21 Cdo 2345/2024-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobců a) A - Trading, a. s., se sídlem v Praze 1, Karlova č. 455/48, IČO 48289540, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí č. 671/24, a b) ThunderSlope s. r. o. se sídlem v Praze 1, Karlova č. 455/48, IČO 07185472, proti žalovanému SUN SKI CZ, a. s., se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1082/8, IČO 28488709, zastoupenému JUDr. Janem Řípou, advokátem se sídlem v Jaroměři, Rybalkova č. 563, o nařízení soudního prodeje zadržených věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 199/2020, o dovolání žalobce a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2022, č. j. 15 Co 333/2022-162, takto:
I. Dovolání žalobce a) se odmítá. II. Žalobce a) je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů žalovaného v dovolacím řízení 1 800 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, č. j. 15 Co 333/2022-162, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Nejvyšší soud ve své judikatuře [ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, uveřejněný pod č. 88/2018 Sb. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3926/2020] již dříve dovodil, že zadržovací právo má v první řadě funkci zajišťovací. Projevuje se zejména v tom, že zabezpečuje splatný dluh dlužníka nebo, v případech výslovně uvedených v zákoně, i dosud nesplatný dluh od okamžiku svého vzniku a že svojí podstatou (ponecháním zadržené věci u věřitele) vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby svůj dluh dobrovolně splnil alespoň dodatečně.
4. Vedle toho však zadržovací právo plní i funkci uhrazovací. Právní úprava zadržovacího práva sice neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že by zajištěný dluh měl být v případě jeho včasného nesplnění uspokojen z výtěžku zpeněžení zadržené věci, jako je tomu například v právní úpravě zástavního práva o uspokojení zajištěného dluhu ze zástavy (srov. § 1309 odst. 1 o. z.), nelze z toho však úspěšně dovozovat, že by zadržovací právo mělo být pouhým nástrojem mimoekonomického nátlaku na dlužníka. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že zadržovací právo rovněž poskytuje věřiteli jistotu, že se bude moci uspokojit z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zadržené věci, jestliže dlužník ani dodatečně dobrovolně nesplní svůj dluh; i když zákon uhrazovací funkci zadržovacího práva přímo neuvádí, považuje ji – jak je zřejmé z kontextu ustanovení § 1395 až 1399 o. z. – za samozřejmou a vycházeje z ní upravuje (v ustanovení § 1398 o. z.) případný „střet více věřitelů“ při uspokojování pohledávek zajištěných zástavním právem a zadržovacím právem váznoucích na stejné movité věci a odkazem na ustanovení § 1359 o. z. také způsob, jakým má být zadržená věc zpeněžena.
5. Nesplní-li dlužník svou povinnost ani dodatečně, může se věřitel uspokojit ze zadržené věci, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady z majetku (z jiného majetku) dlužníka. Uspokojit se může způsobem, na němž se dohodl s dlužníkem v písemné formě, jinak z výtěžku zpeněžení zadržené věci ve veřejné dražbě prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění pozdějších předpisů), nebo při soudním výkonu rozhodnutí anebo v exekuci prováděné podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (ve znění pozdějších předpisů); při soudním výkonu rozhodnutí a v exekuci má věřitel, jemuž svědčí zadržovací právo, vždy (i kdyby tato řízení byla zahájena na návrh jiného věřitele) právo na přednostní uspokojení z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem [srov. § 331a odst. 1 o. s. ř., § 69 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 (s účinností od 1. 1. 2022 pak srov. obecné ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu), § 1398 o. z.].
6. Dovolatelem v dovolání předestřenou právní otázkou, zda je přípustná aplikace ustanovení § 353a a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“) [Řízení o soudním prodeji zástavy] v případě výkonu zadržovacího práva, a tedy zda ustanovení § 1398 ve spojení s ustanovením § 1359 o. z. „odkazují na tuto aplikaci v případě zadržovacího práva“, se pak Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1572/2019, v němž vyslovil (mimo jiné) právní závěr, že zákonný odkaz („platí obdobně“) v ustanovení § 1398 větě druhé o. z. se vztahuje toliko k ustanovení § 1359 o. z., že tedy platí, že ustanovení § 1359 o. z. se vztahuje na zpeněžení zadržené věci věřitelem v plném rozsahu, avšak že z toho nelze dovozovat, že by se na zpeněžení zadržené věci věřitelem vztahovalo také ustanovení § 353a a násl. z. ř. s., a že odkaz na obdobnou úpravu (použitelnou v plném rozsahu) obsaženou v ustanovení § 1359 o. z. znamená jen to, že také zpeněžení věci zadržené věřitelem se může realizovat jejím prodejem podle jiného zákona, aniž tento jiný zákon označuje. Nejvyšší soud proto uzavřel, že i v případě, že je zajištěný dluh splatný, nemůže se věřitel uspokojit prodejem zadržené věci postupem podle ustanovení § 353a a násl. z. ř. s.
7. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí dovolací soud dále poukázal na to, že pro nemožnost postupu podle ustanovení § 353a a násl. z. ř. s. svědčí i argumentace odvolacího soudu (odlišné právní instituty, odlišný způsob vzniku – zástavní právo z vůle zástavního dlužníka, ale zadržovací právo naopak z vůle věřitele), jakož i skutečnost, že právní úprava řízení o soudním prodeji zástavy by byla pro svoje východiska na prodej zadržené věci těžko aplikovatelná, a že nelze ani přehlédnout, že analogie v procesním právu je v zásadě nežádoucí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. III. ÚS 65/93, a navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2801/99, ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 309/2003, a ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015).
8. Na těchto svých závěrech, na které odvolací soud odkázal v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení, Nejvyšší soud trvá a (na rozdíl od dovolatele) neshledal důvody k tomu, aby se od nich odchýlil.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce a) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Protože dovolání žalobce a) bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř. uložil povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. V dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením žalovaného soudem ustanoveným advokátem JUDr. Janem Řípou náklady, které spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 1 500 Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč [srov. § 151 odst. 2 větu první o. s. ř., § 7 bod 4, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2024 (srov. čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.)].
11. Vzhledem k tomu, že žalovaného v dovolacím řízení zastupoval advokát, který mu byl ustanoven soudem podle § 30 odst. 1 o. s. ř. a jehož hotové výdaje a odměnu za zastupování platí stát (srov. § 140 odst. 2 o. s. ř.), je žalobce a) povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 1 800 Kč zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (§ 149 odst. 2 o. s. ř.) do tří dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu