21 Cdo 2565/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Z. F., zastoupeného Mgr. Pavlem Palatickým, advokátem se
sídlem v Brně, Údolní č. 33, proti žalovanému DIAMO, státnímu podniku se sídlem
ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739, o 143.011,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C
75/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1.
prosince 2009 č.j. 15 Co 491/2008-41, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne
26. června 2008 č.j. 10 C 75/2008-29 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 4.4.2008 se žalobce
domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 143.011,- Kč s úroky z prodlení, které
vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval jako "horník -
lamač" a "směnový předák v uranovém dole" v pracovním poměru, který trval ode
dne 1.2.1996 až do 29.1.2007. V roce 2007 žalobce dosáhl nejvyšší přípustné
expozice, žalovaný nepřevedl žalobce na jinou pro něho vhodnou práci a dal mu
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm.d) zákoníku práce.
Žalobce pracuje od září 2007 jako tesař u VHS Žďár nad Sázavou, spol. s r.o., u
něhož dosahuje nižší výdělek než u žalovaného, a má proto nárok na doplatek
mzdy podle ustanovení § 139 odst. 2 zákoníku práce (ve znění účinném do
31.12.2007). Požadovaný doplatek je mu povinen zaplatit žalovaný jako
zaměstnavatel, u něhož dosáhl nejvyšší přípustné expozice.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou - poté, co usnesením ze dne 14.4.2008 č.j. 10
C 75/2008-17 žalovaného ve smyslu ustanovení § 114b občanského soudního řádu
vyzval, aby se do 30 dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřil -
rozsudkem ze dne 26.6.2008 č.j. 10 C 75/2008-29 žalovanému uložil, aby zaplatil
žalobci 143.011,-Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75% z částky 39.773,- Kč od
1.10.2007 do zaplacení, 9,75% z částky 46.719,- Kč od 1.11.2007 do zaplacení,
9,75% z částky 36.651,- Kč od 1.12.2007 do zaplacení a 10,5% z částky 19.869,-
Kč od 1.1.2008 do zaplacení s tím, že "v každém kalendářním pololetí, v němž
trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby
stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního
pololetí, zvýšená o 7 procentních bodů", a rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 44.062,- Kč k rukám advokáta Mgr.
Pavla Palatického. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný, jemuž byla výzva k
vyjádření k žalobě, učiněná podle ustanovení § 114b občanského soudního řádu,
doručena dne 18.4.2008, se k žalobě včas nevyjádřil (vyjádření žalovaného k
žalobě došlo soudu opožděně teprve dne 20.6.2008), a uzavřel, že byly splněny
podmínky pro rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a
o.s.ř., neboť "uznávací prohlášení není v rozporu s právními předpisy (§ 139
zákona č. 262/2006 Sb.)".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.12.2009 č.j. 15 Co
491/2008-41 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 19.102,- Kč k
rukám advokáta Mgr. Pavla Palatického. Poté, co dovodil, že žalobce "v žalobě
uvedl všechny právně významné skutečnosti", odvolací soud dospěl k závěru, že
žalobcův "nárok je v souladu s právními předpisy" a že tedy vydání rozsudku pro
uznání nebrání ani ustanovení § 153a "ve spojení s ustanoveními § 99 odst.1 a
2" občanského soudního řádu. Žalobce, který po dosažení nejvyšší přípustné
expozice u žalovaného nebyl převeden na jinou práci a s nímž žalovaný rozvázal
pracovní poměr, má podle názoru odvolacího soudu právo na doplatek mzdy podle
ustanovení § 139 odst.2 zákoníku práce; doplatek je mu povinen poskytnout
"původní zaměstnavatel, neboť z žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by
tato povinnost byla přenesena na zaměstnavatele nového".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že k
vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst.3 občanského soudního
řádu nebyly splněny všechny předpoklady, neboť žaloba je zjevně bezdůvodná.
Vzhledem k tomu, že žalobce požaduje "doplatek do průměrného výdělku" podle
ustanovení § 139 odst.2 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2007), tedy
"doplatek poskytovaný zaměstnanci převedenému na jinou práci z důvodů uvedených
v ustanovení § 41 odst.1 písm.b) zákoníku práce", ačkoliv u žalovaného "nebyl
nikdy převeden na jinou práci, kterou by pak ukončil a nastoupil u jiného
zaměstnavatele", nárok na doplatek mu "nikdy nevznikl a vzniknout nemohl,
protože nesplňoval jeho osobní rozsah", a žalobě nemohlo být vyhověno již na
základě tvrzení obsažených v žalobě. Soudy proto "pochybily, jestliže
postupovaly podle ustanovení § 114b odst.5 občanského soudního řádu a rozhodly
rozsudkem pro uznání". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Uvedl, že žalobci
přísluší od žalovaného jako jeho "původního zaměstnavatele" doplatek podle
ustanovení § 139 odst.2 zákoníku práce, i když nebyl původním zaměstnavatelem
převeden na jinou práci a i když pracovní poměr "byl přímo ukončen z důvodu
uvedeného v ustanovení § 52 písm.d) zákoníku práce", a že "opačný výklad" by
působil "zcela proti smyslu a účelu" ustanovení § 139 odst.2 zákoníku práce,
podle něhož "doplatek zaměstnanci přísluší i tehdy, jestliže ukončil pracovní
poměr a nastoupí práci v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele, protože
dosavadní zaměstnavatel pro něj nemá jinou vhodnou práci". Protože žaloba má
oporu v hmotném právu, nelze ji pokládat za zjevně bezdůvodné uplatňování práva.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 občanského soudního řádu.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) občanského
soudního řádu] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
(usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) občanského soudního řádu], anebo jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) občanského soudního řádu a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
občanského soudního řádu dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem
prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského
soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) a § 241a
odst.3 občanského soudního řádu se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 občanského soudního řádu);
vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 občanského soudního řádu ve věci
samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního
řádu není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost
dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo
uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně
dne 4.4.2008 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil za měsíce září až prosinec 2007
"doplatek do výše průměrného výdělku" poskytovaný podle ustanovení § 139 odst.2
zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2007). Svůj nárok založil na tvrzení,
že v roce 2007 dosáhl při výkonu práce u žalovaného nejvyšší přípustné
expozice, že ho žalovaný nepřevedl na jinou vhodnou práci, že pracovní poměr
účastníků byl rozvázán z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm.d) zákoníku
práce ke dni 29.1.2007 a že žalobce pracoval od září 2007 u VHS Žďár nad
Sázavou, spol. s r.o., kde dosahuje nižšího výdělku než kolik činil průměrný
výdělek u žalovaného, a na právním názoru, že požadovaný doplatek je povinen mu
poskytnout žalovaný jako jeho "původní zaměstnavatel". Soud prvního stupně
usnesením ze dne 14.4.2008 č.j. 10 C 75/2008-17 žalovaného ve smyslu ustanovení
§ 114b občanského soudního řádu vyzval, aby se do 30 dnů od doručení usnesení
ve věci písemně vyjádřil, a rozsudkem ze dne 26.6.2008 č.j. 10 C 75/2008-29
žalobě vyhověl, když dovodil, že se v řízení má ve smyslu ustanovení § 114b
odst.5 občanského soudního řádu za to, že žalovaný uplatněný nárok uznává, a že
jsou splněny všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle
ustanovení § 153a odst.3 občanského soudního řádu.
Za této situace bylo pro posouzení, zda ve věci (o žalobě) bylo možné
rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst.3 občanského
soudního řádu, významné mimo jiné vyřešení právních otázek, zda uložení
povinnosti žalovanému k podání písemného vyjádření ve věci vyžadovaly povaha
věci nebo okolnosti případu a zda tedy došlo k uznání nároku žalovaným ve
smyslu ustanovení § 114b odst.5 občanského soudního řádu. Uvedenou právní
otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Vzhledem
k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné
podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 občanského
soudního řádu, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první občanského
soudního řádu), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Právní otázku, zda byly pro vydání rozsudku soudu prvního stupně ze dne
26.6.2008 č.j. 10 C 75/2008-29 splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 114b
odst.5 a § 153a odst.3 občanského soudního řádu, je třeba i v současné době
posoudit podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů účinných do 30.6.2009 - dále jen "o.s.ř." (srov. Čl. II body 1., 6. a
10. zákona č. 7/2009 Sb.).
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s
výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst.1 a 2 o.s.ř.),
a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst.2 o.s.ř., místo výzvy podle § 114a
odst.2 písm.a) o.s.ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno,
žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě,
že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující
skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné
důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení;
k podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení
usnesení (srov. § 114b odst.1 o.s.ř.).
Usnesení podle ustanovení § 114b odst.1 o.s.ř. nelze vydat nebo doručit po
prvním jednání ve věci (srov. § 114b odst.3 o.s.ř.).
Usnesení podle ustanovení § 114b odst.1 o.s.ř. musí být žalovanému doručeno do
vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno; usnesení nesmí být žalovanému
doručeno dříve než žaloba (srov. § 114b odst.4 o.s.ř.).
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b
odst.1 o.s.ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný
důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst.3 o.s.ř.) musí být poučen
(srov. § 114b odst.5 o.s.ř.).
Má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován,
uznal (§ 114b odst.5 o.s.ř.), rozhodne soud rozsudkem pro uznání (srov. § 153a
odst.3 o.s.ř.).
Usnesení podle ustanovení § 114b odst.1 o.s.ř. je právním prostředkem přípravy
jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. § 114a odst.1 o.s.ř.), aby bylo
možné věc rozhodnout zpravidla při jediném (prvním) jednání. K přípravě jednání
- a v jejím rámci též k vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst.1 o.s.ř. -
soud přistoupí podle ustálené judikatury soudů teprve tehdy, jsou-li splněny
podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě; soud může vydat v
souladu se zákonem usnesení podle ustanovení § 114b odst.1 o.s.ř. a rozhodnout
rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 114b odst.5 a § 153a odst.3
o.s.ř., jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by
řízení muselo být zastaveno (§ 104 odst.1 o.s.ř.), a jestliže žaloba není
postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení (srov. též
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2003 sp. zn. 21
Cdo 968/2003, který byl uveřejněn pod č. 153 v časopise Soudní judikatura, roč.
2003).
Prvním jednáním ve věci ve smyslu ustanovení § 114b odst.3 o.s.ř. se podle
ustálené judikatury soudů rozumí jednání, které soud nařídil v pořadí jako
první k projednání věci samé a které se uskutečnilo (nebylo předem odvoláno
nebo odročeno), i když při něm k vlastnímu projednání věci samé nedošlo (srov.
též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.1.2008 sp. zn. 21
Cdo 221/2007, který byl uveřejněn pod č. 80 v časopise Soudní judikatura, roč.
2008).
Předpokladem pro usnesení, kterým soud žalovanému ukládá, aby se ve věci
písemně vyjádřil, je - jak vyplývá z ustanovení § 114b odst.1 o.s.ř. -
především to, aby to vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha věci
vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o.s.ř. zejména tehdy, je-li zjišťování
skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení
účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti
stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo
zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení
podle § 114b o.s.ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že
- ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování
skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové mimořádné skutečnosti,
které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být
první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu
rozhodnuto (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, které bylo uveřejněno pod č. 173 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2004). V případě, že je již ze samotného
obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z
listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže
být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že
žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu
řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání
písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout - protože
není potřebné provádět dokazování - vždy při jediném (prvním) jednání.
Představuje-li tedy žaloba zjevně bezdůvodné uplatňování práva, dospěla
ustálená judikatura soudů k závěru, že neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti
případu, aby soud uložil žalovanému podle ustanovení § 114b o.s.ř. podat
vyjádření ve věci; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle
ustanovení § 153a odst.3 o.s.ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21.10.2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003, který byl uveřejněn pod č. 41 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Právní otázku, zda má žalobce, který dosáhl při výkonu práce u žalovaného
nejvyšší přípustné expozice, právo na doplatek do výše průměrného výdělku za
měsíce září až prosinec 2007, kdy pracoval u VHS Žďár nad Sázavou, spol. s r.o.
a kdy dosahoval nižšího výdělku než kolik činil průměrný výdělek u žalovaného,
a, v kladném případě, kdo je povinen mu právo na doplatek uspokojit, je třeba i
v současné době řešit podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
zákonů č. 585/2006 Sb. a č. 181/2007 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění
účinném do 31.12.2007 - dále jen "zák. práce" (srov. Čl. II bod 1. zákona č.
362/2007 Sb.).
Podle právní úpravy účinné přede dnem 31.12.2006 měl zaměstnanec, který byl pro
ohrožení nemocí z povolání převeden na práci, pro níž byl stanovena nižší mzda,
- nárok na mzdu podle vykonávané práce, nejméně však ve výši průměrného
výdělku, kterého dosahoval před převedením, a to nejdéle po dobu 12 po sobě
následujících měsíců ode dne převedení, což platilo i tehdy, přešel-li
zaměstnanec do pracovního poměru u jiného zaměstnavatele, protože pro něj
dosavadní zaměstnavatel neměl jinou vhodnou práci, přičemž dosavadní
zaměstnavatel byl povinen nahradit zaměstnavateli, k němuž zaměstnanec přešel,
vyplacený doplatek mzdy (srov. § 115 odst.7 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31.12.2000), nebo
- nárok na doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku, který mu příslušel i
tehdy, přešel-li zaměstnanec k jinému zaměstnavateli, protože pro něj dosavadní
zaměstnavatel neměl jinou vhodnou práci; doplatek poskytoval zaměstnanci
zaměstnavatel, který ho zaměstnával v době, po kterou doplatek příslušel, a
vyplacený doplatek tomuto zaměstnavateli uhradil zaměstnavatel, u něhož došlo
ke vzniku ohrožení nemocí z povolání [srov. § 8 odst.1 písm.a) a § 8 odst.2
zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31.12.2006], nebo
- nárok na doplatek k platu do výše průměrného výdělku, který mu příslušel i
tehdy, přešel-li zaměstnanec k jinému zaměstnavateli, protože pro něj dosavadní
zaměstnavatel neměl jinou vhodnou práci; doplatek poskytoval zaměstnanci
zaměstnavatel, který ho zaměstnával v době, po kterou doplatek příslušel, a
vyplacený doplatek tomuto zaměstnavateli uhradil zaměstnavatel, u něhož došlo
ke vzniku ohrožení nemocí z povolání [srov. § 15 odst.1 písm.a) a § 15 odst.2
zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových
a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů,
účinný do 31.12.2006]. V rozhodovací činnosti soudů nebyly (a nejsou) žádné pochybnosti o tom, že
nároky zaměstnance podle ustanovení § 115 odst.7 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2000, podle ustanovení §
8 odst.1 písm.a) a § 8 odst.2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní
pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, účinných do
31.12.2006, a podle ustanovení § 15 odst.1 písm.a) a § 15 odst.2 zákona č.
143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v
některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů,
účinných do 31.12.2006] byly mzdovými (platovými) nároky, které zaměstnanci
náležely rovněž tehdy, přešel-li zaměstnanec k jinému zaměstnavateli, protože
pro něj dosavadní zaměstnavatel neměl jinou vhodnou práci, a k jejichž
uspokojování byl povinen zaměstnavatel, který zaměstnance zaměstnával (tedy
"původní" zaměstnavatel, byl-li zaměstnanec pro ohrožení nemocí z povolání
převeden na jinou práci, nebo "nový" zaměstnavatel, přešel-li k němu
zaměstnanec, protože pro něj dosavadní zaměstnavatel neměl jinou vhodnou práci,
jemuž "původní" zaměstnavatel nahrazoval vyplacený doplatek) [srov. například
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.7.2007 sp. zn. 21
Cdo 2213/2006, který byl uveřejněn pod č. 147 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2007].
Právo na doplatek ke mzdě (k platu) do výše průměrného výdělku měl zaměstnanec,
který byl převeden na jinou práci, pro níž byla stanovena nižší mzda, nebo
který ukončil pracovní poměr a nastoupil v pracovním poměru u jiného
zaměstnavatele, protože dosavadní zaměstnavatel pro něho neměl jinou vhodnou
práci, s účinností ode dne 1.1.2007 podle ustanovení § 139 odst.1 a 2 zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce, a to nejen (jako dosud) tehdy, bylo-li důvodem
těchto opatření ohrožení zaměstnance nemocí z povolání, ale i v případě, že
zaměstnanec nemohl konat dosavadní práci pro pracovní úraz nebo nemoc z
povolání nebo že zaměstnanec dosáhl na pracovišti určeném rozhodnutím
příslušného orgánu veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice; doplatek byl
povinen zaměstnanci poskytnout buď "původní" zaměstnavatel, byl-li zaměstnanec
převeden na jinou práci, nebo "nový" zaměstnavatel, nastoupil-li u něho
zaměstnanec v pracovním poměru, protože "původní" zaměstnavatel pro něho neměl
jinou vhodnou práci, na rozdíl od dosavadní právní úpravy však "nový"
zaměstnavatel neměl právo, aby mu "původní" zaměstnavatel vyplacený doplatek
nahradil. Zákonem č. 362/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a dalších související zákony bylo
ustanovení § 139 odst.2 zák. práce o tom, že zaměstnanec má právo na doplatek
ke mzdě (k platu) do výše průměrného výdělku i tehdy, jestliže ukončil pracovní
poměr a nastoupil v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele, protože dosavadní
zaměstnavatel pro něho neměl jinou vhodnou práci, zrušeno dnem 1.1.2008 (srov.
Čl. I bod 69. a Čl. XX tohoto zákona); zrušení ustanovení § 139 odst.2 zák.
práce bylo odůvodněno tím, že taková právní úprava "nemá v současných
podmínkách opodstatnění, protože na jiného zaměstnavatele se přenáší povinnost
poskytovat doplatek ke mzdě nebo platu, aniž by měl odpovědnost za příčinu
poklesu výdělku zaměstnance", a že "přechod k jinému zaměstnavateli, tj.
sjednání nového pracovního poměru mezi zaměstnancem a novým zaměstnavatelem, je
skutečností, která se netýká zaměstnavatele předchozího" (srov. důvodovou
zprávu k zákonu č. 362/2007 Sb.).
Protože doplatek ke mzdě (k platu) do výše průměrného výdělku podle ustanovení
§ 139 odst.2 zák. práce byl zaměstnanci povinen poskytnout zaměstnavatel, u
něhož zaměstnanec po ukončení pracovního poměru nastoupil do pracovního poměru,
protože původní zaměstnavatel pro něj neměl jinou vhodnou práci, je nepochybné,
že v projednávané věci je žaloba zjevně bezdůvodná, jestliže v žalobce
požadoval, aby mu doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku podle ustanovení
§ 139 odst.2 zák. práce zaplatil žalovaný jako jeho "původní" zaměstnavatel.
Žalovaný tedy důvodně namítá, že byl vyzván k tomu, aby se ve věci písemně
vyjádřil, v rozporu s ustanovením § 114b odst.1 o.s.ř., neboť to neodůvodňovala
povaha věci ani okolnosti případu. Závěr odvolacího soudu o tom, že o žalobě
bylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst.3
o.s.ř., proto nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu
ve Žďáru nad Sázavou) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá a § 226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu