21 Cdo 2596/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce ČEPRO, a.s. se sídlem v Praze 7, Dělnická č. 213/12, IČ
60193531, zastoupeného JUDr. Marcelou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 4,
Budějovická č. 53, proti žalovaným 1) Ing. K. F., zastoupenému JUDr. Raem
Uppalurim, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 8, a 2) Ing. H. D.,
zastoupené JUDr. Tomášem Schönfeldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná č.
25, o 1.100.869,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 6 C 96/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 7. listopadu 2007 č.j. 23 Co 172/2007-334, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4.
května 2006 č.j. 6 C 96/2000-284 (s výjimkou výroků o zamítnutí žaloby) se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu
řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu na náhradě škody zaplatili žalovaný 1) částku
816.255,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 4.3.1998 do zaplacení a žalovaná 2)
částku 284.614,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 4.3.1998 do zaplacení. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že žalovaná 2), která u něho pracovala jako "vedoucí
finančního odboru - hlavní pokladník", "projednala a doporučila" žalovanému 1),
který byl generálním ředitelem a současně předsedou představenstva žalobce,
poskytnutí úvěru společnosti LIGLASS, a.s. ve výši 20.000.000,- Kč, který měl
být vrácen spolu s 18% úrokem p.a. do 4.4.1998. Úvěr, který žalobce poskytl na
základě úvěrové smlouvy ze dne 4.3.1998, byl dlužníku vyplacen předáním šeku na
5.000.000,- Kč a převodem částky 15.000.000,- Kč na "privátní účet"
prostředníka Ing. P. H., na nějž byla poukázána na žádost dvou členů
představenstva dlužníka poté, co se vrátila z účtu dlužníka "zpětným převodem". Úvěr byl zajištěn zástavním právem k 30.616 ks akcií emitovaných dlužníkem o
nominální hodnotě 1.000,- Kč ve vlastnictví A. P., směnkou vlastní vystavenou
dlužníkem na řad věřitele "znějící na částku odpovídající dlužné částce a
sjednaným úrokům splatnou ke dni splatnosti úvěru", smluvní pokutou ve výši
200.000,- Kč "za každý jednotlivý případ prodlení dlužníka", "dodatečným"
uznáním dluhu Zdeňkem Netukou ze dne 22.9.1998 a směnkami vlastními,
vystavenými A. P. a Z. N. na částky 20.000.000,- Kč splatnými dne 4.4.1998 a
20.5.1998. Vzhledem k tomu, že úvěr nebyl vrácen, žalobci vznikla škoda ve výši
"odpovídající poskytnutému úvěru a ušlým úrokům z tohoto úvěru". Škodu mu
způsobili žalovaní zaviněným porušením povinností, neboť "nedostatečným
způsobem učinili opatření směřující k zajištění pohledávky", neověřili si účel
úvěru, "opětovně poukázali" částku 15.000.000,- Kč, kterou "již jednou dlužník
odmítl", uzavřeli zástavní smlouvu s A. P., ačkoliv nebyl vlastníkem
zastavovaných akcií a "zástavní právo tedy nemohlo platně vzniknout", a
neověřili si majetkové poměry "zajišťujících osob". Žalobce požaduje po
žalovaných náhradu škody do výše čtyřapůl násobku jejich průměrných výdělků. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6.6.2002 č.j. 6 C 96/2000-165
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů
řízení žalovanému 1) 84.550,- Kč k rukám advokáta JUDr. Rao Uppaluriho a
žalované 2) 59.850,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Schönfelda a že žalobce
je povinen zaplatit České republice svědečné ve výši 104,- Kč "na účet zdejšího
soudu". Z provedeného dokazování dospěl k závěru, že "nebylo prokázáno zaviněné
porušení pracovních povinností ze strany žalovaných, které by způsobilo
vzniklou škodu", a že "škoda žalobci vznikla v důsledku podvodného jednání ze
strany p. N. a p. P.". Soud prvního stupně dovodil, že "oba žalovaní jednali v
souladu s právními předpisy, tj.
v souladu s pracovními smlouvami, se zákoníkem
práce, v souladu s organizačním řádem a nikterak nepřekročili své povinnosti",
a přihlédl k tomu, že "praxe v uzavírání smluv byla u žalobce nejednotná,
nefunkčnost organizačně právního oddělení vyplývala i z toho, že bylo vedeno
osobou bez právnického vzdělání a právní služby zajišťovali externě advokáti
bez znalostí vnitropodnikových předpisů", což se projevilo též v tom, že
žalovaná 2) požádala v březnu 1998 toto oddělení o přípravu smlouvy, ale nebylo
to zajištěno, neboť obdržela pouze písemné připomínky JUDr. R.". Důvodná není
žaloba ani v tom, požadoval-li žalobce náhradu škody po žalovaném 1) "z titulu
porušení povinností předsedy představenstva", neboť "nebylo prokázáno, že by
nejednal s péčí řádného hospodáře". K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 15.4.2003 č.j. 25 Co
32/2003-192 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Poté, co dovodil, že "předmětem sporu" je "náhrada škody vyplývající z
tvrzené pracovněprávní odpovědnosti žalovaných za vzniklou škodu", odvolací
soud zdůraznil, že žalovaný 1) jako generální ředitel nesl odpovědnost za
"řádnou činnost celé společnosti" a že měl proto odstranit nedostatky
spočívající v tom, že "praxe uzavírání smluv u žalobce byla nejednotná a že
oddělení organizačně právní a kontroly bylo vedeno pracovníkem bez právního
vzdělání". Odvolací soud dále vytknul soudu prvního stupně, že se nevypořádal s
rozpory, které v průběhu dokazování vyplynuly z porovnání výpovědí žalované a
svědka JUDr. R., neboť je třeba "postavit na jisto, jakou formou, kolikrát a v
jakém časovém rozmezí s tímto svědkem žalovaná sporné smlouvy projednávala a s
jakým závěrem", a uložil mu, aby provedl další důkazy a aby "uvážil", zda jsou
dány podmínky pro "poměrné omezení výše škody ve smyslu ustanovení § 179 odst.4
zákoníku práce i pro postup podle ustanovení § 183 zákoníku práce". Po provedení dalších důkazů Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne
4.5.2006 č.j. 6 C 96/2000-284 uložil, aby žalobci zaplatili žalovaný 1)
816.255,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 29.5.2000 do zaplacení a žalovaná 2)
136.668,51 Kč s 10% úrokem z prodlení od 28.5.2000 do zaplacení; žalobu o
zaplacení další částky 147.945,49 Kč požadované po žalované 1) a dalších úroků
z prodlení požadovaných po obou žalovaných zamítl a rozhodl, že žalovaný 1) je
povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 211.450,- Kč a že ve vztahu
mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení. Z provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce prokázal zaviněné
porušení pracovních povinností ze strany žalovaných, které způsobilo žalobci
škodu poskytnutím úvěru, čímž se jeho majetek snížil o 20.000.000,- Kč, že
žalobce je oprávněn požadovat úhradu škody vedle vztahů obligačních také na
základě odpovědnosti z pracovněprávních vztahů. Odpovědnost žalovaného 1) za
škodu soud prvního stupně dovodil z jeho "pozice generálního ředitele a
předsedy představenstva", neboť měl "pravomoc [podle organizačního řádu bod
5.2.11 písm.
b),d),f)] odstranit nedostatky ve společnosti, které se ukázaly
při sjednávání úvěrové smlouvy se společností LIGLASS, a.s. jako velmi
závažné" (vedoucí organizačně právního oddělení byl osobou bez právnického
vzdělání, proto veškeré právní dokumenty musely procházet přes advokáty, kteří
docházeli k žalobci pouze dvakrát týdně). Žalovaný 1) dále porušil své
povinnosti "při podepisování" smlouvy o úvěru, neboť "oprávnění podepisovat
smlouvy o objemu vyšším než 10.000.000,- Kč neznamená pouze připojit podpis pod
smlouvu (když tento podpis má závažné důsledky), ale je třeba bezpochyby
ověřit, zda je smlouva dostatečně zajištěna a zda byla sjednána v souladu s
vnitřním předpisem žalobce"; protože žalovaný 1) tak nepostupoval, porušil
povinnost podle ustanovení § 171 odst. 1 zákoníku práce počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám na majetku žalobce. Žalovaný 1) dále porušil "povinnosti
podle organizačního řádu", neboť "měl zajistit, aby nedocházelo k chaotickému
uzavírání smluv, při kterém dojde k uzavření úvěru znějící na tak vysokou
částku bez jakéhokoliv zajištění". Odpovědnost žalovaného 1) soud prvního
stupně dovodil také z ustanovení § 194 obchodního zákoníku s tím, že "jako člen
představenstva byl povinen vykonávat svou působnost s náležitou péčí a jednat v
souladu se zájmy společnosti". Žalovaná 2) měla podle zjištění soudu prvního
stupně v rámci plnění pracovních úkolů "povinnost zajišťovat přípravu a
projednání úvěrových smluv a přípravu a sjednávání smluv o krátkodobém využití
přebytečných finančních prostředků"; v posuzovaném případě však "dostatečným
způsobem nezajistila přípravu předmětné smlouvy", smlouva byla připravována
"velmi narychlo a proběhla pouze jedním rychlým připomínkovým řízením JUDr. R.,
který ani čistopis smlouvy následně neviděl", žalovaná 2) ani nezajistila a
neprověřila, zda "bylo poskytnuto dostatečné zajištění smlouvy" a svým jednáním
porušila povinnosti podle ustanovení § 171 odst.1 zákoníku práce, když "si
nepočínala tak, aby nedošlo ke škodě na majetku žalobce". Formu zavinění obou
žalovaných soud prvního stupně označil za nevědomou nedbalost a příčinná
souvislost byla dána tím, že, kdyby žalovaný 1) zajistil řádný chod
jednotlivých odborů a při podpisu smlouvy prověřil její zajištění, nebo kdyby
žalovaná 2) řádně zajistila projednání a přípravu smlouvy, "nedošlo by k
podpisu takovéto rizikové smlouvy nebo by došlo k jejímu důkladnějšímu
zajištění". Rozsah náhrady škody soud prvního stupně stanovil podle ustanovení
§ 179 odst. 1 a 2 zákoníku práce a podle průměrného měsíčního výdělku
žalovaných před vznikem škody, u žalované 2) snížil soud výši požadované
náhrady škody o 50%, když přihlédl k spoluzavinění zaměstnavatele podle
ustanovení § 179 odst. 4 zákoníku práce a uplatnil "moderační právo" podle
ustanovení § 183 zákoníku práce. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.11.2007 č.j. 23
Co 172/2007-334 rozsudek soudu prvního stupně (v napadených výrocích o vyhovění
žalobě a o náhradě nákladů řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými
zjištěními a s právním posouzením soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalobci
vznikla škoda, neboť poskytnutím úvěru společnosti LIGLASS, a.s. se jeho
majetek zmenšil o 20.000.000,- Kč, že přisouzením této částky "v jiném řízení"
mu vzniklá škoda nebyla nahrazena, že oba žalovaní za škodu odpovídají podle
pracovněprávních předpisů a že nárok na náhradu škody není promlčen. Ve vztahu
k odpovědnosti žalovaného 1) odvolací soud dále uvedl, že nemůže "poukazovat"
na jednání žalované 2) a "na její odpovědnost, když byl jejím nadřízeným, o
finančních transakcích ohledně úvěru věděl, a měl jim tedy věnovat náležitou
pozornost a neponechávat zařizování úvěru a jeho zajištění na žalované 2)". Podle odvolacího soudu svědčí "poskytnutí úvěru ve výši 20.000.000,- Kč, kdy
částka 5.000.000,- Kč byla vyplacena šekem osobě - Zdeňku Netukovi a zbývající
částka byla poukázána na účet úvěrového dlužníka, a po jejím vrácení žalobci,
zaslána na účet třetí osoby a posléze zmizela", o "nestandardním postupu při
nakládání s finančními prostředky oběma žalovanýma a zejména dokládá jejich
odpovědnost za škodu". Zajištění úvěru bylo podle odvolacího soudu "pochybné a
neprofesionální", což se ukázalo v tom, že žalobce ze zajištění žádné
prostředky nezískal. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání. Žalovaný 1) ve svém dovolání nesouhlasí se závěry soudu v tom, že by porušil
povinnosti generálního ředitele, protože nezajistil, aby nedocházelo "k
chaotickému uzavírání smluv bez zajištění", že nezkontroloval zajištění
smlouvy, a namítl, že "z provedených důkazů vyplynul pravý opak", že "smlouva
byla připravena oddělením žalované 2) (v souladu s organizačním řádem), právní
náležitosti prošly schválením právního oddělení a že byla zajištěna zástavou,
směnkami a posléze i uznáním dluhu", a že "oddělení žalované 2) nikdy v
minulosti nebylo vytýkáno žádné pochybení a že tedy nic před podpisem smlouvy
nesignalizovalo potřebu zvláštního postupu". Tím, že dlužník LIGLASS, a.s. původně poukázané peníze "výslovně odmítl a vrátil", došlo podle názoru
žalovaného 1) k přetržení příčinné souvislosti mezi půjčkou a škodou, a,
zaslala-li žalovaná 2) "následně z vlastního rozhodnutí finanční prostředky na
soukromý účet, založilo to nové právní vztahy jednajících osob navzájem". Škoda
tak vznikla "výlučně postupem žalované 2), která finanční prostředky poukázala
bez vědomí žalovaného 1) na zcela jiný účet a jiné osobě", a žalovaná 2)
"musela vědět, že následným poukazem částky na soukromý účet jedná v příkrém
rozporu se zněním smlouvy schválené podpisem žalovaného 1) a tento postup před
žalovaným 1) zcela zatajila". Žalovaný 1) dále soudům vytýká, že u něho
neuplatnily "liberační důvody podle ustanovení § 179 zákoníku práce" a že
nepřihlédly k ustanovení § 185 odst.4 zákoníku práce (k "absenci rozhodnutí
nadřízeného orgánu a vyššího odborového orgánu").
Navrhl, aby dovolací soud
rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná 2) ve svém dovolání vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s
jejími odvolacími námitkami, a že náležitě nepřihlédl k výsledku trestního
stíhání, v němž bylo "postaveno najisto, že se nedopustila žádného porušení
svých povinností". U soudu prvního stupně nebylo zopakováno dokazování, ačkoliv
věc rozhodoval ve zcela jiném složení, a odvolací soud převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně, i když neodpovídají provedeným důkazům. Pro
rozhodnutí bylo zásadní, kdo "dal pokyn k proplacení částky 15.000.000,- Kč
podruhé", a "přehlédly, že tím byla jednoznačně přerušena příčinná souvislost
jednání žalované 2) a vznikem škody v této výši". Žalovaná 2) zdůrazňuje, že "v
podstatě splnila své povinnosti podle vnitřních norem žalobce a zvolila
nejadekvátnější zajištění poskytnuté půjčky". Tím, že soud "nepostavil najisto,
kdo zapracoval připomínky JUDr. Rajchla do smlouvy, nebylo dostatečně zjištěno,
zda žalovaná 2) splnila své povinnosti řádné přípravy smlouvy". Žalovaná 2) se
domnívá, že "soudy neměly dostatek důkazů k závěru, že mohla a měla vědět, že
ke škodě může dojít", že "došlo k přerušení příčinné souvislosti, neboť škoda
vznikla až podvodným jednáním třetích osob", a že "soudy nezhodnotily
spoluzavinění žalobce jako zaměstnavatele i podíl třetí osoby vně
zaměstnavatele". Přípustnost dovolání žalovaná 2) dovozuje z ustanovení § 237
odst.1 písm.b) občanského soudního řádu, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního
stupně je zcela opačný než jeho dřívější rozsudek, který byl odvolacím soudem
zrušen, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Soud prvního stupně přitom v tomto
rozsudku ze dne 4.5.2006 č.j. 6 C 96/2000-284 rozhodl o nároku žalobce na
náhradu škody jinak, než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 6.6.2002 č.j. 6 C
96/2000-165, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 15.4.2003 č.j. 25 Co
32/2003-192 zrušen.
Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je
podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu
prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější
rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího
soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního
stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký
právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis
vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl
rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny
k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního
stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným
způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku
rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne
4.5.2006 č.j. 6 C 96/2000-284 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho
usnesení ze dne 15.4.2003 č.j. 25 Co 32/2003-192 vyplývá, že názor odvolacího
soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud
totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že se nevypořádal s
rozpory v dokazování, že bylo třeba ve věci provést další důkazy a že mělo být
"uváženo", zda jsou dány podmínky pro "poměrné omezení výše škody ve smyslu
ustanovení § 179 odst.4 zákoníku práce i pro postup podle ustanovení § 183
zákoníku práce". Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu
neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr
soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 4.5.2006 č.j. 6 C
96/2000-284 o tom, že žalovaní jsou povinni (ve stanoveném rozsahu) nahradit
žalobci škodu, nevyplynul ze skutečnosti, že by jeho posouzení věci bylo
usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl
soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání
žalovaných proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu tedy nemohou být - jak
se mylně domnívá žalovaná 2) - přípustná podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost zjištění v tomto směru dovolatelé nezpochybňují), že žalobce uzavřel
s dlužníkem LIGLASS, a.s. dne 4.3.1998 smlouvu o "obchodním" úvěru, podle které
se zavázal poskytnout dlužníku úvěr ve výši 20.000.000,- Kč "na profinancování
rozšíření výrobních aktivit dlužníka" a podle které se dlužník zavázal úvěr
vrátit spolu s 18% úrokem p.a. do 4.4.1998; za žalobce smlouvu uzavřel žalovaný
1) a za dlužníka předseda představenstva Z. N.. Žalobce úvěr vyplatil tak, že
na částku 5.000.000,- Kč byl vystaven šek, který byl předán Z. N., a že
zbývajících 15.000.000,- Kč bylo poukázáno na účet dlužníka za tím účelem nově
založeného; z tohoto účtu byla platba vrácena žalobci a na pokyn členů
představenstva dlužníka Z. N. a J. M. ze dne 9.3.1998 znovu poukázána, a to na
"soukromý" účet Ing. P. H., který poskytnutí úvěru dlužníku zprostředkovával. Ve sporu vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C
951/2001, v němž se žalobce domáhal po dlužníku vrácení úvěru, soudy dospěly k
závěru, že smlouva o "obchodním" úvěru ze dne 4.3.1998 je neplatná, neboť
nebyla za dlužníka podepsána "v takovém složení členů představenstva, které
vyžadovaly stanovy dlužníka"; rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočky v Liberci ze dne 14.12.2005 č.j. 35 Co 389/2005-332 bylo dlužníku
uloženo, aby z důvodu vydání bezdůvodného obohacení zaplatil žalobci
15.000.000,- Kč s příslušenstvím, a požadavek na zaplacení dalších 5.000.000,-
Kč s příslušenstvím byl zamítnut, neboť o tuto částku se měl bezdůvodně
obohatit Z. N. (v zamítavém výroku byl ovšem rozsudek krajského soudu zrušen
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25.3.2009 sp. zn. 32 Odo 1733/2006 s
odůvodněním, že i v tomto rozsahu vzniklo bezdůvodné obohacení dlužníku). Pohledávka žalobce z "obchodního" úvěru byla zjištěna směnkou vystavenou Z. N. a prohlášením ze dne 22.9.1998 Z. N. uznal pohledávku žalobce z úvěru jako svůj
dluh co do důvodu a výše; směnečným platebním rozkazem býv. Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 2.2.1999 č.j. Sm 1029/98-6 bylo Z. N. uloženo,
aby zaplatil žalobci mimo jiné 20.600.000,- Kč s 6% úrokem od 21.5.1998 do
zaplacení a odměnu ve výši 68.598,- Kč. K zajištění pohledávky z "obchodního"
úvěru byla rovněž uzavřena dne 4.3.1998 mezi žalobcem a A. P. smlouva o zřízení
zástavního práva k cenným papírům, a to k 30.016 ks zaknihovaných akcií na
majitele, emitovaných dlužníkem ve jmenovité hodnotě 1.000,- Kč na jednu akcii;
ke vzniku zástavního práva podle této smlouvy způsobem uvedeným v ustanovení §
42 zákona č. 591/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů (účinném do 31.12.2000)
- jak je zřejmé z obsahu spisu - však nedošlo.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudu mimo jiné významné vyřešení
právních otázek, jaký má vliv na vznik škody skutečnost, že žalobci byla
přisouzena rozhodnutím soudu částka odpovídající úvěru, který poskytl dlužníku
LIGLASS, a.s., popř. že žalobcova pohledávka z úvěru byla zajištěna k tomu
sloužícími právními instrumenty, a podle jaké právní úpravy se řídí (může
řídit) odpovědnost žalovaných za tuto škodu. První z uvedených právních otázek
dosud nebyla v rozhodovací činnosti soudů ve všech souvislostech vyřešena a
druhou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Protože
posouzení uvedených právních otázek bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto
dospěl k závěru, že dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu jsou
přípustná podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Zatímco u žalované 2) je - podle dosavadních poznatků vyplývajících ze spisu -
nepochybné, že za škodu, kterou by způsobila žalobci v souvislosti s
poskytnutím "obchodního" úvěru dlužníku LIGLASS, a.s., odpovídá podle právní
úpravy obsažené v zákoníku práce, neboť byla zaměstnankyní žalobce a tvrzenou
škodu mu mohla způsobit zaviněným porušením povinností při plnění pracovních
úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, ohledně žalovaného 1) bylo soudy
zjištěno, že byl předsedou jeho představenstva (v období od 11.11.1994 do
21.9.1999) a že v době poskytnutí úvěru vykonával též funkci generálního
ředitele společnosti; i když soudy posuzovaly odpovědnost žalovaného 1) za
škodu jako pracovněprávní, projevilo se jeho "dvojí postavení" také v tom, že
soud prvního stupně se zabýval též tím, zda žalovaný 1) vykonával funkci člena
představenstva s náležitou péčí ve smyslu ustanovení § 194 obchodního zákoníku
(ve znění v té době účinném). Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu
(popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo
družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru; právní předpisy ani
povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto
obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních
vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu)
není výkon činnosti statutárního orgánu. Kdyby náplní funkce generálního ředitele byla stejná činnost, kterou žalovaný
1) vykonával (měl vykonávat) u žalobce jako předseda jeho představenstva, pak
by muselo být dovozeno, že u žalovaného nebyl jmenováním do funkce generálního
ředitele platně založen pracovní poměr a že tedy nemůže odpovídat za porušení
svých povinností při poskytnutí "obchodního" úvěru dlužníku LIGLASS, a.s.
podle
právní úpravy obsažené v zákoníku práce, ale jen na základě právních předpisů,
kterými se řídí odpovědnost za škodu u členů statutárního orgánu obchodní
společnosti (srov. zejména ustanovení § 66 odst. 2, § 194 odst. 5, § 567 a §
373 a násl. obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.3.1998). Protože se
soudy věcí z tohoto pohledu nezabývaly, je jejich právní posouzení věci neúplné
a tedy i nesprávné. Podle ustanovení § 172 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2006 (dále jen "zák. práce"),
zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným
porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním. Zaměstnavatel je povinen prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou
případů uvedených v § 176 a 178 (srov. § 172 odst. 3 zák. práce). Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu
způsobenou při plnění pracovních úkolů podle ustanovení § 172 zák. práce tedy
jsou porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná
souvislost mezi zaviněným porušením pracovních povinností a vznikem škody a
zavinění zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby
všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a
tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. V řízení o náhradu škody podle
ustanovení § 172 zák. práce má žalobce (zaměstnavatel) procesní povinnost
tvrdit (srov. § 101 odst. 1 o.s.ř.) a posléze i prokázat (srov. § 120 odst. 1 a
3 o.s.ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik povinností k náhradě
škody. Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou (§ 179 odst. 1 zák. práce) je nastalé zmenšení majetku
poškozeného zaměstnavatele. Zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle
ustanovení § 172 zák. práce, je v zásadě povinen nahradit zaměstnavateli
skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže škodu neodčiní uvedením v předešlý
stav (srov. § 179 odst. 1 zák. práce); pouze byla-li škoda způsobena
zaměstnancem úmyslně, může zaměstnavatel požadovat náhradu i jiné škody (srov. § 179 odst. 3 zák. práce). Zaměstnavateli lze přiznat náhradu škody, jen jestliže mu škoda vznikla
nejpozději v době, kdy soud rozhoduje o uplatněném nároku (srov. § 154 odst.1
o.s.ř.). Nevznikla-li zaměstnavateli do té doby majetková újma vyjádřitelná v
penězích, znamená to, že nárok byl uplatněn "předčasně" a že proto žaloba o
náhradu škody musí být bez dalšího zamítnuta. V judikatuře soudů nejsou žádné pochybnosti o tom, že škoda vzniklá
zaměstnavateli může spočívat též v tom, že mu jeho dlužník neuhradí pohledávku
z občanskoprávních, obchodních nebo jiných právních vztahů. Ke škodě ovšem
nedochází tím, že by dluh odpovídající pohledávce nebyl splněn řádně a včas (do
splatnosti), ale teprve tehdy, stala-li se pohledávka - objektivně vzato -
nevymahatelnou. Pouze v případě, že se zaměstnavatel nemůže úspěšně domoci
uspokojení své pohledávky ani od dlužníka, ani od tzv.
náhradního dlužníka z
důvodu zajištění pohledávky (samozřejmě jen tehdy, bylo-li zřízeno) nebo od
jiných odpovědných osob, lze totiž opodstatněně hovořit o tom, že u
zaměstnavatele nastala újma, která se projevuje v jeho majetkové sféře a která
je vyjádřitelná v penězích, tedy že zaměstnavateli vznikla škoda (v podobě
skutečné nebo jiné škody). K tomu, kdy lze považovat pohledávku zaměstnavatele,
za "objektivně" nedobytnou, srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2008 sp. zn. 21 Cdo 480/2007, který byl uveřejněn
pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008. V projednávané věci soudy dovodily, že žalobci vznikla v souvislosti s
poskytnutím "obchodního" úvěru dlužníku LIGLASS, a.s. škoda, aniž by se
zabývaly také tím, zda jeho pohledávka je z objektivního hlediska nedobytná
vůči dlužníku, proti osobám, které poskytly zajištění pohledávky, popřípadě
vůči dalším osobám, které nejsou (v době poskytnutí úvěru nebyly) jeho
statutárními orgány nebo zaměstnanci. Závěr soudů, podle kterého žalobci
vznikla škoda, jejíž náhradu může požadovat podle ustanovení § 172 zák. práce,
proto (zatím) nemůže obstát. Ukáže-li se, že žalobcova pohledávka je opravdu nedobytná, musí být vzato v
úvahu také to, že za škodu tím vzniklou mohou žalobci ve smyslu ustanovení §
172 zák. práce odpovídat jeho (bývalí) zaměstnanci tehdy, jestliže svým
zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním způsobili nedobytnost pohledávky; případné porušení jiných
jejich povinností pak není (nemůže být) příčinou škody (v příčinné souvislosti
se vznikem škody). V projednávané věci nemohou být příčinou škody (nedobytnosti pohledávky
žalobce z "obchodního" úvěru) nedostatky ve smlouvě o poskytnutí obchodního
úvěru ze dne 4.3.1998, opětovné poukázání části úvěru na "soukromý" účet Ing. P. H., nedostatky v chodu společnosti, v důsledku kterých docházelo k
"chaotickému uzavírání smluv", nebo jiné obdobné skutečnosti, neboť navzdory
nim byla žalobci přiznána proti dlužníku dlužná pohledávka či alespoň její
podstatná část (byť nikoliv z důvodu úvěru, ale vydání bezdůvodného obohacení),
žalobce získal titul pro vymáhání pohledávky (směnečný platební rozkaz) též
vůči Zdeňku Netukovi a nelze zatím (pro nedostatek potřebných zjištění soudů)
vyloučit, že žalobci může svědčit obdobné právo též vůči dalším osobám, které
poskytly zajištění nebo které jsou jinak povinny pohledávku uspokojit. Příčinou
vzniku škody (nedobytnosti pohledávky, bude-li prokázána) tedy může být - podle
současného stavu poznatků o věci - především to, že osoby povinné dluh
odpovídající žalobcově pohledávce uhradit nemohou dostát svému závazku pro
nedostatek majetku a že tedy škoda byla způsobena tím, že nebyl při poskytnutí
úvěru náležitě objasněn stav majetku dlužníka a osob, které poskytly zajištění,
a že nebylo vyžadováno takové zajištění pohledávky, které by bylo způsobilé
zabezpečit bezproblémovou úhradu poskytnutého úvěru v přiměřené době.
Za škodu
tak odpovídají všichni, kdo jako statutární orgány žalobce nebo jeho
zaměstnanci v tomto směru při poskytování úvěru dlužníku zaviněně porušili své
povinnosti. Soudům je proto třeba vytknout, že zkoumaly, jaké všechny
povinnosti žalovaní porušili, aniž by se současně zabývaly také tím, zda
všechny z nich byly (mohly být) příčinou (v příčinné souvislosti) se vznikem
škody. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou
zamítavých výroků, které nebyly napadeny odvoláním a které proto samostatně
nabyly právní moci), zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídající části
(ve vyhovujících výrocích a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení)
i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.