21 Cdo 2361/2024-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. Č., zastoupeného JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka č. 195/18, proti žalovanému Milanu Topičovi se sídlem v Kyselovicích č. 231, IČO 18162398, zastoupenému JUDr. Milanem Paláskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Milady Horákové č. 2045/25, o 50 776 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 187/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. února 2024, č. j. 60 Co 4/2024-215, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 162 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Paláska, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Milady Horákové č. 2045/25.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 2. 2024, č. j. 60 Co 4/2024-215, v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a které již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s.
ř.), uplynula. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Základní podmínkou, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a která má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2024, sp.
zn. 33
Cdo 2193/2024). Uvedeným požadavkům dovolatel v projednávané věci nedostál a stran přípustnosti dovolání uvedl pouze, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, přičemž odvolací soud se při tomto řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka řešená krajským soudem měla být posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Podané dovolání v prvé řadě postrádá vymezení rozhodné právní otázky a neobsahuje ani jakoukoliv specifikaci rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se rozhodnutí odvolacího soudu podle mínění dovolatele odchyluje. Namítá-li dovolatel, že právní otázka měla být posouzena jinak, má podle obsahu dovolací argumentace zjevně na mysli, že by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil soud odvolací.
Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení § 237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh.
obč.). Dosavadní judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl dovolací soud odklonit, dovolatel neoznačuje
(srov. k tomu již citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Argumentaci, která by splňovala kritéria stanovená v § 237 o. s. ř., nelze nalézt ani v rámci obsahového vymezení uplatněných dovolacích důvodů. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že „žádné důkazy neprováděl, i když se ve svém rozhodnutí lišil od skutkových zjištění soudu prvního stupně“, namítá toliko vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že týká-li se tato výtka zjištění odvolacího soudu o doručení okamžitého zrušení pracovního poměru dovolateli, pak toto zjištění koresponduje se zjištěním soudu prvního stupně konstatovaným pod body 18 a 29 jeho rozsudku ze dne 28.
6. 2022, č. j. 11 C 187/2020-116, a pod bodem 11 jeho rozsudku ze dne 20. 9. 2023, č. j. 11 C 187/2020-194; výtka tedy není opodstatněná. Namítá-li dovolatel, že ohledně doručení okamžitého zrušení pracovního poměru datovaného dnem 11. 6. 2020 rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, zřejmě přehlédl, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit.
Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Z tohoto důvodu nemohou založit přípustnost dovolání argumenty žalobce v části III dovolání. Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. V části, ve které směřuje proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu