21 Cdo 2327/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Janem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni,
Skrétova č. 25, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Novákem,
advokátem se sídlem v Domažlicích, Vodní č. 31, o odškodnění pracovního úrazu,
za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v
Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně
žalovaného, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 150/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu
2009 č.j. 56 Co 241/2009-110, takto:
Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým bylo
žalovanému uloženo zaplatit žalobci 168.000,- Kč, se odmítá; v dalším se
rozsudek krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu
žalovaný na odškodnění pracovního úrazu (vedle úroků z prodlení za opožděné
plnění náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a věcné
škody) zaplatil na náhradě za bolest a za ztížení společenského uplatnění
celkem 4.479.600,- Kč spolu s úroky z prodlení z částky 272.400,- Kč od
4.4.2007 do 22.12.2008 ve výši 47.781,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že
jako zaměstnanec žalovaného utrpěl dne 3.4.2007 při dopravní nehodě, k níž
došlo při plnění pracovních úkolů, úraz – poškození zdraví (devastující
poranění levého bérce, pro které musela být provedena amputace v úrovni kolene,
zlomeninu diafýzy kosti stehenní, zlomeninu čéšky, vymknutí dvou prstů ruky a
kontuzi plic), za jehož odškodnění odpovídá žalovaný. Při stanovení výše
uplatněného nároku žalobce vycházel z posudků ošetřujícího lékaře MUDr. Lukáše
Ludvíka, v nichž bolestné bylo ohodnoceno ve výši 580 bodů (á 120,- Kč) s tím,
že lékař následně provedl navýšení o 50% na 870 bodů (tj. celkem 104.400,- Kč),
a ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno ve výši 1.400 bodů, (tj.
celkem 168.000,- Kč). Podle názoru žalobce jsou však u něj splněny podmínky pro
mimořádné zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001
Sb. na „dvacetinásobek základního bodového ohodnocení bolestného a ztížení
společenského uplatnění“, neboť jeho „léčení vyžadovalo náročný způsob spojený
s dlouhotrvajícími a dalšími vyšetřeními se ztížením všeobecných podmínek“ a
trvalé následky zranění žalobce „zcela vyloučily z profesního života“, omezily
jeho společenský život, „a to i s přihlédnutím k věku žalobce“, a „znemožňují
mu mnohé z běžných lidských činností“; požadované zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění tak „má představovat dostatečnou kompenzaci zdravotního
poškození žalobce na dobu jeho dalšího života“. Po žalovaném, který mu již
(prostřednictvím vedlejšího účastníka) zaplatil na náhradě za bolest 104.400,-
Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 168.000,- Kč, požadoval
doplatek v celkové výši 4,479.600,- Kč.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 16.2.2009 č.j. 5 C 150/2008-72
žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 1,755.600,- Kč s úroky z prodlení,
které ve výroku specifikoval, co do částky 2.724.000,- Kč s úroky z prodlení,
které ve výroku specifikoval, žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci na nákladech řízení 91.014,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana
Knoblocha a „státu na soudním poplatku 70.620,- Kč na účet zdejšího soudu“.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce utrpěl dne 3.4.2007
pracovní úraz, na jehož odškodnění mu žalovaný (jako odpovědný subjekt) již
uhradil na bolestném a ztížení společenského uplatnění „náhradu v základním
bodovém ohodnocení“. Vzhledem k tomu, že z provedených důkazů „je zřejmé“, že
žalobce v důsledku úrazu prodělal „komplikovanou operaci“ (amputaci levé dolní
končetiny v bérci a později v koleni) s opakovanými zásahy do nejvíce poškozené
končetiny při dalších mnohočetných poraněních, je podle názoru soudu prvního
stupně „5-ti násobek navýšení nad stanovený limit lékařem adekvátní utrpěným
bolestem“. „Stejně tak“ podle jeho mínění „je třeba se dívat i na ztížení
společenského uplatnění, když nelze přehlédnout, že ztrátu levé dolní končetiny
v oblasti kolene utrpěl žalobce ve velmi mladém věku a je tedy značně omezen ve
výběru pracovních příležitostí“. Soud „má za to“, že žalobce „s ohledem na
dosažené vzdělání (automechanik bez maturity) má největší omezení právě ve svém
oboru jako řidič nákladních aut, dále v zaměstnáních, kde je třeba obsluhovat
zařízení a stroje ve stoje, takže toto omezení společenského uplatnění v
pracovní příležitosti lze považovat za 50%“. Zejména však podle jeho názoru „je
třeba vidět ztížení společenského uplatnění v oblasti sportovní“ (žalobce se
intenzivně věnoval fotbalu, rekreačně hrál tenis, hokej, chodil plavat a jezdil
na kole a na motorce), které „i s ohledem na věk žalobce v době utrpěného úrazu
je zhoršeno z 80%“. V oblasti společenské a kulturní pak „má soud za to, že bez
přičinění žalobce je zde omezení nejméně z 30%“. Vzhledem k uvedenému dovodil,
že „tento poměr změn na straně žalobce v porovnání s jeho předchozím životem
odpovídá zvýšení ZSU na 10-ti násobek“, což „je i přiměřené tomu, že se žalobce
musí naučit žít s protézou a že se bude měnit okruh osob, s nimiž se může
stýkat“. Protože podle bodového ohodnocení provedeného MUDr. Ludvíkem Lukášem
„při ceně 120,- Kč za bod odpovídá bodovému ohodnocení bolestného ve výši 580
bodů částka 69.600,- Kč a bodovému ohodnocení ZSU ve výši 1.400 bodů částka
168.000,- Kč“, a tedy „při 5-ti násobku bolestného představuje nárok žalobce
348.000,- Kč“ a při 10-ti násobku ZSU činí nárok 1,680.000,- Kč“, „lze celkem
přiznat žalobci nadlimitní navýšení bolestného a ZSU ve výši 2.028.000,- Kč“; s
ohledem na to, že částka 272.400,- Kč již „byla pojišťovnou uhrazena, je rozdíl
1,755.600,- Kč, které soud v rozsudku žalobci přiznává“.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni rozsudkem ze
dne 30.11.2009 č.j. 56 Co 241/2009-110 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku
I.“ (jímž bylo vyhověno žalobě co do částky 1,755.000,- Kč) „změnil tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 168.000,- Kč“, a „ve zbytku žalobu
žalobce o tomto nároku zamítl“; současně rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 91.014,- Kč a
na nákladech odvolacího řízení 21.688,- Kč, obojí k rukám advokáta Mgr. Jana
Knoblocha, a že žalovaný je povinen zaplatit „soudu prvního stupně na soudním
poplatku za řízení před soudem prvního stupně 3.556,- Kč a za řízení odvolací
3.360,- Kč“, obojí „na účet soudu prvního stupně“. Odvolací soud zdůraznil, že
mimořádné zvýšení náhrady odpovídající počtu bodů stanovených lékařem, které
soudu „umožňují obsahově duplicitní ust. § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. a §
388 zák. práce“, lze aplikovat „jak v případě odškodnění ztížení společenského
uplatnění, tak i v případě odškodnění bolesti“. Pro zvýšení odškodnění bolesti
však podle jeho názoru „nestačí samotná okolnost, že v konkrétním případě škoda
na zdraví vyžadovala náročný, případně mimořádný způsob léčení“, ale „je
nezbytné, aby se jednalo o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a
že výše odškodnění za bolest stanovená dle ust. § 4 odst. 1, případně zvýšená
postupem dle ust. § 6 odst.1 písm. a) a b) cit. vyhlášky není postačující“. Jestliže v daném případě příslušný odborný ošetřující lékař žalobce
„nekvalifikoval způsob léčení žalobce, s nímž náhrada za bolest nepochybně
souvisí, za mimořádné náročný (ale jen náročný) a nezvýšil bodové ohodnocení na
dvojnásobek (ale jen o 50%), jak mu umožňovalo ust. § 6 odst. 1 písm. b) cit. vyhlášky“, pak podle názoru odvolacího soudu „nepřipadá v úvahu mimořádné
zvýšení výše odškodnění bolestného soudem dle ust. § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb., které dopadá právě na případný mimořádný způsob léčení u
bolestného“; proto odvolací soud „považuje postup soudu prvního stupně, který
zvýšil odškodnění za bolestné na pětinásobek, za nesprávný“. Při rozhodování o
výši odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobce pak odvolací soud
vycházel z názoru, že „pro postup dle ust. § 7 odst. 3 cit. vyhlášky nestačí
samotná okolnost, že u poškozeného došlo ke zvlášť těžkým následkům škody na
zdraví, které podstatně omezují nebo významně mění nebo znemožňují další
uplatnění v životě“, nýbrž že „je nezbytné, aby se navíc jednalo o zvlášť
výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi
výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní
kvality jeho života v době před vznikem škody a omezení poškozeného nelze
vyjádřit jen základním odškodněním, které již samo představuje náhradu za
prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro
uspokojování jeho životních a společenských potřeb a úkolů“.
Vzhledem k
uvedenému odvolací soud „po pečlivém zvážení konkrétního případu“ dospěl k
závěru, že „s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně, která se
týkají výrazného omezení či ztráty společenského uplatnění žalobce ve srovnání
s dobou před úrazem, jsou dány důvody pro mimořádné zvýšení odškodnění dle ust. § 7 odst. 3 cit. vyhlášky na dvojnásobek základního počtu bodů za ztížení
společenského uplatnění“, tedy „finančně vyjádřeno jde (vedle již uspokojených
nároků) o částku 168.000,- Kč (1.400 bodů x 120,- Kč)“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že se „nemůže ztotožnit“ se
stanoviskem odvolacího soudu ohledně možnosti zvýšení bolestného, neboť
„žalobce má zato, že v průběhu nalézacího řízení bylo dostatečně prokázáno, že
způsob a délka léčení žalobce plně odůvodňuji závěr soudu prvního stupně o
nadlimitním zvýšení bolestného na jeho 5-ti násobek“. Dovolatel se „rovněž
neztotožňuje“ se závěry odvolacího soudu ohledně nadlimitního zvýšení
odškodnění za ztížení společenského uplatnění, jestliže „v rámci důkazního
řízení bylo dostatečně prokázáno, že pracovní úraz, který žalobce postihl,
zásadně změnil život žalobce ve všech jeho složkách“. Následky pracovního úrazu
„byl násadně zasažen žalobcův život v rovině partnerské, pracovní a rovněž v
rovině žalobcových sportovních aktivit“, přičemž podle názoru dovolatele je
„nutno zdůraznit, že žalobce utrpěl úraz ve věku 21 let, tedy následky
pracovního úrazu ponese po celý svůj život“. Odvolací soud však na základě
svých úvah dospěl k závěru, že v žalobcově případě „je zcela dostačující
mimořádné zvýšení odškodnění na dvojnásobek základního poštu bodů“, ačkoliv
„žalobce má zato, že v projednávané věci se jedná o zvlášť výjimečný případ
mimořádného zřetele, neboť vysoká míra intenzity zásahu pracovního úrazu do
jeho života je dána především věkem, ve kterém žalobce pracovní úraz utrpěl, a
rovněž rozsahem zranění, která žalobce pracovním úrazem utrpěl“; nadlimitní
zvýšení odškodnění provedené soudem prvního stupně tedy podle jeho názoru
„zcela po právu zohlednilo následky žalobcova pracovního úrazu“. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou subjektivní
přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni. Stejné právo jako účastník má ten, kdo není
účastníkem řízení, avšak z rozhodnutí odvolacího soudu mu vznikají práva nebo
povinnosti.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím
přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy
lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak
by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také
nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní
skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš
významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění
podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá
poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl
založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil,
je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené
rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč.
1998).
V posuzovaném případě nebyla dovolateli rozsudkem odvolacího soudu ve
vyhovujícím výroku ohledně částky 168.000,- Kč způsobena na jeho právech žádná
újma, která by byla odstranitelná zrušením této části napadeného rozsudku,
neboť jeho požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu
tedy žalobce nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby
rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedené části
rozsudku odvolacího soudu tedy není žalobce oprávněn (subjektivně legitimován).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v tomto směru - aniž by se
mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. b) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že jinak (do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba ohledně částky 1,587.600,- Kč byla
zamítnuta) je žalobce k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
subjektivně legitimován a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, Nejvyšší soud České republiky
přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu – mimo jiné - zjištěno, že
žalobce utrpěl dne 3.4.2007 při dopravní nehodě, k níž došlo při plnění
pracovních úkolů pro žalovaného, úraz – poškození zdraví, za jehož odškodnění
odpovídá žalovaný. Bodové ohodnocení bolesti v příčinné souvislosti s pracovním
úrazem žalobce ohodnotil MUDr. Ludvík Lukáš v posudku ze dne 23.1.2008 podle
přílohy č. 1 k vyhlášce č. 440/2001 Sb. celkem 580 body (položka S880 –
traumatická amputace v úrovni kolene vlevo – 250 bodů, položka S8200 –
zlomenina čéšky bez dislokace vlevo – 30 bodů, položka S7231 – zlomenina
diafýzy kosti stehenní vlevo s dislokací – 160 bodů, položka S631 – vymknutí
dvou prstů levé ruky – 40 bodů, položka S2730 – kontuse plic – 100 bodů); pro
náročný způsob léčení jmenovaný lékař podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a)
vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšil bodové ohodnocení škody na zdraví o 50%, (tj. o
290 bodů) a bolestné tak stanovil v celkové výši 870 bodů. Dalším posudkem ze
dne 23.1.2008 ohodnotil MUDr. Ludvík Lukáš ztížení společenského uplatnění
žalobce v příčinné souvislosti s pracovním úrazem podle přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 440/2001 Sb. celkem 1.200 body (správně 1.400 bodů za položku 131 – ztráta
jedné dolní končetiny mezi kyčlí a kolenem vlevo s pahýlem vhodným k
protézování). Žalovaný vyplatil žalobci náhradě za bolest 104.400,- Kč (za 580
bodů á 120,- Kč) a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 168.000,- Kč
(za 1.400 bodů á 120,- Kč) a další zvýšení vyplatit odmítl.
Náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění jsou dílčími nároky
práva na náhradu škody příslušející zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz
nebo onemocněl nemocí z povolání. Svojí povahou jde o náhradu imateriální újmy,
jejíž výše se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském
posudku (§ 2 odst.1, § 3 odst. 2, § 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o
odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších změn
a doplňků - dále též jen „vyhlášky“). Náhrada za bolest přestavuje jednorázové
odškodnění za bolest, kterou poškozený pociťuje nejen při samotném poškození
zdraví úrazem (nebo též v souvislosti s nemocí z povolání), ale i při léčení a
jeho průběhu. Náhrada za ztížení společenského uplatnění pak přestavuje
jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného,
pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho
společenských úkolů.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky odškodnění bolesti se určuje podle sazeb
bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, a to za
bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích
následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání
způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla (dále jen
„poškozený“). Bodové ohodnocení škody na zdraví se vymezuje v lékařském posudku.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky při určování bodového ohodnocení bolesti
se hodnotí akutní fáze bolesti, přitom posuzující lékař vychází z podrobných
písemných informací předaných předchozím ošetřujícím lékařem. Při určování
bodového ohodnocení bolesti stanoveného rozmezím bodů se dále přihlíží zejména
k rozsahu a způsobu poškození zdraví, jeho závažnosti, k průběhu léčení včetně
náročnosti použité léčby a ke vzniklým komplikacím. Podle ustanovení § 4 odst.
2 vyhlášky bodové ohodnocení bolesti lze provést až v době stabilizace bolesti.
Závěr o konečné výši bodového ohodnocení bolesti v jednotlivých případech pak
činí lékař s přihlédnutím k ustanovení § 6 odst. 1 písm. a), b) a § 6 odst. 2
vyhlášky, která uvádějí další kriteria pro stanovení výše bodového ohodnocení v
jednotlivých případech, a která kromě jiného umožňují zohlednit specifické
okolnosti případu, kupř. tehdy, nevystihuje-li výše sazby bodového ohodnocení
bolesti stanovená u jednotlivých klasifikací poškození zdraví uvedená v
přílohách č. 1 a 3 vyhlášky dostatečně – nazíráno z odborného medicínského
hlediska – všechny okolnosti posuzovaného případu. Pro tuto situaci vyhláška
stanoví, že pokud škoda na zdraví vyžadovala náročný způsob léčení, zvýší se
bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 1 a 3 této vyhlášky nejvýše o
50 % celkové částky bodového ohodnocení; náročným způsobem léčení se rozumí
zejména infekce rány prodlužující dobu léčení [§ 6 odst. 1 písm. a)], a v
případě, že škoda na zdraví vyžadovala mimořádně náročný způsob léčení, zvýší
se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 1 a 3 této vyhlášky
nejvýše na dvojnásobek celkové částky bodového ohodnocení; mimořádně náročným
způsobem léčení se rozumí zejména léčení zahrnující dlouhodobou plicní
ventilaci, kanylaci velkých cév nebo dialýzu [§ 6 odst. 1 písm. b)].
Výše odškodnění bolesti se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v
lékařském posudku (§ 7 odst. 1 vyhlášky), když hodnota 1 bodu činí v současné
době 120 Kč (srov. § 7 odst. 2 vyhlášky). Podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky
ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši
odškodnění bolesti stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
S názorem odvolacího soudu, že, jestliže v daném případě lékař „nekvalifikoval
způsob léčení žalobce, s nímž náhrada za bolest nepochybně souvisí, za
mimořádné náročný a nezvýšil bodové ohodnocení na dvojnásobek, jak mu
umožňovalo ust. § 6 odst. 1 písm. b) cit. vyhlášky, nepřipadá v úvahu mimořádné
zvýšení výše odškodnění bolestného soudem dle ust. § 7 odst. 3 vyhl. č.
440/2001 Sb.“, dovolací soud nesouhlasí.
Odvolací soud ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že postup lékaře na
základě ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky je součástí širšího
procesu určování „základního“ bodového ohodnocení lékařem podle ustanovení § 2
a 4 vyhlášky, který, vycházeje z jemu známých skutečností o posuzovaném případu
a ze svých odborných znalostí, zvýší (je povinen zvýšit) při splnění
stanovených podmínek bodové ohodnocení až na dvojnásobek, dospěje-li k závěru,
že bodové ohodnocení nelze vyjádřit jen podle sazeb bodového ohodnocení
stanovených v přílohách č. 1 a 3 vyhlášky. Tento závěr – jak rovněž z povahy
věci vyplývá – se však může týkat jen odborného lékařského hodnocení škody na
zdraví z hlediska náročnosti způsobu léčení, tedy zda škoda na zdraví
vyžadovala náročný, anebo mimořádně náročný způsob léčení. Nezabývá se ale již
tím, zda toto „základní“ bodové hodnocení, k němuž lékař dospěl i s využitím
všech možností zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky,
vyjadřuje dostatečně tělesné a duševní strádání poškozenému způsobené, a zda by
případně nebylo na místě ještě vyšší odškodnění, neboť k tomu lékaře vyhláška
ani jiný zákonný předpis neopravňuje.
Nepřistoupí-li tedy lékař při určování bodového ohodnocení bolesti k jeho
zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) nebo b) vyhlášky, znamená to
pouze, že způsob léčení, který vyžadovala škoda na zdraví, nehodnotil z
hlediska jeho intenzity jeho náročný, anebo jako mimořádně náročný. Tato
okolnost sama o sobě však neznamená, že tím je vyloučena možnost zvýšení
odškodnění soudem podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, neboť i takový způsob
léčby, který nelze hodnotit z pohledu lékaře jako náročný nebo mimořádně
náročný, může poškozenému v konkrétním případě způsobit tělesné a duševní
strádání, jehož intenzitu pouhé základní ohodnocení nevystihuje. Taková
vázanost by ve svých důsledcích vedla k tomu, že by byl soud z rozhodování
podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky vyloučen, i kdyby byla v občanském
soudním řízení prokázána existence dalších skutečností, než ze kterých lékař
vycházel, a které umožňují závěr, že utrpěné tělesné a duševní strádání
poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že možnost přiměřeného
zvýšení odškodnění bolesti soudem ve výjimečných případech hodných mimořádného
zřetele podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. není podmíněna
tím, zda škoda na zdraví vyžadovala náročný nebo mimořádně náročný způsob
léčení ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) nebo § 6 odst. 1 písm. b)
vyhlášky.
Rovněž závěr odvolacího soudu o výši nároku žalobce na náhradu za ztížení
společenského uplatnění považuje dovolací soud pro neúplnost nezbytných
východisek za předčasný.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. odškodnění ztížení
společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v
přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou
trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v
životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských
potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví
(dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být
přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Závěr o konečné výši bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění v
jednotlivých případech pak činí lékař s přihlédnutím k ustanovením § 5 a § 6
odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky, která uvádějí další kriteria pro stanovení
výše bodového ohodnocení v jednotlivých případech, a která kromě jiného
umožňují zohlednit specifické okolnosti případu.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že již výše odškodnění za ztížení
společenského uplatnění určená na základě celkového (základního) bodového
ohodnocení stanoveného lékařem představuje sama o sobě náhradu za následky
škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv
na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Postup při určování
bodového ohodnocení podle ustanovení § 3 odst. 1 s přihlédnutím k ustanovení §
5 a § 6 odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky totiž umožňuje v odůvodněných
případech již lékaři přihlédnout k individuálním okolnostem posuzované věci
tak, aby náhrada za ztížení společenského uplatnění určená uvedeným způsobem
reflektovala nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony
poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro
plnění jeho společenských úkolů (srov. bod I. Stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn.
Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského
uplatnění, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2011, pod poř č. 50). Uvedené obdobně platí i pro základní bodové ohodnocení
bolestného s možnostmi zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) a b)
vyhlášky (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
7.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 1004/2010).
Postup podle již výše zmíněného ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky (též v
návaznosti na ustanovení § 388 zák. práce), který přísluší pouze soudu, pak
přichází v úvahu jen v případech, kdy základní bodové ohodnocení stanovené v
lékařském posudku (včetně případného zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 1
vyhlášky), dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku
poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Přitom je třeba mít na zřeteli,
že ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které ze systematického hlediska na bodové
ohodnocení stanovené lékařem navazuje a které umožňuje ve výjimečných případech
hodných mimořádného zřetele učinit korekci zvýšením základního odškodnění nejen
- jak shora uvedeno – u bolestného, ale u i ztížení společenského uplatnění,
patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale
závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak
přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní
normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého
uvážení posoudil, zda se jedná o „ výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“,
a – v případě kladného závěru - jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované
věci „přiměřené“.
Úvaha soudu v tomto směru není tedy zcela volná, neboť právní předpis tím, že
rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění
[srov. hlediska příkladmo uvedená v § 3 odst. 1 větě první a v § 6 odst. 1
písm. c) vyhlášky] a že stanoví předpoklady pro vznik nároku na jeho zvýšení (§
7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a
jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře
„přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých výjimečných případech hodných mimořádného
zřetele usměrňována. Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že je
naplněna hypotéza ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky (že jde o výjimečný případ
hodný mimořádného zřetele), je dále usměrňován relativně neurčitou dispozicí
právní normy v tom ohledu, že zvýšení odškodnění musí být „přiměřené“. Úsudek
soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3
vyhlášky vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z
obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí
dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla
založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší
(peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (k
tomu srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.9.2005, sp. zn.
III. ÚS 350/03).
Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti a rozsahu náhrady za
ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně
společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době
před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko
jediné. Dovolací soud v této souvislosti vyslovil názor, jímž sjednotil
dosavadní rozdílnou soudní praxi v otázce předpokladů pro postup soudu podle
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, že předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění
stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností,
které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb,
včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na
jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen
základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. bod II.
Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše
odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, pod poř č. 50).
V projednávané věci odvolací soud při rozhodování o výši náhrady za ztížení
společenského uplatnění žalobce – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku
– dospěl k závěru, že „s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně,
která se týkají výrazného omezení či ztráty společenského uplatnění žalobce ve
srovnání s dobou před úrazem, jsou dány důvody pro mimořádné zvýšení odškodnění
dle ust. § 7 odst. 3 cit. vyhlášky na dvojnásobek základního počtu bodů za
ztížení společenského uplatnění“.
Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, však nelze uvedenou úvahu odvolacího soudu
považovat za dostatečnou a úplnou. Má-li úsudek soudu o možnosti a rozsahu
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění – jak vyplývá ze shora
podaného výkladu – vycházet především z porovnání úrovně společenských,
kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody
s jeho možnostmi v době po zranění, je třeba odvolacímu soudu vytknout, že svůj
závěr o „mimořádném“ zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění „na
dvojnásobek základního počtu bodů“ odůvodnil - oproti zevrubné analýze
provedené v tomto směru soudem prvního stupně - toliko v obecné rovině poukazem
na „skutková zjištění soudu prvního stupně, která se týkají výrazného omezení
či ztráty společenského uplatnění žalobce ve srovnání s dobou před úrazem“,
aniž by se těmto skutkovým zjištěním jakkoli dále vyjádřil. Úsudek odvolacího
soudu tak zcela postrádá konkrétní zhodnocení, jak se následky pracovního úrazu
projevily na zdravotním stavu žalobce a nakolik byly jeho možnosti pro
uplatnění v životě a ve společnosti po úraze omezeny či ztraceny (z pohledu
dovolatele byl „zásadně zasažen žalobcův život v rovině partnerské, pracovní a
rovněž v rovině sportovních aktivit“) v porovnání s předchozím rozsahem a
kvalitou jeho sportovních, společenských, kulturních, rodinných a jiných
aktivit. Vzhledem ke zjištěným okolnostem projednávané věci odvolací soud
rovněž neměl opomenout v rámci svých úvah vyjádřit se k tomu, jaký vliv z
hlediska závažnosti následných omezení žalobce v dosavadním způsobu jeho života
má skutečnost, že utrpěl úraz ve věku 21 let, a tedy – jak zdůrazňuje dovolatel
– „následky pracovního úrazu ponese po celý svůj život“.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nezabýval všemi okolnostmi významnými pro
rozhodnutí o možnosti a rozsahu mimořádného zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, jeho závěr o
tom, v jaké výši žalobci náleží odškodnění za ztížení společenského uplatnění,
proto zatím nemůže obstát.
Protože napadený měnící rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o
nároku žalobce na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění ve
výši 1,587.600,- Kč, není správný, Nejvyšší soud České republiky jej v této
části, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení účastníků a státu zrušil
a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. října 2011
JUDr. Zdeněk Novotný,
v. r.
předseda senátu