek,
který je na tomto závěru založen. Protože nejsou podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu
v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu