21 Cdo 2339/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně I. E., zastoupené Mgr. Marií Benešovou, advokátkou se
sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 727, proti žalované Městské části Praha 18
se sídlem Úřadu městské části v Praze 9 – Letňanech, Bechyňská č. 639, IČO
00231321, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 2/2008, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2010, č. j. 58 Co 530/2009-128, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 10. 12. 2007 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje
pracovní poměr okamžitým zrušením pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst.
1 písm. b) zákoníku práce. Zvlášť hrubé porušení povinností, které pro
žalobkyni vyplývají z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci,
spatřovala v nedostatcích zejména v:
1) odesílání cestovních průkazů na MV,
2) odesílání žádostí z jiných MČ na příslušný úřad,
3) skartaci cestovních dokladů,
4) blokaci cestovních dokladů nařízených exekutory,
5) zařazování karet došlých z Prahy 9,
6) obsahových vadách vystavených E-pasů a
7) objednání registračních lístkovnic.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že svou práci zvládala
stejně jako ostatní vedoucí pracovníci, že některé ze zjištěných nedostatků
prokazatelně zavinily jiné osoby a že žádný ze žalovanou tvrzených skutků nelze
subsumovat pod ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce a ani v celkovém
souhrnu nezakládají právo žalované postupovat podle citovaného ustanovení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 12. 6. 2009, č. j. 7 C 2/2008 – 97,
určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem ze dne 10. 12.
2007 dané žalobkyni žalovanou“ je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12.067,- Kč k rukám advokátky Mgr.
Marie Benešové. Z provedeného dokazování dovodil, že skutek uvedený pod bodem
1) – „odesílání cestovních průkazů na MV“ nebyl dostatečně vymezen, stejně jako
skutek uvedený pod bodem 2) – „odesílání žádostí z jiných MČ na příslušný
úřad“, s výjimkou žádostí o vydání pasu p. Hamáčkové, navíc však nelze
posoudit, zda žalovaná podala okamžité zrušení pracovního poměru ve stanovených
lhůtách. Porušení povinností uvedených pod bodem 3) – „skartace cestovních
dokladů“, bodem 4) - „blokace cestovních dokladů nařízených exekutory“ a bodem
6) – „obsahové vady vystavených E-pasů“ sice soud prvního stupně shledal, podle
jeho názoru se však nejedná o porušení povinností takové intenzity, aby
odůvodňovalo okamžité zrušení pracovního poměru. V těchto případech měla
žalovaná postupovat tak, že měla žalobkyni upozornit na vzniklé nedostatky a
vyzvat ji k jejich odstranění podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce. Z
protokolu o výsledku mimořádné kontroly výkonu státní správy na úseku evidence
obyvatel, občanských průkazů a cestovních pasů provedené ve dnech 18., 19. a
20. 2. 2008 u Úřadu městské části Praha 18 podle soudu prvního stupně vyplývá,
že důvod uvedený pod bodem 5) – „zařazování karet došlých z Prahy 9“ vznikl již
v roce 2002, tedy ve lhůtě delší než je stanovena zákonem. Ve vztahu ke skutku
uvedenému pod bodem 7) – „objednání registračních lístkovnic“ dovodil, že
žalobkyně sice doporučila nákup kartoték v uvedeném množství, objednávku však
prováděly jiné osoby. Uzavřel, že důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního
poměru samostatně ani v celkovém souhrnu nezakládají právo zaměstnavatele
postupovat podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť nelze
přehlédnout, že žalobkyně nebyla žalovanou nikdy upozorněna na nedostatky v
práci a žalobkyně se tak nemohla dopustit porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č. j. 58
Co 530/2009-128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 9.639,- Kč k
rukám advokátky Mgr. Marie Benešové. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom,
že zaměstnavatel může k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupit jen
tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze
spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní
doby, v tom, že žalobkyně porušila své povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci „v případech důvodů použitých
zaměstnavatelem ad) 4 a ad) 6“, i v tom, že nešlo o porušení povinností zvlášť
hrubým způsobem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná vytýká soudům, že nesprávně
vyložily počátek běhu prekluzivní lhůty podle ustanovení § 58 odst. 1 zák.
práce. Podle jejího názoru, jde-li o jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat
porušení právního předpisu vztahujícího se k jemu vykonávané práci, které má
průběhový děj a zaměstnanec je schopen a povinen tento protiprávní stav zhojit,
„nemůže prekluzivní lhůta počít běžet dříve, než dojde k napravení a odstranění
tohoto protiprávního stavu (což je rozhodné zejména pro běh jednoleté
objektivní prekluzivní lhůty) nebo než zaměstnavatel zjistí, že k porušení
právních předpisů ze strany zaměstnance došlo (což je rozhodné pro běh
subjektivní dvouměsíční prekluzivní lhůty)“. Domnívá se dále, že soudy při
posuzování intenzity porušení povinností, které pro žalobkyni vyplývají z
právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, „nijakým způsobem
nezkoumaly subjektivní stránku na straně žalobkyně“. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné (otázku počátku běhu prekluzivní lhůty
podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce vyřešil odvolací soud jinak, než je
řešena v judikatuře soudů), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného dopisem
žalované ze dne 10. 12. 2007, který byl žalobkyni doručen dne 12. 12. 2007 –
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2007
(tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 261/2007 Sb., o stabilizaci
veřejných rozpočtů, č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, a č. 362/2007 Sb.,
kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který
je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci
výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne,
kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z
pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději
však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.
Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému
zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode
dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně
(skutečně) dověděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 1997, sp.
zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, ročník
1997, rozsudek ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75
v časopise Soudní judikatura, ročník 1998 a rozsudek ze dne 17. 1. 2008, sp.
zn. 21 Cdo 743/2007, uveřejněný pod č. 83 v časopise Soudní judikatura, ročník
2008, vztahující se k obsahově shodné dřívější právní úpravě).
Spočívá-li důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v dlouhodobém neplnění
pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci, je třeba vycházet z toho, že dvouměsíční lhůta
uvedená v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce neskončí dříve, než po uplynutí 2
měsíců ode dne následujícího po posledním porušení pracovní povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci. K těmto závěrům již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například
Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o
rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu III str. 74 a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1969, sp. zn. 7 Cz 71/69, uveřejněný pod č. 51
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 910/2001, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2709/2006, vztahující se k obsahově
shodné dřívější právní úpravě) a dovolací soud nemá důvod na nich cokoliv měnit.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že při kontrole registračních
skříní bylo nalezeno cca 8.500 karet převzatých v roce 2001 od Městské části
Praha 9, které nejsou dosud zavedeny v systému WYSE Městské části Praha 18
(skutečnost, že bylo povinností žalobkyně zajistit zakládání údajů do systému
WYSE, nebyla v řízení zpochybněna). I když z protokolu o výsledku mimořádné
kontroly výkonu státní správy na úseku evidence obyvatel občanských průkazů a
cestovních pasů provedené ve dnech 18., 19. a 20. 2. 2008 u Úřadu městské části
Praha 18 vyplývá, že tuto povinnost žalobkyně neplnila již v roce 2002, je
nepochybné, že uvedený důvod trval i v době dání okamžitého zrušení pracovního
poměru (povinnost žalobkyně zajistit zakládání údajů do systému WYSE trvala i v
roce 2007 a žalobkyně ji neplnila). K okamžitému zrušení pracovního poměru,
které bylo žalobkyni doručeno dne 12. 12. 2007, tedy žalovaná (oproti názoru
soudů) nepřistoupila až po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1
zák. práce.
S odvolacím soudem lze souhlasit, že zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z
ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi porušením
pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní
povinnosti a méně závažným porušením pracovní povinnosti. Nižší stupeň
intenzity porušení pracovní povinnosti než je méně závažné porušení zákoník
práce neupravuje; každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje
intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní
povinnosti, je proto vždy méně závažným porušením pracovní povinnosti. Porušení
pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k
okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55
odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. Závažné
porušení pracovní povinnosti je důvodem výpovědi z pracovního poměru [§ 52
písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní
povinnosti jsou podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák.
práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné
zaviněné porušování zaměstnancových povinností vztahujících se k jím vykonávané
práci a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s
porušením pracovní povinnosti písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní povinnost méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení
pracovní povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity
porušení pracovní povinnosti k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k
jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž
došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu
a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
pracovní povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Protože však – jak výše uvedeno – rozsah, v němž žalobkyně porušila povinnosti,
které vyplývají z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, je
jiný (větší), než z jakého při posuzování intenzity porušení povinností
vycházel odvolací soud, je třeba (bez ohledu na to, že východiska pro posouzení
intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se
k jí vykonávané práci, stanovil odvolací soud v souladu s judikaturou) znovu
posoudit, jaké intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní dosáhlo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc
vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.
s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu