21 Cdo 2388/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se
sídlem v Náchodě, Tyršova č. 64, proti žalovanému P-transport s. r. o. se
sídlem v Broumově, Velká Ves, Dvořákova č. 339, IČO 25947249, zastoupenému
JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49, o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod
sp. zn. 8 C 139/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 8. ledna 2014, č. j. 25 Co 356/2013-343, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 31. 8. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu
soustavného méně závažného porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Důvod k tomuto opatření
spatřoval v tom, že, ačkoliv byl žalobce žalovaným opakovaně (dne 8. 6., 26. 7.
a 15. 8. 2011) upozorněn na možnost výpovědi z pracovního poměru v případě
opakovaného méně závažného porušování povinností, přesto byly při kontrole
dílenské dokumentace opětovně zjištěny závady; „v knize závad nejsou
odepisovány provedené opravy, není vedena evidence neprovedených oprav, není
prováděna kontrola pracovních výkazů, provedené práce, a následně vozových
knih, není provedena kontrola zápisů v knize závad, dále byl opakovaně vyzván
ke zpracování servisních úkonů jednotlivých vozidel dle doporučení výrobců
vozidel, úkol nebyl ke dni 31. 8. 2011 splněn, prohlídky a servisní úkony
nejsou prováděny dle pokynu výrobce, vozidlo 1H8 1425 mělo mít před 28 000 km
vyměněný rozvodný řemen, z důvodu absence záznamů nebyl řemen vyměněn a u
vozidla hrozí totální devastace motoru, na faktuře 2111163 od firmy Detas
Broumov jsou rozepsány jednotlivé opravy na příslušná vozidla, vyjma položky
plechová dvířka, kde není uvedeno nic, jedná se o dvířka k vozidlu Tatra firmy
Radim Prokopec, ve faktuře toto není uvedeno, faktura je Vámi parafována, u
vozidla 4H4 7170, kde tekla naftová nádrž od května 2011, byla nádrž průběžně
dvakrát demontována a odvezena na opravu, stále tekla, tak jsem navrhl použít
nádrž z odstaveného vozidla NAA 4687, nebylo akceptováno, nádrž byla
demontována potřetí a odvezena na opravu, po montáži do vozidla zjištěno, že
opět teče, při třetí opravě nádrže bylo vozidlo odstaveno na dva dny, v knize
závad byla dvakrát psána závada zadních dveří, ani při dvoudenním odstavení
vozidla nebyla závada odstraněna, protože o ní nikdo nevěděl, absence evidence
neodstraněných závad“. Tímto jednáním se žalobce měl opakovaně dopustit dalšího
porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci, a to zejména povinností stanovených v § 301 zákoníku práce
tím, že zejména nekontroloval a nedohlížel na vedení dílenské dokumentace,
nechal proplácet výkony nepatřící firmě žalovaného, neprováděl servisní záznamy.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31.
8. 2011 daná žalobci žalovaným, je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u
žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy s druhem práce technik, že si
není vědom žádné změny pracovní smlouvy, že dne 1. 4. 2011 obdržel pracovní
náplň a platový výměr na funkci provozní ředitel a že dne 31. 8. 2011 mu
žalovaný předal výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce,
v níž je uvedeno, že je zaměstnán jako technický ředitel, na takovou funkci
však nemá smlouvu. Nesouhlasí s tím, že by nekontroloval a nedohlížel na vedení
dílenské dokumentace, že by nechal proplácet výkony nepatřící firmě žalovaného
(byla běžná praxe, že výkony nepatřící firmě žalovaného, ale uvedené na její
faktuře, byly propláceny, následně byly zřejmě přeúčtovány tomu, v čí prospěch
byly provedeny, to si měl zajistit ten, kdo opravu objednal) a že nejsou
prováděny servisní záznamy. Uvedl, že „on dílenskou dokumentaci nevedl“, „neví,
co je tím myšleno“, „do knihy závad provádějí zápisy řidiči, obsah zápisů
nemohl ze své funkce ovlivnit“, „odepisování provedených oprav provádí
mechanik, který opravu provedl, odepisování nemohl ovlivnit“, „žádná samostatná
evidence neprovedených oprav není vedena, pokud oprava zapsaná v knize závad
nebyla provedena, logicky zůstala evidovaná jako neprovedená“, „kontrolu
pracovních výkazů prováděl, ale společnost má asi 50 zaměstnanců, nemůže tedy
stát u každé prováděné práce“. „Zpracování servisních úkonů jednotlivých
vozidel mu nebylo nikdy uloženo, pokyny výrobce měli k dispozici pouze u
poloviny vozidel, postupovalo se podle intervalů a úkonů nastavených v programu
LORI a převzatých ze systému M-line, samotné provádění prohlídek a servisních
úkonů nebylo v jeho pracovní náplni.“ „To, že nebyl vyměněn rozvodový řemen,
nebylo důsledkem absence záznamů, ale proto, že používaný systém M-line
neumožňoval evidenci ujetých kilometrů na jednotlivé díly.“ „Naftová nádrž byla
skutečně u vozidla třikrát demontována a odvezena na opravu, žalobce však
nechápe, v čem pochybil on“.
Žalovaná uvedla, že žalobci byla v pracovní náplni, kterou převzal dne 1. 4.
2011 stanovena mimo jiné povinnost provádět vedení záznamů o prohlídkách,
pravidelné údržbě, opravách vozidel, emisních prohlídkách a STK, dále povinnost
vedení evidence dílny a provozních deníků, povinnost řízení dílny po stránce
organizace práce, kontroly kvality a údržby oprav. Povinností žalobce bylo na
základě knihy závad, do níž řidiči zapisují závady na vozidlech, rozhodnout o
provedení opravy, pořadí prováděných oprav, pro opravu zajistit náhradní díly,
stanovit termín opravy, zajistit kontrolu kvality údržby a provedených oprav
(pravidelně knihu kontrolovat, zjišťovat, zda byly opravy provedeny). Žalobce
byl povinen kontrolovat práci čtyř dílenských mechaniků, nikoli 50 zaměstnanců.
Neplnění těchto povinností vytkl žalovaný žalobci dopisem ze dne 7. 6. 2011.
Neprovedené opravy měly být zaznamenány do samostatné knihy neprovedených
oprav, což bylo žalobci uloženo pokynem jednatele žalovaného od 1. 4. 2011,
žalobce však, jak sám potvrdil, žádné záznamy neprováděl. Veškeré faktury na
materiál a opravy kontroloval žalobce, faktury parafoval a předával ke
zpracování do účtárny. Není pravdou, že by žalobce běžně neoznačoval položku na
faktuře, která nenáleží k proplacení žalovanému (viz faktura č. 290693 ze dne
23. 3. 2010, kde žalobce označil, že se jedná o díl na vozidlo, které nebylo v
majetku žalovaného, mělo být tedy přefakturováno, stejně tak postupoval u
faktury č. 211118), tímto způsobem však nepostupoval při zpracování faktury č.
211163 ze dne 13. 6. 2011. Povinnost zpracovat přehledovou tabulku pro
stanovení servisních prohlídek a úkonů podle jednotlivých typů vozidel byla
žalobci uložena jednatelem žalovaného v souvislosti s jednáním na valné hromadě
společnosti ze dne 31. 3. 2011, žalobce ji však nesplnil ani po upozornění na
nesplnění této povinnosti v dopise ze dne 7. 6. 2011. Návody k obsluze a údržbě
vozidel jsou k dispozici přímo k uvedenému typu nebo k typu příbuznému a
žalobce je měl na svém pracovišti nebo byly k dispozici u řidiče. Tím, že
žalobce nezpracoval přehled servisních prohlídek a úkonů jednotlivých typů
vozidel, došlo ke zcela zásadnímu překročení kilometrického proběhu u vozidla
bez výměny rozvodového řemene, na tuto skutečnost byl žalobce dokonce upozorněn
řidičem Petrem Škodou, žalobce na upozornění nijak nedbal. Žalovaný dále uvedl,
že žalobci ve výpovědi z pracovního poměru nevytýkal opakovanou opravu nádrže
vozidla, ale opravu zadních dveří, která byla v knize závad uváděna dokonce
dvakrát, a že bylo možné a nutné tuto opravu provést v době odstavení vozidla z
důvodu opravy nádrže.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 6. 2. 2013, č. j. 8 C 139/2011-288,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 17.004,- Kč k rukám „zástupce žalobce“ a že žalovaný je povinen
zaplatit „ČR – Okresnímu soudu v Náchodě“ náklady řízení ve výši 1.095,- Kč. Z
provedeného dokazování dovodil, že „výpovědní důvod spočívající v soustavném
méně závažném porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k vykonávané práci není dán“. „Bylo sice prokázáno, že jeden z
autobusů přejel výměnu rozvodového řemene, tato událost ale časově neodpovídá
době po prvém vytýkacím dopise, jedná se spíše o událost staršího data, a v
době poslední předcházející výměny rozvodového řemene neměl žalobce v náplni
práce činit záznamy o provádění dalších výměn.“ „Je nesporné, že žalobce
nerozepsal na faktuře plechová dvířka v majetku firmy jednatele žalovaného, ale
postup žalobce nebyl v rozporu s nějakým vnitřním předpisem a navíc faktura
byla řádně zaúčtována i přefakturována.“ „Bylo-li žalobci vytýkáno, že závada
zadních dveří nebyla ani při dvoudenním odstavení vozidla odstraněna, protože o
ní nikdo nevěděl, žalobce popsal důvody, pro které nedošlo k odstranění této
závady, a to, že o závadě nikdo nevěděl, je jen domněnka žalovaného.“ „Nebyl
dán ani výpovědní důvod spočívající v tom, že není prováděna kontrola zápisů v
knize závad, když neexistuje žádný vnitřní předpis či prokazatelný závazný
pokyn o tom, jak mají být evidence vedeny a že je má vést právě
žalobce.“ „Rovněž je sporná otázka kontroly pracovních výkazů a kontroly
provedené práce a vozových knih, když žalovaný tvrdí, že kontrola prováděna
nebyla a žalobce naopak tvrdí, že prováděna byla.“ „Lze částečně souhlasit se
žalobcem, že na jedné straně bylo požadováno, aby téměř neustále stál nad
každým mechanikem, a na druhé straně se měl starat o doplnění zápisů do
počítačového programu, měl řešit otázku fakturace a řadu dalších
činností.“ „Tím je popírána jakákoliv odpovědnost jednotlivého opraváře, nadto
ne každá oprava, která se nepodaří, nutně není nezdařená proto, že by někdo při
práci pochybil.“ „Tři vytýkací dopisy předcházející výpovědi jen na první
pohled budí dojem, že žalobce opakovaně porušoval po celou dobu své povinnosti,
ve skutečnosti téměř žádný z dopisů nepopisuje události nové, ale často se
vrací do minulosti, co zde existovalo již před prvním vytýkacím
dopisem.“ „Navíc u některých systémových otázek nebylo v silách žalobce, aby
sjednal ihned nápravu, když měl nástroje pro výkon řídící funkce značně zúžené.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 1. 2014, č. j. 25 Co 356/2013-343, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího
řízení 7.934,- Kč k rukám „jeho zástupce“. Po zopakování části důkazů dovodil,
že „pokud by posuzoval každé žalovaným vytýkané porušení pracovních povinností
žalobce pouze ve vztahu k vymezení jeho povinností vyplývajících z
pracovněprávních předpisů, aniž by přihlédl k celkové situaci ve společnosti
žalovaného, zřejmě by v obecné rovině bylo možno dovodit porušení řídících
povinností žalobce, neboť jako vedoucí pracovník zprostředkovaně odpovídal i za
porušení povinností ze strany jeho podřízených, v kontextu celkové situace ve
společnosti žalovaného však, pokud snad žalobce neplnil řádně veškeré svoje
povinnosti vedoucího pracovníka, stalo se tak bez jeho zavinění, neboť podmínka
jeho existence není na straně žalobce splněna ani ve formě nevědomé
nedbalosti“. „Zvolení postupu vymykajícího se standardně probíhající
přefakturaci nemůže být hodnoceno jako porušení předpisů vztahujících se k
vykonávané práci, neexistovala-li u žalovaného vnitřní směrnice upravující
tento postup a byl-li výsledek jiného postupu žalobce totožný s výsledkem při
standardním postupu.“ „V nedostatcích, které žalovaný žalobci vytkl ve výpovědi
ze dne 31. 8. 2011 ve vztahu k vozidlům 1H8 1425 a 4H47170 bylo možno spatřovat
v obecné rovině porušení povinností vedoucího zaměstnance, řídit a kontrolovat
práci podřízených zaměstnanců a co nejlépe organizovat práci, v kontextu
celkové situace ve společnosti žalovaného však žalobce tuto situaci nezavinil,
žalobce nechtěl pracovní povinnosti porušit, ani nevěděl, že je svým jednáním
porušit může a vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom ani vědět
nemohl a neměl, nebylo v jeho kapacitních možnostech vědět o všech konkrétních
nedostatcích, za které nesla přímou odpovědnost příslušná jemu podřízená
osoba.“ „Nelze-li v žádném jednání či opomenutí, která byla žalobci vytknuta ve
výpovědi, spatřovat zaviněné porušení povinností vztahujících se k jím
vykonávané práci, je nadbytečné zabývat se tím, zda se žalobce zaviněně
dopustil některého z neplnění povinností, která mu byla vytýkána v upozorněních
předcházejících výpovědi.“ Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že „důvody
neplatnosti výpovědi tvrzené žalobcem jsou dány, způsobují však neplatnost
výpovědi pro rozpor s dobrými mravy“.
„I když byla jednateli žalovaného dobře
známa situace v technickém úseku, neposkytl žalobci od okamžiku jeho nástupu do
funkce provozního ředitele přiměřené nástroje ani přiměřenou dobu k nápravě
situace, a místo toho se zaměřil na zjišťování konkrétních přetrvávajících
nedostatků v činnosti technického úseku, které pak postupně v těsném sledu
vytýkal žalobci pod hrozbou ukončení pracovního poměru výpovědí.“ „Snahou
žalovaného bylo postupnými upozorněními vytvořit zákonem stanovené podmínky pro
následnou výpověď z důvodu soustavného porušování předpisů vztahujících se k
žalobcem vykonávané práci.“ „Motivací k tomuto postupu byly neshody jednatele
žalovaného a žalobce jako jediných společníků žalovaného.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že jednání žalobce v případě jednotlivých porušení je
nezaviněné. Nezaviněným jednáním nemůže být, že žalobce bez svolení žalovaného
přiděloval mimořádné odměny, že nepředal agendu dispečerovi oproti výzvě
jednatele, nezaslal všechny objednávky na mail dispečera, k čemuž byl vyzván
nařízením jednatele ze dne 7. 5. 2011 a urgencí ze dne 24. 5. 2011. Nezaviněným
jednáním rovněž není nedbalé vedení, v některých případech dokonce nevedení
evidence stavu výměny olejů či pozměňování údajů v evidenci (prokázáno výpovědí
svědka Škody, který žalobce na nutnost výměny oleje upozornil), vytýkáno v
druhém vytýkacím dopise. Žalobce jako technický ředitel byl odpovědný za
evidenci oprav, svojí nedbalostí u vozidla 1 H8 1425 nechal přejet interval pro
výměnu rozvodového řemene o 28.000 km, tím došlo k nadměrnému opotřebení motoru
a ke zvýšení nákladů na opravu ve výši 184.890,- Kč, vytknuto žalobci ve
výpovědi ze dne 31. 8. 2011. Žalovanému není jasné, z čeho odvolací soud
dovodil, že žalobce byl krizový manažer, že objektivně nemohl zvládat agendu
obsaženou v pracovní náplni (proč by se potom bránil předání části agendy
dispečerovi) a že podstatně jiná byla situace technického úseku za působení
svědka J. (který uvedl, že agenda žalobce je zvládnutelná ve stanovené pracovní
době). Namítl, že manažerská pozice sebou nese i odpovědnost za osoby jiné, s
takovou pozicí je zpravidla spojeno i větší pracovní vytížení, ale je také lépe
zaplacena. Žalobce jako osoba odpovědná za technický úsek odpovídal za čtyři
osoby, mechaniky na dílně (nikoliv 50 zaměstnanců). Z provedeného dokazování
nevyplývá ani závěr, že jediným cílem žalovaného bylo „dostat žalobce z firmy“
a že neměl potřebný čas ani nástroje situaci řešit. Nesprávný je rovněž závěr o
tom, že výpověď daná žalobci jakožto odraz celého výčtu porušení povinností je
v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy lze považovat za klauzuli, díky které se
zajišťuje vazba právních pravidel na morální hodnotovou stupnici. Současné
tvrdé podnikatelské prostředí klade na manažerské pozice vyšší míru
odpovědnosti, obtížnější úkoly, vyšší míru erudice, i přísnější nazírání ze
strany zaměstnavatele, ale na druhé straně je toto vyváženo podstatně vyšším
finančním ohodnocením, než je tomu v případě běžných zaměstnanců. Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu ho vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, neboť odvolací
soud dospěl ke správnému právnímu i skutkovému závěru.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného práva (kdy je výpověď z pracovního poměru neplatná pro
rozpor s dobrými mravy a kdy se v případě vytýkaného porušení povinností jedná
o porušení povinností zaviněné), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobce
domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 8. 2011 –
posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č.
427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb. a č. 185/2011 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“).
S názorem odvolacího soudu, že „předmětná výpověď ze dne 31. 8. 2011 je
neplatná pro rozpor s dobrými mravy“, neboť „snahou žalovaného bylo postupnými
upozorněními nikoliv motivovat žalobce k odstranění nedostatků v jeho práci,
ale vytvořit zákonem stanovené podmínky pro následnou výpověď z důvodu
soustavného porušování předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci“, nelze
souhlasit.
Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez
právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka
pracovněprávních vztahů a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 14 odst. 1
zák. práce).
Dobrými mravy se podle ustálené judikatury soudů rozumí souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96,
který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Rozpor
s dobrými mravy spočívá v tom, že výkon práva sice neodporuje zákonu, ale
ocitne se v rozporu se společensky uznávaným míněním, které ve vzájemných
vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby byl v souladu
s obecnými zásadami společnosti. Typickým výkonem práva v pracovněprávních
vztazích v rozporu s dobrými mravy je jeho šikanózní výkon (jednání spočívající
v systematickém psychickém pronásledování nebo šikanování zaměstnance).
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k
uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně
opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva
(vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na
straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně
přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva
jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav
nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze
zásady "neminem laedit, qui iure sui utitur", chování, které směřuje k zákonem
předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho
(eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové nebo nemajetkové újmy na
straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jednající sice koná v
mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem
dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o
výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad
zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo
učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla
jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které
jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový
výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem
práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť
jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit
jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného
právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez
významu. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 14
odst. 1 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není
dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s
ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu
(srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2000). Aplikace ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce je možná
pouze ve výjimečných případech, neboť použití této základní zásady nesmí vést k
oslabování ochrany subjektivních práv stanovených zákonem, a tím k nežádoucímu
narušování jistoty pracovněprávních vztahů.
V tom, že žalovaný předal žalobci výpověď z pracovního poměru pro méně závažné
opakované porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci z důvodu, že v práci žalobce byly opětovně zjištěny
závady (konkrétně ve výpovědi specifikované), případně že žalobce opakovaně
upozorňoval na porušení jeho povinností, nelze spatřovat rozpor s dobrými
mravy, neboť postupoval v souladu se zákonem a v případné majetkové nebo
nemajetkové újmě, která by tím vznikla (mohla vzniknout) žalobci, lze spatřovat
jen vedlejší následek, který je právem dovolený; z okolností případu a z toho,
co bylo dokazováním zjištěno nebo jinak vyšlo za řízení najevo, nelze úspěšně
dovozovat, že by cílem právního jednání žalovaného nebylo dosažení (právem)
povoleného ukončení pracovního poměru žalobce pro porušování pracovních
povinností, ale přímý úmysl způsobit žalobci újmu nebo systematické psychické
pronásledování nebo šikanování žalobce.
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
K základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru náleží
(kromě jiného) povinnost zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele osobně konat
práce podle pracovní smlouvy [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Tomu
odpovídá povinnost (i oprávnění) zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci
podle pracovní smlouvy, tj. přidělovat zaměstnanci na dohodnutém místě výkonu
práce ten druh práce, který byl sjednán [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák.
práce].
Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance.
K základním povinnostem zaměstnanců náleží zejména povinnosti upravené v
ustanovení § 301 písm. a) až d) zák. práce, jako je povinnost plnit pokyny
nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními
zaměstnanci, povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele,
plnit kvalitně a včas pracovní úkoly. Uvedené povinnosti představují ve své
obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu
znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též
i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným
zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování
zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a
jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c) zák. práce]
ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem
nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005,
uveřejněný pod č. 86, ročník 2006, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vedoucí zaměstnanci jsou dále povinni řídit a kontrolovat práci podřízených
zaměstnanců a hodnotit jejich pracovní výkonnost a pracovní výsledky, co
nejlépe organizovat práci, vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat
bezpečnost a ochranu zdraví při práci, zabezpečovat odměňování zaměstnanců,
vytvářet podmínky pro zvyšování odborné úrovně zaměstnanců, zabezpečovat
dodržování právních a vnitřních předpisů a zabezpečovat přijetí opatření k
ochraně majetku zaměstnavatele (§ 302 zák. práce). Vedoucí zaměstnanci mají
všechny povinnosti jako řadoví zaměstnanci [povinnosti podle § 301 písm. a) až
d) zák. práce], povinnosti, které jim ukládá § 302 zák. práce, jsou povinnosti
navíc (nad rámec ostatních zaměstnanců); řídit a kontrolovat práci podřízených
zaměstnanců a hodnotit jejich pracovní výkonnost a pracovní výsledky, a co
nejlépe organizovat práci jsou povinnosti přímo se týkající řídící práce a
odpovídají vymezení pojmu vedoucího zaměstnance.
Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru
ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany
zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity.
Zavinění lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího ke svému jednání,
které je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. Zavinění ve
formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že
škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když
jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím
srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění)
je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez
přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy,
jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k
okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá)
[srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1059/2003].
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – se však v rozporu se
shora uvedenými závěry nezabýval tím, zda jednotlivá porušení právních
povinností žalobce byla zaviněná, neboť zavinění žalobce vztáhl „ke špatné
situaci ve společnosti žalovaného“, nikoliv k jednotlivým jednáním či
opomenutím žalobce, která v projednávané věci byla zjištěna. Nemůže tak obstát
ani závěr odvolacího soudu o tom, že „v kontextu celkové situace ve společnosti
žalovaného je opodstatněn závěr, že žalobce tuto situaci nezavinil“ a že „proto
nelze v žádném jednání či opomenutí, která byla žalobci vytknuta ve výpovědi,
spatřovat zaviněné porušení povinností vztahujících se k jím vykonávané práci“.
S dovolatelem lze naopak souhlasit v tom, že nezaviněným jednáním nemůže být
např. nevedení evidence neprovedených oprav, neprovádění kontroly zápisů v
knize závad, nezpracování servisních úkonů jednotlivých vozidel podle
doporučení výrobců vozidel, z toho plynoucí následné neprovádění prohlídek a
servisních úkonů u vozidel (např. výměna rozvodného řemenu) a s tím související
vznik škody na majetku zaměstnavatele. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil
povinnosti žalobce jako vedoucího zaměstnance - provozního ředitele (pracovní
náplň – příloha k pracovní smlouvě ze dne 1. 4. 2011), jehož pracovními
povinnostmi bylo především řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců,
hodnotit jejich pracovní výkonnost a pracovní výsledky a co nejlépe organizovat
práci, vedle toho plnit také základní povinnosti zaměstnance [§ 301 písm. a) až
d) zák. práce], např. plnit pokyny svého nadřízeného, plnit kvalitně a včas
pracovní úkoly, nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil (§
243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci
Králové) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu