21 Cdo 2444/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D, v právní věci žalobkyně H. S., zastoupené JUDr. Denisem Mitrovićem,
advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí č. 274, proti
žalovanému EMAUZY ČR, o.p.s. se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Poláčkovo nám.
č. 85, IČO 428 84 861, zastoupenému JUDr. Arnoštem Urbanem, advokátem se sídlem
v Hradci Králové, Československé armády č. 300/22, o neplatnost zrušení
pracovního poměru ve zkušební době, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou pod sp. zn. 13 C 53/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 2013, č. j. 24 Co 30/2013-187, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze
dne 30.10.2012 č.j. 13 C 53/2009-155 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 28. 8. 2009 označeným „Výpověď z pracovního poměru ve zkušební
lhůtě“ žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní „ke dni 28. 8. 2009 v rámci zkušební
lhůty ukončuje pracovní poměr“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „zrušení pracovního poměru ve
zkušební době, oznámené žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 28. srpna 2009, je
neplatné“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy byla u
žalovaného od 1. 7. 2009 zaměstnána jako ředitelka Emauzského domu v Rychnově
nad Kněžnou č. 515. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou se zkušební
dobou tři měsíce. Protože dopis ze dne 28. 8. 2009, jímž žalovaný sdělil
žalobkyni ukončení pracovního poměru, byl podepsán předsedou žalovaného s
připojením vyjádření „nesouhlasím“, dále místopředsedou a třemi členy
předsednictva, přičemž u jednoho z nich je u podpisu rovněž uvedeno
„nesouhlasím“, a protože žalovaného navenek zastupuje předseda, který v
písemném oznámení o zrušení pracovního poměru vyjádřil s tímto zrušením
nesouhlas, namítá žalobkyně, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době
„nebylo učiněno osobou, jež je k tomu stanovami pověřená“.
Poté, co Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 15.1.2010 č.j. 13
C 53/2009-47 žalobě vyhověl, a Krajský soud v Hradci Králové k odvolání
žalovaného rozsudkem ze dne 24.3.2010č.j. 24 Co 116/2010-71 rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, rozhodl k dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR
rozsudkem ze dne 14.10.2011 sp. zn. 21 Cdo 2901/2010-101 tak, že rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu
řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že, vzniknou-li pochybnosti o obsahu
pracovněprávního úkonu tak, jako v projednávané věci o obsahu zrušení
pracovního poměru ve zkušební době, lze nesrozumitelnost a neurčitost
pracovněprávního úkonu odstranit pomocí výkladu projevu vůle v souladu s
ustanovením § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. § 18 zák. práce). Obsah
zrušovacího projevu sice s ohledem na poznámky „nesouhlasím“ u dvou podpisů
vzbuzuje jisté pochybnosti, ale při výkladu projevu vůle bylo třeba přihlédnout
ke skutečnosti, že sama žalobkyně byla dne 28.8.2009 přítomna zasedání
předsednictva žalovaného i jeho hlasování o ukončení pracovního poměru, a
věděla, jaký byl důvod (smysl) toho, že předseda žalovaného vedle svého podpisu
na dopisu ze dne 28.8.2009 připojil poznámku „nesouhlasím“ (vyjadřoval tím svůj
postoj k hlasování předsednictva). Proto neobstojí závěr, z něhož odvolací soud
vycházel, že tedy, je-li neurčitý vnitřní projev vůle předsedy žalovaného, je
neurčitý i samotný právní úkon.
Krajský soud v Hradci Králové poté usnesením ze dne 19.1.2012 zrušil rozsudek
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15.1.2010 č.j. 13 C 53/2009-47 a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. „Ve světle právního názoru dovolacího
soudu“ zavázal soud prvního stupně, aby žalovaného vyzval k označení důkazů o
přítomnosti žalobkyně při zasedání předsednictva žalovaného, a „dojde-li k
závěru, že právní úkon splňuje zákonný požadavek určitosti, bude se zabývat
dalšími námitkami žalobkyně“.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou nato rozsudkem ze dne 30. 10. 2012 č.j. 13
C 53/2009-155 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému 38.737,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta JUDr. Arnošta
Urbana. Po doplnění řízení zjistil, že žalobkyně byla přítomna jednání a
hlasování předsednictva žalovaného o zrušení pracovního poměru, obsah a smysl
úkonu žalované jí tedy musel být zcela zřejmý, a sama doložka „nesouhlasím“ u
podpisu dvou členů předsednictva nečiní sama o sobě písemné rozvázání
pracovního poměru neplatným pro neurčitost. Soud prvního stupně dále dovodil,
že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ke svému tvrzení, že její pracovní poměr
k žalovanému vznikl již před 1.7.2009, zkušební doba proto byla uvedeného dne v
pracovní smlouvě sjednána platně, a platné je rovněž skončení pracovního poměru
ve zkušební době podle ustanovení § 66 zák. práce.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 3. 2013
č. j. 24 Co 30/2013-187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 5.300,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Arnošta Urbana. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního
stupně, že žalobkyně si byla vědoma toho, že doložka „nesouhlasím“ vyjadřuje
jen osobní názor jednotlivých členů předsednictva, nikoliv výsledný názor
předsednictva jako statutárního orgánu žalovaného, a že žalovaný tudíž s
žalobkyní platně zrušil pracovní poměr ve zkušební době. Namítala-li žalobkyně,
že zkušební doba byla sjednána 1.7.2009 poté, co již předtím vznikl pracovní
poměr na základě jmenování do funkce ředitelky ze dne 29.6.2009, odvolací soud
dovodil, že na základě tohoto aktu nemohl vzniknout platný pracovní poměr,
neboť jmenování do funkce ředitele neumožňuje ani ustanovení § 33 odst. 3 zák.
práce, ani tato možnost nebyla ujednána ve stanovách žalovaného. Podle názoru
odvolacího soudu pak „z velmi krátkého časového úseku jediného dne mezi
neplatným jmenováním a platnou pracovní smlouvou nelze dovozovat, že by již dne
30.6.2009 mezi účastníky vznikl faktický pracovní poměr dle neplatného
jmenování“. Účastníci „nemohli být oprávněně v domnění, že mezi nimi vznikl
faktický pracovní poměr dne 30.6.2009, když ihned den následující spolu
uzavřeli pracovní smlouvu“, přičemž „na tomto závěru nic nemění ani to, že by
žalobkyně případně jediný den 30.6.2009 pro žalovaného fakticky vykonávala
práci ředitelky“. Existenci jiného platně založeného pracovního poměru mezi
účastníky před datem 1.7.2009 pak „nelze mít za prokázanou“ z důvodu
nedostatečných důkazů předložených žalobkyní.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
odvolací soud „nesprávně vyhodnotil okamžik vzniku pracovního poměru“ a
platnost sjednání zkušební doby. S ohledem na skutečnost, že na základě
jmenování do funkce ředitelky žalované začala vykonávat práci pro žalovaného
dne 30.6.2009 žalobkyně dovozuje, že i její pracovní poměr vznikl již
30.6.2009, tedy, že „vlastní výkon práce je skutečným okamžikem vzniku
pracovního poměru“. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že „z projevu vůle
zaměstnavatele“ (tj. ze jmenovací listiny) „je pro zaměstnance seznatelné, že
pracovní poměr měl začít již dne 30.6.2009“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil uvedenému soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že v daném případě nebyl možný vznik pracovního poměru před
1.7.2009 na základě jmenování ani jako tzv. faktický pracovní poměr, neboť to
právní předpisy ani stanovy neumožňovaly.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době
projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č.
293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení
právní otázky, kdy vznikl pracovní poměr žalobkyně, když faktický začátek
výkonu práce pro zaměstnavatele začal před datem sepsání pracovní smlouvy.
Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že její posouzení bylo pro
rozhodnutí sporu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobkyně se domáhá určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební
době, které jí bylo doručeno dne 28. 8. 2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném do 13. 9. 2009 (tj. přede dnem, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 320/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o
volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) -- dále jen „zák.
práce“.
Podle ustanovení § 66 odst. 1 věty první zák. práce zaměstnavatel i zaměstnanec
mohou zrušit pracovní poměr ve zkušební době z jakéhokoliv důvodu nebo bez
uvedení důvodu.
Podle ustanovení § 35 odst. 1 zák. práce je-li sjednána zkušební doba, nesmí
být delší než 3 měsíce po sobě jdoucí ode dne vzniku pracovního poměru (§ 36
odst. 1). Zkušební dobu je možné sjednat rovněž v souvislosti se jmenováním na
pracovní místo vedoucího zaměstnance (§ 33 odst. 3). Sjednaná zkušební doba
nemůže být dodatečně prodlužována, není-li dále stanoveno jinak. Zkušební dobu
je možné sjednat nejpozději v den, který byl sjednán jako den nástupu do práce,
popřípadě v den, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo
vedoucího zaměstnance (§ 33 odst. 3). Zkušební dobu není možné sjednat,
jestliže pracovní poměr již vznikl.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že statutární
zástupci žalovaného občanského sdružení Ing. R. R. a F. Z. sdělili žalobkyni
dopisem ze dne 29.6.2009, že „přehodnotili výpověď z pracovního poměru“, která
byla žalobkyni zaslána v době její nemoci, omluvili se za jednání H. B. a
oznámili „tímto, že zaměstnanecký poměr (žalobkyně) i nadále trvá“. Stejní
statutární zástupci podepsali téhož dne též „Jmenování pro H. S. do funkce
ředitelky domu Emauzy ČR, Ekologická 505, Rychnov nad Kněžnou, s platností od
30.6.2009“. Dne 1.7.2009 byl v pracovní smlouvě sjednán pracovní poměr na dobu
neurčitou se zkušební dobou 3 měsíce, s tím, že žalobkyně nastoupí do práce dne
1.7.2009 jako „ředitelka Emauzského domu v Rychnově nad Kněžnou, č.p. 515“.
Dopisem ze dne 28.8.2009 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní „ke dni 28.8.2009
v rámci zkušební lhůty ukončuje pracovní poměr“; dopis podepsal předseda
sdružení F. Z. s poznámkou „nesouhlasím“, dále místopředseda Ing. R. R. a
členové předsednictva P. M., H. J. a V. Š. (ten s poznámkou „nesouhlasím“).
Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení věci – jak z toho správně vychází
odvolací soud – kromě jiného významné, zda pracovní poměr žalobkyně vznikl až
na základě pracovní smlouvy ze dne 1.7.2009 (kterou též byla sjednána zkušební
doba), nebo zda mohl pracovní poměr vzniknout již před tímto datem.
V posuzovaném případě je nepochybné, že pracovní poměr může vzniknout na
základě jmenování jen v případech taxativně vypočtených v ustanovení § 33 odst.
3 písm. a) až g) zák. práce. Jedná se vesměs o situace, kdy zaměstnavatelem je
buď přímo stát (jeho organizační složky), nebo subjekt bezprostředně se státem
svázaný. Okruh jmenovaných zaměstnanců je tak vymezen okruhem
zaměstnavatelských subjektů. Žalovaný, jako občanské sdružení vzniklé podle
zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ale mezi okruh těchto
zaměstnavatelů nenáleží, takže pracovní poměr mezi ním a (vedoucím)
zaměstnancem může být založen jedině pracovní smlouvou (§ 33 odst. 1, 2 zák.
práce), což platí též o druhu práce ředitele Emauzského domu zastávaného
žalobkyní. Žalobkyně z titulu této funkce v této době, o kterou se jedná,
statutárním orgánem žalovaného nebyla, a proto odkaz odvolacího soudu na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1842/2010, které se týká
(ne)možnosti vykonávat činnost statutárního orgánu občanského sdružení v
pracovním poměru, je v těchto souvislostech nepřípadný.
Za těchto okolností listina ze dne 29.6.2009 o jmenování žalobkyně do funkce
ředitelky domu Emauzy ČR v Rychnově nad Kněžnou, které učinili „statutárními
zástupci“ žalovaného – předseda sdružení F. Z. a místopředseda Ing. R. R. s
platností od 30.6.2009, sama o sobě nebyla způsobilá založit pracovní poměr
mezi účastníky, bylo však třeba uvážit její význam z hlediska jejího významu
pro vznik pracovního poměru účastníků na základě pracovní smlouvy.
Východiskem úvah musí být skutečnost, že pracovní smlouva musí obsahovat druh
práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa
výkonu práce, ve kterých má být sjednaný druh práce vykonáván, a den nástupu do
práce (srov. § 34 odst. 1 zák. práce). Zaměstnavatel je povinen uzavřít
pracovní smlouvu písemně (§ 34 odst. 3 zák. práce) a jedno vyhotovení písemné
pracovní smlouvy vydat zaměstnanci (srov. § 34 odst. 4 zák. práce). Přitom
platí, že, nebyl-li pracovněprávní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje
zákoník práce, je neplatný, jen stanoví-li to výslovně zákoník práce (srov. §
21 odst. 1 větu první zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že, i když zákoník práce požaduje, aby byla pracovní
smlouva uzavřena písemně, nespojuje s nedodržením předepsané písemné formy
výslovně neplatnost tohoto pracovněprávního úkonu. Platná je proto pracovní
smlouva nejen tehdy, byla-li uzavřena písemně, ale i v případě, že byla
sjednána ústně, popřípadě jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, co chtěli
zaměstnanec a zaměstnavatel projevit (konkludentně). Nejde-li o výslovné
projevy vůle, lze považovat za sjednaný ten druh práce, který zaměstnanec bez
námitek začal pro zaměstnavatele vykonávat, za sjednané místo výkonu práce to
místo (organizaci, společnost, její organizační složku), v němž začal pracovat,
za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy zaměstnanec takovou
práci začal bez námitek se souhlasem zaměstnavatele skutečně vykonávat.
Okolnost, že je dodatečně sepsána na příslušném formuláři „řádná pracovní
smlouva“, jak tomu v řadě případů bývá, za této situace potom znamená, že
taková listina má povahu potvrzení o obsahu dříve konkludentně sjednaných
pracovních podmínek.
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že za situace, kdy žalovaná
projevila „jmenováním“ žalobkyně vůli zaměstnat žalobkyni ve funkci ředitelky
od 30.6.2009, a kdy podle tvrzení obsaženého ve spise „pracovní neschopnost
žalobkyně byla v uvedený den ukončena, a protože právě v tento den byl emauzský
dům zpřístupněn, začalo se v něm ihned pracovat, s čímž žalobkyně vydatně
pomáhala“, nelze jen bez dalšího dovozovat, že pracovní poměr vznikl až na
základě později sepsané listiny ze dne 1.7.2006, a že „velmi krátký časový úsek
jediného dne“ předtím vylučoval dřívější vznik pracovního poměru.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a
protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu