21 Cdo 2709/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. R.,
a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 244/2004, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března
2006, č.j. 12 Co 483/2005-87, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 8. 11. 2004 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší
pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu,
že „neuposlechl nařízení vedoucího prodeje p. K. o změně umístění výrobků
Becherovka a Fernet ze dne 4. 8. 2004“ a že „neuposlechnutím výše uvedeného
nařízení způsobil firmě škodu ve výši minimálně 213.062,- Kč“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „se jedná o
vykonstruovanou skutečnost ze strany žalovaného“. Dne 4. 8. 2004 byla
prostřednictvím vedoucího prodeje žalovaného oznámena všem prodejnám změna
umístění výrobků Fernet a Becherovka, které měly být přesunuty na tzv.
„trafikové“ prodejny, resp. na pokladny. Vůči návrhu, aby uvedené výrobky byly
umístěny v jejich prodejně na pokladnách (tzv. „trafikovou“ prodejnou prodejna
ve V. nedisponovala), měl žalobce výhrady, protože „navrhovaným prodejem bylo
ohroženo zdraví a bezpečnost zaměstnanců pracujících na pokladnách“. Ve dnech
27. 8. 2004 a 22. 9. 2004 byly provedeny „celkové kontroly oddělení pokladen“ a
z těch nevyplynula pro vedoucího prodejny - žalobce žádná povinnost, aby
přemístil zboží Fernet a Becherovka k prodeji na pokladny.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 15. 7. 2005, č.j. 25 C 244/2004-67,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 6.218,- Kč k rukám advokátky. Vyšel z toho, že okamžité zrušení
pracovního poměru ze dne 8. 11. 2004 je „srozumitelné, určité a žalobci řádně
doručené, jeho důvod byl dostatečně jasně vymezen a z předložených důkazů
vyplývá, že je i důvodné“. Relativně dlouhodobé opakované odmítání provedení
jednoznačného příkazu zaměstnavatele směřujícího k ochraně majetku žalovaného
(ke snížení ztrát způsobených krádežemi zboží Becherovka a Fernet) je podle
jeho názoru dostatečně závažným důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru
obzvláště za situace, kdy v důsledku porušení povinnosti žalobcem vznikla
žalovanému další škoda. Okamžité zrušení pracovního poměru považoval soud
prvního stupně za včasné, neboť „nelze vycházet z toho, že by objektivní i
subjektivní lhůta začala běžet již v srpnu, kdy byl příkaz vydán, i když
obsahoval jasnou lhůtu pro jeho splnění, neboť i svědek P. vypověděl, že jemu
podřízené vedoucí prodejny o splnění pokynu upomínal a k jeho splnění došlo i
na ostatních prodejnách v řádu týdnů, nikoli ihned“. Ze strany žalobce se mohlo
jednat o „tzv. trvající delikt, u něhož by počátek běhu lhůt spadal až na
okamžik splnění pokynu, nicméně se přiklonil k tomu, že lhůty podle § 53 odst.
2 zákoníku práce začaly běžet až v okamžiku provedení inventury, kdy žalovaný
zjistil výši škody způsobené mj. i neprovedením pokynu směřujícího k zamezení
vzniku dalších škod“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č.j. 12 Co
483/2005-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že okamžité zrušení
pracovního poměru dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 8. 11. 2004 je
neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení
před soudy obou stupňů ve výši 14.815,50 Kč k rukám „jeho advokáta“. Vyšel z
toho, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné „již z důvodu
nedodržení zákonné lhůty“, a proto ani nezkoumal, „zda porušení pracovní kázně
žalobcem bylo důvodem pro tento výjimečný způsob rozvázání pracovního poměru“.
Dovodil, že, má-li být okamžité zrušení pracovního poměru účinné, je třeba, aby
následovalo v co nejkratší době poté, co se zaměstnavatel dozvěděl o jeho
důvodu. V případě porušení pracovní kázně je zaměstnavatel prakticky vždy
informován bezprostředně, neboť má vědomost o porušení pracovní kázně již v
době, kdy se o něm dozví vedoucí zaměstnanec bezprostředně nadřízený
zaměstnanci, který porušil pracovní kázeň. Měsíční lhůta k okamžitému zrušení
pracovního poměru nezačíná běžet až ode dne, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého
zrušení pracovního poměru zjistil, ale již ode dne, kdy získal vědomost, že se
pracovník dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému
zrušení pracovního poměru. Termín dokončení realizace změny umístění výrobků
Becherovka a Fernet byl stanoven pokynem ze dne 4. 8. 2004 do 11. 8. 2004.
Žalobci bezprostředně nadřízený vedoucí zaměstnanec již při kontrole prodejny
dne 3. 9. 2004, kdy ke změně umístění výrobků ještě nedošlo, získal povědomost
o okolnostech zakládajících důvod okamžitého zrušení pracovního poměru.
Jestliže žalovaný ukončil se žalobcem pracovní poměr okamžitým zrušením až
dopisem ze dne 8. 11. 2004, stalo se tak po uplynutí lhůty (§ 53 odst. 2 zák.
práce).
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že odvolací soud
nesprávně právně věc posoudil, když dospěl k závěru, že úkon vedoucí k
okamžitému zrušení pracovního poměru byl učiněn po uplynutí zákonné lhůty,
nezkoumal a nezjišťoval „žádné další skutečnosti tohoto soudního procesu“,
takže „řízení před odvolacím soudem bylo stiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci“. Podle názoru dovolatele ustanovení § 53 odst. 2
zák. práce týkající se počátku běhu lhůty je třeba vykládat tak, že „pokud
norma stanoví, že zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve
lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dozvěděl,
pak je třeba v návaznosti na § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce dojít k
závěru, že důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru nastane v okamžiku, kdy
dojde k porušení pracovní kázně zvlášť závažným způsobem“. O porušení
pracovních povinností žalobcem (které dosáhlo výjimečné intenzity) se žalovaný
dozvěděl „nikoli z návštěvy provozovny přímým nadřízeným pracovníkem, ale až
momentem vyčíslení skutečné škody způsobené žalovanému v důsledku
neuposlechnutí pokynu žalobcem“. Až při zjištění skutečné výše způsobené škody
vzniklé v přímé souvislosti s porušením povinností žalobcem, bylo možno
dovodit, že „intenzita důsledků porušení pracovních povinností byla pro
žalovaného natolik významná, že toto počal považovat za porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem“.
Žalobce navrhl, aby dovolání jako nedůvodné bylo odmítnuto, neboť „je toho
názoru, že se nedopustil jednání, která by opravňovala žalovaného k použití §
53 odst. zák. práce“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce byl u
žalovaného zaměstnán ve funkci vedoucího prodejny, že podle „Příspěvku
1/110/2004“ s názvem „Změna umístění výrobků BECHEROVKA a FERNET“ s platností
ode dne 4. 8. 2004 měly být uvedené výrobky přesunuty na tzv. „trafikové
pokladny“, případně na pokladny, přičemž termín dokončení realizace byl
stanoven na 11. 8. 2004, že dne 3. 9. 2004 provedl oblastní manažer kontrolu
prodejny, kde byl žalobce ve funkci vedoucího, a že dopisem ze dne 8. 11. 2004
oznámil žalovaný žalobci, že s ním v souladu s ustanovením § 53 odst. 1 písm.
b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť
hrubým způsobem, kterého se měl dopustit tím, že neuposlechl nařízení vedoucího
prodeje p. K. o změně umístění výrobků Becherovka a Fernet ze dne 4. 8. 2004.
Pro posouzení věci byl proto významný závěr o tom, kdy se žalovaný dozvěděl, že
žalobce se dopustil jednání uvedeného v dopise ze dne 8. 11. 2004.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 8. 11. 2004 –
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 13. 12. 2004, tedy do
dne, než nabyl účinnosti zákon č. 628/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v
souvislosti s přijetím zákona o evropské společnosti (srov. § 364 odst. 2
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí
zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho
důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě
doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně
měnit.
Podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit
pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k
okamžitému zrušení pracovního poměru dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku
ode dne, kdy tento důvod vznikl. O počátku a běhu měsíční lhůty platí obdobně
ustanovení § 46 odst. 3 a 4.
Zaměstnavatel se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozví dnem,
kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně
nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat
pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil
pracovní kázeň zvlášť závažným způsobem, získal vědomost (dozvěděl se), že se
zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému
zrušení pracovního poměru. Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení §
53 odst. 2 zák. práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení
zjistil (jako tomu bylo podle právní úpravy obsažené v ustanovení § 53 odst. 2
zák. práce účinné do 31. 12. 1988). Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu
v běžném slova smyslu), že zaměstnanec porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým
způsobem, které zpravidla není možné bez vyjádření zaměstnance k důvodu
okamžitého zrušení pracovního poměru. K tomu, aby začala běžet jednoměsíční
lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel
získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání,
které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Uvedené
samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k okamžitému
zrušení pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze
skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru; jednoměsíční
lhůta, během které musí být okamžité zrušení pracovního poměru pracovníku dáno
(a také způsobem uvedeným v ustanovení § 266a zák. práce doručeno), má-li se
jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby
zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil
pracovní kázeň a zda šlo o porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť
hrubým způsobem), a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k
okamžitému zrušení pracovního poměru. Právní úprava nedává prostor ani pro
výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by
byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že
zaměstnavatel o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce
musel k určitému datu vědět. Jednoměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel
přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní
úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního
poměru prokazatelně (skutečně) dozvěděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní
judikatura č. 14, ročník 1997, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 1998,
sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č.75 v časopise Soudní judikatura č. 10,
ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo
41/2004).
Spočívá-li důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v dlouhodobém
porušování pracovní kázně stejným způsobem (porušování stejné povinnosti
zaměstnancem) - jako tomu bylo v posuzovaném případě - je třeba vycházet z
toho, že jednoměsíční lhůta uvedená v ustanovení § 53 odst. 2 větě první zák.
práce neskončí dříve, než po uplynutí jednoho měsíce ode dne následujícího po
posledním takovém porušení pracovní kázně, ledaže by se zaměstnavatel o tomto
porušení pracovní kázně dozvěděl později. K těmto závěrům (ve vztahu ke
krátkodobé nebo dlouhodobé absenci) již dříve dospěla judikatura soudů (srov.
například Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv
o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu III, str. 74 a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1969, sp.zn. 7 Cz 71/69, uveřejněný
pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970) a dovolací
soud nemá důvod na nich cokoliv měnit.
V projednávané věci je z výsledků řízení před soudy nepochybné (a ke stejnému
závěru dospěl i odvolací soud), že tvrzené porušování pracovní kázně žalobcem
(spočívající v „neuposlechnutí nařízení vedoucího prodeje p. K. o změně
umístění výrobků Becherovka a Fernet ze dne 4. 8. 2004“) započalo dnem 12. 8.
2004, neboť termín dokončení realizace změny umístění výrobků Becherovka a
Fernet byl stanoven do 11. 8. 2004, a že trvalo i v den, v němž žalovaný napsal
žalobci dopis o okamžitém zrušení pracovního poměru (tj. dne 8. 11. 2004). K
okamžitému zrušení pracovního poměru tedy žalovaný nepřistoupil až po uplynutí
lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce. Dospěl-li odvolací soud k
opačnému závěru (že žalovaný se žalobcem ukončil pracovní poměr okamžitým
zrušením dopisem ze dne 8. 11. 2004 až po uplynutí lhůty podle § 53 odst. 2
zák. práce) a nezabýval se proto dalšími skutečnostmi významnými pro posouzení
platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, není jeho rozhodnutí správné.
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu