21 Cdo 2425/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce JUDr. I. l., zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem
se sídlem v Brně, Lidická č. 57, proti žalované České republice - Vrchnímu
státnímu zastupitelství v Olomouci se sídlem v Olomouci, tř. 17. listopadu č.
44, IČO 64124584, zastoupenému JUDr. Romanem Matulou, advokátem se sídlem v
Brně, Masarykova č. 7, o neplatnost přeložení žalobce do jiného místa výkonu
práce a o uložení povinnosti přidělovat žalobci práci, za účasti Unie státních
zástupců České republiky, občanského sdružení se sídlem v Praze 1, Novém Městě,
Hybernská č. 1006/18, IČO 63833239, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 16, jako vedlejšího
účastníka na straně žalobce, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11
C 65/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. ledna 2010, č. j. 16 Co 65/2009 – 198, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci
9.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Milana
Vašíčka, advokáta se sídlem v Brně, Lidická č. 57, a vedlejšímu účastníku
9.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ing. Tomáše
Bouzka, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 16.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „přeložení do jiného místa výkonu práce
dané Příkazem k nastoupení práce na pracoviště v Olomouci ze dne 28. 4. 2008 je
neplatné“ a že „žalovaná je povinna žalobce zaměstnávat na pobočce žalované v
Brně“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval jako státní
zástupce Vrchního státního zastupitelství Olomouc na pobočce v Brně a že
dopisem žalované ze dne 28. 4. 2008 byl ke dni 2. 5. 2008 přeložen ze svého
pracoviště v Brně na pracoviště v Olomouci. Svůj nesouhlas s přeložením sdělil
žalované dopisem ze dne 30. 4. 2008. Protože nebyl žádný zákonný ani věcný
důvod pro jeho přeložení z Brna, jeho dohodnutým a pravidelným pracovištěm bylo
pracoviště v Brně; o přeložení do Olomouce nežádal a Vrchní státní
zastupitelství v Olomouci si k takovému přeložení nevyžádalo ani jeho souhlas.
Rozhodnutím o jeho přeložení z Brna do Olomouce došlo k porušení uzavřené
dohody o jeho místě výkonu práce a současně i ustanovení § 43 odst. 1 a § 14
zákoníku práce, neboť žalovaná rozhodla o jeho přeložení z Brna do Olomouce bez
právního důvodu, bezdůvodně zasahuje do jeho práv a její rozhodnutí je v
rozporu s dobrými mravy.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 10. 2008, č. j. 11C 65/2008-112,
určil, že přeložení žalobce do jiného místa výkonu práce dané příkazem k
nastoupení práce na pracovišti v Olomouci ze dne 28. 4. 2008, je neplatné,
žalobu, aby byla žalovaná povinna zaměstnávat žalobce na pobočce žalované v
Brně, zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na nákladech řízení
žalobci 17.273,- Kč „zástupci žalobce JUDr. Milanovi Vašíčkovi“ a vedlejšímu
účastníku 17.267,- Kč „zástupci vedlejšího účastníka JUDr. Ing. Tomáši
Bouzkovi“. Vyšel z toho, že žalobce byl přeložen k výkonu funkce vrchního
státního zástupce do Olomouce v roce 1997, že z funkce vrchního státního
zástupce VSZ Olomouc byl odvolán ministrem spravedlnosti dne 1. 11. 2007 ke dni
2. 11. 2007, že se poté „fakticky dohodl“ s vrchní státní zástupkyní JUDr. M.
H. na změně místa výkonu práce z pracoviště v Olomouci na pracoviště na pobočce
v Brně a začal vykonávat práci státního zástupce na pobočce v Brně a že
příkazem vrchní státní zástupkyně ze dne 28. 4. 2008 byl přeložen na pracoviště
v Olomouci. Dovodil, že „v dané věci je třeba aplikovat ust. § 43 odst. 1
zákoníku práce, neboť ust. § 19 zákona č. 283/1993 Sb., o státním
zastupitelství, v platném znění otázku přeložení státního zástupce v rámci
působnosti jednoho státního zastupitelství na jiné pracoviště výslovně
neupravuje, proto s odkazem na ust. § 18 odst. 6 tohoto zákona je nutno
aplikovat příslušné ustanovení zákoníku práce“. Protože žalobce požádal vrchní
státní zástupkyni o změnu místa výkonu práce, tj. učinil návrh na tuto změnu a
vrchní státní zástupkyně s tímto návrhem souhlasila, došlo k akceptaci návrhu
žalobce, tedy k souhlasnému projevu vůle obou účastníků, aby žalobce dále
pracoval na pracovišti v Brně. Tato dohoda o změně místa výkonu práce byla
uzavřena na dobu neurčitou, a proto k další změně místa výkonu práce (do
Olomouce) mohlo dojít jen se souhlasem žalobce. K námitce žalované, že příkaz
vrchní státní zástupkyně k nastoupení žalobce k výkonu funkce státního zástupce
VSZ na pracovišti v Olomouci je organizačním opatřením v působnosti vrchní
státní zástupkyně, uvedl, že „s ohledem na obsah přípisu vrchní státní
zástupkyně ze dne 28. 4. 2008 a s přihlédnutím ke konkrétní situaci je nutno
tento úkon považovat za přeložení žalobce do jiného místa výkonu práce, než
které bylo mezi účastníky dohodnuto“. Vzhledem k tomu, že bylo určeno, že
přeložení žalobce na jiné místo výkonu práce je neplatné, považoval za
nadbytečné rozhodovat o povinnosti žalované přidělovat žalobci práci na
konkrétním pracovišti; v této části proto žalobu zamítl.
K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 1. 2010, č. j. 16 Co 65/2009 – 198, rozsudek soudu prvního stupně „v odst. I. výroku“ (ve
výroku o neplatnosti převedení žalobce na pracoviště v Olomouci) potvrdil, „v
odst. II. výroku“ (v zamítavém výroku) jej změnil tak, že žalovaná je povinna
přidělovat žalobci práci na pobočce žalované v Brně, a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalobci
47.922,- Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Vašíčka a vedlejšímu účastníku
56.084,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Tomáše Bouzka. Souhlasil se soudem
prvního stupně v tom, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce v listopadu 2007
požádal svou nadřízenou JUDr. H., aby mohl nadále bez časového omezení pracovat
na pobočce Vrchního státního zastupitelství v Brně, že vrchní státní zástupkyně
JUDr. H. žádosti žalobce vyhověla, tj. akceptovala jeho návrh na uzavření
dohody o změně místa výkonu práce z Olomouce do Brna na dobu neurčitou, a že
žalobce nesouhlasil s tím, aby byl ode dne 2. 5. 2008 opět zařazen na
pracoviště v Olomouci podle příkazu vrchní státní zástupkyně ze dne 28. 4. 2008. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že státní zástupce je v
pracovním poměru k České republice vzniklém jmenováním (§ 18 odst. 1 a 4 zákona
č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství), že pracovní poměr státních zástupců
se řídí zákoníkem práce, pokud zákon o státním zastupitelství nestanoví jinak
(§ 18 odst. 6 zákona o státním zastupitelství), že zákon o státním
zastupitelství nestanoví jinak - neřeší otázku přeložení státních zástupců na
různá pracoviště v rámci jednoho státního zastupitelství, že je proto třeba na
danou situaci aplikovat zákoník práce, a že na tom nic nemění ani ustanovení §
19 zákona o státním zastupitelství, protože toto zákonné ustanovení pojednává o
přidělení státních zástupců k výkonu funkce k určitému státnímu zastupitelství,
případně o přeložení státního zástupce na jiné státní zastupitelství, nikoliv
na jiné pracoviště téhož státního zastupitelství. Žalobce tak bylo možno
přeložit k výkonu práce do jiného místa (do Olomouce) pouze s jeho souhlasem a
pokud to nezbytně vyžadovala provozní potřeba žalované. Protože však žalobce
souhlas s přeložením do jiného místa k výkonu práce nedal, rozhodnutí žalované
ze dne 28. 4. 2008 je neplatným právním úkonem (§ 39 obč. zák.). Na rozdíl od
soudu prvního stupně nepovažoval za nadbytečné rozhodovat o povinnosti žalované
zaměstnávat žalobce na pobočce žalované v Brně. Rozhodnutí o neplatnosti
přeložení žalobce ze dne 28. 4. 2008 do jiného místa výkonu práce, o kterém
rozhodl soud prvního stupně, totiž nic nemění na tom, že žalovaná neplní vůči
žalobci povinnost přidělovat mu práci ve sjednaném místě výkonu práce podle §
38 odst. 1 písm. a) zák. práce; žalovaná přiděluje žalobci práci na pracovišti
v Brně jen na základě předběžného opatření, o němž bylo rozhodnuto Krajským
soudem v Ostravě usnesením ze dne 8. 7. 2008, č. j. 16 Co 173/2008-74.
Žalobce
se proto důvodně domáhá uložení povinnosti žalované přidělovat žalobci práci ve
sjednaném místě výkonu práce, zejména za situace, kdy Vrchní státní
zastupitelství v Olomouci má celkem tři pracoviště.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že ustanovení § 19
zákona o státním zastupitelství upravuje komplexně problematiku přidělování a
překládání státních zástupců u různých stupňů státního zastupitelství i mezi
nimi navzájem. Proto je v tomto ustanovení logicky obsažena možnost přemísťovat
státní zástupce na různá místa u přiděleného státního zastupitelství tak, jak
jsou jednotlivá pracoviště tohoto státního zastupitelství dislokována, aby byla
zajištěna funkčnost státního zastupitelství. Nesouhlasí ani s tím, jak odvolací
soud (i soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy, a polemizuje zejména s
hodnocením výpovědi JUDr. M. H. a prohlášení Mgr. K. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 10.
2008, č. j. 11 C 65/2008-112, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, nebude-li jako zjevně bezdůvodné
odmítnuto, neboť odvolací soud věc správně posoudil po stránce skutkové i
právní.
Vedlejší účastník navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto; v
případě, že bude dovolání přezkoumáno, ztotožnil se s vyjádřením žalobce a
navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, nebude-li jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a
c) a odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné (otázka překládání státních zástupců
nebyla dovolacím soudem dosud řešena), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelka v dovolání zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že
v listopadu roku 2007 došlo mezi žalobcem a žalovanou (tehdejší vedoucí státní
zástupkyní) k dohodě o časově neomezené změně místa výkonu práce žalobce na
pobočku v Brně.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v
projednávané věci v části dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly z řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu
prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
– jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, kterému
svědkovi měl soud uvěřit, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr nebo že
některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že „žalobce v listopadu 2007 požádal svou nadřízenou
JUDr. H., aby mohl nadále bez časového omezení pracovat na pobočce Vrchního
státního zastupitelství v Brně“, a že „vrchní státní zástupkyně JUDr. H.
žádosti žalobce vyhověla, tj. akceptovala návrh na uzavření dohody o změně
místa výkonu práce z Olomouce do Brna na dobu neurčitou“, odvolací soud učinil
– jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména
z výpovědi žalobce a JUDr. M. H., organizačního schématu vydaného žalovanou na
rok 2008, prohlášení Mgr. K. ze dne 2. 5. 2008 a jeho rezignačního dopisu ze
dne 28. 4. 2008), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.
s. ř. Uvedl, jakými úvahami se řídil (žalovaná v průběhu řízení měnila svá
tvrzení, v organizačním schématu na rok 2008 není zmínka o tom, že by zařazení
žalobce na pobočku do Brna bylo omezeno dobou určitou a sama vrchní státní
zástupkyně potvrdila, že o tom, že žalobce bude „dočasně pracovat” v Brně,
neinformovala ani jeho nadřízené Mgr. K. a Mgr. G., bezprostředním nadřízeným
žalobce tedy nebylo nic známo, ač šlo o skutečnost, o které by rozhodně vědět
měli). Odvolací soud také vysvětlil, proč neuvěřil vrchní státní zástupkyni
JUDr. M. H., že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o změně místa výkonu práce
žalobce na pobočku v Brně na dobu určitou (její tvrzení je v rozporu se všemi
ostatními provedenými důkazy). Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu
spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen
skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že
žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v
jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z
hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti
logický rozpor, a nejde ani o případ, že by hodnocení důkazů odporovalo
ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř.
Otázku přeložení žalobce na pracoviště v Olomouci příkazem ze dne 28. 4. 2008
je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do dne 30. 6. 2008 (tj. přede dnem, kdy nabyly
účinnosti zákony č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších
úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, a č.
126/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o
přeměnách obchodních společností a družstev) - dále též jen „zák. práce“ a
podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění účinném do dne
30. 6. 2008 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 121/2008 Sb., o
vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o
změně souvisejících zákonů) – dále též jen „zákon o státním zastupitelství“.
Podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona o státním zastupitelství státního zástupce
jmenuje na návrh nejvyššího státního zástupce ministr spravedlnosti na dobu
časově neomezenou.
Podle ustanovení § 18 odst. 4 zákona o státním zastupitelství pracovní poměr
státního zástupce se zakládá k České republice jmenováním do funkce státního
zástupce a vzniká po složení slibu podle odstavce 3 dnem, který je stanoven k
nástupu výkonu této funkce. Nestanoví-li tento zákon jinak, vykonává práva a
povinnosti z pracovního poměru státní zastupitelství, k němuž je státní
zástupce přidělen k výkonu funkce.
Podle ustanovení § 18 odst. 6 zákona o státním zastupitelství pracovní poměr
státních zástupců se řídí zákoníkem práce, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona o státním zastupitelství státního zástupce
přidělí k výkonu funkce k určitému státnímu zastupitelství ministr
spravedlnosti na základě jeho předchozího souhlasu. Dodatečné odvolání tohoto
souhlasu má za následek zánik funkce, nelze-li státního zástupce s jeho
souhlasem přidělit k jinému státnímu zastupitelství.
Podle ustanovení § 19 odst. 2 věty první před středníkem zákona o státním
zastupitelství ministr spravedlnosti může státního zástupce přeložit s jeho
souhlasem nebo na jeho žádost k jinému státnímu zastupitelství téhož nebo
vyššího stupně.
Podle ustanovení § 19 odst. 3 zákona o státním zastupitelství nelze-li řádný
výkon působnosti státního zastupitelství zajistit postupem podle odstavců 1 a
2, může ministr spravedlnosti po vyjádření vedoucího státního zástupce státního
zastupitelství, k němuž je státní zástupce přidělen, přeložit státního zástupce
i bez jeho souhlasu nebo žádosti k jinému státnímu zastupitelství, dojde-li
zákonem ke změně v organizaci státního zastupitelství nebo změně obvodů
státních zastupitelství.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 zák. práce přeložit zaměstnance k výkonu práce do
jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, je možné pouze s jeho
souhlasem a v rámci zaměstnavatele, pokud to nezbytně vyžaduje jeho provozní
potřeba.
Postavení státního zástupce ve vztahu k jeho zaměstnavateli – České republice
je upraveno především zákonem č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Zákon
o státním zastupitelství definuje, že státní zástupce vykonává svoji funkci v
pracovním poměru, který se zakládá jmenováním a vzniká po složení slibu dnem,
který je stanoven k nástupu výkonu této funkce (srov. § 18 odst. 1, 2 a 4
zákona o státním zastupitelství). Přesto, že se pracovní poměr státního
zástupce zakládá jednostranným právním úkonem (jmenováním ministrem
spravedlnosti), podmínkou jeho vzniku je souhlas státního zástupce s takovým
úkonem. Stejně jako u pracovního poměru založeného dvoustranným právním úkonem
(pracovní smlouvou) je dále pro jeho vznik nezbytné, aby byly jmenováním (se
souhlasem státního zástupce) nebo dohodou určeny alespoň nezbytné (esenciální)
náležitosti takového pracovního poměru. Těmi jsou druh práce (funkce), místo
výkonu práce (funkce) a den nástupu do práce (funkce) – srov. § 34 odst. 1 zák.
práce.
Okolnost, že pracovněprávní vztah státního zástupce a státu - stanovení jeho
esenciálních náležitostí - nemůže vzniknout bez souhlasu státního zástupce, že
tedy nemůže být bez dalšího jmenován mocenským aktem veřejné moci, spolu se
skutečností, že jeho úprava se řídí subsidiárně zákoníkem práce (srov. § 18
odst. 6 zákona o státním zastupitelství), znamená kromě jiného, že pracovní
vztah státního zástupce je svojí povahou právním poměrem soukromoprávním, jehož
účastníci mají rovné postavení.
Z hlediska nezbytných (esenciálních) náležitostí pracovního poměru státního
zástupce k České republice vyplývá z ustanovení § 18 odst. 4 a § 19 odst. 1
zákona o státním zastupitelství, že druh práce (státní zástupce) je vždy
nepochybně dohodnut před přidělením k výkonu funkce k určitému státnímu
zastupitelství (srov. slova „... na základě jeho předchozího souhlasu“ v § 19
odst. 1 větě první zákona o státním zastupitelství) a dohoda o dni nástupu do
práce (funkce) je uzavřena nejpozději dnem, kdy jmenovaný státní nástupce
skutečně k určitému státnímu zastupitelství do práce nastoupí.
Ve vztahu k místu výkonu práce jmenovaného státního zástupce zákon o státním
zastupitelství konkrétní právní úpravu neobsahuje. Přitom ujednání o místu
výkonu práce v pracovní smlouvě (nebo při jmenování) má svůj význam zejména
proto, že zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v jiném místě než v
místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce mezi zaměstnancem a
zaměstnavatelem. Místo výkonu práce může být určeno velmi úzce (např. konkrétní
pracoviště) nebo šířeji. Zákoník práce předpokládá, že místem výkonu práce bude
obec nebo organizační jednotka, ale nevylučuje, aby místo výkonu práce bylo i
jinak určené místo. Určení místa výkonu práce státního zástupce není výslovně
obsaženo ani v ustanovení § 19 odst. 1 zákona o státním zastupitelství, podle
něhož státního zástupce přidělí k výkonu funkce k určitému státnímu
zastupitelství ministr spravedlnosti na základě jeho předchozího souhlasu. Jak
totiž vyplývá z ustanovení § 18 odst. 4 věty druhé zákona o státním
zastupitelství přidělením k výkonu funkce k určitému státnímu zastupitelství je
zde míněno určení, která z organizačních složek státu (činných na úseku
státního zastupitelství) bude ve vztahu ke konkrétnímu státnímu zástupci
vykonávat práva a povinnosti zaměstnavatele z pracovního poměru.
Vzhledem k tomu, že zákon o státním zastupitelství ani zákoník práce nestanoví,
že by nedostatek písemné formy ujednání o místu výkonu práce způsoboval jeho
neplatnost, může být toto ujednání učiněno nejen písemnou formou, ale také
ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli účastníci
projevit - konkludentně (srov. § 18 zák. práce a § 35 odst. 1 obč. zák.). Není-
li tedy mezi (budoucím) státním zástupcem a Českou republikou výslovné dohody
(ujednání) o místu výkonu práce a souhlasil-li státní zástupce se svým
přidělením k výkonu funkce k určitému státnímu zastupitelství (bez takového
souhlasu nemůže jeho pracovní poměr vzniknout), lze zpravidla uzavřít, že došlo
také (přinejmenším konkludentně) k uzavření dohody o místu výkonu práce v sídle
státního zastupitelství (srov. § 7 odst. 1 zákona o státním zastupitelství), k
němuž byl k výkonu funkce přidělen.
Zákon o státním zastupitelství upravuje rovněž přeložení (srov. § 19 odst. 2 –
6 zákona o státním zastupitelství) a dočasné přidělení (srov. § 19a zákona o
státním zastupitelství) státního zástupce k jinému státnímu zastupitelství;
tedy změnu sjednaného místa výkonu práce (funkce). Vždy se tak děje pouze se
souhlasem státního zástupce (nebo na jeho žádost), výjimečně bez jeho souhlasu
nebo žádosti (za podmínek § 19 odst. 3 a 4 zákona o státním zastupitelství)
rozhodnutím ministra spravedlnosti (jako zaměstnavatele – státu); zároveň
takovým rozhodnutím dochází také ke změně určení organizační složky státu,
která bude ve vztahu ke konkrétnímu státnímu zástupci vykonávat práva a
povinnosti zaměstnavatele z pracovního poměru. Jde o výjimku z ustanovení § 18
odst. 4 věty druhé zákona o státním zastupitelství, neboť „jinak“ práva a
povinnosti zaměstnavatele z pracovního poměru vykonává státní zastupitelství, k
němuž je státní zástupce přidělen k výkonu funkce. I když obecně platí, že při
„přechodu“ zaměstnance z jedné organizační složky státu do jiné organizační
složky státu se postupuje obdobně, jako by se jednalo o dva různé samostatné
zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 9.
2005, sp. zn. 21 Cdo 2525/2004, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník
2005, pod poř. č. 176), u státních zástupců se prosadí právě uvedená speciální
úprava obsažená v zákoně o státním zastupitelství (srov. § 18 odst. 6 zákona o
státním zastupitelství) a pracovní poměr státního zástupce pokračuje
nepřerušeně (kontinuálně) dále.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že uvedená ustanovení (§ 19 odst. 2 – 6
a § 19a zákona o státním zastupitelství) výslovně nepostihují také přeložení
státního zástupce na jiné pracoviště téhož státního zastupitelství a že je tedy
třeba v souladu s ustanovením § 18 odst. 6 zákona o státním zastupitelství věc
posuzovat podle zákoníku práce.
Úprava obsažená v zákoníku práce rozlišuje mezi místem výkonu práce sjednaným v
pracovní smlouvě, pracovištěm a pravidelným pracovištěm zaměstnance; pojem
„pracoviště“ zná i zákon o státním zastupitelství (srov. § 20 zákona o státním
zastupitelství). Místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě [§ 34 odst. 1
písm. b) zák. práce] nebo v souvislosti se jmenováním do funkce se rozumí obec,
kraj, území ČR, organizační jednotka nebo jinak určené místo, v němž se
zaměstnanec v pracovní smlouvě zavázal konat práci pro zaměstnavatele.
Pracoviště je pak místo, kde zaměstnanec plní podle pokynů zaměstnavatele své
pracovní úkoly; okruh těchto míst, v nichž může zaměstnavatel přidělovat
zaměstnanci práci, je dán vymezením místa výkonu práce v pracovní smlouvě,
popřípadě přeložením do jiného místa výkonu práce provedeným v souladu s
ustanovením § 43 zák. práce (u státních zástupců též v souladu s ustanovením §
19 odst. 2 – 6, případně § 19a zákona o státním zastupitelství). Pravidelným
pracovištěm se pro účely poskytování cestovních náhrad rozumí místo, které je
se zaměstnancem sjednáno v pracovní smlouvě podle ustanovení § 34 odst. 2 zák.
práce.
Ačkoli zákoník práce (a zákon o státním zastupitelství) rozlišuje mezi místem
výkonu práce a pracovištěm, neobsahuje úpravu přeložení zaměstnance z jednoho
pracoviště na jiné pracoviště v rámci sjednaného místa výkonu práce. Z toho ale
závěr, učiněný odvolacím soudem, že přeložení státního zástupce na různá
pracoviště v rámci jednoho státního zastupitelství je třeba posuzovat podle
ustanovení zákoníku práce o změně místa výkonu práce (přeložení), nevyplývá.
To, že zákoník práce jako norma poskytující zvýšenou ochranu zaměstnanci
obsahuje pouze úpravu přeložení do jiného místa výkonu práce, znamená, že
přesun zaměstnance po pracovištích v rámci sjednaného místa výkonu práce
zvláštní ochrany nepožívá a že pravidla, jež se uplatní při přeložení
zaměstnance do jiného než sjednaného místa výkonu práce, se na přeložení na
jiné pracoviště v rámci sjednaného místa výkonu práce nevztahují. Je tomu tak
proto, že význam z hlediska obsahu pracovního vztahu má pouze změna místa
výkonu práce; změna pracoviště (v rámci sjednaného místa výkonu práce) má jen
pracovněorganizační povahu a umožňuje zaměstnavateli operativně přesouvat
zaměstnance podle provozních potřeb. Proto vystupuje do popředí význam definice
sjednaného místa výkonu práce tak, aby vyhovovalo oběma stranám
pracovněprávního vztahu.
Neobsahuje-li právní úpravu přeložení na jiné pracoviště v rámci sjednaného
místa výkonu práce ani zákoník práce, znamená to, že přeložení státního
zástupce na jiné pracoviště v rámci sjednaného místa výkonu práce není v
právních předpisech vztahujících se k pracovnímu poměru státního zástupce
zvláštním způsobem upraveno vůbec. Uplatní se proto pro tyto případy ustanovení
§ 8 odst. 3 zákona o státním zastupitelství, podle něhož vedoucí státní
zástupce stanoví vnitřní organizaci státního zastupitelství, v jehož čele
stojí, a rozdělení agendy státního zastupitelství mezi státní zástupce; přitom
zajistí specializaci státních zástupců podle zvláštních právních předpisů.
Mimo pojmy „místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě“, „pracoviště“ a
„pravidelné pracoviště“ zaměstnance zákon o státním zastupitelství navíc
vymezuje také „pobočky“ vrchního, krajského nebo okresního státního
zastupitelství, které mají rovněž svá sídla a jsou zřizovány vyhláškou
ministerstva spravedlnosti (srov. § 40 odst. 2 zákona o státním zastupitelství
a před 28. 2. 2002 § 7 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním
zastupitelství). Z charakteristiky „poboček“ státních zastupitelství vyplývá,
že se nejedná (a nemůže jednat) o „pracoviště“ ve smyslu ustanovení § 20 zákona
o státním zastupitelství nebo ve smyslu zákoníku práce, neboť „pobočky“ nejenže
mají svoje sídla, ale mají také vymezeny své pravomoci (srov. např. k věci se
vztahující ustanovení § 8 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu
státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a
podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli). Jedná se tedy o nižší
organizační složky s odlišnou pracovní náplní než tou, jež přísluší do „sídla“
určitého státního zastupitelství; nemohou proto být „pracovištěm“ určitého
státního zastupitelství jako místem, kde státní zástupce fakticky plní své
pracovní úkoly a jež je dáno vymezením místa výkonu práce v pracovní smlouvě
(nebo jiného ujednání). Také v rámci pobočky státního zastupitelství je však
možno rozlišovat (rozeznávat, definovat) pracoviště jako místa, kde státní
zástupce fakticky plní své pracovní úkoly a jež jsou dána vymezením pobočky,
která je sjednaným místem výkonu práce.
Přeložení státního zástupce na pobočku nebo mezi pobočkami téhož státního
zastupitelství tak není (a nemůže být) přeložením mezi pracovišti téhož
státního zastupitelství, a proto na ně postup podle ustanovení § 8 odst. 3
zákona o státním zastupitelství nelze použít. Takové přeložení znamená, že se
mění sjednané místo výkonu práce (pobočka má své sídlo). Vzhledem k tomu, že se
nejedná o přeložení ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 až 6 zákona o státním
zastupitelství ani o dočasné přidělení k jinému státnímu zastupitelství podle
ustanovení § 19a zákona o státním zastupitelství, je třeba v souladu s
ustanovením § 18 odst. 6 zákona o státním zastupitelství takovou změnu místa
výkonu práce (funkce) posuzovat podle zákoníku práce. Pro takové přeložení se
tak uplatní ustanovení § 40 odst. 1 a § 43 odst. 1 zák. práce, podle nichž
obsah pracovního poměru je možné změnit jen tehdy, dohodnou-li se zaměstnavatel
a zaměstnanec na jeho změně, a přeložit zaměstnance k výkonu práce do jiného
místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, je možné pouze s jeho souhlasem a
v rámci zaměstnavatele, pokud to nezbytně vyžaduje jeho provozní potřeba. V
poměrech státního zastupitelství jménem zaměstnavatele - státu vystupuje v
těchto případech (neboť se nejedná o výjimku uvedenou v ustanovení § 19 odst. 2
až 6 nebo § 19a zákona o státním zastupitelství, kdy jménem zaměstnavatele –
státu vystupuje ministr spravedlnosti) vedoucí státní zástupce státního
zastupitelství, k němuž je státní zástupce přidělen k výkonu funkce (srov. § 18
odst. 4 zákona o státním zastupitelství).
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že o přeložení státního zástupce na
jiné pracoviště rozhoduje příslušný vedoucí státní zástupce, jen jedná-li se o
různá pracoviště v rámci sjednaného místa výkonu práce. Nejsou-li jako místo
výkonu práce státního zástupce sjednány také pobočky (jejich sídla) určitého
státního zastupitelství, může být na pobočku (jinou pobočku) nebo z pobočky do
sídla určitého státního zastupitelství státní zástupce přeložen jen s jeho
souhlasem a jen vyžaduje-li to nezbytně provozní potřeba.
Žalobce byl se svým souhlasem přeložen rozhodnutím ministra spravedlnosti ČR ze
dne 24. 10. 1997 k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci – tím bylo z
hlediska obsahu jeho pracovního vztahu k České republice nově určeno
(dohodnuto) jeho místo výkonu práce a došlo též ke změně určení organizační
složky státu, která bude ve vztahu k žalobci vykonávat práva a povinnosti
zaměstnavatele z pracovního poměru. Vyhláškou ministerstva spravedlnosti ČR č.
311/2000 Sb., vydanou v souladu s tehdy platným ustanovením § 7 odst. 2 zákona
č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (nyní § 40 odst. 2 zákona o státním
zastupitelství), byly v obvodu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci
zřízeny pobočky v Brně a v Ostravě. Dohodou žalobce s tehdejší vedoucí státní
zástupkyní (zaměstnavatelem) v listopadu roku 2007 došlo ke změně místa výkonu
práce tak, že jeho místem výkonu práce bude pobočka Vrchního státního
zastupitelství v Olomouci umístěná v Brně. Žalobce tudíž mohl být přeložen z
pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci umístěné v Brně do sídla
Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jen se svým souhlasem. Bez jeho
souhlasu - rozhodnutím vedoucího státního zástupce Vrchního státního
zastupitelství v Olomouci v režimu ustanovení § 8 odst. 3 zákona o státním
zastupitelství – mohl být takto přeložen jen kdyby měl jako místa výkonu práce
sjednány jak pobočku v Brně, tak nadále i sídlo Vrchního státního
zastupitelství v Olomouci; tak tomu ale podle zjištění soudů nebylo, neboť
dohodou mezi žalobcem a vrchní státní zástupkyní JUDr. H. došlo ke změně místa
výkonu práce žalobce z Olomouce „pouze“ do Brna. Protože žalobce souhlas se
svým přeložením do sídla Vrchního státního zastupitelství v Olomouci nedal,
správně odvolací soud uzavřel, že přeložení žalobce do sídla Vrchního státního
zastupitelství v Olomouci ze dne 28. 4. 2008 je neplatné.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovanou
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani
dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §
243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci a vedlejšímu účastníkovi náklady, které
spočívají u každého z nich v odměně za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč
[srov. § 7 písm. c), § 17 písm. b), § 10 odst. 3, § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č.
617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,-
Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997
Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č.
399/2010 Sb.), celkem ve výši 7.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce
advokát JUDr. Milan Vašíček a zástupce vedlejšího účastníka JUDr. Ing. Tomáš
Bouzek osvědčili, že jsou plátci daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům
řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování
advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané
hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů
(srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně
z přidané hodnoty [20% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty], tedy částka 1.560,- Kč u každého z nich. Protože
dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalobci
a vedlejšímu účastníkovi tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna celkovou
náhradu nákladů řízení ve výši 9.360,- Kč u každého z nich zaplatit k rukám
advokátů, kteří žalobce a vedlejšího účastníka v tomto řízení zastupovali (§
149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu