21 Cdo 2642/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce JUDr. J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované JUDr.
V. Z., advokátce jako správkyni konkursní podstaty úpadce D. z., družstva, o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 26 C 46/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 10. července 2003 č.j. 16 Co 170/2003-53, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. října
2002 č.j. 26 C 46/2000-38 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 26.11.1999 sdělil nucený správce D. z., družstva JUDr. F. H.
žalobci, že byl \"k dnešnímu dni\" podle ustanovení § 65 zákoníku práce odvolán
z funkce generálního ředitele D. z., že D. z. pro něj nemá práci odpovídajícího
jeho kvalifikaci a ani jinou vhodnou práci a že proto mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 3.3.2000 domáhal
určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Uvedl, že u D. z.
vykonával funkci předsedy představenstva a s ní spojenou funkci generálního
ředitele. Z obou těchto funkcí byl sice odvolán, avšak žalobce považuje tyto
úkony za neplatné, neboť je učinil nucený správce, ačkoliv podle ustanovení §
28 odst.2 písm.a) zákona č. 87/1995 Sb. je může učinit jen Úřad pro dohled nad
družstevními záložnami. Protože odvolání z obou funkcí je neplatné, nemůže být
platná ani z něj vycházející výpověď z pracovního poměru. Před podáním výpovědi
navíc žalobci nebyla nabídnuta jiná práce, přestože byla u D. z. k dispozici;
svědčí o tom skutečnost, že žalobce pracuje u D. z. od 27.11.1999 jako
\"referent správce nucené správy\". Výpověď daná žalobci podle ustanovení § 46
odst.1 písm.c) zák. práce kromě toho nemůže být platným právním úkonem, neboť u
D. z. nebylo vydáno žádné rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
Žalobce podal žalobu proti D. z., družstvu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě
ze dne 20.12.2000 sp. zn. 36 K 8/2000 byl na majetek D. z. prohlášen konkurs a
správkyní majetku patřícího do konkursní podstaty byla ustavena JUDr. V. Z.,
advokátka. Soud na návrh žalobce pokračoval v řízení s tím, že žalovanou se
stala namísto uvedeného družstva správkyně majetku patřícího do jeho konkursní
podstaty advokátka JUDr. Věra Záděrová.
Po provedeném dokazování Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9.10.2002 č.j.
26 C 46/2000-38 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 4.225,- Kč k rukám advokáta. Zjistil, že
žalobci byly dne 26.11.1999 předány jednak dopis nuceného správce JUDr. F. H.
ze dne 26.11.1999, kterým byl odvolán z funkce generálního ředitele, a jednak
dopis nuceného správce JUDr. F. H. ze dne 26.11.1999, kterým mu byla dána
výpověď z pracovního poměru. Protože výkon funkce generálního ředitele žalobci
skončil podle ustanovení § 65 odst.2 zákoníku práce dnem 27.11.1999 a protože
platnost právních úkonů, včetně těch, které směřují k rozvázání pracovního
poměru, je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byly učiněny, byla žalobci dána dne
26.11.1999 výpověď z pracovního poměru předčasně. Teprve kdyby po 27.11.1999
zaměstnavatel neměl pro žalobce jinou vhodnou práci nebo kdyby ji žalobce
odmítl, byl by podle názoru soudu prvního stupně \"dán výpovědní důvod pro
fikci nadbytečnosti dle § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce\".
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10.7.2003 č.j. 16
Co 170/2003-53 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.075,- Kč k
rukám advokáta. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl
odvolací soud k závěru, že zaměstnanci odvolanému ze jmenované funkce není
možné doručit výpověď z pracovního poměru podle fikce nadbytečnosti (§ 65
odst.3 a § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce) ještě v době, kdy výkon jmenované
funkce neskončil. Svědčí o tom gramatický výklad ustanovení § 65 odst.3
zákoníku práce, z něhož vyplývá, že \"aby se mohlo jednat o překážku na straně
zaměstnavatele logicky v té době již zaměstnanec nemůže být ve funkci, do které
byl jmenován, neboť pokud by tomu tak bylo, musel by vykonávat funkci, do které
byl jmenován, tedy pracovní poměr není bez obsahu, pokud jde o druh práce,
neboť pouze pokud by tomu tak bylo, mohlo by jít o překážku na straně
zaměstnavatele a teprve poté je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 46
odst.1 písm.c) zákoníku práce\". Protože \"fikce nadbytečnosti\" ve smyslu
ustanovení § 65 odst.3 a § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce je dána \"pouze
tehdy, kdy již skončil výkon funkce, do které byl zaměstnanec jmenován\", byla
výpověď z pracovního poměru dne 26.11.1999 dána žalobci předčasně a tedy
neplatně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce nelze vykládat \"ryze gramaticky a
pozitivisticky\" tak, že teprve po skončení výkonu funkce lze se zaměstnancem
dohodnout jeho další zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho
kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, a že, jestliže
zaměstnavatel takovou práci nemá, je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 46
odst.1 písm.c) zákoníku práce. Z ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce totiž
nic takového nevyplývá; za situace, kdy \"lze postavit na jisto, že výkon
funkce skončí následujícím dnem po obdržení odvolání z funkce, je zcela
absurdní trvat na tom, že zaměstnavatel se bezprostředně po doručení odvolání z
funkce nemůže se zaměstnancem platně dohodnout na jiné vhodné práci, má-li ji k
dispozici (samozřejmě s datem výkonu této práce po skončení výkonu funkce),
nebo nemá-li žádnou práci, dát mu výpověď pro fikci nadbytečnosti, pokud
výpovědní lhůta začne běžet po skončení výkonu funkce\". Žalobci bylo doručeno
odvolání z funkce v pátek dne 26.11.1999, výkon funkce mu skončil v sobotu dne
27.11.1999 a nebyl \"žádný rozumný důvod\" k tomu, aby zaměstnavatel vyčkával s
podáním výpovědi na následující dny za situace, když věděl, že nemá pro žalobce
žádné místo odpovídající jeho kvalifikaci a ani jinou vhodnou práci.
Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního
stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání
žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, zda je platná
výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci podle ustanovení § 65 odst.3 a §
46 odst.1 písm.c) zákoníku práce již v době, kdy zaměstnanec ještě neskončil
výkon funkce, ze které byl zaměstnavatelem odvolán. Uvedenou právní otázku
odvolací soud vyřešil jinak, než jak je posuzována podle ustálené judikatury
soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2003 sp. zn. 21
Cdo 521/2003, uveřejněný pod č. 197 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne 26.11.1999
- podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb.,
č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984
Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991
Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č.
37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb.
a č. 167/1999 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.11.1999
(dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení § 65 odst.2 zák. práce zaměstnance, který byl do funkce zvolen
nebo jmenován, lze z této funkce odvolat. Zaměstnanec se může této funkce též
vzdát. Odvolání a vzdání se funkce musí být písemné a doručené druhému
účastníku, jinak je neplatné. Výkon funkce končí dnem následujícím po doručení
odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce
uveden den pozdější.
Podle ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období, odvoláním
z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se
zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou
práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci.
Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo zaměstnanec ji
odmítne, je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce;
odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v
případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím
zrušením v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru
platí jinak ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní
smlouvou.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
Při zkoumání platnosti výpovědi založené na ustanovení § 65 odst. 3 třetí větě
před středníkem zák. práce není potřebné zabývat se tím, zda se zaměstnanec
skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách, jak to jinak předpokládá ustanovení § 46 odst.
1 písm. c) zák. práce. Zákon zde vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, která
nastává v případě, jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance, kterému
uplynulo volební období, který byl odvolán z funkce nebo který se funkce vzdal,
jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou
práci, nebo jestliže zaměstnanec odmítne nabídku zaměstnavatele, aby pro něho
dále konal takovou práci; z důvodu takto nastalé nadbytečnosti může
zaměstnavatel přistoupit k rozvázání pracovního poměru výpovědí. Soudy tedy v
projednávané věci správně nepřihlížely k tomu, zda zaměstnavatel přijal
rozhodnutí o změně svých úkolů, technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách a zda se žalobce stal v jeho důsledku nadbytečným zaměstnancem.
Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních
předpisů) je třeba posuzovat, jak správně uvedly soudy obou stupňů, k okamžiku
a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. § 240 odst. 1 a 3
zák. práce). Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti právních
úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru. Zkoumání podmínek pro podání
výpovědi z pracovního poměru se proto děje podle stavu v době výpovědi, neboť
její právní účinky nastávají okamžikem, kdy výpověď byla doručena druhému
účastníku; k tomuto okamžiku (tj. ke dni, k němuž ve smyslu ustanovení § 266a
zák. práce byla výpověď z pracovního poměru zaměstnanci doručena, popř. se
považuje za doručenou) musí být též zjišťováno, zda byly splněny všechny
podmínky pro podání výpovědi.
Zaměstnanec není ze jmenované funkce odvolán - jak vyplývá ze znění ustanovení
§ 65 odst. 2 zák. práce - dnem, kdy o jeho odvolání bylo rozhodnuto, nebo dnem,
kdy mu rozhodnutí o odvolání bylo doručeno; odvolaný zaměstnanec končí výkon
své funkce teprve dnem následujícím po doručení odvolání z funkce, popřípadě až
dnem, který byl v odvolání z funkce uveden, jestliže se zaměstnavatel rozhodl
ukončit výkon jeho funkce v pozdější době.
