21 Cdo 2633/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně I. O., zastoupené advokátem, proti žalované Č. t., o určení trvání
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C
228/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. února 2004 č.j. 28 Co 3/2004-63, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu ve výroku, kterým
byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. září 2003 č.j. 15 C
228/2002-54 změněn tak, že se zamítá žaloba na určení, že pracovní poměr mezi
účastníky původně uzavřený na dobu určitou se změnil na pracovní poměr na dobu
neurčitou, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „pracovní poměr původně uzavřený
mezi účastníky dne 11.12.1998 na dobu určitou se změnil na pracovní poměr na
dobu neurčitou“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na
základě pracovní smlouvy ze dne 11.12.1998, naposledy jako „redaktor-dramaturg“
a že „původní doba určitá (do 31.5.1999) byla následně formou dohody o změně
pracovní smlouvy více než pětkrát (naposledy do 30.9.2002) prodloužena“, aniž
by došlo „k faktickému přerušení pracovního poměru, byť jen na jeden den“. Dne
1.10.2002 sice žalobkyni na vrátnici nefungovala její personální karta pro
vstup (spolu se zaměstnanci recepce to však považovali za technickou chybu a
žalobkyně nadále procházela branou k žalované) a žalovaná jí v průběhu měsíce
října 2002 několikrát písemnou formou deklarovala, že její pracovní poměr již
skončil, pracovna žalobkyně však byla až do prvého listopadového týdne 2002
označena její jmenovkou, k počítačové síti byla připojena její intranetová
adresa a žalobkyně i v průběhu měsíce listopadu 2002 vykonávala „a i nadále
vykonává práci pro žalovanou, a to základě pokynů zaměstnanců žalované“.
Protože žalobkyně po uplynutí sjednané doby určité pokračovala s vědomím
žalované dále v práci, je zřejmé, že „je nyní zaměstnána v pracovním poměru na
dobu neurčitou“, což podle jejího názoru podporuje i znění článku 35 Kolektivní
smlouvy z roku 2002, kterým se žalovaná výslovně zavázala „neuzavírat smlouvy o
pracovním poměru na dobu určitou opakovaně více než třikrát“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24.9.2003 č.j. 15 C 228/2002-45
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady
řízení ve výši 6.225,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně vycházeje ze
zjištění, že žalobkyně po uplynutí sjednané doby „s vědomím přímého nejbližšího
nadřízeného“ pana A. T. „i nadále chodila do střižny, účastnila se natáčení,
schvalovacích projekcí apod.“, a tedy „pokračovala v práci dramaturga“, dospěl
k závěru, že pracovní poměr účastníků (uzavřený na dobu určitou do 30.9.2002)
se za tohoto stavu změnil na pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou (§ 56
odst. 2 zák. práce).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.2.2004 č.j. 28 Co
3/2004-63 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud (poté, co ve shodě se soudem
prvního stupně dovodil naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení)
zdůraznil, že ke změně pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou na pracovní
poměr uzavřený na dobu neurčitou dojde podle ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce
tehdy, pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby s vědomím
zaměstnavatele dále v konání prací. Pro naplnění pojmu „s vědomím
zaměstnavatele“ stačí, je-li práce konána i jen s vědomím nejbližšího
nadřízeného zaměstnance. Zároveň však nepostačuje, že se zaměstnavateli pouze
dostane informace, že pro něj někdo pracuje, nýbrž „citované ustanovení
předpokládá, že je s touto informací (vědomostí) také srozuměn, tedy že s ní
souhlasí“. Protože v daném případě bylo prokázáno, že „zaměstnavatel
jednoznačně ve vztahu k zaměstnankyni projevil vůli ve sjednaném pracovním
poměru nepokračovat (dopis ze 15.8.2002, výzva k vyřízení výstupních formalit,
zablokování vstupní legitimace dne 1.10.2002)“, tedy nebyl srozuměn s
pokračováním v konání prací žalobkyní, a protože „z provedených důkazů
nevyplývá, že nejbližším nadřízeným pracovníkem žalobkyně byl A. T.“, dospěl
odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nebyly splněny
předpoklady obsažené v ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce a že proto není
žaloba důvodná. Na uvedeném závěru nic nemění ani argumentace žalobkyně o
zákazu opakovaného sjednávání pracovních smluv („nejvýše třikrát“) na dobu
určitou podle čl. 53 Kolektivní smlouvy žalované na období let 2001 až 2002,
neboť „toto ustanovení dopadá na nově uzavírané pracovní poměry, přičemž
pracovní poměr žalobkyně vzniknul v roce 1998“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že „v
řízení nebylo prokázáno, že by nepracovala pro žalovanou v průběhu měsíce září
bez aktivního vědomí zaměstnavatele“. Naopak bylo prokázáno, že žalobkyně
počínaje dnem 1.10.2002 pokračovala v práci dramaturga na pořadu R., „a to
stejným způsobem, jak ji vykonávala do 30.9.2002, tedy s vědomím a souhlasem
vedoucího dramaturgické skupiny, do které pořad R. spadal, pana A. T.“, mj.
chodila do střižny, komunikovala osobně či e-mailem o pracovních záležitostech
s ostatními zaměstnanci spolupracujícími na pořadu R., účastnila se tzv.
schvalovacích projekcí pořadu R., kde podepisovala protokoly jako dramaturg
tohoto pořadu, nikdy nebyla vyzvána k předání tohoto pořadu a o předání nebyl
uvědomen ani pan T., který z pozice vedoucího dramaturgické skupiny pro
kulturní a duchovní dialog byl „profesně nejbližším nadřízeným žalobkyně“.
Žalovaná podle názoru dovolatelky „nedoložila hodnověrně své tvrzení, že
nepředání pořadů jiné osobě bylo chybou žalobkyně“, naopak žalobkyně prokázala,
že žalovaná organizačně nijak nezajistila jejich předání a „pracovního výkonu
žalobkyně využívala zejména začátkem října 2002 i později“, z čehož vyplývá, že
pracovněprávní vztah účastníků trval i nadále, tedy i po dni 30.9.2002, kdy
podle tvrzení žalované mělo dojít ke skončení pracovního poměru. Kromě toho
dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že „provedl ničím neopodstatněný svůj
výklad kolektivní smlouvy tak, že při jeho přijetí by nikdy nemohl nastat
normou presumovaný stav opakovaného uzavření pracovního poměru na dobu
určitou“, a pominul přitom, že „smyslem a účelem čl. 35 kolektivní smlouvy bylo
to, co posléze učinil i novelou zák. práce (dodnes platnou) zákonodárce obecně,
totiž zabránit účelovému prodlužování takových pracovních poměrů na úkor
oprávněně požadované právní jistoty zaměstnanců“. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř
dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Žalobkyně v dovolání mimo jiné vytýká odvolacímu soudu, že v rámci posuzování
opodstatněnosti uplatněného nároku (na požadované určení) náležitě nevzal v
úvahu znění článku 35 Kolektivní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a jejími
odborovými organizacemi na období let 2001 až 2002, jehož „smyslem a účelem
bylo zabránit účelovému prodlužování pracovních poměrů na dobu určitou na úkor
oprávněně požadované právní jistoty zaměstnanců“.
Vzhledem k tomu, že jde o posouzení dalšího trvání pracovního poměru, který byl
byl mezi žalobkyní a žalovanou opakovaně uzavírán a prodlužován v období od
11.12.1998 do 30.9.2002, je třeba projednávanou věc posuzovat podle ustanovení
§ 30 zák. práce ve znění účinném v době od 1.6.1994 (tj. ode dne, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č.
65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) do 29.2.2004
(tj. do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002
Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů).
Podle ustanovení § 30 odst. 1 zák. práce pracovní poměr je sjednán na dobu
neurčitou, pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba jeho trvání.
Podle ustanovení § 30 odst. 2 zák. práce pracovní poměr na dobu určitou nelze
sjednat s
a) absolventy středních a vysokých škol, odborných učilišť a učilišť
vstupujícími do pracovního poměru na práci odpovídající jejich kvalifikaci;
absolventem se rozumí zaměstnanec, jehož celková doba zaměstnání v pracovním
nebo obdobném poměru nedosáhla po úspěšném ukončení studia (přípravy) dvou let,
přičemž se do této doby nezapočítává doba vojenské základní (náhradní) služby a
civilní služby nahrazující tuto službu, doba mateřské a další mateřské dovolené
a doba, po kterou zaměstnavatel podle § 127 odst. 2 omluvil nepřítomnost muže v
práci, protože mu příslušel rodičovský příspěvek,
b) mladistvými,
c) zaměstnanci, o nichž to stanoví kolektivní smlouva,
d) fyzickými osobami se ZPS a ZPS s TZP
[ustanovení uvedené pod písm. d) platilo do 1. 10. 1999]
Podle ustanovení § 30 odst. 3 zák. práce zákaz podle odstavce 2 neplatí v
případech, kdy fyzická osoba písemně požádá zaměstnavatele o sjednání
pracovního poměru na dobu určitou.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že s účinností od 1.6.1994 (do 29.2.2004)
nebyla zákonem - na rozdíl od předchozí právní úpravy - nijak omezena ani doba
trvání pracovního poměru na dobu určitou ani možnost opětovného uzavírání
pracovního poměru na dobu určitou nebo jeho prodlužování. V uvedeném období
tedy právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy účastníkům umožňovaly,
aby si sjednali pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný
pracovní poměr v takovém trvání, v jakém se na tom dohodnou, a že pracovní
poměr na dobu určitou mohou uzavřít (uzavírat) opětovně. Smlouva (dohoda)
účastníků v tomto směru tedy nemohla být neplatná podle ustanovení § 242 odst.
1 písm. a) zák. práce, neboť se svým obsahem nebo účelem nepříčila zákonu,
neobcházela jej a ani jinak se nepříčila zájmům společnosti. Jestliže účastníci
využili této možnosti a uzavřeli (prodloužili) pracovní poměr na dobu určitou
nebo jej sjednali opětovně, nelze jednomu z nich důvodně vytýkat, že by tím
zneužil svého práva na úkor druhého. Neplatné bylo jen ujednání o době trvání
pracovního poměru (a pracovní poměr byl ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 zák.
práce sjednán na dobu neurčitou) tehdy, jestliže zaměstnavatel sjednal pracovní
poměr na dobu určitou s osobami uvedenými v ustanovení § 30 odst. 2 zák. práce,
aniž by tyto osoby písemně požádaly zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru
na dobu určitou, nebo kdyby tu byl jiný důvod jeho neplatnosti ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 1.8.2002 sp. zn. 21 Cdo 1874/2001 uveřejněný v časopise
Soudní judikatura, ročník 2002, pod poř. č. 181). Tento výklad je v právní
praxi jako správný přijímán, odvolací soud z něj vycházel a ani dovolací soud
nemá důvodu na těchto právních závěrech cokoliv měnit.
Poukazuje-li dovolatelka v této souvislosti na ustanovení článku 35 Kolektivní
smlouvy uzavřené mezi žalovanou a jejími odborovými organizacemi pro období let
2001 až 2002, ze kterého podle jejího názoru „nelze dovodit nic jiného než, že
pracovní poměr na dobu určitou nebylo možno se žalobkyní znovu platně
prodloužit do 30.9.2002“, pak nepřihlíží náležitě k tomu, že v otázce možného
(dovoleného) rozsahu úpravy pracovněprávních nároků v kolektivních smlouvách
vychází ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
22.11.1994, sp. zn. 6 Cdo 94/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod poř. č. 50, ročník 1995) z názoru, že kolektivní smlouva
uzavřená mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem (popřípadě organizací
zaměstnavatelů) může obsahovat jakékoli závazky, jejichž obsah není v rozporu s
právními předpisy. Jde-li však o závazky upravující mzdové nebo ostatní
pracovněprávní nároky, jsou tu závazky možné jen v rámci daném pracovněprávními
předpisy (§ 20 odst. 2 zák. práce). Protože ze znění ustanovení § 30 zák. práce
(účinného od 1.6.1994 do 29.2.2004) vyplývá, že jde o kogentní ustanovení,
které neumožňuje upravit otázku doby trvání pracovního poměru odlišně v
kolektivní smlouvě a či sjednat v kolektivní smlouvě jakákoliv omezení pro
použití tohoto ustanovení, odvolací soud - byť z ne zcela přiléhavých důvodů -
správně dovodil, že „argumentace žalobkyně o zákazu opakovaného sjednávání
pracovních smluv (nejvýše třikrát) na dobu určitou dle čl. 53 Kolektivní
smlouvy žalované na období let 2001 až 2002“ nemá na posouzení dané věci žádný
vliv.
Dovolatelka dále namítá, že „napadené rozhodnutí posuzuje skončení pracovního
poměru žalobkyně v rozporu s hmotným právem“, neboť podle jejího názoru „byly v
daném případě naplněny zákonné znaky“ uvedené v ustanovení § 56 odst. 2 zák.
práce.
Podle ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce (i ve znění účinném k 30.9.2002)
pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby s vědomím zaměstnavatele
dále v konání prací, platí, že se tento pracovní poměr změnil v pracovní poměr
uzavřený na dobu neurčitou, pokud se zaměstnavatel nedohodne se zaměstnancem
jinak.
Vědomí zaměstnavatele (zde vědomost) je objektivní stav, který odráží, že se
zaměstnavateli dostalo informace o určité skutečnosti (o tom, že zaměstnanec po
uplynutí sjednané doby pokračuje dále v konání prací). Jde tedy o zjištění, zda
se taková informace skutečně k zaměstnavateli dostala (zda se zaměstnatel
dozvěděl) či nikoli. Okolnost, zda s obsahem této informace zaměstnavatel
souhlasí či nesouhlasí, je pro vědomost jako takovou nepodstatná. Taková
okolnost by vypovídala jen o tom, jaký je vnitřní (subjektivní) vztah
zaměstnavatele ke skutečnosti, o níž informaci získal (dozvěděl se). Nemá však
žádného vlivu na to, zda zde vědomost je nebo není (dozvěděl se nebo se
nedozvěděl).
Ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce však ale klade ještě další požadavek. Z jeho
obsahu totiž vyplývá, jak správně uvádí odvolací soud, že pro naplnění tam
uvedené skutkové podstaty nestačí, že se zaměstnavateli pouze dostane informace
(dozví se), že někdo pro něj koná práce. Citované ustanovení předpokládá, že je
s touho informací (vědomostí) zaměstnavatel také srozuměn, že s ní souhlasí
(srov. slova „Pokračuje-li ……s vědomím zaměstnavatele“). Opačný výklad by
znamenal, že by zaměstnavatel nemohl důsledkům předpokládaným v ustanovení § 56
odst. 2 zák. práce zabránit (jakákoli práce bývalého zaměstnance by znamenala
změnu délky trvání pracovního poměru již v okamžiku, kdy se o ní zaměstnavatel
dozví).
Na vztah zaměstnavatele k informaci (vědomosti) o tom, že zaměstnanec pokračuje
v práci, lze usuzovat zejména z jeho vnějších projevů. Přitom z logiky věci
vyplývá, že nestačí, aby zaměstnavatel postoj k další práci zaměstnance zaujal
jen ve svém vědomí, podstatné je, aby případný nesouhlas projevil i navenek.
Nedá-li zaměstnavatel nijak navenek najevo, že s další prací zaměstnance
nesouhlasí, nutno uzavřít, že zaměstnanec pracuje „s vědomím zaměstnavatele“. Z
ustanovení § 9 odst. 1 až 3 zák. práce přitom vyplývá, že pro naplnění pojmu „s
vědomím zaměstnavatele“ stačí, je-li práce konána i jen s vědomím nejbližšího
nadřízeného zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
21. října 2002 sp. zn. 21 Cdo 2080/2001 uveřejněný v časopise Soudní
judikatura, ročník 2003, pod poř. č. 8), ze kterého vycházel i odvolací soud v
posuzované věci a na který odkazuje i sama dovolatelka). Přitom je však třeba
mít na zřeteli, že pro posouzení, zda se jedná o vedoucího zaměstnance není
podstatné (určující), jakým způsobem je jeho funkce (pracovní místo) formálně
označena, nýbrž, zda jsou mu podřízeni zaměstnanci, jimž je oprávněn vydávat
závazné pokyny. Pro posouzení postavení zaměstnance z tohoto hlediska je tedy
rozhodující, zda stav nadřízenosti funkce zastávané zaměstnancem vůči jiným
funkcím je konstituován právním předpisem anebo vnitřním organizačním předpisem
upravujícím organizační strukturu zaměstnavatele (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. února 2004 sp. zn. 1863/2003); okolnost, jaké
představy mají zaměstnanci o postavení svém vlastním a o postavení svých
spoluzaměstnanců v organizační struktuře zaměstnavatele, není významná.
Závěr o tom, zda žalobkyně v daném případě pracovala i po 30.9.2002 ve smyslu
ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce „s vědomím zaměstnavatele“, odvolací soud
učinil zejména na základě skutkových zjištění, že „zaměstnavatel (žalovaná)
jednoznačně ve vztahu k zaměstnankyni (žalobkyni) projevil vůli ve sjednaném
pracovním poměru nepokračovat“ a že „skutečnost, že nejbližším nadřízeným
pracovníkem žalobkyně byl A. T., nevyplývá z provedených důkazů“. Podle názoru
dovolatelky uvedené skutkové závěry odvolacího soudu „nemají oporu v provedeném
dokazování“ a „z provedených důkazů nevyplývají“; žalobkyně tak uplatňuje
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění
důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění
jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním
úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že „zaměstnavatel (žalovaná) jednoznačně ve vztahu k
zaměstnankyni (žalobkyni) projevil vůli ve sjednaném pracovním poměru
nepokračovat“ a tedy že nebyl „srozuměn s pokračováním v konání prací
žalobkyní“ odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z
výsledků dokazování (zejména z výpovědi svědka R., obsahu dopisu ze dne
15.8.2002, výpovědi svědkyň Č. a J., ze skutečnosti, že žalobkyni byl
zablokováním vstupní legitimace dne 1.10.2002 odepřen vstup), které zhodnotil
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. S přihlédnutím k tomu, co v
řízení vyšlo najevo a bylo prokázáno o změně organizační struktury žalované
(zejména o zřízení C. p., d. a v. na základě rozhodnutí generálního ředitele č.
18 ze dne 30.4.2002, zrušení tvůrčích skupin od 1.7.2002 opatřením
šéfproducenta K. a šéfdramaturga R., „převedení“ zaměstnanců „PCPD do CPDV“ –
kromě jiných i žalobkyně a A. T. – od 1.8.2002) náležitě zdůvodnil, proč nelze
sdílet závěr, že A. T. byl nadřízeným žalobkyně jen v důsledku toho, že pořad
R. zůstal neobsazen novým dramaturgem a měl přejít do jím vedené skupiny.
Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné
poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z
odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud
vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů
účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc,
nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, není z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, logický rozpor.
Namítá-li dovolatelka ve prospěch opačného skutkového závěru, jak žalobkyně
vnitřně hodnotila odepření vstupu na pracoviště od 1.10.2002, jaké úkony
žalobkyně po 1.10.2002 fakticky činila, napadá tak – nepřihlížejíc k nově
utvořené organizační struktuře žalované - hodnocení důkazů soudem (a předestírá
tím vlastní hodnocení důkazů), které samo o sobě - jak uvedeno výše - není
způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé
je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a
ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti měnícímu rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v celém rozsahu“,
vyplývá, že žalobkyně podává dovolání rovněž proti výroku rozsudku odvolacího
soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze
takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo
potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalobkyně proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1, věta první
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu