21 Cdo 2372/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně A. O., zastoupené advokátem, proti žalované I. I. s.r.o.,
zastoupené advokátem, o 38.454,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního
soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 29/2004, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 24. dubna 2006, č. j. 10 Co 149/2006-115, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
6.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
jí žalovaná zaplatila 38.454,- Kč s úrokem z prodlení z částek a za dobu, jež v
žalobě podrobně rozvedla. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala jako
směnový mistr při výrobě obalů a že při výkonu své práce utrpěla dne 10. 5.
1999 pracovní úraz na pravé ruce. Žalovaná na základě svého vlastního uvážení
stanovila spoluúčast žalobkyně na pracovním úraze na 20 % a veškerá finanční
plnění, ke kterým byla povinna, o tento procentní podíl krátila. Žalobkyně
požadovala, aby jí žalovaná doplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti chybějících 20 % za jednotlivé měsíce.
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 1. 3. 2005, č. j. 4 C 29/2004-60,
„žalobu ze dne 9. 2. 2004“ zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení 4.625,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl
k závěru, že žalobkyně jednala velmi lehkomyslně a musela si být vzhledem ke
své pracovní pozici vědoma, že si újmu na zdraví může přivodit. Vycházel přitom
z toho, že v den, kdy žalobkyně utrpěla pracovní úraz, měla pracovat na
pracovišti v K. jako dozor nad novými zaměstnankyněmi, že její přímý nadřízený
M. P. ji nepověřil, aby vykonávala práci u stroje, na němž úraz utrpěla, že ji
o tuto pomoc požádal Ing. J. N., který ale nebyl jejím nadřízeným a pracoval na
stejné úrovni jako mistr, a že tedy žalobkyně neměla u stroje co dělat, když
svědci N. i P. potvrdili, že u uvedeného stroje pracoval jeden člověk a že
nebylo potřebné, aby tento stroj obsluhovali dva lidé. Žalovaná se tak podle
soudu prvního stupně zčásti zprostila své odpovědnosti za škodu a bylo na místě
snížení nároku žalobkyně o 20 %, což se soudu prvního stupně „jevilo vzhledem k
provedené důkazní situaci za velmi mírné“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 7. 2005, č. j.
10 Co 498/2005-70, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně
neporušila žádnou povinnost a během vzniklé situace na pracovišti si počínala
tak, že její chování nelze hodnotit jako lehkomyslnost. Nešlo totiž o
hazardérství ani o nebezpečné riskování. Žalobkyně pracovala na obdobných
strojích a, jestliže pomohla kolegovi, který o pomoc požádal, zachovala se
kolegiálně. V případě, kdyby obsluhovaný stroj byl v pořádku, což
předpokládala, nemohlo se jednat o hazardérství. Její chování bylo obvyklé
vzniklé situací. Stroj, na němž došlo k úrazu, neměl být vůbec v provozu a byla
to tedy žalovaná, kdo porušil základní předpisy o bezpečnosti práce. Bylo by v
rozporu s právními předpisy, kdyby se za této situace zaměstnavatel – žalovaná
zprostil své odpovědnosti za škodu. Uložil soudu prvního stupně, aby řízení
doplnil o dokazování ohledně výše nároku a ve věci znovu rozhodl.
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 1. 12. 2005, č. j. 4 C 29/2004-97,
žalované uložil zaplatit žalobkyni 38.454,- Kč s úrokem z prodlení z částek, ve
výši a za dobu, jež v rozsudku rozvedl, a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 28.801,- Kč a „státu na účet
Okresního soudu v Rokycanech“ na soudním poplatku 1.536,- Kč. Je vázán právním
názorem odvolacího soudu o tom, že žalovaná se nezprostila odpovědnosti za
škodu a nárok žalobkyně je dán, zabýval se pouze výší náhrad za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně v jednotlivých měsících.
Tyto částky za jednotlivé měsíce vypočetl.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 4. 2006, č. j. 10
Co 149/2006-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.400,- Kč
k rukám zástupce žalobkyně. Souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně, na něž odkázal, a k námitkám žalované připomněl, že povinností
žalobkyně bylo prokázat, že se jí stal pracovní úraz, že jí vznikla škoda a že
je dán příčinný vztah mezi úrazem a škodou. Tyto skutečnosti v řízení prokázány
byly. Žalovaná naproti tomu, chtěla-li se byť jen částečně zprostit své
odpovědnosti, byla povinna prokázat, že žalobkyně porušila právní nebo ostatní
předpisy o ochraně zdraví při práci, ač s nimi byla řádně seznámena, a že
porušení těchto předpisů bylo jedinou nebo jednou z příčin škody, a nebo, že
chování žalobkyně bylo lehkomyslné a hazardní. Žalobkyni se však tyto
skutečnosti prokázat nepodařilo. Žalobkyně nebyla přidělena k určitému stroji a
nebylo prokázáno, že by měla zakázáno pracovat na jiných strojích, a již ze
samotné pracovní funkce, kterou vykonávala, je tento zákaz pojmově vyloučen.
Pracovní úraz jí vznikl při pomoci svému kolegovi, který byl funkčně na stejné
úrovni jako žalobkyně a o pomoc ji požádal, neboť k obsluze stroje, na němž
pracoval, bylo třeba dvou osob. Žalobkyně byla k práci na těchto strojích
proškolena, a, šla-li za této situace pomoci svému kolegovi, nemohlo se jednat
o porušení právních nebo ostatních předpisů k ochraně zdraví při práci. I když
jednatel společnosti M. P. tvrdil, že předtím, než žalobkyně do K. na nové
pracoviště nastoupila, jí zakázal na takovém stroji pracovat, tuto skutečnost s
ohledem na jeho postavení ve vztahu k žalované nepovažoval odvolací soud za
věrohodnou. Stroj, na kterém došlo k úrazu, vůbec neodpovídal pravidlům
bezpečnosti práce a byl také následně na základě kontroly zcela vyřazen. Obsah
zprávy Inspektorátu bezpečnosti práce svědčí o tom, že právě tento stroj
neodpovídal požadavkům bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a že bylo
rozhodnuto o jeho vyřazení z provozu. Zopakoval, že ze strany žalobkyně se
nemohlo jednat o lehkomyslné nebo hazardní chování, jestliže žalobkyně pomáhala
svému kolegovi na jeho žádost, byla kvalifikována pro práci na tomto stroji a
nemohla předpokládat, že stroj nevyhovuje bezpečnosti práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že závěr odvolacího
soudu neodpovídá provedenému dokazování, z něhož zcela jasně vyšlo najevo, že
žalobkyně nerespektovala základní bezpečnostní instrukce ani pokyny
zaměstnavatele – žalované, která jí uložila vykonávat školení a dozor nad
jinými zaměstnanci, a vzhledem k okolnostem žalobkyně neměla u stroje co dělat.
Vytýká dále odvolacímu soudu, že se nevypořádal s faktem, že technické
nedostatky stroje neměly na vznik úrazu vliv, neboť úraz byl způsoben výhradně
neodbornou manipulací se strojem a lehkomyslností. Žalobkyně byla na dané
pracoviště přidělena v rámci plnění jiných úkolů, než byla obsluha stroje. Byla
podřízena přímo svědku M. P., který jí však nikdy nedal pokyn, aby na stroji,
kde k úrazu došlo, pracovala. Žalobkyně tak nerespektovala pokyny svého
zaměstnavatele – žalované, svévolně opustila místo, kde se měla zdržovat, a
začala vykonávat zcela jinou práci, o níž věděla, že vede k podstatnému zvýšení
rizika pracovního úrazu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil „až k okresnímu soudu“ k novému rozhodnutí.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně nedůvodné,
neboť žalovaná od počátku řízení opakuje stejné argumenty, s nimiž se však
odvolací soud správně vypořádal.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.
s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v
dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i
když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání
žalované.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá
náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v souvislosti s
úrazem, který utrpěla dne 10. 5. 1999 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění do 30. 9. 1999, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č.
167/1999 Sb. kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů
České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k
jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou
zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že dne 10. 5. 1999
žalobkyně, která u žalovaného pracovala jako směnová mistrová na pracovišti v
K., na žádost mistra J. N., mu pomáhala při práci na horizontální tloušťkovací
pile, přičemž utrpěla úraz. Rozhodnutím Inspektorátu bezpečnosti práce pro Z.
k. ze dne 18. května 1999, č. j. 1147-4/6.31/99/7.3, byl stroj, na němž
žalobkyně úraz utrpěla, vyřazen z provozu, neboť je provozován bez krytu
podávacího válce a bez krytu hnací hřídele.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci (jejího základu) významné, zda
práce žalobkyně na horizontální tloušťkovací pile, při které utrpěla poškození
zdraví (úraz), lze považovat za plnění jejích pracovních úkolů a zda si
žalobkyně při případném plnění pracovních úkolů nepočínala lehkomyslně.
Ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, vznikají mezi zaměstnancem a
zaměstnavatelem pracovněprávní vztahy, charakterizované řadou vzájemných práv a
povinností. K základním povinnostem vyplývajícím z pracovního poměru náleží
(kromě jiného) povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle
pracovní smlouvy a tomu odpovídající povinnost zaměstnance tyto práce podle
pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele osobně konat [srov. § 35 odst. 1
písm. a) a b) zák. práce]; povinnostem jednoho účastníka právního vztahu
odpovídají vždy oprávnění druhého účastníka vyžadovat, aby vůči němu byly tyto
povinnosti plněny. Zaměstnavatel může (s výjimkami uvedenými v ustanovení § 37
a 38 zák. práce) od zaměstnance vyžadovat jen takové pracovní úkony, které
spadají do rámce druhu a místa výkonu sjednané práce. Zaměstnavatel nemůže
platně vydávat příkazy (pokyny), které by byly v rozporu s obsahem pracovního
poměru. Vydá-li zaměstnavatel přesto příkaz (pokyn), který je v rozporu s
obsahem pracovního poměru, není zaměstnanec povinen takový příkaz uposlechnout;
podrobí-li se však takovému příkazu a při výkonu nařízené činnosti utrpí úraz,
není jeho postavení méně příznivé, než vykonával-li by činnost spadající do
rámce druhu a místa výkonu práce podle pracovní smlouvy, neboť plněním
pracovních úkolů je nejen výkon pracovních povinností vyplývajících z
pracovního poměru, nýbrž i jiná činnost vykonávaná na příkaz organizace
(zaměstnavatele) a činnost, která je předmětem pracovní cesty (§ 37 odst. 1
nařízení vlády).
Plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět
odborové organizace nebo ostatních zaměstnanců, popřípadě i činnost konaná pro
zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje
zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož
i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem (§ 25 odst. 2 věta první
nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další
zákony, ve znění do 31. 12. 2000 – dále též jen „nařízení vlády“).
Z uvedené legální definice vyplývá, že za plnění pracovních úkolů je dále -
vedle (jakékoliv) činnosti konané přímo na příkaz zaměstnavatele - považována
rovněž činnost, kterou zaměstnanec vykonává na základě podnětu těch, kteří ani
nemají oprávnění stanovit a ukládat mu pracovní úkoly, organizovat, řídit a
kontrolovat jeho práci a dávat mu k tomuto účelu závazné pokyny (srov. § 9
odst. 3 zák. práce), popřípadě též činnost vykonávaná bez vnějšího podnětu
jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance. Pro závěr, zda
lze takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů ve
smyslu ustanovení § 25 odst. 2 věty první nařízení vlády je rozhodující, zda z
hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro
zaměstnavatele. V posuzované věci soudy obou stupňů neměly pochybnost o tom, že
žalobkyně při práci na stroji, při níž utrpěla úraz, jednala na žádost jiného
zaměstnance a spolu s ním plnila pro žalovanou pracovní úkoly a vykonávala
činnost, která byla ku prospěchu zaměstnavatele – žalované (to nepopírá ani
dovolatelka). V řízení nebylo prokázáno (a žalovaná to ani netvrdila), že by
žalobkyně na tloušťkovací pile pracovala přes výslovný zákaz žalované. Pro
závěr, že tato její činnost byla plněním pracovních úkolů ve smyslu ustanovení
§ 25 odst. 2 nařízení vlády je za této situace zcela bezvýznamné, že její přímý
nadřízený M. P. jí „nikdy pokyn ohledně práce na předmětném stroji nedal“, že
„nerespektovala pokyny zaměstnavatele – žalované, která jí uložila vykonávat
školení a dozor nad jinými pracovníky“, a že „svévolně opustila místo, kde se
měla zdržovat a začala vykonávat zcela jinou práci“.
V řízení tak bylo napevno postaveno, že žalobkyně utrpěla pracovní úraz a že
žalovaná jako její zaměstnavatel odpovídá ve smyslu ustanovení § 190 odst. 1
zák. práce za škodu tím vzniklou.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že se žalovaná zčásti této své
odpovědnosti zprostila proto, že žalobkyně porušila svým zaviněním právní nebo
ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci.
Podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se zprostí
odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým
zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení
bylo jednou z příčin škody.
Jak správně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí již odvolací soud, došlo-li k
pracovnímu úrazu zaměstnance při práci na stroji, který pro své nedostatky po
stránce bezpečnosti neměl být vůbec v provozu (zde je tato skutečnost prokázána
z rozhodnutí Inspektorátu bezpečnosti práce), došlo na straně zaměstnavatele k
porušení základních předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a v
takovém případě by bylo v rozporu s výchovným posláním ustanovení § 191 odst. 2
písm. a) zák. práce, kdyby se zaměstnavatel, byť i jen částečně, zprostil své
odpovědnosti za pracovní úraz (srov. odvolacím soudem zmíněný rozsudek
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 9. 1975, sp. zn Cz 41/75, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1978, pod pořadovým číslem 11). Je
totiž prvořadou povinností zaměstnavatele vytvářet takové podmínky pro práci
svých zaměstnanců, aby nebyl jejich život a zdraví při práci ohrožen (srov. §
133 zák. práce). Jestliže zaměstnavatel tuto svou základní povinnost neplní a
vytváří na svých pracovištích nebezpečná a riziková prostředí, nemůže se pak
úspěšně domáhat, aby, byť i jen částečně, toto jeho neplnění povinnosti šlo k
tíži postiženého zaměstnance. Ustanovení § 191 zák. práce o možnosti
zaměstnavatele zprostit se zcela nebo zčásti své odpovědnosti za úraz
zaměstnance vychází z předpokladu, že zaměstnavatel řádně splnil své povinnosti
vyplývající z ustanovení § 133 zák. práce.
Obstát konečně nemůže ani námitka žalované, že si žalobkyně na svém pracovišti
dne 10. 5. 1999 počínala lehkomyslně.
Podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. c) zák. práce zaměstnavatel se zprostí
odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že zaměstnanci vznikla škoda proto, že si
počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ač
neporušil právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně a musel si přitom být vzhledem ke
své kvalifikaci a zkušenostem vědom, že si může přivodit újmu na zdraví.
Lehkomyslné jednání zaměstnance je podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. c) zák.
práce samostatným důvodem pouze pro částečné zproštění se odpovědnosti. Jedná
se o případy, kdy způsob jednání zaměstnance při určitém pracovním úkonu
neupravuje žádný bezpečnostní předpis, pravidlo nebo pokyn, kdy se však
zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti, prokáže-li, že jednání
zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství,
kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti
počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na
zdraví. Na rozdíl od běžné neopatrnosti a jednání vyplývajícího z rizika práce,
o kterých zákon (srov. § 191 odst. 5 zák. práce) stanoví výslovně, že je za
lehkomyslné jednání nelze považovat, se pro naplnění skutkové podstaty
ustanovení § 191 odst. 2 písm. c) zák. práce vyžaduje tzv. kvalifikovaná
lehkomyslnost (zaměstnanec věděl anebo vzhledem ke své kvalifikaci a
zkušenostem musel vědět, že si svým jednáním může přivodit úraz nebo nemoc z
povolání). Přitom další podmínkou, která musí být splněna současně (i když by
jednání zaměstnance bylo možno kvalifikovat jako riskantní nebo hazardní), je,
aby šlo o způsob činnosti, který je v rozporu s obvyklým způsobem chování
zaměstnanců, kdy tedy nejde o činnost, kterou zaměstnavatel trpí nebo toleruje
(srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1969, sp. zn. 7 Cz 22/69,
uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1970, a
závěry Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, str. 41 a násl.); k těmto
východiskům se dovolací soud nadále hlásí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 71/2001).
Stejným způsobem postupoval v posuzované věci odvolací soud, když vyšel ze
závěru, že, byla-li žalobkyně kvalifikována pro práci na stroji, na němž k
úrazu došlo, a pomáhala-li na jeho žádost kolegovi, který na stejném stroji
pracoval, nemohla předpokládat, že stroj nevyhovuje požadavkům bezpečnosti
práce. Argumentace dovolatelky, že si žalobkyně „vzhledem ke svým zkušenostem
musela být vědoma faktu, že stroj není technicky v pořádku“, zcela nepřípustným
způsobem přenáší odpovědnost za zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví
zaměstnanců při práci ze zaměstnavatele na zaměstnance. Úvaha dovolatelky by
znamenala, že všichni zaměstnanci žalované, kteří předtím, než stroj byl
vyřazen z provozu, na něm pracovali, si počínali lehkomyslně. Pak by ovšem
žalovaná neměla vůbec připustit, aby zaměstnanci na takovém stroji pracovat
mohli.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný; protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanoveních §§ 229 odst. 1, 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které v rozsahu, v jakém byly
potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování
advokátem ve výši 5.135,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, 16 odst. 2
a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.
110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální
částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.)]. Vzhledem k tomu, že advokát
Mgr. M. F. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům
řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř.
vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž
náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z
jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst.
1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po
zaokrouhlení) 990,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod
č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání
žalované ve věci samé bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady
žalobkyni nahradila. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.200,-
Kč je žalovaná povinna ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k
rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2007
JUDr. Mojmír Putna, v.
r. předseda
senátu