Ze skutečnosti, že účinky odvolání z funkce (ukončení výkonu funkce)
nenastávají dnem, kdy bylo odvolání z funkce zaměstnanci doručeno, nelze
úspěšně dovozovat, že by zaměstnavatel nemohl již v tento den přistoupit k
platnému rozvázání pracovního poměru s odvolaným zaměstnancem podle fikce
nadbytečnosti ve smyslu ustanovení § 65 odst.3 a § 46 odst.1 písm.c) zák.
práce. Je třeba vzít v úvahu, že v den, v němž bylo zaměstnanci doručeno
odvolání z funkce, zaměstnavatel a zaměstnanec vědí (musí vědět), kdy (ke
kterému dni) zaměstnanec ukončí výkon funkce, a že již v tento den
zaměstnavatel také ví, jaké může odvolanému zaměstnanci nabídnout další
pracovní zařazení na práci odpovídající jeho kvalifikaci nebo na jinou pro něho
vhodnou práci, popřípadě že pro něj takovou práci nemá. Ze znění ustanovení §
65 odst.3 zák. práce - jak se mylně soudy obou stupňů domnívají - nevyplývá a
není tu ani jiný důvod dovozovat, že by zaměstnavatel mohl odvolanému
zaměstnanci nabídnout další pracovní zařazení na práci odpovídající jeho
kvalifikaci nebo na jinou pro něho vhodnou práci až po skončení výkonu funkce
nebo že by mohl teprve v této době zjistit, že pro odvolaného zaměstnance
žádnou takovou práci nemá. Z dikce ustanovení § 65 odst.3 zák. práce je naopak
zřejmé, že zaměstnavatel může dohodnout se zaměstnancem jeho další pracovní
zařazení kdykoliv poté, co byl zaměstnanec ze své funkce odvolán, i když výkon
funkce ve smyslu ustanovení § 65 odst.2 věty třetí zák. práce ještě neukončil;
přijme-li zaměstnanec takovou nabídku, může zaměstnavatel se zaměstnancem
dohodnout jeho další pracovní zařazení již v den, kdy mu bylo doručeno odvolání
z funkce, samozřejmě s účinností po ukončení výkonu funkce. Nemá-li pro
zaměstnance takovou práci, je z ustanovení § 65 odst.3 zák. práce nepochybné i
to, že může z této okolnosti kdykoliv po odvolání zaměstnance z funkce dovodit
zákonem stanovené následky. Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně
argumentovat tím, že zkoumání platnosti výpovědi z pracovního poměru se děje ke
dni jejího doručení a že v tento den zaměstnanec ještě výkon funkce ve smyslu
ustanovení § 65 odst.2 věty třetí zák. práce neukončil (a že tedy ještě
\"pracovní poměr není bez obsahu\"). Pracovní poměr odvolaného zaměstnance
samozřejmě nemůže skončit dříve, než zaměstnanec ukončí ve smyslu ustanovení §
65 odst.2 věty druhé zák. práce výkon své funkce. Jestliže zaměstnavatel nemá
pro odvolaného zaměstnance práci odpovídající jeho kvalifikaci nebo jinou pro
něho vhodnou práci, může mu kdykoliv po odvolání z funkce dát výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 65 odst.3 a § 46 odst.1 písm.c) zák.
práce, jestliže podle ní skončí pracovní poměr účastníků poté, co zaměstnanec
ukončí výkon funkce; stane-li se tak v den, kdy bylo zaměstnanci doručeno
odvolání z funkce, posuzuje se platnost takové výpovědi k okamžiku a se
zřetelem na okolnosti, které tu byly v tento den.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že zaměstnavatel může s
odvolaným zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodu fikce
nadbytečnosti podle ustanovení § 65 odst.3 a § 46 odst.1 písm.c) zák. práce
kdykoliv poté, co bylo zaměstnanci doručeno rozhodnutí zaměstnavatele o
odvolání z funkce, i když v té době zaměstnanec ještě výkon své funkce
neskončil; podle takové výpovědi však pracovní poměr nesmí skončit dříve, než
odvolaný zaměstnanec ukončí výkon své funkce (srov. též právní názor vyjádřený
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 521/2003, který
byl uveřejněn pod č. 197 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Žalobce v žalobě kromě jiného tvrdil, že funkce generálního ředitele, z níž byl
rozhodnutím ze dne 26.11.1999 odvolán, byla \"spojena\" s funkcí předsedy
představenstva D. z., kterou rovněž zastával. Soudům je třeba vytknout, že se
tímto tvrzením náležitě nezabývaly. Činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho
člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva totiž
fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru (srov. též právní názor vyslovený v
obdobné věci v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo
108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1995). Kdyby náplní funkce generálního ředitele byla stejná
činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) u D. z. jako předseda jejího
představenstva, pak by muselo být dovozeno, že u žalobce nebyl jmenováním do
funkce generálního ředitele platně založen pracovní poměr a že tedy s ním
pracovní poměr ani platně nemohl být rozvázán. Protože se soudy věcí z tohoto
pohledu nezabývaly, je jejich právní posouzení věci neúplné a tedy i nesprávné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil.
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu