21 Cdo 2545/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobců a) A. B., b) JUDr. V. B., c) JUDr. V. H., d) M. Ch., e) J.
K., f) JUDr. J. N., g) Ing. O. N., h) M. Š., i) Ing. K. V., j) Ing. Z. Z., k)
Ing. Š. S., l) Mgr. J. K., m) Ing. P. B., a n) J. K., proti žalované České
republice - České obchodní inspekci, se sídlem Praha 2, Štěpánská č. 567/15,
IČO 00020869, o mimořádné odměny za 1. čtvrtletí roku 2007, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 245/2007, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, č. j. 62 Co 208/2009-256, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, č.
j. 62 Co 208/2009-256, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 14. 1. 2009, č. j. 26 C 245/2007-195, jímž bylo žalované uloženo
zaplatit žalobcům a) 120.000,- Kč, b) 120.000,- Kč, c) 100.000,- Kč, d)
90.000,- Kč, e) 19.800,- Kč, f) 150.000,- Kč, g) 7.000,- Kč, h) 86.000,- Kč, i)
27.000,- Kč, j) 150.000,- Kč, k) 6.000,- Kč, l) 150.000,- Kč, m) 90.000,- Kč a
n) 6.500,- Kč, spolu s úrokem z prodlení za dobu a ve výši, které uvedl, není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo
vydáno rozhodnutí soudu prvního stupně, které by odvolací soud zrušil) a nebylo
shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s.
ř.
V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku (a správnost jejího
řešení odvolacím soudem dovolatelka napadá), za jakých okolností se nenároková
(fakultativní) složka platu stává složkou nárokovou (obligatorní).
Uvedenou otázkou se již dovolací soud v dřívější době zabýval a zaujal názor,
že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její
části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy -
odměny) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva anebo jestli je mzda
sjednána v pracovní či jiné smlouvě, je zejména podstatné, zda byly naplněny
předpoklady pro vznik nároku na mzdu (její část) anebo zda tato hlediska
vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik
mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné
rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je
zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané
předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o
takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok - bez ohledu na splnění dalších
sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na základě
zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv.
nenárokovou složku mzdy).
Přitom je třeba mít na zřeteli, že uplatněním nárokových nebo nenárokových
pobídkových složek mzdy je vyjádřena stimulační a motivační funkce mzdy
spočívající ve spojení určité formy mzdy s pracovním výkonem zaměstnance.
Závislost mzdy na žádoucím výkonu práce v předpokládaném množství a kvalitě pak
bývá vyjádřena stanovením předpokladů, které musí být splněny, aby zaměstnanec
mohl tuto mzdovou složku obdržet. Z hlediska míry konkrétnosti jejich obsahu se
úprava těchto předpokladů pohybuje v širokém rozpětí, od stanovení naprosto
konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů až po zcela
obecně postulovaný příslib odměn (pobídkových složek mzdy), kupř. za
„dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky práce“, kdy je okolnost, zda
zaměstnanec obdrží odměnu (pobídkovou složku mzdy), závislá na zhodnocení
dosažených pracovních výsledků na základě úvahy příslušného nadřízeného
vedoucího zaměstnance a jeho rozhodnutí má v tomto smyslu konstitutivní význam.
Na druhé straně pak mohou jít předpoklady vzniku nároku na pobídkovou složku
mzdy až po stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a
kvantifikovatelných cílů a stanovení konkrétní výše odměny přislíbené
zaměstnanci v případě jejich dosažení, kdy je zjištění výše této části mzdy již
jen věcí pouhého aritmetického výpočtu. V takovém případě, jsou-li reálné
předpoklady pro vznik nároku naplněny, je třeba posuzovat rozhodnutí
příslušného vedoucího zaměstnance o přiznání odměny jen jako formální stvrzení
těchto předpokladů, nikoliv jako reálný předpoklad sám, a v tomto smyslu má
uvedené rozhodnutí pouze deklaratorní význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5.
2011, sp. zn. 21 Cdo 810/2010).
Stejných východisek se držel i odvolací soud, když za situace, že Platový řád
žalované ve svém bodu 15. Odměny, odstavci (1) písm. a), stanovil, že „ČOI může
zaměstnancům poskytnout odměnu v souladu s § 134 ZP a 224 odst. 2 písm. a) ZP
za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu“,
dovodil, že tato odměna představovala nenárokovou složku mzdy, která se v
okamžiku, kdy byla zaměstnanci přiznána rozhodnutím zaměstnavatele (žalované),
stává složkou nárokovou. Platový řád žalované totiž neobsahoval naprosto
konkrétní, objektivně měřitelné a kvantifikovatelné cíle a stanovení konkrétní
výše odměn přislíbených žalobcům v případě jejich dosažení. Jestliže v
projednávané věci byla rozhodnutím žalované odměna žalobcům přiznána, stala se
bez dalšího platovou složkou nárokovou. Tvrdí-li dovolatelka, že podmínkou
vzniku tohoto nároku je, že „odměny byly přiznány v souladu se zákonem, resp.
aby byly přiznány platně, v souladu se zákonem, příp. vnitřními předpisy
zaměstnavatele“, přičemž rozpor s vnitřními předpisy spatřuje v tom, že „odměny
přitom byly prokazatelně poskytnuty za standardní pracovní výkony, písemná
odůvodnění byla neúplná, vágní a naprosto nedostačující“, pak přehlíží, že –
jak správně uvedl odvolací soud – soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou
správnost rozhodnutí o přiznání odměny, ani to, zda odměny byly vyplaceny
efektivně a zda žalovaná nakládá hospodárně se svěřenými prostředky.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř, neboť
nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu