21 Cdo 2442/2011

21 Cdo 2442/2011

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny ve věci

žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v

Šenově, Těšínská č. 1495, proti žalovanému Městu Orlová se sídlem městského

úřadu v Orlové - Lutyni, Osvobození č. 796, IČO 00297577, zastoupenému JUDr.

Jaromírem Sýkorou, advokátem se sídlem v Orlové - Porubě, Slezská č. 950, o

odškodnění pracovního úrazu, za účasti České pojišťovny, a.s. se sídlem v Praze

1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně

žalovaného, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 18 C 1/2010, o

dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.

listopadu 2010 č.j. 16 Co 172/2010-75, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě

nákladů řízení společně a nerozdílně 11.304,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto

rozsudku k rukám JUDr. Marie Piekarzové, advokátky se sídlem v Šenově, Těšínská

č. 1495.

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 5.1.2010 domáhal,

aby mu žalovaný zaplatil 64.296,-Kč se zákonným úrokem z prodlení "od

následujícího dne po doručení žaloby žalovanému" do zaplacení. Žalobu zdůvodnil

zejména tím, že pracoval u žalovaného ode dne 1.4.1994 jako strážník Městské

policie Orlová, že dne 19.2.2005 utrpěl pracovní úraz, pro který byl v pracovní

neschopnosti a pro který byl na základě lékařského posudku ze dne 27.1.2006

převeden ode dne 14.6.2006 na práci bezpečnostního technika, a že "lékařskou

zprávou" ze dne 7.8.2006 byl opětovně "uznán schopen původní práce bez

omezení", na základě které konal znovu práci strážníka městské policie až do

roku 2009. Dne 14.5.2009 vystavil MUDr. J. Ch. "lékařskou zprávu", podle níž

žalobce "není a ani v budoucnu nebude schopen venkovní pochůzkové služby",

žalovaný mu dal výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm.d)

zákoníku práce a pracovní poměr účastníků skončil dnem 31.8.2009. Žalobce je

ode dne 1.9.2009 veden jako uchazeč o zaměstnání. Žalovaný uznal svoji

odpovědnost za škodu při pracovním úrazu, pro účely náhrady za ztrátu na

výdělku po skončení pracovní neschopnosti stanovil ke dni 1.9.2009 žalobcův

průměrný měsíční výdělek před vznikem škody ve výši 29.141,- Kč a ztrátu na

výdělku vypočetl ve výši 5.067,- Kč, neboť od průměrného výdělku žalobce před

vznikem škody odečetl průměrný výdělek ve výši 24.074,- Kč odpovídající

"profesi úředník, referent, administrativní pracovník, informátor", kterou je

žalobce schopen vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu. Žalobce s tímto

postupem nesouhlasí; dovozuje, že mu vznikl dnem 1.9.2009 nový nárok na náhradu

za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, že se jeho nárok řídí

"novým zákoníkem práce" a že za jeho výdělek po pracovním úrazu se podle

ustanovení § 371 odst.3 "nynějšího" zákoníku práce považuje výdělek ve výši

minimální mzdy.

Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného namítají, že k pracovnímu

úrazu žalobce došlo dne 19.2.2005 a že právo žalobce na náhradu za ztrátu na

výdělku po skončení pracovní neschopnosti se proto řídí "zákoníkem práce č.

65/1965 Sb.".

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 20.5.2010 č.j. 18 C 1/2010-52 žalobě

vyhověl a rozhodl, že žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou

povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení

23.432,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Piekarzové a že žalovaný je povinen

zaplatit "státu na účet Okresního soudu v Karviné" soudní poplatek ve výši

2.570,- Kč. Z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že žalobce byl pro následky

pracovního úrazu, který utrpěl dne 19.2.2005, převeden ode dne 14.6.2006 na

práci bezpečnostního technika, že však s účinností ode dne 7.8.2006 opět začal

konat původní práci strážníka městské policie, kterou vykonával do dne

31.8.2009, kterým skončil pracovní poměr účastníků pro následky pracovního

úrazu. Podle soudu prvního stupně se právo žalobce na náhradu za ztrátu na

výdělku po skončení pracovní neschopnosti řídí "novým zákoníkem práce". I když

k pracovnímu úrazu došlo dne 19.2.2005, žalobce požaduje odškodnění ztráty na

výdělku, která u něho nastala dnem 1.9.2009, neboť po pracovním úrazu byl dnem

7.8.2006 "převeden zpět na původní práci strážníka městské policie a tudíž mu

od té doby již žádná škoda na výdělku nevznikala" a "původní odpovědnost

zaměstnavatele za pracovní úraz tudíž zanikla"; ztrátu na výdělku vznikající

žalobci ode dne 1.9.2009 je třeba považovat "za zcela novou škodu, kterou je

proto třeba odškodňovat podle nového zákoníku práce". Protože žalobcův průměrný

měsíční výdělek před vznikem škody činil 29.141,- Kč a protože minimální mzda,

která se ve smyslu ustanovení § 371 odst.3 části první věty za středníkem

zákoníku práce považuje za výdělek po pracovním úrazu, činila 8.000,- Kč

měsíčně, má žalobce ode dne 1.9.2009 právo na náhradu za ztrátu na výdělku po

skončení pracovní neschopnosti ve výši 21.141,- Kč měsíčně.

K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne

8.11.2010 č.j. 16 Co 172/2010-75 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a

rozhodl, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a

nerozdílně žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 23.016,-Kč k rukám

advokátky JUDr. Marie Piekarzové. Odvolací soud se ztotožnil s právním

posouzením věci soudem prvního stupně a zdůraznil, že "nepravá retroaktivita

zákoníku práce znamená, že podle dosavadní právní úpravy (zákona č. 65/1965

Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů) musí být posuzovány

pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, vznik pracovněprávních

vztahů a práva a povinnosti vzniklé z pracovněprávních vztahů, k nimž došlo

(které nastaly) v době do 31.12.2006, a že novým zákoníkem práce se ode dne

1.1.2007 řídí také pracovněprávní vztahy, vzniklé v době do 31.12.2006, jakož i

práva a povinnosti (individuální závazky) z těchto vztahů vyplývající, které

vznikly (budou vznikat) počínaje dnem 1.1.2007", jakož i to, že "práva a

povinnosti, odvozené ze základních pracovněprávních vztahů (individuální

pracovněprávní závazky) založených v době do 31.12.2006, se řídí dosavadní

právní úpravou, jestliže v době do 31.12.2006 vznikly, i když přetrvávají po

1.1.2007; podle nového zákoníku práce se posuzují jen tehdy, jestliže ze

základního pracovněprávního vztahu, založeného v době do 31.12.2006, vznikl

(odvozený) pracovněprávní závazek až v době od 1.1.2007". I když žalobce byl

pro následky pracovního úrazu ode dne 14.6.2006 převeden z dosavadní práce

strážníka městské policie na méně placenou práci bezpečnostního technika,

následně byl ode dne 7.8.2006 opět uznán způsobilým k výkonu práce strážníka

městské policie, což představovalo ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 "starého

zákoníku práce" podstatnou změnu poměrů, která měla za následek zánik nároku na

náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Okolnost, že

pracovní poměr účastníků byl pro následky pracovního úrazu rozvázán dnem

31.8.2009 a že žalobce je ode dne 1.9.2009 nezaměstnaný, představuje další

podstatnou změnu poměrů žalobce a škodu vznikající žalobci od 1.9.2009 ve formě

ztráty na výdělku je třeba podle názoru odvolacího soudu (učiněného též s

poukazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2002 sp. zn.

21 Cdo 998/2001) považovat "za novou škodu"; dnem 1.9.2009 tedy žalobci "vznikl

znovu nárok na náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti"

a povinnost žalovaného k náhradě této ztráty na výdělku se tedy řídí "novým

zákoníkem práce".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že

žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku již ode dne 14.6.2006, kdy

byl po skončení pracovní neschopnosti převeden na jinou (méně placenou) práci,

který byl uspokojen, že po převedení žalobce "zpět na pozici městského

strážníka" ode dne 7.8.2006 ztráta na výdělku nevznikala a že ke ztrátě na

výdělku opětovně došlo až od 1.9.2009, kdy je žalobce "veden na Úřadu práce",

neboť podle lékařského posudku již práci městského strážníka nemohl vykonávat a

žalovaný s ním rozvázal pracovní poměr podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku

práce. Nevzniká-li u poškozeného zaměstnance "po nějakou dobu ztráta na výdělku

po skončení pracovní neschopnosti z důvodu vyšších výdělků a následně mu ztráta

začne opětovně vznikat", nejedná se podle názoru žalovaného "o zcela novou

škodu, ale o podstatnou změnu poměrů na jeho straně"; protože žalobci ode dne

1.9.2009 "nevznikl nový nárok, ale pro podstatnou změnu poměrů mu opětovně

začala vznikat ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti", je třeba v

projednávané věci "aplikovat starý zákoník práce". Žalovaný dovozuje, že právní

názory soudů "porušují princip legitimního očekávání" jako vyjádření

"obecnějšího principu právní jistoty" a že také podle ustanovení § 364 odst. 4

a 5 "nového zákoníku práce", která na projednávanou věc dopadají, je "nezbytné

aplikovat starý zákoník práce". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil

rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl. Souhlasí s tím,

jak věc posoudily soudy obou stupňů, neboť jeho nárok na náhradu škody za

ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vznikl teprve dnem

1.9.2009, tedy za účinnosti zákona 262/2006 Sb., zákoníku práce.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve

zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v

ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],

nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního

stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že

byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§

237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1

písm. c) o.s.ř.].

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu

prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)

o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl

vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti

rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů

uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2

písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává

tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno

(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -

srov. § 241a odst. 2 a 3 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce pracoval u

žalovaného ode dne 1.4.1994 jako strážník městské policie, že dne 19.2.2005

utrpěl pracovní úraz, v jehož důsledku byl žalobce po skončení pracovní

neschopnosti ode dne 14.6.2006 převeden na jinou, méně placenou, práci

bezpečnostního technika, a že následně (ode dne 7.8.2006) žalobce byl opět

uznán způsobilým k výkonu původní práce a začal znovu konat práci strážníka

městské policie. Pro zhoršení následků pracovního úrazu byl žalobce uznán

lékařským posudkem ze dne 10.6.2009 dlouhodobě nezpůsobilým k výkonu dosavadní

práce strážníka městské policie a pracovní poměr účastníků byl rozvázán

výpovědí danou zaměstnavatelem podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce ke

dni 31.8.2009; ode dne 1.9.2009 je žalobce nezaměstnaný a je evidován jako

uchazeč o zaměstnání.

Po skončení pracovní neschopnosti žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na

výdělku (podle ustanovení § 195 "starého" zákoníku práce) ode dne 14.6.2006,

kdy byl převeden na jinou, méně placenou, práci bezpečnostního technika.

Žalobce však ode dne 7.8.2006 začal opět konat původní práci strážníka městské

policie; dosahoval-li poté (navzdory pracovnímu úrazu) při výkonu této práce -

jak soudy dovodily - stejný nebo (dokonce) vyšší výdělek než před pracovním

úrazem, jeho nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti tím podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 26.8.1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, který byl uveřejněn

pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 998/2001) zanikl, neboť se (ve

smyslu ustanovení § 202 odst. 1 "starého" zákoníku práce) podstatně změnily

poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady této škody.

Zanikl-li tímto způsobem nárok zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po

skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity)

a došlo-li poté znovu k podstatné změně v poměrech poškozeného, která

odůvodňuje, aby zaměstnanec náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) znovu pobíral

(spočívající například v tom, že pro následky pracovního úrazu není schopen

dále konat dosavadní práci), vznikne mu - jak již dovodila výše zmíněná

ustálená judikatura soudů - od okamžiku, kdy taková změna nastala, nárok

(právo) na náhradu za ztrátu na výdělku. Jde přitom o nárok (právo) na náhradu

za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity

nebo částečné invalidity), který je nový a který nemá s dřívějším (zaniklým)

nárokem na náhradu za ztrátu na výdělku žádnou přímou souvislost; projevuje se

to mimo jiné v tom, že při určení výše ztráty na výdělku se vychází z

průměrného výdělku zaměstnance před vznikem této (nové) škody, aniž by bylo

jakkoliv významné, jaký měl zaměstnanec průměrný výdělek rozhodný pro dřívější

(zaniklý) nárok, a z výdělku (důchodu) zaměstnance, který pobírá po této změně

poměrů.

Za tohoto skutkového stavu řešily soudy (mimo jiné) právní otázku, jakou právní

úpravou se řídí odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

(při uznání invalidity nebo částečné invalidity), došlo-li k pracovnímu úrazu a

ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v době do 31.12.2006,

avšak nárok na náhradu za ztrátu na výdělku (z důvodu změny poměrů na straně

poškozeného) zanikl a následkem (opětovně) změněných poměrů poškozeného vzniklo

zaměstnanci znovu právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) v době počínaje

dnem 1.1.2007. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud v rozhodování

dovolacího soudu nebyla vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí

projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího

soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku

odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR

dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, který nabyl účinnosti dnem

1.1.2007 (dále též jen "zák. práce") se řídí také pracovněprávní vztahy vzniklé

přede dnem 1.1.2007, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak (srov. § 364 odst.1

zák. práce). Podle dosavadních (do 31.12.2006 účinných) právních předpisů řídí

právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o

provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony

učiněné přede dnem 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto

dni (srov. § 364 odst. 2 zák. práce).

V ustanoveních § 364 odst. 4 až 5 zák. práce se hovoří o nárocích z pracovního

úrazu, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti právní úpravy úrazového

pojištění zaměstnanců, a o náhradě škody z pracovního úrazu, k němuž došlo

přede dnem nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců nebo

o náhradě škody z pracovního úrazu, která byla zjištěna v době před nabytím

účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že

právní úprava úrazového pojištění zaměstnanců, provedená zákonem č. 266/2006

Sb., dosud nenabyla účinnosti, jsou uvedená přechodná ustanovení (zatím)

obsoletní.

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech po dni 1.1.2007

upravuje ustanovení § 365 zák. práce (po novele zákona č. 262/2006 Sb.

provedené zákonem č. 365/2011 Sb. jde o ustanovení § 365 odst.1 zákoníku práce)

tak, že ode dne 1.1.2007 do dne nabytí účinnosti právní úpravy úrazového

pojištění se řídí ustanoveními § 272 až 274 a § 366 až 393 zák. práce,

ustanovením § 205d "starého zákoníku práce č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších

předpisů" a vyhláškou č. 125/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 262/2006 Sb. má (obdobně jako většina právních předpisů) zpětnou

účinnost (retroaktivitu), neboť jeho ustanovení lze použít také na

pracovněprávní vztahy a nároky, které vznikly před jeho účinností (v době do

31.12.2006).

Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a

nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou zpětnou účinnost (pravou

retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik

právního vztahu a práv a povinností účastníků z tohoto vztahu také v případě,

kdy právní vztah nebo práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před

účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (nepravá

retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní

vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný

vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů, vzniklé před

účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou.

Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu

přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní

jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní

jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních

předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v

ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní

právní odvětví (včetně právní úpravy pracovněprávních vztahů) dovodit z

ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v

nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS

9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České

republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České

republiky ze dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).

Zpětná působnost (retroaktivita) zákona č. 262/2006 Sb., vyjádřená v jeho

ustanoveních § 364 a 365, tedy spočívá na principech nepravé retroaktivity.

Znamená to, že podle dosavadní právní úpravy se posuzují pracovněprávní úkony a

jiné pracovněprávní skutečnosti, vznik pracovněprávních vztahů a práva a

povinnosti vzniklé z pracovněprávních vztahů, k nimž došlo (které nastaly) v

době do 31.12.2006, a že zákonem č. 262/2006 Sb. se ode dne 1.1.2007 řídí také

pracovněprávní vztahy, vzniklé v době do 31.12.2006, jakož i práva a povinnosti

(individuální závazky) z těchto vztahů vyplývající, které vznikly (budou

vznikat) počínaje dnem 1.1.2007. U pracovněprávních vztahů, které vznikly v

době do 31.12.2006, se podle zákona č. 262/2006 Sb. posuzuje zejména jejich

změna nebo zánik, k němuž dochází na základě pracovněprávních úkonů nebo jiných

pracovněprávních skutečností, které byly učiněny (nastaly) počínaje dnem

1.1.2007. Práva a povinnosti, odvozené ze základních pracovněprávních vztahů

(individuální pracovněprávní závazky), založených v době do 31.12.2006, se řídí

dosavadní právní úpravou, jestliže v době do 31.12.2006 také vznikly, i když

přetrvávají po 31.12.2006; podle zákona č. 262/2006 Sb. se posuzují tehdy,

jestliže ze základního pracovněprávního vztahu, založeného v době do

31.12.2006, vznikl (odvozený) pracovněprávní závazek až v době od 1.1.2007. Z

ustanovení § 364 odst. 2 zák. práce je třeba - i přes poněkud nepřesnou dikci -

za použití zásad nepravé retroaktivity dovodit, že veškeré pracovněprávní úkony

a jiné pracovněprávní skutečnosti, které byly učiněny (nastaly) v době do

31.12.2006, se v době počínaje dnem 1.1.2007 posuzují podle dosavadní právní

úpravy a že posouzení podle dosavadních právních předpisů nebrání ani to, mají-

li jejich účinky nastat (zčásti nebo výlučně) až v době od 1.1.2007 (srov. též

právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2010 sp. zn. 21

Cdo 258/2009, který byl uveřejněn pod č. 48 v časopise Soudní judikatura, roč.

2012).

I když pracovněprávní vztah (pracovní poměr) mezi účastníky vznikl v době do

31.12.2006 a i když v této době došlo také k pracovnímu úrazu žalobce a ke

vzniku nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti z důvodu převedení na jinou, méně placenou, práci bezpečnostního

technika dnem 14.6.2006, bylo v projednávané věci rozhodující, že uvedený nárok

žalobce z důvodu změny poměrů již zanikl a že dnem 1.9.2009 žalobci vzniklo

"nové" (další) právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti; protože ke vzniku tohoto "nového" (dalšího) práva z

pracovněprávního vztahu účastníků došlo po 1.1.2007, řídí se - jak vyplývá z

výše uvedeného - práva a povinnosti účastníků právní úpravou obsaženou v zákoně

č. 262/2006 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Na uvedeném závěru nic nemění

ani to, že žalobcovo právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti vzniklo v důsledku změny poměrů z doby do 31.12.2006; v uvedeném

směru totiž není významné, na základě čeho právo vzniklo, ale výlučně jen to,

že vzniklo (jako právo odvozené ze základního pracovněprávního vztahu) v době

po 1.1.2007.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právo zaměstnance na

náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání

invalidity) z důvodu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních

úrazech, které vzniklo počínaje dnem 1.1.2007, se řídí zákonem č. 262/2006 Sb.,

i když k pracovnímu úrazu došlo v době do 31.12.2006 a i když v té době měl

zaměstnanec právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), které později

zaniklo.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných

dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího

soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř.,

§ 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou,

která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud

České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty

před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou

náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 9.120,- Kč (srov. § 3 odst.

1 bod 4, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve

znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006

Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za

jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.

177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003

Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši

9.420,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce advokátka JUDr. Marie

Piekarzová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům

řízení vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů

rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137

odst. 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.884,- Kč. Protože

dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu a vedlejšímu účastníku

podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1

o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 11.304,- Kč společně a

nerozdílně nahradili. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni přiznanou

náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení

zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160

odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2012

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu